CESTOPIS DOMINIKA

DOMINIKA

16.4. – 21.4. 2005

Proč jet na Dominiku

Na Dominiku jsme připluli z Martiniku během naší cesty po třech karibských ostrovech. Dominika slibovala exotiku, krásnou přírodu a jinou kulturu. A ve skutečnosti naše očekávání ještě předčila a nadchla nás deštnými pralesy se vzrostlými a mohutnými stromy, vysokými vodopády a sopečnou aktivitou. Nakonec jsme litovali, že jsme nemohli zůstat déle.

Jak na Dominiku cestovat

Na ostrov Dominika jsme připluli z Martiniku lodí společnosti L´expres des Iles http://www.express-des-iles.com/ (2 hod, 75 Euro). Na profesionálně vypadajících internetových stránkách společnost zveřejňuje jízdní řád, kde uvádí, ve kterých dnech v týdnu na sousední ostrovy vyplouvá. A právě podle tohoto jízdního řádu jsme si před cestou vytvořili itinerář a zarezervovali ubytování na všech třech ostrovech. Až na Martiniku jsme však při kupování lístků v kanceláři společnosti zjistili, že jízdní řád se často mění, ale na stránkách se na to zapomíná. Museli jsme si pak posunovat ubytování na Dominice a Guadeloupu, ale všechno dobře dopadlo. V den D jsme z Martiniku vypluli a z paluby lodi jsme sledovali, jak nám ostrov i s majestátným Mont Pellé pomalu ubíhá, až nakonec mizí daleko za námi. Ačkoliv loď pro 300 pasažérů byla plně obsazená, na Dominice jsme vystoupili plni očekávání téměř sami. Všichni ostatní vyplouvající z Evropské unie pokračovali dále do Evropské unie. V malé místnosti imigračního úřadu nám začali prohledávat batoh, aby ověřili naší odpověď, že na ostrov nepřivážíme žádné potraviny. Když však úředník viděl naše české pasy, z nějakého důvodu ho to rozradostnilo a v dalším průzkumu našich svršků naštěstí ustal. Už první kroky na Dominice nás utvrdily, že se ocitáme trochu v jiném světě. Během prvních chvil jsme potkali několik líně se šourajících rastafariánů, ukrývajících své klubko dlouhých vlasů pod barevnými pletenými čepicemi. Prošli jsme uličkami plných starých koloniálních domů až k policejní stanici, u které pobíhaly slepice a odkud vyjížděla malá dodávka do horské vesničky Laudat, ve které jsme měli ubytování. S velkými batohy jsme si stoupli na roh a s místními, kteří nás zvědavě okukovali, jsme čekali na odvoz. Do dodávky jsme se vtěsnali a pomalu jsme se sunuli úzkou strmou silničkou do hor. Občas jsme se museli vyhnout popadanému kamení a z okénka jsme pozorovali zelenou džungli plnou palem, kapradin, přesliček a bambusů. Řidič dodávky nás zavezl ve vesnici až ke guesthausu, který už na první pohled vypadal hodně opuštěně. Zavolal na místního, který se k nám bez zájmu a nevzrušeně došoural. Začali jsme si zvykat, že na Dominice plyne čas úplně jiným tempem. Guesthaus nabízí 17 pokojů a my jsme byli jedinými hosty. Ocitli jsme se ztraceni na druhém konci světa. Šárce se zdál starý dům strašidelný a první noc poslouchala každý zvuk, který ve tmě logicky znamenal zcela jistě nějaké nebezpečí. Postupem času jsme ale zjistili, že dům má své zvláštní kouzlo a rádi na něj vzpomínáme.

Tip na ubytování na Dominice

Vesnici Laudat obklopuje krásná příroda, nachází se totiž uprostřed deštného pralesa na hranici národního parku Morne Trois Pitons. Ve vesnici je jen jedno ubytování - rodinný guesthaus Roxy´s Mountain Lodge (60 USD, http://www.natureisland.com/, dnes jsou i na Booking.com), který tvoří dva domy. Výhodou tohoto ubytování je, že tu začínají všechny trasy do národního parku Morne Trois Piton (včetně trasy na Boiling Lake). Do hlavního města Roseau je to místní dodávkou dvacet minut (3,5 ECD).

Co jsem na Dominice zažil

První ráno jsme vyrazili na naši první túru na Middleham Falls. Vstup do pralesa jsme našli rychle kousek pod vesnicí a postupně jsme se po pěšince vydávali hlouběji do zeleného ráje. Na cestě jsme objevili brouka, který se podobal našemu chrobákovi, ale tady na Dominice byl deseticentimetrový a velký jako dětská pěst. Během našeho pobytu na ostrově jsme se mu občas museli vyhnout, protože za letu byl hodně nemotorný a srazit se s takovým mastodontem jsme nechtěli. Přešli jsme potok, obdivovali divoce rostoucí kaly, šlapali po stometrovém koberci kořenů a žasli nad vysokými palmami, přesličkami a obrovskými bambusy. Vzpomínali jsme, jak jsme na Martiniku v botanické zahradě Balata obdivovali množství tropických rostlin a stromů a uvědomovali si, že zde na Dominice to všechno roste ve volné přírodě. Na Dominice je skutečně zachovalý a vzrostlý prales a nejvíce nás fascinovaly stromy ověšené lijánami, s dvacetimetrovými kořeny a patnáctimetrovým obvodem kmene. Na konci túry jsme byli odměněni nejvyšším dominickým vodopádem, který je celý obklopen bujným porostem. Celou dobu jsme byli sami.

Middleham Falls

Odpoledne jsme se jeli podívat do hlavního města Roseau (3,5 ECD). Město dýchalo koloniální atmosférou, ulice byly lemovány barevnými domy s balkóny postavenými kolem celého patra. V přístavu trůnila olbřímí výletní zaoceánská loď, u tržnice pobíhaly slepice, v supermarketu lidé ve frontě na pokladnu tančili. V parku jsme mrkali na školní autobus zavalený obrovským africkým baobabem, který na autobus spadl během řádění hurikánu David v roce 1979. Naštěstí v něm děti nebyli.

Roseau

Z Roseau jsme se do naší vesnice vraceli večer za úplné tmy. Během šplhání do hor někdo dodávku zastavil, po chvíli halasného dohadování se zacouvalo zpátky, až se ve světle reflektorů objevil škaredý fousatý místňák s mačetou v jedné ruce a s pytlem ve druhé. Naháněl hrůzu - no potěš hodiny, říkal jsem si, teď nás tady ve tmě v pralese rozseká na kousky a nikdo nás už nenajde. Chlapík po chvilce dohadování mačetu schoval a přistoupil si k nám dovnitř. A nakonec se s námi svezl až do Laudatu.

Laudat

Další den ráno jsme měli domluvenou schůzku s místním průvodcem, který nás měl vzít na celodenní túru na Boiling lake (170ECD). Přišlo mi to legrační, že někam na konec světa napíšu email, aby mně někdo o čtvrt roku později čekal v opuštěné vesnici, a ono to pak platí (průvodce se dá domluvit s klidem až na místě v Laudatu, většinou se jedná o místního vesničana). Nejenže místní průvodce dorazil, ale k našemu překvapení to byl ten samý borec, který předchozí večer přistupoval s tou hroznou mačetou k nám do dodávky. Alespoň, že dnes přišel bez mačety. Nakonec se z něho vyklubal inteligentní a zodpovědný človíček, který po celou dobu treku dával pozor na každý náš krok. Výlet na Vařící jezero, které je druhé největší svého druhu na světě, trvá téměř 12 hodin. Občas se jde stmějšími srázy, na kterých to klouže. Náš průvodce si narazil červenou čepici s kšiltem dozadu a nasadil zdrcující tempo, ačkoliv mu bylo přes 60 let a v botách neměl tkaničky. V ruce si nesl jen malý pytlíček se svačinou. Ptal jsem se ho, co dělal včera večer uprostřed lesa s mačetou a pytlem, že působil v té tmě strašidelným dojmem. Smál se a odpověděl, že šel nasekat kokosové ořechy slepicím. Po cestě nám vyprávěl o pralese a ukazoval, co se dá všechno sníst, kdyby se člověk v lese ztratil. Prý je docela dobrý zelený vršek palmy v místě, kde jí končí kmen. Z některých stromů byla sloupnutá kůra, protože tu zase místní používají jako afrodiziakum. A protože jsme byli v deštném pralese, občas nám několikrát hodně sprchlo. Po několika hodinách jsme se dostali do místa, které se nazývá Valley of Desolation. Zde byl tropický prales v roce 1880 zničen sopečnou erupcí a při průchodu údolím kolem nás syčely sloupce par a bublala malá jezírka. Při doteku byla země úplně horká a okolo se válely kusy žluté síry. Nakonec jsme dorazili na samotný zlatý vrchol dne, na bublající Boiling lake. Byl to skutečně zážitek sledovat, jak velké jezero o průměru 70 metrů bublá, vaří a stoupá z něho horká pára. I u břehu se dá ve vodě naměřit teplota téměř osmdeasát stupňů Celsia, takže uprostřed se dají třeba vajíčka klidně uvařit. K večeru jsme se vrátili do vesnice a stihli se ještě umýt a vykoupat v tůni schované mezi skalami v Titou Gorge. Ze skály tam do tůně teče pramen studené a metr vedle teplé vody.

Boiling Lake

Následující den jsme se jeli podívat na sever ostrova do Portsmouth (bus, 3.5 ECD z Laudatu do Roseau a 9 ECD z Roseau do Portsmouthu). Před Portsmouthem jsme vystoupili a nechali se místňákem zavést hlouběji do lesa po Indian River (1,5 hod, 40 ECD). Proplouvali jsme bujnou vegetací a v jednom místě jsme na břehu viděli starou dřevěnou chaloupku. Průvodce se nás zeptal, jak si myslíme, jak je stará. Tipovali jsme sto let a naší odpovědí jsme mu udělali zjevnou radost. Chaloupku totiž postavili před týdnem filmaři při natáčení Pirátů z Karibiku. Na konci plavby jsme z pramičky vystoupili a u dřevěného baru jsme se v tom horku posilnili farmářským rum punchem a jeli zpátky.

Indian River

Prošli jsme Portsmouthem a za městem jsme došli na pevnost Fort Shirley, kterou postavili v roce 1774 Britové a na které sloužilo až 600 vojáků. Kolem pevnosti se na zemi válely desítky těžkých děl. Samotná pevnost i ostatní budovy rozeseté po Cabrits National park byly už polorozpadlé a některé pohlceny džunglí. Tady nás rum punch vypitý na Indian river už dohnal a následně skolil a my jsme si tu museli na hodinu lehnout a usnout. Po cestě zpátky do města na autobus jsme šli po pláži a sledovali děti, jak dovádějí v moři.

Portsmouth

Další den jsme šli na tůru na Fresh a Boeri lake (4 hod tam a zpět). Na Fresh se jde po šotolinové cestě a dále na Boeri už hustou vegetací. Cestou jsme si užívali přírody a pozorovali ptáky. V cíli naší cesty na Boeri lake byla u jezera malinká chatička, na kterou má slušná ženuška vyryla naše monogramy s datumem, aby každý věděl, že jsme tam byli. Na zpátek jsme šli podél obrovské roury, která sloužila pro přečerpávání vody ve spádových elektrárnách. Vypadalo to jako bizardní železný had. Ani během této túry jsme nepotkali živé duše.

Boeri Lake

Odpoledne jsme šli na Trafalgar falls. Na vstupu jsme ignorovali nabízející se průvodce a ušetřili jsme 20ECD. Trafalgar falls jsou dva vodopády a k pravému z nich se dá dojít a vykoupat se.

Trafalgar falls

Po koupání jsme sešli do údolí směrem k Sulphur springs. Procházeli jsme divokou cukrovou třtinou a našli jsme malé jezírko s vařící vodou. Byla tak vařící, že tryskala do metrové výšky. Nedal jsem si pozor a opařilo mi to krk. Země okolo byla na dotek úplně horká. Kousek opodál jsme přes stromy viděli nějaký dým a tak jsme to šli prozkoumat. Když jsme k místu došli, uviděli jsme obrovskou díru v zemi, ze které se chrlil obrovský mrak páry.

Sulphur Springs

Ptal jsem se místních, jak je možné, že tu všichni jezdí ve velkých drahých teréních autech. Trochu jsem pochyboval, že si to místní mohou dovolit. Bylo mi prozrazeno, že to jsou ojetiny za 8 tisíc USD (mnohdy bůhvíjakého původu), které se tu dováží po moři z Japonska.

... kam dál? Prohlédněte si itinerář, fotografie z cesty nebo si přečtěte rady na cestu do Dominiky. Pokud budete mít dotazy, napište mi.

... jak jsme pokračovali na Guadeloupe se můžete dočíst v cestopise z Guadeloupu.