CESTOPIS TOBAGO

 

 

 

PARLATUVIER

15.12. – 20.12. 2007, cestopis část I.

 

Proč na Parlatuvier jet

Poblíž Parlatuvieru se nachází deštný prales, kam se dá chodit na treky. Ve vesnici a také v okolí jsou také krásné přírodní pláže.

 

Jak jet na Parlatuvier

Cesta na Tobago byla kapitola sama o sobě, za kterou z velké části musíme poděkovat letecké společnosti Martinair. Nejdříve jsme na Ruzyni díky přehuštěnému leteckému provozu nad Amsterdamem nabrali zpoždění hodinu a půl, což byla přesně naše rezerva na přestup. Z představy, že celá naše cesta skončí už na začátku, se mi udělalo přímo blbě. Ještě za letu se letuška snažila zjistit z jakého gejtu Shipholu Martinair odlétá, abychom neztráceli čas pobíháním po letišti. Letadlu jsme ze všech sil pomáhali, aby letělo rychleji. Protože jsme to nakonec stihli, tak nám Martinair oznámil, že se jim letadlo porouchalo a let se odkládá o jeden den (kdybychom to nestihli, letadlo by jistě bylo v pořádku). Sice nás ubytovali a dali poukaz na večeři, ale v prosinci jen v mikině se toho moc v Amsterdamu dělat nedá. Za den ztracené dovolené jsme od společnosti i přes naše další urgence už nic jiného nedostali (dnes bych jim už nic nedaroval, viz článek "Před nástupem do letadla - služba Click2Claim"). Příští den jsme odletěli, ale při mezipřistání v Surinamu jsme zase pro změnu opravovali čtyři hodiny brzdy. Takže na Tobago jsme přistáli zhruba o 30 hodin později. Na letišti nás měl čekat místňák Sheppy z půjčovny aut. Samozřejmě nečekal, kdo by taky ano. Když jsem se začal místních vyptávat, kde je jeho autopůjčovna, ozvala se jedna paní, že to ona si se mnou psala emaily a pomáhala mi se zařizováním všeho potřebného na Tobagu a Sheppyho zavolala mobilem. Svět je malý. Sheppy, černý pohodový chlápek, nám auto půjčil (Daihatsu Terios 630USD/11 dní, viz "Rady před cestou"). Ve čtyři ráno českého času jsme se vydali přes ostrov hledat naši vesnici, s řízením na pravé straně, skrz prales, po tmě a v průtrži mračen. No a ve vesnici nás také už nikdo nečekal, naše ubytování jsme našli opuštěné a zamčené. Už jsem viděl, že naše první noc na Tobagu bude pod širákem. Nakonec jsem někde našel podezřelé telefonní číslo a bez mezinárodní převolby jsem ho ze svého mobilu zavolal. Kupodivu to majitelé zvedli a jeli nám otevřít. Takže nakonec hurá sláva, ale s Martinairem už nikdy více.

 

Tip na ubytování v Parlatuvier

Ve vesnici Parlatuvier jsme měli zamluvené ubytování v Gloucester Place. Je to velký dům, jehož majitelé jsou milí starší Kanaďané na odpočinku, kteří pronajímají návštěvníkům pokoje v horním patře. Tak nějak bych si důchod představoval taky. Svou kuchyň dávají k dispozici i hostům, mají krásnou terasu a malý bazén s výhledem na moře. Do zátoky na vesnickou pláž se dá dojít pěšky. www.gloucesterplace.com.

 

Co jsem v Parlatuvier zažil

Kupodivu nám převážě pořád pršelo. V termínu, ve kterém jsme tam jeli, by už nemělo... Tak jsme alespoň využili přírody kolem nás a chodili jsme na treky.

Hned první den jsme měli v plánu jít na trek do pralesa. Jediný vstup je Gilpin trail na cestě mezi Parlatuvier a Roxborough. Jen co jsme autem vyjeli na první výlet, přejeli jsme na silnici tlustého hada. Povzbuzeni samostatným prozkoumáváním pralesa na Dominice, ignorovali jsme uniformované průvodce na začátku trasy a ušetřili 180TTD. Protože bylo deštivé počasí, naše botasky byly za chvíli těžké pět tun (až do návratu domů nechtěly potvory uschnout a na zpátečním letu domů jsme je museli hermeticky uzavřít, abychom neohrozili cestující a posádku). Procházeli jsme hustým porostem, podél stezky rostly kapradiny, bambusy a mohutné vzrostlé stromy, pravá divočina. Stezka byla poničená sesuvem půdy a se spousty spadlých stromů. V místě, kde se sesul celý svah, jsem už dál Šárku nedostal a po dvou hodinách cesty jsme se obrátili zpátky.

Gilpin trail

Odpoledne jsme se šli projít přírodou okolo vesnice. Míjeli jsme dřevěné domečky místních, mnohé byly krásně barevně natřené. Za vesnicí jsme našli stezku vedoucí kolem potoka. V jednom místě jsme museli potok přejít a suchou nohou se to povedlo jenom některým šikovným... Dostali jsme se dále do přírody, po cestě jsme potkali fialového čápa a na konci jsme byli odměněni malým vodopádem s tůní obklopenou zelenou vegetací. Místní vesnický bazének.

Parlatuvier

Další den jsme přejeli na opačnou stranu ostrova. Poblíž Roxborough je možné jít s průvodcem na Argyle Falls. Ten náš průvodce (30 TTD) byl ženská, ale nešlo to vůbec poznat. Byla minimálně dvakrát širší než já a riflové kraťase měla naražené až pod prsa. Myslím, že kdyby chtěla, mohla by být olympijský vzpěrač. Po cestě se nám snažila něco vysvětlovat, ale ten kreolský přízvuk to totálně zhatil. Došli jsme s ní až k vodopádům, kde jsem se snažil vyšplhat do poloviny a udělat nějaké fotky. Na závěr túry jsme si od chlapny koupili kouli ze syrového kakaa.

Argyle falls

Odpoledne jsme se jeli podívat do Scarborough. Když jsme se procházeli ulicemi, objevili jsme v tom létě vánoční stromeček, který byl chudák přivázaný k dřevěnému sloupu pouličního osvětlení. A uvědomili si, že jsou Vánoce. Pak jsme dojeli k místnímu Němcovi do Crown Pointu, který inzeroval naše ubytování v Charlotteville. Bydlel na místě, kde bych se já osobně po dvou dnech nudil, a když Němec vyšel ze dveří, tak jsem uviděl k smrti unuděného člověka. Naše další ubytování jsme zaplatili, klíče si vyzvedli a Němce jsme ponechali jeho osudu.

Scarborough

S majitelem našeho ubytování jsme šli následující ráno koupit na molo od rybářů ryby. Když jsme se vraceli, stáli jsme na kopci nad zátokou a z výšky jsme pozorovali hejno bílých ptáků, jak krouží nad hladinou. Každou chvíli se nějaký pták vrhnul střemhlav dolů, zapíchl se do vody a ulovil si rybu.

Parlatuvier bay

Rozhodli jsme se prozkoumat Gilpin trail znovu. Po cestě jsme potkali místní paní, která se nabídla, že za menší úplatek půjde s námi. Když jsme znovu došli k sesunuté stráni, tentokrát ji Šárka následovala a břeh beze slova přeručkovala. Takže si musím tady postěžovat, že cizí ženské důvěřuje víc než svému ostřílenému Rambovi… Po cestě jsme překračovali potoky, houpali se na liánách a pozorovali kolibříky.

Gilpin trail

Když jsme jeli autem na zpátek, tak jsem zastavil, abych si odskočil. Místňák u silnice mne zmerčil a pořád na mne něco volal. Já si myslel, že jsem provedl trestný čin, ale on chtěl, abych šel k němu. No a pak mi ukazoval rukou do trávy před sebe a já uviděl metrovou živou potvoru. Myslím, že ten had jedovatý nebyl, ale kdo by to chtěl ověřovat.

Místní fauna

Večer jsme dojeli do sousední vesnice Castara, kde se v jedné restauraci pořádal kreolský večer. Místní dredaři bubnovali na bubny všeho druhu a člověk se ocitl uprostřed Afriky.

Poslední den jsme se vrátili zpátky za Castaru a podle průvodce jsme se napojili na stezku vedoucí na hřeben ostrova.

Když se počasí umoudřilo, šli jsme se dolů do vesnice koupat na pláž. Když jsme se jedno odpoledne vraceli, prošli jsme okolo školního hřiště, kde měli děti vánoční besídku.

 

 

 

  

 

 

 

CHARLOTTEVILLE

20.12. - 23.12. 2007, cestopis část II.

 

Proč do Charlotteville jet

I když jsme mezi vesničkami přejížděli prakticky každý den, chtěli jsme změnit prostředí, poznat něco nového a nezůstat na jednom místě. Prales a pláže jsou tu stále okolo na dosah.

 

Jak jet do Charlotteville

Pronajatým autem.

 

Tip na ubytování v Charlotteville

Bydleli jsme ve vile nějakého Němce, který si ji koupil, aby měl 14 dní o dovolené kde bydlet. Obvykle majitel pronajímá dva pokoje v přízemí a svůj byt v prvním patře, když tam čirou náhodou není. My jsme si pronajmuli jeho vrchní patro, a protože v přízemí nebyl nikdo, měli jsme celý tento velký dům jen pro sebe. Připadali jsme si jako opravdoví velkoplantážníci. Toto ubytování jsme našli na internetu, ale objednali a zaplatili jsme si ho až v Crown Pointu na Tobagu. O dům se stará místní mladík Darlin, který kromě této denní čtvrthodinky asi nic jiného na práci již nemá, www.travel-tobago.net.

 

Co jsem v Charlotteville zažil

Hned za Charlotteville je pláž Pirate´s bay, kde se natáčela jedna z filmových verzí Robinsona Crusoa. Dá se na ni dojít z vesnice pěšky. Tady jsem také poprvé viděl pelikány. Tady jsme do kapsy čmajzli semínko palmy a ta nám doteď roste v květináči.

Pirate´s bay

Krásná pláž je také u Speyside. Je tam sice postavený resort, ale je přístupná i nehotelovým hostům a dá se z ní odjet na výlet na ostrůvek Little Tobago. Poblíž je rozpadlý cukrovar, porostlý bujnou vegetací, a v jeho ruinách jsme zblízka fotili kolibříky, jak sají dobroty z květů.

Pláž u Speyside

V pátek večer měli vesničané zábavu, takže hudba u stánků s alkoholem hrála ještě hlasitěji než obvykle a až do pěti do rána. Hit od One Republic se mi zaryl do paměti a doteď ho slyším. Alkohol se dá koupit jen v licencovaných budkách, takže v jedné budce jsme si koupili rum a ve vedlejší budce džus. Na terase v plantážnickém domě jsme to vydatně mixovali a každý večer s radostí požívali.

Každou chvíli nám před domem projelo barevné auto s mohutnými reproduktory zabudovanými v kufru. Místňáci si požitek z řízení umocňovali tisíci decibely, takže se nám běžně třepal i stůl.

Jednoduché prkenné domečky některých místních byly mnohdy až bizardní. Některé byly nádherné a pěkně udržované, jiné byly totálně rozpadlé.

Charlotteville

S naším „domácím" Darlinem jsme šli na tůru z vesnice na Flagstaff Hill. Po cestě jsme cucali bílé sladké plody kakaa. Ale bylo to na ten kopec pořád do kopce a v některých chvílích jsem se obával, že mne Šárka propálí očima skrz na skrz (a Darlina taky).

Cestou na Flagstaff Hill

Odpoledne jsme jeli na pláž Englishman bay. A ta je přesně ta, kterou pořád na cestách hledám. Kulatá zátoka olemovaná palmami zde mizí v tropickém porostu. A bylo tu jen pár lidí a místní polooficiální budka, ve které dobře vařili.

Englishman bay

V Charlotteville nám kikslo auto. V tropickém horku má autobaterie o kapánek menší životnost než obvykle a ta skončila naštěstí v momentě, kdy jsme byli asi 300 metrů od domu. Kdyby to bylo o 30km někde dál, asi by to byla větší sranda. Ale Sheppy se ukázal být spolehlivým podnikatelem a po dohodě nám druhý den přes celý ostrov poslal spojku s novou autobaterií.

 

 

   

 

 

 

 

CASTARA

23.12. - 26.12. 2007, cestopis část III.

 

Proč do Castary jet

Platí stejný důvod jako v případě přesunu do Charlotteville. Chtěli jsme změnit prostředí, poznat něco nového a nezůstat na jednom místě. Okolo stále prales a pláže.

 

Jak jet do Castary

Autem z Charlotteville.

 

Tip na ubytování v Castaře

Bydleli jsme v dřevěném resortu Castara Retreats, viz www.castararetreats.com nebo Booking.com, rezervaci jsme si vyřídili s velkým předstihem již z Čech. Tak nádherné ubytování a s takovou atmosférou jsme snad ještě nikdy neměli a budeme na něj dlouho vzpomínat. Každá chatička měla své soukromí, umístěna ve svahu v kopci ideálně zapadla do přírody a byla zařízená s velkým vkusem do nejmenších detailů. Z verandy byl úžasný výhled na celou vesnici a zátoku.

Výhled z resortu na Castara bay

 

Co jsem v Castaře zažil

Každé ráno jsme na verandě chatičky snídali s pestrobarevnými ptáčky. Nejvěrnějšími ranními návštěvníky se staly blankytně modré sýkorky. Na dřevěné zábradlí naší terasy jsme jim dávali drobky pečiva a pozorovali, kdo všechno si pro ně přiletí. Postupně jsme je dávali blíž k nám a zorganizovali jsme soutěž o největšího hrdinu. Tím, že chatičky byly postavené v přírodě, často jsme mohli pozorovat i velké zelené papoušky, kteří létali v houfu kolem vesnice a čas od času si přiletěli odpočinout na korunu stromu přímo před námi.

Snídaně

Stejně tak byly i úžasné večery. Na verandě jsme popíjeli náš mix Bacardi rumu s džusem a za úplňku pozorovali na nebi obrovské bílé mraky filmového studia Dreamworks.

Šli jsme si dát oběd do místní restaurace a dcera mámy, která kmitala u plotny, nám obě jídla řekla z paměti. Žádné menu, žádné ceny, na jídelní lístek se nehrálo. Sice jsme se cenu dozvěděli až při placení, ale nevadilo to, vařili vždycky dobře.

Jedno odpoledne jsem se šel projít okolo vesnice. Došel jsem na kopec a pozoroval jsem, jak táta dredař učí svého syna pouštět draka. Za chvíli se přidali další místní kluci, takže nad vesnicí za chvíli létalo hejno draků.

Tobagští draci

Každý večer hráli místní na pláži fotbal. Strašně mne to lákalo si s nimi také zahrát, ale nakonec mne ty jejich bojovné skluzy odradily. Usoudil jsem, že lepší bude se jen dívat a dostat se domů bez újmy.

Podvečerní fotbal

Na pláži byla rybárna a místní v ní porcovali ryby. A když měli hotovo, tak se nahatí umývali hadicí (něco pro Šárku).

Místní rybárna

O vánocích jsme si šli dát slavnostní večeři do restaurace. Některé domečky i tady v Karibiku byly ověnčeny nafukovacími ledními medvědy a osvětleny tisíci žárovičkami.

 

 

 

 

 

 

  

PIGEON POINT

26.12. 2007, cestopis část IV.

 

Proč na Pigeon Point jet

Pigeon Point je opravdu krásná pláž. Přestože je hodně turistická, dá se jít kousek pěšky dál od stánků s občerstvením a se suvenýry a najít si klidné místo. Navíc to byl náš poslední den na ostrově a letiště je jen kousek v Crown Pointu.

 

Jak jet na Pigeon Point

Autem z Castary.

 

Tip na ubytování

Už jsme na Tobagu noc nestrávili, z pláže jsme jeli přímo na letiště.

 

Co jsem na Pigeon Point zažil

Pláž na Pigeon Point opravdu dostála svého věhlasu - je krásná s bílým pískem lemovaná palmami.

Pigeon Point

Jeden místňák se svým autem zabořil na pláži do písku. Dost se natrápil, tak jsem mu šel pomoct. Moje drahá polovička mezitím nenápadně vzala foťák a velice se bavila tím, jak se lopotím a celý rudý tlačím. Měla z toho srandu a pěknou fotoreportáž.

Pigeon Point

V podvečer jsme jeli na letiště. Odbavili jsme se a já jel vrátit auto Sheppymu. Jenže nevím proč, ale měl zavřeno a mně nešel telefon. Uvažoval jsem, jak z toho ven a zároveň si začal palčivě uvědomovat, že mi letadlo do Evropy odlétá už za 45 minut. Nakonec jsem požádal nějakou sousedku, aby majitele autopůjčovny zavolala z vlastního telefonu. Sheppyho jsme sehnali a letadlo jsem nakonec stihl. Ale napínavé to bylo...

 

... kam dál? Prohlédněte si itinerář, fotografie z cesty nebo si přečtěte rady na cestu na Tobago. Pokud budete mít dotazy, napište mi.