Z Guatemaly jsem si odvezl zážitek, na který budu hodně dlouho vzpomínat. Ale popořadě - už cesta do guatemalské přírodní rezervace v Semuc Champey byla zajímavá.
Cestou do Semuc Champey
V Antigue jsem si koupil lístek na turistický shuttle do Lanquinu. Vyjeli jsme v 8 hodin ráno a po cestě jsme ještě ve městě nabírali další cestující. Přistoupila sebevědomá Kanaďanka, která aniž by se řidiče zeptala, nakufrovala se mu na přední sedadlo a propojila si svůj Iphone s palubním rádiem, takže jsme všichni museli poslouchat její oblíbenou hudbu. Později k nám však přistoupil postarší člověk a ten jí to zase sebevědomě vypnul. Přistoupila k nám i další holka, které bylo úplně jedno, že se čeká jen na ni a ve dveřích auta si ještě čistila zuby. Všichni jsme na ni zírali a čekali, až to dokončí, vypláchne si pusu a nastoupí. Další borec byl Brazilec, který cestoval bez trička a bylo tak znát, že si holí hruď. Na hlavě ale měl klobouk, který nosili naši dědové v padesátých letech.
V tomto osazení jsme jeli přes Guatemala City, kde jsem ze silnice pozoroval slumy. Do Cobánu jsme dorazili asi ve dvě odpoledne a odtud jsme pokračovali směrem na Lanquin. Ve čtyři odpoledne jsme sjeli z úbočí hor na nezpevněnou prašnou silnici a sjížděli jsme do údolí. V pět jsme byli v Lanquinu. Poslední část cesty jsme si prožili vestoje na korbě pickupu, který nás vezl dalších 45 minut hlouběji do neznáma. A v šest hodin večer jsem konečně po celodenním přesunu úspěšně dorazil až do Utopie.
Tip na ubytování v Utopii byl jedinečný. To co jsem objevil, mne ohromilo. Připadal jsem si v první chvíli jak v pohodové komunitě ve filmu Pláž. Hostel byl postaven nad řekou uprostřed přírody. Byla to velká dřevěná stavba, kde dolní otevřené patro sloužilo jako bar, restaurace a terasa s výhledem do přírody. Druhé patro, které také občas postrádalo obvodové zdi, sloužilo pro spaní. Nacházely se tam spací sítě, dvoupatrové postele, ale i malé pokoje. V Utopii nikdo nic neřešil, všichni byli v pohodě, večer hrála živá hudba, kolem pobíhali psi a všichni se bavili. Pobyt jsem si tu proti plánům musel prodloužit.
Jeskyně Grutas Las Marias
Ráno jsme naskočili na pickup a prašnou cestou jsme jeli zpět k Semuc Champey. To je místo, kde řeka proniká do podzemí, ale zároveň teče i po povrchu. Vytváří tak zajímavé útvary, bazény a podobá se to miniaturním Plitvicím. A tady přišel na řadu jeden z mých největších adrenalinových zážitků - chystali jsme se vstoupit do jeskyní Grutas Las Marias.
Řekli nám, že si máme nechat všechny věci ve strážním domku a jen v plavkách se vydat za mladým místňákem. Tušil jsem, že jdeme do jeskyně a že bude neosvětlená, ale nějak mi nedošlo, že bude i úplně zatopená. Do ruky jsme každý dostali zapálenou svíčku a pomalu se ponořili do tmavé hluboké vody. Postupně jsme si na tu tmu zvykali a světlem ze svíčky si temnotu pomalu odkrajovali. Občas se dalo postavit, ale většinou jsme museli plavat. Komu svíčka zhasla, musel počkat a zapálit si od druhého. Několikrát jsme došli na konec určité sekce a v té tmě, se svíčkou v ruce, jsme museli přelézat po mokrých balvanech, po žebřících a dokonce i po lanech někam o patro výš, abychom to zase o pár metrů dál stejným způsobem slezli a mohli pokračovat v plavání. Občas jsme se na sebe koukali a říkali si, že tohle mohou povolit asi jen v Guatemale. Stačilo trochu uklouznout a spadnout na kameny pod sebe. Po 45 minutách jsme doplavali na konec jeskyně a tam měli někteří možnost si vyšplhat o 3-4 metry výše a skočit si do tmy pod sebou. Cestou zpátky jsem plaval první, abych si užil být sám v naprosté tmě. V jednu chvíli jsem v dáli za sebou uslyšel těžké šplouchnutí a výkřiky. Ohlédl jsem se za sebe a pohlédl na Američanku, která plavala za mnou. V její tváři bylo zděšení. Aha také si myslí co já, asi se tam musel zrovna teď někdo zabít... Chvíli jsme nehnutě poslouchali a naštěstí se po určité chvíli ozval znovu smích. Po hodině a půl jsme vyplavali ven, jako třetí za námi vyšel ten mladý místňák, co měl původně roli průvodce a říkám mu "Kde jsou ostatní?" a on odpověděl "Nevím" a šel v klidu dál...
Když jsem později na cestách někoho potkal a povídali si, co jsme v Guatemale už všechno viděli, vždy jsem zavedl řeč na jeskyně Grutas Las Marias. A když se povedlo, že dotyčný už v jeskyních byl, vždycky s rozšířenými zornicemi vyhrkl "To bylo co?"
Více o cestě do Guatemaly se můžete dočíst v cestopise.
