Na naší čínské cestě nás čekala trasa o délce 5000 kilometrů. Abychom ji zvládli, naplánovali jsme dva vnitrostátní přelety a tři přejezdy nočním vlakem. Už jsem se v Asii projel hodně vlaky, ale na ty čínské mám silné vzpomínky.
Jak to chodí v čínských vlacích
Protože jsme chtěli mít jistotu, že pojedeme v noci ve zvolené spací třídě a ne 15 hodin přes den ve stoje, vlakové jízdenky jsem řešil s velkým časovým předstihem už před samotným odjezdem přes čínskou cestovní agenturu travelchinaguide.com. Ta nám rezervované jízdenky postupně zasílala na recepce námi udaných hotelů na trase. Jsou i jiné možností online rezervací, např. přes china-diy-travel.com, kdy se jízdenky vyzvednou přímo na nádraží před odjezdem.
Na vlakové nádraží se má pasažér dopravit minimálně 40 minut před odjezdem vlaku. Nejdříve projde detekční bránou a pasovou kontrolou, a pak se vydá do příslušné čekárny ke stovkám a tisícům jiných cestujících. Těsně před odjezdem vlaku se objeví zřízenec a amplionem vyzve všechny čekající, aby se hromadně vydali k vlaku.
Lůžkové vagóny se dělí na soft sleeper (1. třída) a hard sleeper (2. třída). Hlavní rozdíl mezi nimi je především v tom, že v 1. třídě se spí po čtyřech a kupé se dá zavřít a zamknout a ve 2. třídě se spí po šesti a kupé dveře nemá. V této třídě jsou nejvhodnější prostřední lehátka, protože na spodních sedí všichni, kteří zrovna nespí, a v horním je málo místa nad hlavou. Když přijde průvodčí, vezme si jízdenku a vymění ji za plastovou kartičku, aby měl přehled, kterého cestujícího má v kolik hodin probudit. Kdo má hlad, může si ve vagónech koupit občerstvení, polévku nebo nudle.
Spolucestujícího si cestující nevybere
My jsme zpravidla byli v celé nádražní hale jedinými evropskými turisty, kolem nás seděli Číňani všech generací s termoskami na čaj, a my si v duchu vybírali spolunocležníky. Dvakrát jsme měli štěstí, ale jednou to stálo zato. Na cestě z Guilinu do Shenzenu k nám do kupé přistoupil starý děda v obleku - nevím proč se valná většina vesničanů po světě pohybuje v obleku – a s malým děckem. Oba obsadili pravé spodní lehátko, takže nás bylo místo čtyř cestujících pět. Jen co se vlak rozjel, děda z kabely vyndal pytlík vajec a začal je loupat a jíst. Skořápky nechával na společném stolku. Všichni ostatní duchaplní jsme po sobě v kupé nevěřícně koukali a nechápali, proč si děda těch deset strašně smradlavých vajec nesnědl už na nádraží. Museli jsme z kupé ven a počkat, až to dojí. Děda ty vajca tlačil i do děcka a sám je zapíjel levnou kořalkou.
Když to po hodině dojedl a další hodině se to vyvětralo, zhasli jsme světlo. Číňan si své světýlko u postele samozřejmě rozsvícené nechal a navíc si na svém mobilu začal hrát karty. To by tolik nevadilo, ale ta hra vydávala tak strašně protivnou melodii, že jsme mu to museli zakázat. Všichni jsme se snažili už spát, ale malé děcko nechtělo, každou chvilku tam dělalo nějakou vylomeninu. Děda každých deset minut na něho zařval, takže jen co jsme s velkým úsilím usnuli, s velkým šokem jsme se zase probrali. Když to udělal asi po padesáté v jednu ráno, vstanul jsem, rozsvítil jsem si své světýlko a konfucianismus nekonfucianismus upřel jsem na něho velice přísný pohled. Anglicky jsem mu vysvětlil, že tu není sám a že si všichni už přejí spát. Pochopil jsem, že mám pochopit, že dítěti jsou přeci dva roky. Tak jsem mu řekl, že dvouletému dítěti nejvíce prospěje, když mu v jednu ráno zhasne světlo. Kupodivu to udělal, skutečně to pomohlo a až do sedmi do rána jsme všichni spali.
V sedm ráno to však začalo znova, tentokrát nás děda budil pravidelným odkašláváním a čínským odchrchláváním. No ale alespoň jsme měli šest hodin spánku.
Jestliže jsme v Číně vlakem přijížděli vždy načas, tentokrát jsme asi kvůli Číňanovi dostali bonus, abychom si to fakt užili, a do Shenzenu jsme přijeli s dvouhodinovým zpožděním. Nakonec jsme se ale šťastně dočkali, dědu s děckem radostně opustili a vydali se na naší další cestu.
Více o cestě do Číny se můžete dočíst v cestopise.
