Návštěva Váránasí byla jeden z největších zážitků mého cestování. Když jsem se proplétal starobylými úzkými uličkami nebo se procházel po ghátech a sledoval ranní davy, jak se koupou v posvátné řece Ganze, připadal jsem si jako ve snu.
Město Váranásí
Spirituální Váránasí je svaté místo hinduistů, buddhistů a džinistů a je jedním z nejdéle obývaných měst na světě. Podle legendy bylo založeno indickým bohem Šivou již před 5000 lety.
Váránasí se rozkládá na pravém břehu Gangy, který je celý obestavěn gháty a paláci indických mahárádžů. Staré město je protkané sítí úzkých křivolakých uliček s obchůdky a z nich vyrůstají prastaré domy a hinduistické chrámy. Těch se dá ve Váranásí napočítat přes dvacet tisíc.
Celé město má několik miliónů obyvatel, ale ulice historické čtvrti jsou pro běžný provoz uzavřené a člověk se tak nemusí bát, že ho srazí autorikša. Musí se však mít neustále na pozoru před krávami, protože ty se úzkými uličkami prochází a do obchůdků nakukují ve stejně poklidné náladě jako lidé. Navíc ale po sobě na zemi zanechávají to, co před tím snědly. Často jsem musel dávat bedlivý pozor, kudy chodím, protože v některých uličkách bylo tolik kravských koláčů, že jsem musel našlapovat alespoň po těch suchých.
Starobylé gháty
Ghát znamená v překladu stupeň nebo schod. Celý pravý břeh Gangy je ve Váránasí vystavěn těmito gháty (je jich více než 80), a pokud není období dešťů a nejsou záplavy, dá se po nich celý břeh projít od Assi ghátu až po Manikarnika ghát. Když jsem se po ghátech procházel, míjel jsem polonahé žebráky, lidi bez prstů trpící leprou, posvátné muže oděných do oranžových hábitů a s obličeji pomalovanými bílou barvou, ženy v barevných sárí. Na jednom místě sedělo na schodech dvacet dětí ve žlutých a oranžových úborech, s pomalovanými obličeji, a jedno z nich drželo trojzubec.
Gháty slouží věřícím pro přístup do vody posvátné Gangy, ve které provádějí rituální koupele. Ty mají očistit jejich tělo i duši. Každé ráno vstupují do vody davy lidí, muži oděni jen v bílých bederních rouškách, ženy v pestrobarevných sárí a vše hraje neuvěřitelnými barvami. Je fascinující pozorovat, jak se lidé koupou, rituálně se omývají a přitom si čistí zuby jen kusem dřívka, holí si hlavu a vlasy pouštějí po řece. Oranžoví posvátní muži si znovu na bílo malují tváře, ženy pouštějí po Ganze košíčky s květinami.
Dva z ghátů jsou kremační – jedním z nich je Harishchandra a druhý Manikarnika. Hinduisté totiž věří, že pokud je člověk zpopelněn tady, unikne tak nekonečnému koloběhu převtělování a dostane se do nebe. A tak sem věřící přivážejí těla svých zesnulých z celé Indie. Pohřbít mrtvého ve Váránasí není pro Indy levná záležitost, kremace stojí mezi 20-25 tisíci Rupií (tzn. i půlroční plat) v závislosti na použitém dřevě. Nejdražší dřevo je santalové, proto se ho často užije jen ve formě pilin. Na hlavním Manikarnika ghátu se denně spálí 200 až 400 těl a hranice hoří ve dne v noci na několika vyvýšených místech v závislosti na kastě zemřelého člověka.
Když jsem došel ke kremačnímu ghátu Harishchnadra já, zrovna pohřbívali starou babičku. Rodina celá v bílém chodila okolo hranice se zemřelou, odříkávala rituály a modlila se. Babičce pak opakovaně přikládali oheň do úst a zase jej zhasínali. Nakonec na ni navršili další vrstvu dřeva a nejstarší syn hranici podpálil. Babička začala hořet, a já koukal, jak jí hoří hlava a zapaluje se jí tělo. Po dvaceti minutách hranice hořela celá, jen nohy nehořely, protože trčely z hranice ven. Po třech hodinách hranice i s člověkem shoří na prach a popel se vhodí do řeky.
Na Dasahshwamedh ghátu, který se nachází uprostřed ostatních ghátů a je ze všech nejbarevnější, se každý večer odehrává hinduistická ceremonie. Je to magická podívaná, kterou sleduje tisíc diváků ze schodů ghátu nebo z lodí na řece. Účinkující za doprovodu indických melodií provádějí ohnivé hinduistické rituály a obecenstvo žasne a tleská.
Posvátná řeka Ganga
Dění na březích Váránasí se dá sledovat i ze samotné řeky Gangy. Pohled na paláce mahárádžů a přiléhající gháty dostává z řeky jinou, fantastickou perspektivu. Během modravého rána jsem z malé loďky pozoroval lidi, jak v řece stojí a modlí se, zatímco druzí provádějí ranní hygienu nebo se koupou. O kus dál prali Indové v řece prádlo, které namydlili a tloukli jím o kámen. Když bylo vyprané, rozprostřené ho na schodech nechali sušit na Slunci, a gháty tak dostaly nový barevný nádech.
Po Ganze se dá plout i v podvečer. Paláce Maharádžů z Jaipuru, Kalkaty, Udajpuru a jiných se během plavby pomalu zahalují tmou. Dá se plout až ke kremačnímu ghátu Manikarnika. Když jsme tam dopluli my, zrovna hořelo šest těl, a celý výjev byl jako záběr z filmu. Při cestě nazpět jsme se vrátili na centrální Dasahshwamedh ghat a hinduistický obřad jsme sledovali znovu, tentokrát z řeky.
A příhoda nakonec: když můj průvodce – starý táta - dostal v jednu chvíli žízeň, tak se z loďky nahnul, nabral si do ruky vodu z Gangy a vypil ji. Když jsem viděl, co v řece všechno plave, nedalo mi to nezeptat se, jestli mu to nic neudělá. On v klidu odvětil, že jemu ne, ale mně by ano. Já se z řeky nenapil, a tak na Váránasí mohu vzpomínat jako na jeden z mých největších cestovatelských zážitků.
Více o cestě do Indie se můžete dočíst v cestopise.
