Tak jsem asi po pětadvacáté vyrazil za exotickým teplem. Člověk by si řekl, že už ho nic nepřekvapí, že všechno zná a všechno už zažil, ale nakonec to stejně dopadne pokaždé stejně a dřív nebo později „blbým“ vlivům nového prostředí neunikne. A tak jsem si při své poslední cestě na Srí Lanku řekl, že se nad tím zamyslím a podám o tom report.
Aklimatizace na nové prostředí
Představte si, že celý rok sedíte v příjemně klimatizované kanceláři nebo v posluchárně a pohyb je maximálně ten k autu nebo na MHD. Tělo je navyklé na určitý životní cyklus a pohodlí, které je bez žádných větších výkyvů. A pak přijde ten den D a hurá na dovolenou do teplých krajin.
První co tam člověka omráčí je strašné horko a vlhko, horší než v prádelně. Největší extrém člověka potká v březnu a v dubnu, kdy třeba v jihovýchodní Asii vrcholí suché období, krajina je vyprahlá, řeky vyschlé, ve stínu je čtyřicet, ve městech padesát. Někdo si na to zvykne hned, jiní mohou mít zezačátku alergickou reakci. Třeba já.
Pak přijde na řadu časový posun a pět až sedm hodin je už znát. V začátcích mého cestování jsem příliš nebral ohled na to, v kolik to letadlo v Asii dosedne. Takže první cesty začínaly třeba v půl sedmé ráno. Půl sedmá není obvykle hrůza, ale když ono je ve stejný čas v Česku půlnoc. A zkuste začít nový den o půlnoci. Jednou jsem usnul ve stoje v nejvyšším patře slavného mrakodrapu „Taipei 101“, jindy jsem zas usnul v příkopě na Victoria Peak v Hong Kongu. Pokaždé na mne musel být bezva pohled kolemjdoucích, kteří nemohli tušit, že jedu 48hodinovku. Od té doby se snažím přistávat odpoledne a spánek rozbít už v letadle.
Nástrahy exotického prostředí
Když dostane člověk hlad, jde do restaurace na úžasnou exotiku. Ale když on ten žaludek je zvyklý ale na něco úplně jiného. Navíc pořád to horko. Zažili jste, že se Vám chce fakt urgentně na toaletu zrovna ve chvíli, když sedíte v taxíku, který visí uprostřed milionového města v zácpě? Nebo ještě lépe, když už dvě hodiny plavete v zatopené jeskyni? Úplný balzám. Dnes už si dávám pozor na to, co jím a hlavně kde jím, a experimentům na tržnicích se tak trochu vyhýbám.
Pak začne samotné cestování. Z extrémního vedra vlezete do extrémní zimy, o kterou se usilovně snaží v každém druhém v autobuse, a když konečně pořádně promrznete, tak vás zase vyhodí zpátky do té pekelné výhně. A když náhodou není klimatizace, tak jsou bezpečně otevřené všechny dveře a okna a průvan umí také své. Někteří to odnesou rýmou a nachlazením už v prvních dnech, jiní vydrží déle. Já jsem naštěstí s nachlazením v horkém podnebí bojoval jen jednou, a to zrovna při poslední cestě. Závisí na imunitě.
A nad hlavou svítí Slunce, ale v exotických dálkách svítí kolmo, že si člověk nevidí vlastní stín, a extrémně pálí. Stačí chvíle nepozornosti, na opalovací krém na chvíli zapomenout a na starosti je zaděláno. Já si dobře pamatuji, že spálenina bolí čtyři dny, a už si dávám pozor a jako placka se u moře už rozhodně neopékám, nestojí mi to za to.
Přijde večer a je tu první noc v novém prostředí, venku stále třicet ve stínu. Mám pěkný pokoj s klimatizací? Bezva, ale spát pod ní celou noc stejně nejde. Mám větrák? Taky bezva, ale už jste zažili větrák, který při otáčení nevydává kvílející zvuky? Takže zbývá tradiční spánek v sauně a ranní probuzení lehčí o tři litry.
A co na závěr?
No v závěru každé cesty si spočítám štípance, kterým se i přes veškerou svědomitou prevenci neubráním. „Nejlépe“ jsem dopadl v Kambodži, kde se na mne vyřádilo 50 neviditelných písečných much, a v Malajsii, kde jsem zase díky rozbité moskytiéře potěšil asi 40 komárů (nebo nechal přežrat jednoho). Dnes už ale mám skóre velice příznivé, zřejmě už nejsem v oblibě.
Nevyšla má zpráva nějak negativně? To jsem rozhodně nechtěl, ba naopak, já se totiž na každou cestu pokaždé hrozně těším!
