CESTOPIS VIETNAM

Než se začteš do cestopisu, prohlédni si itinerář, pročti si rady na cestu do Vietnamu. 

HO CHI MINOVO MĚSTO - SAIGON

4.4. – 5.4. 2010, cestopis část I.

Proč jet do Ho Chi Minova města

Cestu jsem chtěl zahájit v místě, kde jsme naše cestování před třemi lety skončili.

Jak cestovat do Ho Chi Minova města

Letecky Praha – Frankfurt – Bangkok - Saigon. Zase jsem stál dlouhou frontu na imigračního úředníka, ale tentokrát mi to nevadilo, protože jsem byl z letadla docela odpočatý. Přistáli jsme totiž před pátou odpoledne a žádný časový posun jsem tudíž nepociťoval. Bylo to poprvé, kdy jsem do Asie přiletěl odpoledne a ne brzy ráno (tzn. o půlnoci našeho času) a bylo to také poprvé, kdy jsem neměl vůbec žádný problém s aklimatizací. Poté, co jsem byl vpuštěn na území Vietnamu, vyšel jsem ven do toho parna hledat taxi. Před letištěm už čekali stovky jiných pasažérů a vietnamské holčiny v krojích organizovaly taxíkovou přepravu. Pamatoval jsem si, že jsme posledně platili za přesun do centra cca 75 000 VND, ale ta milá dívenka v kroji se projevila jako drsná obchodnice a nabídla mi cenu 150 000 VND, ze které nemínila ustoupit. Na moji připomínku, že nejsem v Saigonu poprvé a posledně jsem jel za polovinu, mi odpověděla, že tři roky je dlouhá doba. Šel jsem to zkontrolovat i k jiným taxikářům, ale tam jsem dopadl ještě hůře. Nakonec jsem s cenou souhlasil a do taxi jsem nastoupil. Koukal jsem na taxametr, kolik to tedy stojí správně. A správně to je 8km x 12 500 VND za kilometr, což je 100 000 VND, takže za tři roky se toho zase toho moc nezměnilo, jen systém se změnil.

Tip na ubytování v Ho Chi Minově městě

Chtěl jsem si zavzpomínat a ubytoval jsem se ve stejném hotelu Majestic Saigon jako posledně. Tentokrát to ale bylo o něco dražší než před třemi lety. Levnější ubytování je možné najít na baťůžkářské ulici Bui Vien v District 1. Je podobná Khao San v Bankgoku, nachází se tu mnoho levných guesthousů a cestovních kanceláří.

Co jsem v Saigonu zažil

Poté, co jsem se ubytoval, vyšel jsem do ulic města. Zase jsem byl zpátky, ta kouzelná doprava tvořena miliónem motorkářů mne znovu nadchla. Šel jsem se navečeřet do stejné restaurace "79" jako před lety a dokonce jsem si objednal stejné jídlo. Vietnam je vlastně doposud jediná země, kam jsem se vrátil a navštívil ji dvakrát. Po večeři jsem se šel bez mapy jen tak po paměti projít nočním Saigonem směrem k Muzeu války, které zrovna procházelo renovací. Na zpáteční cestě jsem koukal skrz mříže na hlavní budovu Komunistické strany Vietnamu a obdivoval hlavní koloniální budovy, které snad všechny dostaly nový kabát.

Výhled z hotelu

Už při poslední návštěvě Vietnamu jsme se divili, s jakou rychlostí se ve Vietnamu staví. Ekonomika Vietnamcům asi jede, někde jsem četl, že mají každoroční nárůst kolem 8 procent. Před třemi lety v Ho Či Minově Městě nebyl přes řeku Saigon ani jeden most a veškerá doprava se spoléhala jen na trajekty a dnes jsou tu už mosty rovnou dva. Současně v districtu 1 vyrůstají nové mrakodrapy, jeden přímo za hotelem Majestic.

Před spaním jsem si zašel na hotelovou terasu, kde zrovna probíhala vietnamská svatba a dal si místní pětipivo Saigon. Z terasy jsem koukal na řeku, na nový most s blikajícími neóny, na stále fungující trajekty, které – most nemost - dopravují tisíce motorkářů na druhý břeh, na mumraj na silnici před hotelem. Bylo krásně teplo a bylo fajn.

Třída Bui Vien

Ráno jsem vstanul ve dvě ráno našeho času, ale kupodivu mi to nevadilo, předchozí den jsem šel spát docela brzy. Zašel jsem si na snídani, která se podávala v nejvyšším patře hotelu na otevřené terase, na stejné, kde jsem předešlý večer popíjel místní pivo a odkud je nádherný výhled na ranní řeku a na dění okolo. Poté jsem se taxíkem nechal dopravit na baťůžkářskou třídu Bui Vien a našel jsem kancelář cestovky TM brother, u které jsem si po internetu zarezervoval výlet po Mekongu do Phnom Penhu (48 USD – 3 dny včetně ubytování a jídla). Bylo krásné modré ráno a ulice se pomalu probouzela. Na ulici mi zase do očí padly chuchvalce elektrických drátů, kterými se místní obyvatelé připojovali k rozvodné síti. Nějaký systém v tom chaosu tu asi mít musí, v Asii rozvést elektřinu pravděpodobně jinak nejde. V cestovce o mně veděli, a tak jsem si zkrátil chvíli psaním emailů. Pak nás poslali o pár metrů vedle na jinou ulici, kde na nás čekal velký, trochu nemoderní autobus. Do něho nastoupilo asi 30 lidí, se kterými jsem měl strávit příští dny. Náš průvodce byl mladý klučina, který se rozčiloval, když jsme ho neposlouchali a říkal nám „My family" a nikomu z nás se to oslovení nelíbilo.