CESTOPIS VIETNAM

Než se začteš do cestopisu, prohlédni si itinerář, pročti si rady na cestu do Vietnamu. 

 

 

HO CHI MINOVO MĚSTO - SAIGON

4.4. – 5.4. 2010, cestopis část I.

 

Proč jet do Ho Chi Minova města

Cestu jsem chtěl zahájit v místě, kde jsme naše cestování před třemi lety skončili.

 

Jak cestovat do Ho Chi Minova města

Letecky Praha – Frankfurt – Bangkok - Saigon. Zase jsem stál dlouhou frontu na imigračního úředníka, ale tentokrát mi to nevadilo, protože jsem byl z letadla docela odpočatý. Přistáli jsme totiž před pátou odpoledne a žádný časový posun jsem tudíž nepociťoval. Bylo to poprvé, kdy jsem do Asie přiletěl odpoledne a ne brzy ráno (tzn. o půlnoci našeho času) a bylo to také poprvé, kdy jsem neměl vůbec žádný problém s aklimatizací. Poté, co jsem byl vpuštěn na území Vietnamu, vyšel jsem ven do toho parna hledat taxi. Před letištěm už čekali stovky jiných pasažérů a vietnamské holčiny v krojích organizovaly taxíkovou přepravu. Pamatoval jsem si, že jsme posledně platili za přesun do centra cca 75 000 VND, ale ta milá dívenka v kroji se projevila jako drsná obchodnice a nabídla mi cenu 150 000 VND, ze které nemínila ustoupit. Na moji připomínku, že nejsem v Saigonu poprvé a posledně jsem jel za polovinu, mi odpověděla, že tři roky je dlouhá doba. Šel jsem to zkontrolovat i k jiným taxikářům, ale tam jsem dopadl ještě hůře. Nakonec jsem s cenou souhlasil a do taxi jsem nastoupil. Koukal jsem na taxametr, kolik to tedy stojí správně. A správně to je 8km x 12 500 VND za kilometr, což je 100 000 VND, takže za tři roky se toho zase toho moc nezměnilo, jen systém se změnil.

 

Tip na ubytování v Ho Chi Minově městě

Chtěl jsem si zavzpomínat a ubytoval jsem se ve stejném hotelu Majestic Saigon jako posledně. Tentokrát to ale bylo o něco dražší než před třemi lety. Levnější ubytování je možné najít na baťůžkářské ulici Bui Vien v District 1. Je podobná Khao San v Bankgoku, nachází se tu mnoho levných guesthousů a cestovních kanceláří.

 

Co jsem v Saigonu zažil

Poté, co jsem se ubytoval, vyšel jsem do ulic města. Zase jsem byl zpátky, ta kouzelná doprava tvořena miliónem motorkářů mne znovu nadchla. Šel jsem se navečeřet do stejné restaurace "79" jako před lety a dokonce jsem si objednal stejné jídlo. Vietnam je vlastně doposud jediná země, kam jsem se vrátil a navštívil ji dvakrát. Po večeři jsem se šel bez mapy jen tak po paměti projít nočním Saigonem směrem k Muzeu války, které zrovna procházelo renovací. Na zpáteční cestě jsem koukal skrz mříže na hlavní budovu Komunistické strany Vietnamu a obdivoval hlavní koloniální budovy, které snad všechny dostaly nový kabát.

Výhled z hotelu

Už při poslední návštěvě Vietnamu jsme se divili, s jakou rychlostí se ve Vietnamu staví. Ekonomika Vietnamcům asi jede, někde jsem četl, že mají každoroční nárůst kolem 8 procent. Před třemi lety v Ho Či Minově Městě nebyl přes řeku Saigon ani jeden most a veškerá doprava se spoléhala jen na trajekty a dnes jsou tu už mosty rovnou dva. Současně v districtu 1 vyrůstají nové mrakodrapy, jeden přímo za hotelem Majestic.

Před spaním jsem si zašel na hotelovou terasu, kde zrovna probíhala vietnamská svatba a dal si místní pětipivo Saigon. Z terasy jsem koukal na řeku, na nový most s blikajícími neóny, na stále fungující trajekty, které – most nemost - dopravují tisíce motorkářů na druhý břeh, na mumraj na silnici před hotelem. Bylo krásně teplo a bylo fajn.

Třída Bui Vien

Ráno jsem vstanul ve dvě ráno našeho času, ale kupodivu mi to nevadilo, předchozí den jsem šel spát docela brzy. Zašel jsem si na snídani, která se podávala v nejvyšším patře hotelu na otevřené terase, na stejné, kde jsem předešlý večer popíjel místní pivo a odkud je nádherný výhled na ranní řeku a na dění okolo. Poté jsem se taxíkem nechal dopravit na baťůžkářskou třídu Bui Vien a našel jsem kancelář cestovky TM brother, u které jsem si po internetu zarezervoval výlet po Mekongu do Phnom Penhu (48 USD – 3 dny včetně ubytování a jídla). Bylo krásné modré ráno a ulice se pomalu probouzela. Na ulici mi zase do očí padly chuchvalce elektrických drátů, kterými se místní obyvatelé připojovali k rozvodné síti. Nějaký systém v tom chaosu tu asi mít musí, v Asii rozvést elektřinu pravděpodobně jinak nejde. V cestovce o mně veděli, a tak jsem si zkrátil chvíli psaním emailů. Pak nás poslali o pár metrů vedle na jinou ulici, kde na nás čekal velký, trochu nemoderní autobus. Do něho nastoupilo asi 30 lidí, se kterými jsem měl strávit příští dny. Náš průvodce byl mladý klučina, který se rozčiloval, když jsme ho neposlouchali a říkal nám „My family" a nikomu z nás se to oslovení nelíbilo.

 

 

 

 

 

 

 

MY THO, CAN THO

5.4. 2010, cestopis část II.

 

Proč jet do My Tho - Can Tho

Je to hlavní turistická trasa Mekongem. Mimochodem delta Mekongu byla až do 18. století kontrolována Kambodžou a její obyvatelé ji dodnes nazývají dolní Kambodžou. Rudí Khmérové se ji snažili až do roku 1979 dostat zpět pod svou nadvládu, ale nakonec se jim to vymstilo a po invazi Vietnamců ukončilo jejich temné vládnutí v Kambodži. Dnes se v My Tho turisté nechají vozit úzkými kanály řeky a navštěvují místní farmy a dílny a v Can Tho navštěvují velký plovoucí trh.

 

Jak jet do My Tho - Can Tho

Jel jsem tam z Ho Chi Minova města s cestovkou TM Brothers. Za tři dny na cestách si účtovali cca 48 USD. To je méně než 300 CZK na den za ubytování, jídlo a dopravu. Na druhou stranu se jede ve velké skupině a odpolední přesuny po silnici jsou docela namáhavé. Dopoledne jsme totiž po řece jen „vejletili" a odpoledne se přesunovali autobusem. Na celodenní loď jsme nastoupili až v Chau Doc. Na internetu se dá sehnat i výlet, kde se do Phnom Penhu pluje už z Can Tho, ale asi za jiné peníze... 

 

Tip na ubytování v Can Tho

Měl jsem požadavek, že chci spát v homestay. Takže jsem v Can Tho spal v rodinném hotýlku tvořený bambusovými pokojíky v zapadlé vesnici na jednom z tisíců mekongských kanálů. Majitel vyzvedává zájemce po předchozí dohodě motorkou v Can Tho.

 

Co jsem v My Tho - Can Tho zažil

Ve skupince jsem se nejvíce skamarádil s Francouzem, kterého dostihla ekonomická krize, a byl propouštěn ze zaměstnání. A tak vyrazil do světa a cestoval, kam se mu zachtělo bez ladu a skladu. Sympatická byla i plnoštíhlá Angličanka, žijící v Austrálii. Byla tak silná, že náš milý galantní průvodce ji při projížďce podél kanálů odmítl dát bycikl, protože by ho prý asi zlomila. Bylo to docela kvalitní fau pax.

V My Tho (70km z HCMC) jsme nastoupili na „slow boat", pramici pro 30 pasažérů, a dopluli do delty na Dračí ostrov, který je prosetý úzkými kanály. Přestoupili jsme na pramičky a Vietnamky v šikmých kloboucích s námi pluli po jednom z kanálů, nad který se skláněly větve říčních palem.

Na pramici v kanále v Mekongu

Zavedli nás do jedné z farem, kde zpracovávali kokos a ve velkých hrncích z něho vařili sladkou hmotu, ze které nakonec vyráběli sladké kokosové bonbóny. Před třemi lety jsme si se Šárkou tato cukrátka nakoupili, dovezli domů a několik let je nechali tvrdnout ve spíži. Tento rok jsem si bonbóny koupil znovu a byl jsem vděčný, protože mi tentokrát dlouho nevydržely. Prodávali tam ve velkých lahvích i místní alkohol s naloženými hady. Během oběda nám v místní restauraci přišli hrát místní hudebníci tradiční vietnamskou hudbu, a protože nikdo z nás se nehrnul s tringeltem, dlouho hrát nevydrželi.

Na mekongu

Odpoledne jsme se přesunuli autobusem směrem ke Can Tho (100km z My Tho) a posledních 15km jsme do města dopluli na pramici. Vystoupili jsme v přístavu a část z naší výpravy se ubytovala v místním hotelu. Mne a Australana odvezli místní motorkou někam pryč za město. Jeli jsme asi půl hodiny, chvílemi i po prázdné rozestavěné dálnici. Dojeli jsme do vesnice, kde místní vesničan ubytovával hosty ve svém domě v přistavěných bambusových pokojících na břehu kanálu. Mělo to úžasnou atmosféru. Po vodě pádlovali místní vesničani s rýžovými klobouky na hlavě a občas projela i větší nákladní loď.

Na kanále Mekongu, Can Tho

Australan se šel před večeří "vykoupat" do kanálu Mekongu. Když jsem to viděl, nemohl jsem se nezeptat, jestli se té vody nebojí. Ačkoliv jsme byli asi 100km od moře, příliv a odliv tu byl silně patrný a veškerý binec se tak převaloval k moři a od moře, nic neodtékalo. Odpověděl mi, že je to oukej, akorát to člověk nesmí polykat. Možná měl pravdu, ale celý následující den byl zelený jako stěna a strávil ho převážně na WC.

Po večeři jsem si dal jedno pětipivo (12 000 VND) a koukal na hladinu řeky a sledoval projíždějící loďky a lodě. Na druhém břehu se opitý Vietnamec snažil vytrvale dobývat k sobě domů (pokud to byl jeho dům) a strašně u toho halekal. Po hodině toho nechal, odhadoval jsem, že se vysílil a usnul. Ráno jsem kouknul na kanál znovu a byl jsem docela překvapený, protože v něm nebyla žádna voda a velká loď tam ležela na břichu jako vyvrhnutá velryba.

 

 

 

 

 

  

 

CAN THO, CHAU DOC

6.4.. 2010, cestopis část III.

 

Proč jet do Can Tho, Chau Doc

Byl to druhý den našeho putování po Mekongu směrem ke kambodžským hranicím.

 

Jak jet do Can Tho, Chau Doc

Jel jsem tam z Ho Chi Minova města s cestovkou TM Brothers. Druhý den naší cesty po Mekongu jsme ráno vyjeli z Can Tho a po celodenním vejletění jsme dorazili do Chau Doc.

 

Tip na ubytování v Chau Doc

Poslední noc naší cesty ve Vietnamu jsme spali v Chau Doc, ve městě na samotných hranicích s Kambodžou v malém hotýlku Thanh Nam 2 Mini Hotel (12 USD).

 

Co jsem v Can Tho, Chau Doc zažil

Ráno jsme se u vesničana poblíž Can Tho probudili do krásného modrého dne. Nemohl jsem se nabažit scenérie vypuštěného Mekongu a pořád jsem se snažil vyfotit loď, která uvízla na dně kanálu. Sluníčko se pomalu zvedalo nad vrcholky palem a paní domácí nám přichystala na terase snídani.

Odliv na Mekongu

Po snídani nás i s batohy odvezli na motorkách zpátky do města Can Tho. Prošli jsme ranními rušnými uličkami a vešli do městské tržnice. Všude byl ohromný mumraj, místní hospodyně v šikmých kloboucích nebo motorkářských helmách čile nakupovaly. Po zemi byly rozprostřeny koše s mnoha druhy ovoce a zeleniny, velké kastroly s rybami a jinými mořskými potvorami, maso se prodávalo volně položené na tabulích. A všechno to dohromady „krásně" vonělo. Došli jsme k řece, kde nás na lodi měla vyzvednout naše skupina, která se přes noc ubytovala ve městě. Během čekání jsem v přístavu pozoroval zaparkované velké bachraté dřevěné lodě místních prodejců. Místní trhovkyně vedle nás opracovávala ananasy, hbitě jim uřezávala zelené konce. Já bych si jejím tempem hbitě uřezal úplně něco jiného. Ukládala je do proutěného koše, který si nakonec hodila na záda a nakonec s ním odkvačila na své místo v tržnici. Ten koš musel být těžší než ona sama.

Ranní trh v Can Tho

Naše skupinka nás našla a s Australanem jsme naskočili k nim na loď a pokračovali už dále po řece spolu směrem k plovoucí tržnici. Ta se sestávala z desítek těch velkých dřevěných bachratic až po strop napěchovanými zemědělskými plodinami všeho druhu. Vietnamští farmáři se tu zbíhali po kanálech ze všech koutů delty, aby tu své výpěstky dále prodali dalším prodejcům na malých pramicích. Takový druh velkobochodu na vodě.

Plovoucí tržnice v Can Tho

Vpluli jsme se do užšího kanálu mezi hodně jednoduché oplechované domečky na kůlech. Ačkoliv tu byla hodně špinavá voda, do které bych se bál strčit prst, místní ji používali na praní prádla, umývání nádobí, na tělesnou očistu a bůhví co ještě. Mrkal jsem na holku, jak si v tom umývá vlasy a divil se, jestli ji to pomůže. Kousek opodál seděl ve vodě nahý děda namydlený od hlavy až k patě.

V kanále Mekongu

Dopluli jsme k jedné farmě, která vyráběla rýžové nudle a koukali, jak je vyrábějí. S námi ve skupince byl ještě jeden Australan (že to není Australanka jsem usoudil po delší úvaze) a ten v tom strašném horku chodil po světě v težkých kožených botách, v černých kožených kalhotách, dlouhé bílé košili a černé hrubé vestě. Na hlavě měl buřinku, v uších naušnice. Nevím, ale asi se tam vyloupl z nějakého jiného časoprostoru. Bylo suché období a teplota prakticky neklesla pod 35 stupňů a já se vařil jen ve vlastní kůži, natož být v takovém skafandru, co měla ta osoba na sobě.

Naši lodi došla šťáva a tak jsme na řece připluli k benzínové pumpě, která parkovala uprostřed řeky na pontonech, a nabrali jsme nový benzín. Čerpadlář jakmile dočerpal, skočil do vody, aby se ochladil a zaplaval si.

Pumpa na Mekongu

Z Can Tho jsme do Chau Doc (120km) vyrazili po obědě už autobusem. Trochu mne roztrpčilo, že ten přesun není po řece, ale musel jsem se s tím smířit. Po cestě jsme se zastavili na krokodýlí farmě, abychom se podívali, jak vypadá krokodýl a pak zase pokračovali až k samotnému hraničnímu městu. Cesta trvala přes tři hodiny a v malé dodávce byla hodně únavná.

V Chau Doc jsme se ubytovali v jednoduchém, ale čistém hotelu. V koupelně jsem objevil zřejmě pozornost podniku – pánskou ochranu. Hned po příjezdu jsem se pokusil zchladit, ale ze sprchy tekla spíše teplá než studená voda. Večer jsem se vydal na průzkum města. Prošel jsem se po tmavých ulicích, prošel jsem kolem noční tržnice až k samotnému nábřeží. Tady už mělo na zemi ustláno docela hodně bezdomovců a bezdomovkyň. Zoufale jsem hledal něco studeného na pití, protože i v devět večer se teplota stále držela kolem 35 stupňů. Místní ale prodávají nápoje ve velkých bednách naložených ledem, který tam však v pevném stavu vydrží sotva pár hodin. A tak mi kolu chtěla paní nalít do mikrotenového sáčku s drceným ledem, což jsem zaúpěl. Takhle to dělají i s pivem, ale než abych ... tak to radši vypiju teplé. Našel jsem tu nejlevnější internet, který stál 10CZK na hodinu a napsal všem emaily.

Zjistil jsem, že z Chau Doc do Phnom Penhu jezdí dva typy lodí: pomalá pramice „slow boat", která 100km do hlavního města Kambodže překmitá za 8-10 hodin a rychlý člun „speed boat", který to zvládne za cca 5 hodin. Už se mi nechtělo po zkušenosti s cestou do Chau Doc absolvovat další zdlouhavý horký přesun zvlášť v pramici se řvoucím motorem a tak jsem si u našeho průvodce domluvil nový lístek na rychlou loď za 24 USD (už bylo pozdě stávající lístek vyměnit s doplatkem za dražší, pomalejší loď stojí asi 12 USD). Lístky se dají ve městě běžně koupit v několika hotelích a turistických kancelářích. Udělal jsem nakonec dobře, plavba byla příjemná, do hlavního města Kambodže jsem přijel po poledni a ne až večer a měl tak spoustu času na zařizování ubytování a prohlídku města.

 

 

 

  

 

 

 

CHAU DOC, PHNOM PENH

7.4. 2010, cestopis část IV.

 

Proč jet do Chau Doc - Phnom Penh

Kambodža byla cíl mé cesty. Phnom Penh je hlavní město, ve kterém v krásných palácích sídlí královská rodina. A bylo také smutně poznamenáno vládnutím Rudých Khmérů. Důkazem toho je Muzeum genocidy Toul Sleng a masové hroby Killing fields dvacet kilometrů za městem.

 

Jak jet do Phnom Penh

Do Phnom Penhu jsem doplul rychlým člunem z vietnamského města Chau Doc (24USD).

 

Tip na ubytování v Phnom Penh

Těsně před připlutím do Phnom Penhu jsem v rychlosti zalistoval průvodcem a zvolil jsem guesthause Last Home a udělal jsem dobře. Last Home je situován blízko královského paláce a Národního muzea, je čistý a vede ho inteligentní starší paní, která umí anglicky. Pomohla mi s autobusovými lístky, poradila se zařizováním další cesty, dobře se u nich vaří a naproti přes ulici je levný internet. Nejdražší pokoj s klimatizací stojí 15USD.

 

Co jsem na cestě z Chau Doc do Phnom Penhu zažil

Ještě než jsme ráno vypluli do Phnom Penhu, naložili jsme všechny naše bágly na tuk tuk jednoho nebohého Vietnamce a ten si s tímto strašným nákladem odšlapal někam směrem k přístavu. V přístavu jsme naskočili na pramici a jeli se podívat na plovoucí vesnici. Chau Doc je totiž oblast známá chovem ryb pangasius. Ročně se z této provincie vyveze na 15 tisíc tun ryb. Poslední dobou si stále častěji říkám, jak je ten svět malý a globalizace velká. Jednu chvíli nakupuji v Bille mražený filet pangasiuse importovaného z Vietnamu a v druhé chvíli jsem ve vesnici, kde to vesničani chovají a za pár korun prodávají odběratelům, kteří to dodávají do Evropy.

Plovoucí vesnice

Vesnice původně vznikla tak, že chudí vesničani, kteří neměli prostředky na nákup pozemku, kde by si postavili domek, si ho postavili na vodě na pontonech. Pod domem má každý obrovskou proutěnou nádrž a v ní chová až 20 tisíc ryb. Na verandě jednoho takového domečku pan domácí odklopil víko podlahy a hodil do vody hrst granulí. Ryby se mohly umlátit a vzájemně vytvářely ohromnou masu masa. Sousedi vedle zase opracovávali ulovené ryby a nakládaly je do ledu k dalšímu transportu.

Ryby pod domem

Kousek vedle plovoucí vesnice je stará čampská vesnice. Čampové jsou původními pány jižního Vietnamu a dnes už není jejich komunita nijak početná. Na jednom z kůlů, na kterém jejich domečky stály, byl metr určující výšku hladiny Mekongu během záplav. Nejvyšší stav hladiny byl dle jejich záznamů v roce 2001, kdy se řeka musela zvednout alespoň o tři metry a byla už téměř pod podlahou obytných místností.

V čampské vesnici

Pak už pro nás, kteří měli lístky na „speed boat", připlul až k vesnici rychlý člun. Nastoupil jsem, uvelebil se na zadní zastřešené palubě a vyrazil vstříc Kambodži.

Ke kambodžským hranicím

 

... kam dál? Prohlédněte si itinerář, fotografie z cesty nebo si přečtěte rady na cestu do Vietnamu. Pokud budete mít dotazy, napište mi.

... První cestu do Vietnamu jsem popsal v kapitole "Vietnam - Země rýžových klobouků".