RADY NA CESTU DO INDIE

Kdy jet do Indie

Turistická sezóna začíná na začátku listopadu a trvá do konce března. V tomto období převládá pěkné počasí s příznivými denními teplotami. Od dubna začíná období horka a teploty šplhají nad 40 stupňů ve stínu. Ve městech je vyčerpávající horko, turistů v Indii ubývá a resorty na plážích Goy se zavírají. Od června do září nesnesitelné vedro střídá déšť a přichází sezóna monzunových dešťů. Kdo míří do hor k nepálským hranicím, pak ideální doba na cestování je během jarních a podzimních měsíců.

Co v Indii vidět a navštívit

Vzhledem k velikosti Indie existuje nepřeberné množství tras. Mým cílem bylo projet severní cestu od Dílí přes Jaipur a navštívit především Taj Mahal v Agře, hinduistické posvátné město Varanasi, čajovou oblast Dardžíling. Z Kalkaty jsem přeletěl na jih zrelaxovat se na plážích Goy a cestu zakončit v Bombaji, kde jsem měl v plánu navštívit slum Dharavi.

Jiná klasická trasa vede po státě Rádžastán. Navštěvuje se Zlatý trohúhelník Díllí - Agra - Jaipur a pokračuje se do Pushkaru, Udaipuru, Jodhpuru a okruh se ukončuje přes Jaisalmer.

Hodně cestovatelů volí trasu do severních států do Sikkimu nebo Ledakhu s cílem strávit týden na horských pěších túrách.

Jižní trasa vede z Bombaje na pláže Goy a dále jižněji do státu Kerala přes místa Hampi, Mangalore, Majsúr, Kochi, čajové plantáže v Munnaru, Marudai, národní park Periyar, backwatters Allepey, pláže Varkala až do města Trivandrum.

Cestování do Indie na vlastní pěst

Indie je krásná a rozmanitá země, turista by však měl být zvlášť ve městech předem připraven na chaos, hluk, dopravní zácpy, extrémní nepořádek a nekonečné davy lidí. Ani při cestách po Číně jsem si neuvědomoval místní shluky tak jako v Indii. Ve srovnání s ostatními asijskými zeměmi Indové povýšili "nepořádek" na vyšší level. Na ulicích a silnicích se mísí chodci, cyklorikšové, autorikši, auta, krávy a každý kdo má klakson, tak ho zaaretuje a použije. V kombinaci s horkem proto může být cestování trochu náročnější než v jiných zemích Asie. Tato indická specifika však nadmíru vyváží rozmanitost a pestrobarevná krása země a jejich lidí. Ale pozor, mezi severní a jižní Indií je trochu rozdíl, cestování na jihu není tolik náročné, více v blogu.

Na cestu jsem si vzal elektronickou verzi Lonely Planet a nainstaloval si ji do telefonu. Po vzoru posledních cest jsem si potřebné věci zabalil jen do jen do malého cyklistického baťůžku – viz Rady "Co s sebou na cesty", který nakonec nevážil více než 7 kilogramů. Opět jsem měl hygienu v balení do 100ml a tak jsem si baťůžek mohl vzít s sebou na palubu letadla. Před odjezdem jsem zvažoval, zda si do horka vzít dlouhé kalhoty. Indové považují krátké kalhoty za znak nižší kasty, u turisty je však tolerují (u turistek ne). Do muslimských památek však nikoho v šortkách nepustí.

Vstupní formality

Víza do Indie se dají získat na Velvyslanectví Indické republiky v Praze na adrese Milady Horákové 93/60 a od března 2016 lze zažádat i o elektronické vízum eTV, viz online-víza (aplikační proces se nachází na spodní části stránky, 4 - 34 dní před cestou). Vyřízení klasického víza trvá týden za předpokladu, že žadatel zvládne podat žádost správně dle pokynů ambasády. Na webové stránce velvyslanectví se vyplní formulář a nahraje aktuální fotografie na bílém pozadí o rozměrech 5x5 cm. Formulář se následně musí vytisknout, podepsat a společně s fotografií, 6 měsíců platným pasem a jeho kopií, itinerářem a rezervací letenek zanést na velvyslanectví. Víza se žádají v dopoledních hodinách mezi 09:30-12:00 hod a vyzvedávají se o týden později mezi 16:00-17:00 hod.

Cestování po Indii, rezevace vlakových jízdenek

Celou trasu o délce 6700 kilometrů jsem procestoval 5 vlaky a 3 vnitrostátními přelety.

S online rezervací letenek je minimální práce a funguje to stejně jako u nás, např. u www.jetairways.com nebo www.airindia.com (dnes jednoduše český kiwi.com). Těsně před odletem je lepší si rezervaci znovu zkontrolovat, v mém případě se změnily časy odletů u všech vnitrostátních letů.

Vlakové jízdenky se dnes dají rezervovat podstatně jednodušeji než to bylo dříve, a to přes stránku 12go.asia, tzn. bez vytváření účtu u indických železnic www.irctc.co.in. Společnost 12go.asia pokrývá zhruba tisíc spojení a požadované vlakové jízdenky zašle formou e-ticketu do emailu. Jediným omezením je, že zašle jen rezervace "Confirmed" (CNF), takže cestu je nutno plánovat s velkým předstihem.

Indické železnice mají propracovaný rezervační systém. Pokud se jízdenka objedná zavčas (mnohdy s několikatýdenním předstihem, jízdenky se dají objednávat 120 dní dopředu) pak je rezervace "Confirmed" (CNF). Pokud je vlak obsazený, pak je rezervace proti zrušení "Reservation against cancelation" (RAC). S těmito typy jízdenek může cestující nastoupit do vlaku. Pokud jsou i tyto lístky vyprodány, pak je rezervace na "Waiting list" (WL) a cestující musí čekat, jestli se posune na pozici RAC. Určitý počet míst se nechává pro tzv. "Tatkal" kvótu, tzn. pro cestující, kteří neplánují cestu dopředu a tyto jízdenky jsou k dispozici na přepážkách den před odjezdem. Turisté mají na přepážce také možnost koupit jízdenky z tzv. "Foreign tourist quota" a navíc mohou využít přepážky Turistické rezervační kanceláře a nemusí se tlačit v nevyzpytatelných frontách s místními.

V zásadě se vlakové třídy dělí na AC a Sleepery. AC mají okna, jsou klimatizované a dělí se na 1. třídu se 2/4 lůžky a kupé se dá zavřít (AC1), na 2. třídu se 4 lůžky a 2 podélnými přes chodbičku bez dveří (AC2) a 3. třídu se 6 lůžky a 3 podélnými rovněž bez dveří a i bez závěsů (AC3). Sleepery nejsou klimatizované, v oknech mají mříže a spí se po 6 + 3. Sice jsou lehce ponuré, jsou však levnější. Většina turistů cestuje třídou AC2 nebo AC3, cestování je zde pohodlné a např. čtrnáctihodinový noční přejezd v této třídě stojí 1200 INR. Klimatizovaných vagónů však není mnoho, odhadem z 25 vagónů má vlak jen 3-4 klimatizované vozy. Vše o indických železnicích se dá nastudovat na stránce www.seat61.com/India.

Tuktuk stojí cca 20 INR na kilometr, cena jízdného v autobusech je cca 1 INR na kilometr.

Ubytování

Vzhledem k tomu, že jsem měl dopředu zarezervované vlakové jízdenky i letenky a s itinerářem jsem už nemohl hnout, rezervoval jsem si dopředu i ubytování. Ubytování se dá samozřejmě najít až na místě a to již třeba od 300 INR za noc, kdo však preferuje lepší ubytování nebo lepší lokalitu, může se inspirovat dále v cestopise. Já jsem volil střední cestu a kromě Bombaje jsem platil okolo 1500 INR za noc se snídaní.

Stravování v Indii

Indická kuchyně je něco úžasného a na jídlo jsem se vždy těšil. Protože hinduisté nejí hovězí maso a muslimové vepřové, převládala nabídka vegetariánské kuchyně. Ta byla však i díky nepřebernému množství druhů indického koření tak dobrá, že bych se klidně stal vegetariánem. Respektive kdybych byl vegetariánem, už bych po návratu z Indie nechtěl jíst nic jiného než indickou kuchyni.

Vzhledem k tomu, že znám případy turistů, kteří po návštěvě Indie dlouhodobě trpěli různými problémy pramenícími z kontaminovaného jídla nebo vody, dbal jsem na výběr restaurací a na ulici jsem téměř nejedl. U balené vody jsem vždy kontroloval neporušené víčko a dno plastové láhve.

Postupně jsem vyzkoušel Mughali, Bengali, Nepali a Kerali kuchyni. Výborné jsou indické chlebové placky, např. butter naan nebo chapati. Turista dostane k jídlu příbor, ale místní jí jen rukama. Občas bylo zajímavé pozorovat, jak si poradí např. s rýži s omáčkou nebo jak jí jídlo podobné našemu bramborovému guláši. Jí se jen pravou rukou a jídlo se často nabírá právě chlebovou plackou. Cena za jídlo v restauraci se pohybovala od 100 INR do 250 INR dle úrovně restaurace a kvality jídla (na ulici cca 30 INR). Pivo bylo drahé a stálo 70-200 INR, balená voda stála 20 INR. 

Ostatní zvláštnosti

V Indii se používá běžný typ elektrických zásuvek a není nutné používat adaptéry. Řídí se na opačné straně než u nás. Peníze jsem vybíral z ATM bankomatů nebo měnil americké dolary. Za výběr z ATM se strhává 180 INR, ale mění se dle devizového kurzu. U směnáren si případný kurz a poplatky může zkontrolovat každý sám. Doklad o výměně se doporučuje ponechat si u sebe.

Na cestách jsem byl místními pravidelně podrobován výslechu ohledně mého zaměstnání, rodinných poměrů, náboženského vyznání a dotazů proč vlastně cestuji sám. Zřejmě to byl pokus zařadit si mne do nějaké své kasty. Indická společnost se totiž dělí do systému varen/kast. Do nejvyšší vrstvy patří bráhmani, do nižší pak např. úředníci, válečníci a politici. Následují kasty, kam patří obchodníci, řemeslníci a zemědělci a příslušníky nejnižší třídy jsou služebníci a dělníci. Mimo systém stojí tzv. nedotýkatelní, kteří vykonávají tu nejšpinavější práci a žijí pod hranicí chudoby. Kasty tak definují způsob života a obživy, manželské svazky se mohou zakládat jen v rámci stejné kasty. Díky tomuto třídnímu rozdělení chudí navždy zůstanou chudí a v Indii je také chudoba znát na každém kroku. Bezdomovců a lidí spících na holé zemi je tu daleko více než kdekoliv jinde, kde jsem zatím byl.

Nezvyklé je indické přitakání hlavou. Místo pokývnutí s ní mávají ze strany na stranu a člověk v první chvíli neví, zda to znamená ano nebo ne.

Po návratu z Indie se ulice Prahy zdají být prázdné, čisté a tiché.