CESTOPIS USA - Road trip po západních parcích

 

*** Než se začteš do tohoto cestopisu, projdi si Itinerář cesty do USA a Rady na cestu do USA. Pokud v cestopise uvádím ceny, pak jsou z doby, kdy jsem cestu uskutečnil. ***

 

 

SAN FRANCISCO

7.4. – 9.4. 2018, cestopis část I.

 

Proč do San Franciska jet

San Francisco (CA) je malebné, poklidné, multikulturní a kosmopolitní město. Rozkládá se na kopcích Sanfranciského poloostrova a je známé svými terasovými silnicemi, historickými lanovými tramvajemi, viktoriánskými domy, oranžovým mostem Golden Gate a bývalým vězením Alcatraz.

 

Jak cestovat do San Franciska

Do San Franciska jsme letěli ranním letem přes Londýn, už v pět ráno jsme stepovali na ruzyňském letišti. V Londýně jsme nastoupili na Airbus A380 s křídly jako fotbalové hřiště a ve stejný den odpoledne jsme přistáli na druhé straně světa. Díky devítihodinovému časovému posunu se mi den protáhl na výjimečných 33 hodin.

Na imigračním jsme si vystáli tradiční hodinovou frontu a pak jsme nastoupili na interní linku Blue line, která nás na konečné stanici vyhodila v autopůjčovně. Tam mne šikovný pracovník Alama ukecal na dražší auto, než jsem si původně přes Rentalcars.com zamluvil. No alespoň se svezu novým autem, tachometr ukazoval jen 206 mil. Doklady jsem si pak hodil do kufru, což byla začátečnická chyba… při případné kontrole by se asi americkému policistovi nelíbilo, kdybych vystoupil z auta a hrabal se v kufru.

Už se setmělo a já se vydal do víru dálnic hledat hotel. Vzpomněl jsem si na svou první návštěvu USA, kdy jsem v Los Angeles po výjezdu z letiště hledal hotel ve změti sedmiproudových dálnicích bez navigace a bez smartphonu. Tentokrát to bylo o dost snadnější.

 

Tip na ubytování v San Francisku

Ubytování jsem zvolil v samotném centru San Franciska v historickém hotelu Beresford Arms. Je jen kousek od Union square a na dosah slavných tramvajových linek.

 

Co jsem v San Francisku zažil

Ačkoliv jsme šli na české poměry spát hodně pozdě a v noci na ulicích nepřetržitě houkaly sirény, ráno jsme stejně nemohli dospat. A tak jsme si časový posun vyrovnali hned první den a už brzy ráno za krásného modrého dne vyrazili do ulic.

Po deseti minutách jsme došli na Union square, které je považováno za centrum města. Už tady na Powel street je zastávka tramvajových linek Powel&Mason a Powel&Hyde. Jenomže pokaždé, když tramvaj přijela, byla už plná k prasknutí. A tak jsme po Powel street sešli níž až na samotnou točnu a zařadili se na konec stometrové fronty… a to bylo teprve devět ráno. Při čekání jsme sledovali, jak stará dáma přijela, a dva průvodčí ji ručně otočili o 180 stupňů.

Union Square

Sláva, po půl hodině jsme do jedné ze stařičkých tramvají nastoupili a vyrazili do strmých kopců. Z původních 23 linek, které byly v provozu v letech 1873-1890, jsou dnes aktivní pouze tři – kromě dvou již zmíněných, které jezdí od Union square k Fisherman´s Warf, jezdí napříč ještě linka California street. Lístek se dá pořídit přímo ve voze za 7 USD na jednu jízdu nebo v prodejní budce celodenní jízdenku za 17 USD. Samotná tramvaj je rozdělená na dvě poloviny: první je otevřená pro sezení nebo stání na venkovním stupínku, druhá uzavřená polovina je jen pro sezení. A největší tlačenice je samozřejmě na venkovní stupínek, kde si každý chce užít jízdu vyhnutý z tramvaje. Já sledoval, jak se tramvaj dere do strmého kopce a přitom koukal do maps.me, abych věděl, kde vystoupit.

 Sanfranciské tramvaje

Vystoupili jsme ve čtvrti Russian Hill poblíž Lombard street. To je populární místo, kde je tak extrémní stoupání, že jej museli vyřešit osmi prudkými zatáčkami. Odtud je krásný výhled na Alcatraz na jedné straně a na Telegraph Hill s Coit Tower na druhé.

Russian Hill – Lombard street

Když jsme se slavné Lombard street nabažili, sešli jsme kopec k Fisherman's Wharf, což byl původně rybářský přístav a dnes turistické centrum s promenádou plnou obchodů a restaurací. Na Hyde street pier jsme koukli na historické lodě a zaparkovanou ponorku a pak pokračovali na Pier 39. Tady je přeplněno a není divu: na sluníčku se tu vyhřívá minimálně sto tuleňů a je odtud krásný výhled na město v kopcích a na slavný Alcatraz v moři.

Pier 39

Z Fisherman's Wharf jede autobusová linka č.28 ke Golden Bridge, my jsme se však vrátili na konečnou Powel&Hyde a čekali na tramvaj. Tady jsem ve frontě uslyšel poprvé a naposledy češtinu. Z Hyde Pieru jsme tramvají pokračovali směrem k Čínské čtvrti a odtud šli pěšky přes vysoké budovy Financial District až k Ferry Building. Uvnitř historické budovy je mnoho restaurací a obchodů a je odtud pěkný výhled na dvoupatrový San Francisco - Oakland Bay Bridge.

Powel&Hyde linka

Nazpátek do hotelu jsme se nechali přiblížit tramvají California Street, takže jsme ve finále jeli všemi linkami, které v San Francisku dnes jezdí.

Golden Gate Bridge

Na večer jsme se jeli autem podívat ke slavnému mostu Golden Gate Bridge. Snažil jsem se dostat k Golden Gate Bridge Welcome Center, což se mi na druhý pokus nakonec podařilo, a my si mohli užít té zvláštní chvíle.

 

 

 

   

 

YOSEMITSKÝ NÁRODNÍ PARK

9.4. - 10.4. 2018, cestopis část II.

 

Proč jet do Yosemitského národního parku

Yosemitské údolí (CA) patří mezi přírodní zázraky a není divu, že je národní park zařazený na seznam světového dědictví UNESCO a ročně ho navštíví 4 mil lidí. Nacházejí se zde nejvyšší vodopády Severní Ameriky, a názvy El Capitan nebo Half Dome jsou světově známé jména hor.

 

Jak jet do Yosemitského národního parku

Ráno jsme využili toho, že jsme si časový posun neposunuli příliš na místní čas a už v šest jsme seděli v autě připraveni vyrazit na cestu. Oakland Bay Bridge jsme projeli ve spodním patře a mezi pilíři prosvítalo vycházející ranní slunce. Dostali jsme se do Oaklandu a prokousávali se změtí dálnic proplétající se městskými aglomeracemi. V jednu chvíli jsem napočítal sedm pruhů v jednom směru. V půli cesty jsem zastavil na benzínce a šel se poprat se stojanem pumpy. Ať jsem svou platební kartu zkoušel, jak jsem chtěl, nedobral jsem se kýženého efektu. Po chvíli jsem to vzdal a šel se přiznat obsluze. Ta mi řekla, ať to příště nezkouším a rovnou si zajdu benzín předplatit na kasu, že mi případný přeplatek na kartu zase vrátí.

Po čtyřech hodinách a 200 mílích jsme přijeli ke vstupu národního parku Yosemity. Už tady jsem byl překvapený, že se nacházíme ve výšce naší Sněžky, občas jsme zahlédli u krajnice i sníh. Až po chvíli jsem si uvědomil, že jsme už v horách Sierra Nevada, no a to jsem ještě neměl ani tušení, co nás čeká v příštích dnech. Na vstupu jsme si koupili za 80USD jednu roční kartu „America the beautiful – Annual pass“ a jeli dál. Dlouho nás obklopovala opravdu jen krkonošská příroda, navíc značně poznamenaná loňskými požáry. Až pak jsme narazili na první vodopád Cascade Creek a zůstali jsme stát v údivu. A přitom to nejúžasnější jsme teprve měli před sebou.

Když se sjede dolů do Yosemitského údolí, řeku Merced lemuje silnice, která se v Yosemite Village a v Half Dome Village otáčí a po druhé straně řeky se vrací - vytváří tak dvacetikilometrovou smyčku. Podél silnice se parkuje a na to, že byl duben a pondělí, bylo docela plno. Nedovedu si představit ty davy a kolony o prázdninách, v tomto případě bych po Yosemitském údolí necestoval autem, ale volil bezplatné shuttly.

 

Tip na ubytování v Yosemitském národním parku

Ubytování jsem rezervoval v Yosemite Westgate Lodge v Buck Meadows. Je to typický americký dobře vedený motel, který se nachází 20km od vstupu do národního parku a 50km od Tunnel View. Hotel sousedí s restaurací, kde dobře vaří.

 

Co jsem v Yosemitském národním parku zažil

První zastávku, kterou jsem naplánoval, byl Tunnel View. Ten nabízí úchvatný a asi jediný celistvý pohled na celé Yosemitské údolí. Vlevo dominoval El Capitan, vpravo ohromný vodopád Bridalveil Fall a v dáli údolí uzavíral mohutný Half Dome.

Tunnel View

Od vyhlídky jsme se vrátili zpátky na cestu do údolí a zastavili se na parkovišti u vodopádu Bridaveil Fall (závoj nevěsty). Ten je vysoký 188 metrů, a protože v něm bylo hodně vody, vodní závoj jsme brzy pocítili sami.

Bridaveil Fall

Pokračovali jsme po cestě a pozdravili jsme slavný El Capitan. U Sentinel Beach jsme zastavili potřetí a šli se projít k řece a za ní jsme pozorovali burácející Yosemitský vodopád.

El Capitan s Ribbon Fall

V Yosemite Village jsme šli do supermarketu doplnit zásoby a v Half Dome village jsme zaparkovali, abychom se vydali k Mirror lake. To se nachází ukryté mezi horami North Dome a Half Dome. Celou dobu k jezeru s námi šli široké zástupy a nás opouštěl pocit, že bychom někdy mohli být v americké divočině sami. Cestou nazpátek jsme si na silnici stopli Shuttle bus, který je v národních parcích pro turisty zdarma.

Half Dome – po cestě k Mirror Lake

Po cestě nazpátek jsme jeli po druhé straně řeky Merced a zastavili jsme se na krátkou procházku k samotným Yosemitským vodopádům. Ty padají z výšky 739 metrů a tvoří je dvě kaskády, kde horní měří 425 metrů a spodní 97 metrů. A pozor – v létě vodopády vysychají.

Yosemitské vodopády

Na večer jsme se jeli zpátky ubytovat do Buck Meadows a šli do restaurace na večeři a na pivo.

 

 

 

   

 

NÁRODNÍ PARK SEQUOIA

10.4. - 11.4. 2018, cestopis část III.

 

Proč jet do Národního parku Sequoia

Národní park Sequoia (CA) se nachází v jižní části pohoří Sierra Nevada a sousedí s národním parkem Kings Canyon. Jeho nejvyšší horou je Mount Whitney, jejíž vrcholek sahá do nadmořské výšky 4 417m. Nejnavštěvovanější část parku je Giant Forrest, který je domovem největších stromů na světě. Nejznámější je sekvojový strom Generál Sherman.

 

Jak jet do Národního parku Sequoia

Z Yosemitů jsme vyjeli opět brzy ráno, něco málo po šesté hodině. Ze začátku jsme projížděli zapadlým krajem s poloprázdnými vesnicemi, které spíš občas připomínaly kempy, kde si místní budovali své příbytky z toho, co příroda naplavila. Krajina se postupně měnila do velkých plání s ranči a nakonec jsme se napojili na dálnici č. 99. Na pumpě jsem s platební kartou tentokrát neměl štěstí ani u obsluhy, a tak jsem musel zaplatit v hotovosti. Jak jsme odjeli z dálnice a blížili se k parku, krajina se opět začala zelenat, u silnice se míhaly palmy, mandarinkové háje na horizontu se začaly objevovat zasněžené vrcholky „Alp“. Po čtyřech hodinách a třech stech kilometrech jsme přijeli po Generals Hwy ke vstupu do parku a před námi bylo 1,5km stoupání do nadmořské výšky 2 100 metrů.

 

Tip na ubytování v Národním parku Sequoia

Ubytování jsem rezervoval v Lazy J Ranch Motel ve vesnici Tree Rivers. Motel nabízí prostorné čisté domečky a ve vesnici je několik restaurací. K Sherman tree je to ještě 50km, resp. hodina jízdy.

 

Co jsem v Národním parku Sequoia zažil

Na obrovské stromy jsem byl připraven, ale realita dokonce předčila mé očekávání. Jakmile jsme se vyšplhali na náhorní plošinu a vjeli do Giant Forrest Sequoia Grove, objevili se před námi tak mastodontní stromy, že jsem si připadal jako ve fantaskní pohádce, kterou napsala paní Rowlingová.

Nejdříve jsme zastavili v Big tree trail a šli se na ty obry podívat z blízka. Ty největší dosahují stáří i tři tisíce let.

Giant Forrest Sequoia Grove - Big Tree Trail

Pak jsme po Generals Hwy pokračovali na parkoviště u General Sherman Tree a šli se na ten zázrak - největší strom na světě - podívat. Na výšku měří téměř 84 metrů a jeho obvod je 31,3 metrů. Okolo má několik dalších stejně statných bratrů.

General Sherman Tree

Nazpátek jsme zaparkovali u muzea a vydali se směrem k Tunnel log. Nejdříve jsme ale došli k Moro Rock, což je žulová skála, jejíž vrchol je ve výšce 2050 metrů a musí se k němu vystoupat po schodech se zábradlím pro trpaslíky. Někomu se tak zatočit hlava, tak nevím jakou funkci by pak to zábradlí hrálo… Z vrcholu je krásný výhled na zasněžené špičky hor.

Vyhlídka z Moro Rock

Jen kousek od Moro Rock se nachází Tunnel log. V roce 1937 tenhle 84 metrů dlouhý sekvojovec spadl přes cestu a dřevorubci nastalý problém vyřešili tak, že do něj vysekali otvor. Kdo si chce udělat fotku, jak projíždí vlastním autem strom, musí přijet v létě – cesta je mimo léto zavřená.

Tunnel Log

Od Tunnel log se dá jít nazpátek k muzeu lesem přes Bear Hill, což mělo za následek, že si Šárka myslela, že za každým druhým stromem číhá medvěd a celou dobu běžela, ani se neohlížela, a dost ji vadilo, že mne se běžet nechce. Pokud jsme v Yosemitech měli pocit, že jsme jak na náměstí, tak tady jsme si osamocenou přírodu užili.

 

 

 

   

 

NÁRODNÍ PARK DEATH VALLEY

 11.4. - 12.4. 2018, cestopis část IV.

 

Proč jet do Národního parku Death Valley

Údolí smrti (NV) je nejsušší a nejteplejší místo Severní Ameriky, byla tu naměřena teplota 56,7°C ve stínu. Zároveň je i nejníže položeným místem – solná pánev Badwater leží 86 metrů pod hladinou moře.

 

Jak jet do Národního parku Death Valley

Z národního parku Sequoia se do Death Valley objíždí celé pohoří Sierra Nevada. V mém itineráři to byl jeden z delších přejezdů, celkem jsem ten den ujel 690 km. Do Death Valley jsem se těšil – po letech znovu na místě činu. Tentokrát jsem vjel do Údolí smrti ze západu po opuštěné Trona Wildrose Road a Panamint Valley Road. A protože obě cesty neměly zatáčky a hodinu jsem nepotkal žádné auto, mohl jsem si při řízení číst noviny a pít kapučíno… Na tohle řízení jsem se těšil. K Mesquite Flat Sand Dunes jsme přijeli v jednu odpoledne.

 

Tip na ubytování v Národním parku Death Valley

Ubytování jsem rezervoval v K7 Bed and Breakfest v městečku Pahrump, které je už jen 90km od Las Vegas. Je to čisté ubytování s restaurací v americkém zapadákově, uprostřed ničeho. Možná bych to zvládl doklepnout až do Las Vegas, ale vzhledem k tomu, že jsem musel projet ze Sequoia přes celé Death Valley, dojel bych do Las Vegas pozdě večer a asi bych hned zalehl. A za podstatně jiný tarif.

 

Co jsem v Národním parku Deat Valley zažil

Když jsme na parkovišti u Mesquite Flat Sand Dunes vystoupili, narazila do nás pořádná vichřice a ohromný žár, na teploměru bylo 41°C ve stínu. Písečné duny se mi líbily, nepřihodí se každý den, že se člověk může po nich projít.

Mesquite Flat Sand Dunes

Minuli jsme ceduli označující hladinu moře a dál jsme pokračovali už „pod vodou“. Další zastávkou k Badwater byl Golden Canyon, kde jsme se prošli, a já si zavzpomínal na poslední cestu.

Golden Canyon

Krátkou procházku jsme udělali i po solných pánvích v Badwater. Když se člověk otočí směrem ke skále, uvidí na ni ceduli označující hladinu moře a může si tak udělat představu, jak hluboko pod ní se zrovna prochází.

Badwater

Když jsme se vraceli, odbočili jsme i na Devils golf course, což je místo, na kterém by mohl hrát golf snad jedině jen ďábel. Okolní krajina je tak zvrásněná, jakoby po ní projel traktor s pluhem.

Devils golf course

Nazpět jsme se vraceli po Artist drive a zastavili se na Artist´s pallete. Aby člověk viděl škálu barev na okolních skalách, musí v jednom místě vyjít na kopec. A protože v ten den v údolí vládla vichřice, byl docela problém ten kopec vyjít. Každou chvíli jsem měl dojem, že vážím jen pět kilo, a že mne to sfoukne někam do pryč.

Artist Drive

Poslední zastávkou byla vyhlídka na Zabriskie Point, kde jsem se s Death Valley pohledem na údolí rozloučil a odjel hledat motel v Pahrump.

 

 

 

   

 

LAS VEGAS

12.4. - 14.4. 2018, cestopis část V.

 

Proč jet do Las Vegas

Las Vegas (NV) je pohádkové město. Jeho sedm kilometrů dlouhý Strip je lemovaný těmi největšími hotely světa lákající své hosty do obřích kasin.

 

Jak jet do Las Vegas

Z Pahrump je to do Las Vegas relativně kousek (90km). Přejížděli jsme hřeben hor a v dáli se před námi najednou v poušti objevilo to slavné a magické město. Když jsme do něho vjeli, netrefil jsem se napoprvé na strip a musel jsem se vracet. Nakonec jsem zapnul Maps.me a úspěšně zaparkoval v garáži hotelu Paris.

 

Tip na ubytování v Las Vegas

Když jsem byl v Las Vegas naposledy, bydlel jsem mimo Strip v ošuntělém místním hotelu a moc velkou radost jsem z toho neměl. Tentokrát jsem si chtěl dopřát a bydlet v jednom z těch slavných hotelů, proto jsem vybral Paris Las Vegas Hotel & Casino.

 

Co jsem v Las Vegas zažil

Než jsme v hotelu zaparkovali, zastavili jsme u slavné cedule „Welcome to Fabulous Las Vegas, Nevada“ a já pozoroval lidi, jak se šťastně tváří do objektivu.

Welcome to Fabulous Las Vegas

Před sebou jsme měli dva dny volna. Procházeli jsme se po severní části Stripu a obdivovali jsme ty nádherné hotely. Nejdříve jsme si prohlédli samotný hotel Paris, nad kterým se tyčí Eiffelova věž a uvnitř jsou pařížské uličky, krámky a dlážděné chodníky. Prošli jsme kolem hotelu Ceasars Palace, který připomíná římské doby. Ve Venetian jsme obdivovali gondoly, které proplouvají hotelem po vnitřních kanálech. Před hotelem Treasure Island zase trůní pirátská loď, hotel Bellagio má zpívající fontánu velkou jako Lipno.

Venetian

Pozdě odpoledne jsme se do hotelu Paris vrátili a ubytovali se. Dostali jsme pokoj s výhledem na Eiffelovu věž a na Bellagio s fontánou. Tak nějak jsem si to představoval.

Las Vegas Blvd

Večer jsme pokračovali návštěvami kasin a já si v jednom z nich dal pětipivo. Když jsem měl platit, dal jsem servírce omylem kartu „America the beautiful – Annual pass“ a tvářil se u toho docela důležitě. Chudina po pěti minutách přišla celá udivená, že ta karta nefunguje. Než jsem si uvědomil, co jsem ji to vlastně dal za kartu, divil jsem se taky.

Další ráno jsme pokračovali průzkumem jižní části stripu. Prošli jsme kolem nového obrovského The Cosmopolitan, před kterým zrovna křepčila zpěvačka Gwen Stefani, a ve Starbucksu jsme si dali kafe. Na dveřích měli upozornění, že si nepřejí, aby hosté vcházeli se zbraní. To jsem si oddechl, zrovna jsem sebou žádnou neměl.

Prošli jsme kolem New York – New York a před jeho Sochou svobody jsme pozorovali jásající návštěvníky řítící se po horské dráze. Kýčovitý disney hotel Excalibur na nás mával svými deseti věžičkami. Došli jsme do egyptské pyramidy hotelu Luxor a koukali se, jak se daří hráčům v kasinu. Tady jsme nasedli na vláček a dojeli do Mandalay Bay, kde jsme také fandili hráčům u stolů. Vlezli jsme do zeleného MGM, protože jsem si chtěl zavzpomínat, jak jsem si tu posledně dával řízek.

New York – New York

Odpoledne jsme se šli na chvíli k bazénu… ano byl to zvláštní pocit koupat se u paty Eiffelovky a uprostřed Las Vegas.

Paris Las Vegas Hotel

V podvečer jsme si šli dát pivo na terasu našeho hotelu. Kolem nás po chodníku korzovali lidi i divnolidi a mne bavilo je pozorovat. Slečny se loučily se svobodou a každá z nich si s sebou nesla objemnou barevnou baňku s koktejlem, téměř nahé holky s pavími pery na hlavě se promenádovaly s reklamními billboardy, tlusté černošky se valily jako koule, černoch k červeným kraťasům zvolil bílé sako, bezdomovec si povídal s kvítečkem v trávě a baba narkomanka si povídala s duchy na chodníku.

Večer jsme šli do našeho kasina v hotelu Paris zkusit štěstí. Jenže byl pátek třináctého, takže jsem v ruletě prohrál sto dolarů asi během patnácti minut. Naštěstí je Šárka vyhrála během dalších patnácti minut zpátky a tak jsme usoudili, že budeme raději fandit jiným. U vedlejšího stolu seděli dva důchodci, kteří už byli těžce pod vlivem. Neustále prohrávali, pět set dolarů sem, pět set dolarů tam, no problem. Pak děda zařval a vyhrál několik tisíc dolarů zpátky.

 

 

 

   

 

NÁRODNÍ PARK ZION

14.4. - 15.4. 2018, cestopis část VI.

 

Proč jet do Národního parku Zion

Národní park Zion (UT) je třetím nejnavštěvovanějším národním parkem USA. Jeho majestátné hory jsou nádherně zbarevené, jakoby by byly ze železa. V Zionu se dá strávit několik dní a zkombinovat výlet na kole po Zion Canyon Scenic Drive s lehčími nebo náročnějšími túrami v kaňonu a v horách. Mezi ty snadné túry patří Emerald pool, mezi ty adrenalinovější určitě Angels Landing, Observation Point nebo The Narrows.

 

Jak jet do Národního parku Zion

Poslední noc v Las Vegas jsme se moc nevyspali. Do půl čtvrté ráno se ozývala hlasitá hudba z jakési párty a od pěti pak zvracel soused ve vedlejším pokoji. Když jsme šli ráno na snídani, po hotelových chodbách se komíhali poslední flámaři.

Vyjeli jsme tradičně brzy ráno, ale protože jsme si v Utahu museli posunout hodinky o hodinu dopředu, přijeli jsme ke vstupu do parku do městečka Springdale (300km) až v půl dvanácté.
Ve městě se tvořily zácpy a každý hledal, kde by zaparkoval auto. Většina parkovišť byla ve Springdale placená a přesto byla všechna plná. Bylo nám řečeno, že takový katastrofální stav tu je už od devíti ráno… byl sice duben, ale byla sobota.

Na konci města Springdale se nachází návštěvnické centrum. Odtud vyjíždí zpátky směrem do města „městský“ shuttle a směrem do kaňonu po Zion Canyon Scenic Drive „park“ shuttle. Obě linky jsou pro návštěvníky k dispozici zdarma.

Já jsem projel Springdalem, minul jsem levou odbočku na Zion Canyon Scenic Drive (od jara do podzimu je přístupná jen pro shuttly) a zkoušel auto zaparkovat někde u krajnice. Jenže i ty byly plné. Nakonec se mi podařilo najít volné místo až vysoko v serpentinách asi kilometr a půl za odbočkou na Zion Canyon Scenic Drive. A k odbočce jsem se musel vrátit pěšky.

 

Tip na ubytování v Národním parku Zion

Ubytování jsem rezervoval v Toquerville BnB. Je to jediné ubytování, ve kterém jsem se trochu minul. Vesnice Toquerville se totiž nachází 35 km před vstupem do parku v městečku Springdale, a protože jsem pokračoval do Bryce, bylo by pro mne výhodnější mít ubytování spíše 35km za Zionem. Takto jsem se musel z parku vracet, abych další ráno jel stejnou trasou zase zpátky. No stane se, jednou dvakrát za deset let. Ubytování je u domácích, který pronajímají domeček na zahradě.

 

Co jsem v Národním parku Zion zažil

Vybaveni sedvičemi a zásobami balené vody jsme si stoupli na zastávku č. 3 Canyon Junction a čekali na shuttle. Vystoupili jsme na zastávce č. 5 Zion Lodge a vydali se na krásnou lehkou asi hodinovou procházku k Emerald Pools s napojením na Kayenta trail, která končí na zastávce č. 6 The Grotto. Po cestě jsme dostali lehkou spršku z vodního závoje, který padal ze skály na stezku.

Emerald Pools

Pak jsme pokračovali na konečnou stanici č. 9 Temple of Sinawava a šli tři kilometry společně s davy turistů k začátku 15km treku The Narrows. Dál se brodí většinou říčkou a stěny skal se k sobě přibližují na několik metrů.

The Narrows

Po cestě nazpátek jsme vystoupili na zastávce č. 8 Big Bend a na zastávku č. 7 Weeping Rock jsme šli údolím. A sami.

Big Bend - Weeping Rock

Pozdě odpoledne jsme došli k autu a popojeli ke stezce Canyon Overlook Trail. Než se tam dojede, musí se projet černým úzkým jednosměrným tunelem vysekaným ve skále. Než nás semafor pustil do tunelu, obdivovali jsme mezitím horolezce, který vysoko nad námi zdolával kolmou stěnu skály. Zaujal i všechny ostatní, kteří stáli ve frontě, dotyčný totiž lezl bez lan a jakéhokoliv jištění.

Canyon Overlook Trail je hodinová procházka k terase, odkud je krásný výhled do údolí. Zase jsem zavzpomínal na minulou cestu.

Canyon Overlook Trail

Když jsme jeli zpátky a projeli tunelem, potkali jsme cyklistku lopotící se k tunelu. Asi neměla ani tucha kam jede, protože pěší ani cyklisti do tunelu nesmí. I kdyby ten zákaz ignorovali, v tunelu je tma a málo místa pro dva, takže se chudák dřela do kopce zbytečně.

Když jsme dorazili „domů“ do vesnice Toquerville a ubytovali se, jeli jsme na večeři do vedlejšího La Verkinu do typické americké restaurace Stage Coach Grill na typický americký steak, doporučuji.

  

 

 

   

 

NÁRODNÍ PARK BRYCE CANYON

15.4. - 16.4. 2018, cestopis část VII.

 

Proč jet do Národního parku Bryce Canyon

Národní park Bryce Canyon (UT) představuje bizarní uskupení oranžových skal, které vzdáleně připomínají naše Hřensko. Nachází se v nadmořské výšce 2 500 metrů nad mořem.

 

Jak jet do Národního parku Bryce Canyon

Díky hodinovému posunu v Utahu jsme se pokoušeli vstát o něco dřív než v předchozích dnech, ale moc se nedařilo. Z Toquerville jsme jeli zpátky do Zionu a kolem jedenácté jsme přijeli do národního parku Bryce (200 km) a zaparkovali jsme u Sunset Point.

Na římse kaňonu se nachází pět vyhlídek (Fairyland, Sunrise, Sunset, Inspiration a Bryce), ze kterých začínají stezky do údolí mezi skály. Mezi nimi (kromě Fairyland) jezdí zdarma turistický shuttle.

 

Tip na ubytování v Národním parku Bryce Canyon

Ubytování jsem rezervoval v Bryce Canyon Inn Cabins. Jsou to útulné chatičky v malé opuštěné vesnici Tropic, jejíž výhodou je to, že je od návštěvnického centra národního parku vzdálená jen dvacet minut jízdy.

 

Co jsem v Národním parku Bryce Canyon zažil

To, že se Bryce nachází v podstatně vyšší nadmořské výšce než sousední Zion, jsme pocítili okamžitě po výstupu z auta. Na teploměru bylo jen 11 stupňů Celsia. A mně přestal fungovat fotoaparát.

Peekaboo Loop Trail

Od Sunset Point jsme po římse došli k Sunrise Point a vydali se dolů na stezku Queen Garden. Túru jsme si protáhli napojením na Peekaboo Loop Trail a z kaňonu jsme vyšli v Bryce Point (2 529 m.n.m.).

Peekaboo Loop Trail

Podobně jako v Sequoi i tady jsme měli pocit, že jsme sami v přírodě. Před námi se otevíraly scenérie a já si pořád musel říkat, že taková krása ani není možná.

Peekaboo Loop Trail

V Bryce point jsme nakonec počkali na shuttle, který nás vzal zpátky k autu na Sunset point. 

 

 

 

   

 

NÁRODNÍ PARK CAPITOL REEF

16.4. - 17.4. 2018, cestopis část VIII.

 

Proč jet do Národního parku Capitol Reef

Národní park Capitol Reef (UT) představuje 100km dlouhou skalní stěnu Waterpocket Fold. Nabízí krásné túry opuštěnou krajinou a scenic drive – začínající u návštěvnického centra - nabízí výjimečné výhledy na celé pohoří.

 

Jak jet do Národního parku Capitol Reef

Do národního parku Capitol Reef jsme jeli z vesnice Tropic u národního parku Bryce po silnici č.12 (180 km). Za první hodinu jsme potkali dvě auta a jednu srnu. Když jsme přejížděli opuštěné pohoří Boulder Mountain, všiml jsem si ukazatele oznamující nadmořskou výšku 9600 feet a uvědomil si, že ve třech kilometrech nad mořem jsem už dlouho nebyl. K reefu jsme dojeli v deset hodin dopoledne.

 

Tip na ubytování v Národním parku Capitol Reef

Ubytování jsem rezervoval v The Rim Rock Inn. Krásný, trošku postarší, ale o to autentičtější motel s čistými pokojíky a naprosto skvělou restaurací se nachází přímo před reefem a jen 10km od návštěvnického centra..

 

Co jsem v Národním parku Capitol Reef zažil

Zastavili jsme na parkovišti u Chimney Rock (2006 m.n.m.) a vydali se na pětikilometrovou túru po Chimney Rock Trail. Jedná se o okružní stezku, která začíná výstupem na samotnou skálu, ze které jsou nádherné výhledy do okolí. Pak se obchází skalní masiv a po dvou hodinách se vrací k parkovišti. Celou dobu jsme byli sami a užívali si ticho a nádhernou přírodu.

Chimney Rock Trail

Prakticky naproti od Chimney Rock se nachází další parkoviště Panorama Point Drive, ze kterého je krásný pohled na Chimney Rock a skalní stěnu reefu.

O pár kilometrů dál se nachází u bývalé mormonské vesnice Fruita návštěvnické centrum. Tady začíná nádherná Scenic Drive s výhledy, který bere dech.

Scenic Drive Capitol Reef

Když se v polovině Scenic Drive odbočí doleva na prašnou cestu, dojede se ke Cassidy Arch Trailhead. Bylo krásně modro a sluníčko se do nás opíralo. Stezka vede nahoru do skal, a protože prakticky od Death Valley nás po celou dobu doprovázel silný vítr, občas jsme museli držet balanc, aby nás z útesu nesfoukl dolů. Oblouk dostal jméno po pistolníkovi Butchi Cassidym, který se ve zdejších skalách skrýval. Až k samotnému oblouku jsme nedošli, stačilo nám, když jsme na něho dohlédli. Na otevřeném skalním prostranství byl vítr ještě silnější a tady nás dohnala skupina rozjásaných turistek. Jedna z nich mne požádala, abych je všechny vyfotil. Zeptal jsem se jich, jestli si jsou jistí, že je to dobrý nápad, protože sám jsem se musel celou dobu něčeho držet, abych nebyl sfouknut. A ony se přitom hned společně sápaly na kámen nad strží. Když se tam dostaly, poryv větru do nich tak udeřil, že všechny málem smetl dolů. Se smrtí v očích si konečně uvědomily, že je to blbost, poděkovaly a šly se rychle uklidnit do závětří. Ale spoušť jsem stisknout stihl.

Cassidy Arch

Vrátili jsme se na silnici č. 24 a zastavili jsme se u starodávných kreseb indiánů Petroglyph na skalní stěně.

O kousek dál je parkoviště, ze kterého se dá jít k Hickman Natural Bridge, což je skalní most uprostřed krásné přírody.

Hickman Natural Bridge

Další den ráno jsme se chystali vyrazit do národního parku Canyonlands s Dead Horse Point a Arches. Otevřeli jsme dveře od pokoje a zůstali stát v úžasu. Pokud celý předchozí den bylo krásně modro a horko, teď bylo naše auto kompletně pod sněhem a venku mrzlo. A sundávat námrazu bez škrabky byla opravdu výzva. Vzpomněl jsem si na vedro v Death Valley a uvědomil jsem si, že jsme poskočili o 3000 výškových metrů a 45 stupňů.

Ráno v Capitol Reef 

 

 

 

   

 

NÁRODNÍ PARK CANYONLANDS, STÁTNÍ PARK DEAD HORSE POINT

17.4. - 18.4. 2018, cestopis část IX.

 

Proč jet do Canyonlands, Deadhorse Point

Národní park Canyonlands (UT) představuje neskutečnou krajinu kaňonů, které byly vytvořeny erozí řek Colorado a Green. A viděli jste film „127 hodin“? Canyonlands je to místo, kde se odehrál skutečný příběh o mladíkovi, který se vydal na víkend do skal a kámen mu přiskřípl ruku. A po šesti dnech beznaděje si ji raději sám uřízl.

Pár kilometrů před návštěvnickým centrem národního parku Canyonlands se nachází levá odbočka na vyhlídku ve státním parku Dead Horse Point (UT). Zde neplatí karta „America the beautiful – Annual pass“, vstupné stojí 15USD. Vyhlídka nabízí neuvěřitelný pohled na řeku Colorado a národní park Canyonlands. A proč takový divný název? Je to totiž místo, kam honáci obvykle nahnali divoké mustangy a v nejužším místě zavřeli ohradu. Jenže jednou na koně zapomněli a ty s pohledem dolů na řeku Colorado pošli žízní.

 

Jak jet do Canyonlands, Deadhorse Pointu

Do národního parku Canyonlands jsme jeli z národního parku Capitol Reef. Brzy ráno jsem seškrabal sníh z auta, smířil se, že je hodně pod nulou a vyrazili jsme po silnici č.24. Na ní jsme si udělali rekord, protože první auto jsme potkali až po hodině jízdy. Navíc větší část cesty se jede pouze rovně. Podobně opuštěná byla i dálnice č. 70. Následuje silnice č.191 a odbočka 313 míří už do obou parků. Do parku Dead Horse Point jsme přijeli v deset dopoledne (270km).

 

Tip na ubytování

Ubytování jsem rezervoval v městečku Moab v pěkném a čistém Adventure Inn Moab. Moab je středisková obec pro parky Arches a Canyonlands.

 

Co jsem v Canyonlands, Deadhorse Point zažil

Když jsme v Dead Horse Point vystoupili z auta a přiblížili se k okraji kaňonu, nemohl jsem věřit svým očím. Takovou přírodní scenérii jsem ještě neviděl. Bylo nádherné modré nebe, na něm sedělo pár dramatických mraků, svítilo slunce a přitom sněžilo. Pod námi zelené líně tekoucí Colorado vyřízlo do pouštní krajiny neskutečný klikatý kaňon.

Dead Horse Point

Popojeli jsme dál k návštěvnickému centru Canyonlands a tady je další nádherná vyhlídka Shaffer Canyon overlook. Silný vítr nás neopustil ani v tomto národním parku, takže jsem měl co dělat, abych z kraje vyhlídky neodlétl do dáli.

Shaffer Canyon overlook

O kousek dál po Grand View Point Rd je asi jediná možnost, jak se projít, jinak je to v Canyonlands pro jednodenní návštěvníky autoturistika od cedule k ceduli. A tak jsme se krátce prošli k Mesa Arch. U samotného oblouku je nápis, aby návštěvníci po oblouku nechodili… To mne pobavilo, nevím, který dobrodruh by to dělal, pod ním je totiž už jen propast.

Mesa Arch

Po náhorní plošině jsme dojeli nakonec cesty k Orange Cliffs Overlook a šli se podívat na Grand View Point. Ten nabízí opět bizarní pohled: pod námi to v kaňonu to vypadalo, jakoby do něho šlápl obří ještěr.

Grand View Point

Na cestě nazpátek jsme se ještě zastavili na Green River Overlook a z původního plánu dojet na Upheaval Dome jsme upustili a pokračovali do národního parku Arches.

Green River Overlook

 

 

 

   

 

NÁRODNÍ PARK ARCHES

17.4. - 18.4. 2018, cestopis část X.

 

Proč jet do Národního parku Arches

Národní park Arches (UT) je oblastí s nejvyšším počtem pískovcových oblouků na světě, v parku se jich nachází okolo dvou tisíc. Nejznámější je Delicate Arch, který se objevuje prakticky na každé pohlednici.

 

Jak jet do Národního parku Arches

Národního park Arches je od Canyonlands vzdálený asi jen 45 km. A do něj jsme vyrazili ve stejný den ráno z národního parku Capitol Reef, viz předchozí kapitola. Po návštěvě Dead Horse Point a Canyonlands jsme do Arches přijeli ve tři odpoledne. Od návštěvnického centra vede přes park Arches Scenic Drive.

 

Tip na ubytování v Národním parku Arches

Ubytování jsem rezervoval v městečku Moab v pěkném a čistém Adventure Inn Moab. Moab je středisková obec pro parky Arches a Canyonlands.

 

Co jsem v Národnímo parku Arches zažil

Když jsme se od návštěvnického centra vydali po Arches Scenic Drive a po klikatých serpentinách se vydrápali na náhorní plošinu, objevily se před námi nádherné skály a v dáli se tyčily zasněžené vrcholky hor.

Arches Scenic Drive – pohled na park

Odbočili jsme na parkoviště k Delicate Arch Trail, k nejznámějšímu oblouku v parku. Na začátku stezky je možné vidět srub, který si stavěli první američtí pionýři. Já bych v tom neubytoval ani ovci, kdybych nějakou doma měl.

Cestou k Delicate Arch

Samotná pětikilometrová túra k Delicate Arch vede po skalách a zabere asi hodinu a půl. A protože jsme šli před západem Slunce, barvy okolních skal hrály všemi barvami. Profesionálové si toho byli vědomi, protože si do kopců tahali těžké nádobí i se stativy.

Delicate Arch

Další zastávkou po Arches Scenic Drive byla stezka ke Skyline Arch.

Skyline arch

Poslední zastávkou v Arches byla Ďáblova zahrada - Devils Garden, tady Arches Scenic Drive končí. Tady mne nejdříve na toaletách zaujal nápis, který návštěvníky prosil, aby nevhazovali odpadky do toalet, protože je to prý pak extrémně obtížné vytahovat… Po stezce vedoucí k obloukům jsme šli asi hodinu, celou trasu jsme ale neprocházeli, protože se už pomalu stmívalo a ochlazovalo se. Atrakcí této túry je obří Landscape Arch, který je dlouhý 88 metrů.

 

 

 

   

 

NÁRODNÍ PARK MESA VERDE

18.4. - 19.4. 2018, cestopis část XI.

 

Proč jet do Národního parku Mesa Verde

Národní park Mesa Verde (COL) je lokalita se skalními městy původních obyvatel kontinentu. Ti zde žili před Kolumbem v letech 600 až 1300 n.l. a svá obydlí si stavěli ve skalách pod pískovcovými římsami.

 

Jak jet do Národního parku Mesa Verde

Národní park Mesa Verde byl nejvýchodnější bod naší cesty. Z Moab jsme odjížděli po snídani o půl osmé a k návštěvnickému centru jsme přijeli před desátou (230 km). Od návštěvnického centra cesta dále vede po Mesa Verde Top Ruins Road serpentinami s převýšením 600 metrů na stolovou horu (odtud název parku – Zelený stůl). Nejznámější indiánské obydlí Cliff Palace, Balcony House a Spruce Tree House se nacházejí na okružní cestě, kterou jsme měli v plánu absolvovat. Step House a Long House se nachází na jiné, vzdálenější trase. Do některých obydlí je možné vstoupit jen s průvodcem a se zakoupenou vstupenkou.

 

Tip na ubytování v Národním parku Mesa Verde

Vzhledem k tomu, že jsme dále pokračovali do indiánské rezervace Monument Valley, ubytování jsem rezervoval v Goulding's Lodge. Tento resort nabízí pokoje s terasami mající výhled na panorama Monument Valley.

 

Co jsem v Národním parku Mesa Verde zažil

V Coloradu jsme uviděli na naší cestě první zemědělská pole. Pokud je průměrná nadmořská výška Utahu 1 859 metrů nad mořem, tak v Coloradu to je už 2 072 metrů. V této výšce se jede po Coloradské náhorní plošině, ze které v dáli vystupují zasněžené hory. A samotný park Mesa Verde na stolové hoře se nachází ve výšce 2 400 metrů.

Návštěvu parku jsme zahájili u Cliff Palace, což je nejznámější útesové obydlí Mesa Verde. Ve 150 kamenných místnostech nalepenými jedno na druhé zde žilo ve 14. století 125 lidí.

Cliff Palace

Další zastávkou měl být Balcony House, obydlí se 40 místnostmi, ale tady se dá vstoupit jen organizovaně a bohužel u cesty není vyhlídková terasa, ze které by bylo možné obydlí spatřit. To je totiž přímo pod parkovištěm.

Ke třetímu největšímu sídlu (130 místností) k Spruce Tree House se dá z parkoviště dojít pěšky, ale areál byl kvůli padajícím skalám uzavřen. Takže jsme alespoň korzovali okolo.

Spruce Tree House

 

 

 

 

   

 

MONUMENT VALLEY

18.4. - 19.4. 2018, cestopis část XII.

 

Proč jet do Monument Valley

Monument Valley se nachází na samotných hranicích států Utah a Arizona. Jedná se o světově známé červené pískovcové skály, které vystupují z okolní krajiny až do výšky tři sta metrů. Nejedná se o národní park, ale o rezervaci indiánského kmene Navajo, Vstupné do Monument Valley činí 20 dolarů za auto, v parku si není možné naplánovat pěší túry, projíždí se jen po prašných cestách 27km dlouhé Scenic Drive.

 

Jak jet do Monument Valley

My jsme den zahájili odjezdem z města Moab, střediskem národních parků Canyonlads a Arches, do národního parku Mesa Verde. Odtud jsme odjížděli po poledni a po dalších 250 kilometrech jsme ve 3 hodiny odpoledne dojeli do Monument Valley.

 

Tip na ubytování v Monument Valley

Ubytování jsem rezervoval v rezervaci Monument Valley v Goulding's Lodge. Tento resort nabízí pokoje s terasami mající výhled na panorama Monument Valley.

 

Co jsem v Monument Valley zažil

Už když jsme se blížili k Monument Valley, museli jsme u silnice zastavit a tu nádheru si vyfotit.

Příjezd k Monument Valley

Když jsme se ubytovali, vyjeli jsme k návštěvnickému centru Monument Valley, které je vzdálené od Goulding's Lodge asi deset minut jízdy. Po zaplacení vstupného 20 USD jsme se vydali do prašných cest mezi skály. Auto bylo během prvních pár kilometrů špinavé jako prase. Zajímalo mne, jak ho asi budu vracet půjčovně. Hned první zastávka byla pastva pro oči – před námi se tyčily tři skály The Mittens and Merricks Butte.

The Mittens and Merricks Butte

Ti turisté, kteří nepřijeli do rezervace po své ose, byli odkázáni na otevřené korby jeepů. Ti byli za chvíli zaprášeni daleko víc než mé auto.

Projížděli jsme kolem Elephant Butte, Camel Butte a Artist´s Point.

Monument Valley

Asi nejkrásnější fotografie se dají pořídit na John Ford Point.

John Ford Point

Večer jsme šli do restaurace Goulding's Lodge, která vypadala spíše jako závodka, abychom zjistili, že si pivo v indiánské rezervaci nedám. Servírka, která obsluhovala vedlejší stůl, žoviálně oslovila hosty „Ladies“, ale pán se ohradil, že je muž. Musel jsem se nenápadně podívat a uznal jsem, že pravdu měla servírka.

 

 

 

   

 

ANTILOPÍ KAŇON, HORSESHOE BEND

19.4. - 20.4. 2018, cestopis část XIII.

 

Proč jet do Antilopího kaňonu, Horseshoe bendu

Antilopí kaňon se nachází v Arizoně u městečka Page, u Lake Powel. Podobně jako Monument Valley, jedná se o park na autonomním území indiánského kmene Navajo. Antilopí kaňon představuje de facto dva kaňony – Upper a Lower, kde Upper je populárnější a více navštěvovaný. Byl vytvořen erozí v pískovcové skále, je 200 metrů dlouhý a úzké stěny jsou až 37 metrů vysoké.

Horseshoe Bend je přírodní úkaz vytvořený erozí řekou Colorado. Řeka se v tomto místě prakticky otáčí až téměř o 360 stupnů.

 

Jak jet do Antilopího kaňonu, k Horseshoe bendu

Rezervaci ke vstupu do Antilopího kaňonu jsme měli dohodnutou na osmou hodinu ráno s tím, že jsme dle instrukcí mělil být na místě minimálně o hodinu dřív. Abychom 200 km trasu zvládli včas, vyjížděli jsme za rozbřesku už v šest ráno. Na obzoru se rýsovaly siluety skal Monument Valley a my se rozloučili. Měl jsem spočítané, že bych měl trasu k městu Page zvládnout za dvě hodiny. A protože jsme byli stále ještě pár metrů v Utahu, doufal jsem, že mi hodina časového posunu mezi oběma státy pomůže. Jenže po celou dobu jízdy v Arizoně jsem měl na mobilu stále stejný čas a s přibývajícími kilometry jsem začal být už hodně nervózní. Na místo srazu jsem dojel tedy podle svých hodinek až v osm a tak jsem se indiánky zeptal, jestli jsem správně a kolik je hodin. Odpověděla: „Ano, 7“. To jsem si ulevil, krásný Antilopí kaňon nezmeškáme. Akorát mi řekla, že jsem tu moc brzy a ať přijedu až před osmou… paradox. Tak jsem toho času využil a jel si do Page na benzinku umýt auto, které bylo celé pod tlustým nánosem prachu z Monument Valley.

Vstup do Antilopího kaňonu je možný pouze s doprovodem licencovaných tour operátorů. Rezervace (60 USD) se s dostatečným předstihem dá udělat např. u společnosti Navajo Tour. Ti mají stanici za elektrárnou na levé straně silnice č. 98 směřující do Page. Odtud je to terénním vozem ke vstupu do Upper Antelope Canyon asi deset minut jízdy.

Horseshoe Bend se nachází asi jen deset minut jízdy od Antilopího kaňonu. Od parkoviště vede kilometrová stezka k vyhlídce, která je 300 metrů nad řekou.

 

Tip na ubytování

Protože jsme ve stejný den pokračovali do národního parku Grand Canyon, ubytování jsem rezervoval v ikonickém městečku Williams, které protíná legendární Route 66. Ubytovali jsme se v historickém hotýlku Historic Grand Canyon Hotel, kde si host skutečně připadá jako v minulém století, za dob pionýrů.

 

Co jsem v Antilopím kaňonu, Horseshoe bendu zažil

Když jsme se před osmou vrátili z Page na stanoviště Navajo Tour, na místě už byla první skupinka lidí, ale tlustí indiáni stále neměli otevřeno.

Po registraci a zaplacení vstupného jsme nasedli na korbu náklaďáku a po prašné cestě jsme vyrazili k ústí kaňonu. Ten vypadá jako tunel ve skále. Než jsme tam dojeli, byli jsme všichni pokryti jemným filtrem písku.

Antilopí kaňon

Procházeli jsme ty bizarní oranžové skály, které se kroutí do různých tvarů. Světlo, které proniká stropem, barvy skal jen umocňuje.

Antilopí kaňon

Uprostřed skal mne fotil průvodce vedlejší skupiny a pořád mne nabádal, abych se do objektivu usmíval. A já jsem mu neustále odpovídal, že se mne to doposud nikdy nepovedlo.

Antilopí kaňon

Našeho průvodce jsem se zeptal, proč se kaňon jmenuje antilopí. No protože v něm žily antilopy… Aha, takže ne lišky…

Před půl dvanáctou jsme se přesunuli k Horseshoe Bend. Parkoviště jsme našli, ale nemohli jsme najít volné místo. Ke srázu Horseshoe Bend vede stezka, po které se řinuly davy lidí. A všichni pak balancovali na okraji útesu, aby mohli udělat jednu fotografii, která by byla dle dnešních měřítek úspěšná na sociálních sítích. Zajímalo by mne, jestli někdo počítá, kolik Číňanů už tam spadlo.

Horseshoe Bend

 

 

 

   

 

NÁRODNÍ PARK GRAND CANYON

19.4. - 20.4. 2018, cestopis část XIV.

 

Proč jet do Národního parku Grand Canyon

Grand Canyon (AZ) je 446 km dlouhý a v některých místech padá až do hloubky 1 857 metrů. Erozi vytvořila řeka Colorado, naše známá z Canyonlads a z Horseshoe Bend. Kaňon se navštěvuje se z obou stran, severní okraj je populárnější, jižní okraj se nachází ve vyšší nadmořské výšce (2,4 km).

 

Jak jet do Národního parku Grand Canyon

Čtvrtek byl dlouhý: vyjížděli jsme z Monument Valley, abychom nejdříve přijeli k Antilopímu kaňonu a k Horseshoe Bend u města Page, a v jednu odpoledne byli v Desert View v Grand Canyonu a večer přespali ve Williamsu.

V parku na South Rim jezdí bezplatné autobusy: ve vesnici Grand Canyon Village modrý a oranžový shuttle, za vesnicí po Hermit Rd červený. Celá trasa po jižním okraji silnice č. 64 Desert View dr měří 50 km.

 

Tip na ubytování v Národním parku Grand Canyon

Ubytování jsem rezervoval v ikonickém„Route 66“ městečku Williams, které je od Grand Canyonu vzdálené sto kilometrů. Chtěl jsem se totiž přiblížit Joshua parku, kam jsme měli namířeno další den, a také jsem chtěl alespoň trochu nasát atmosféru legendární silnice. Ubytovali jsme se v historickém hotýlku Historic Grand Canyon Hotel, kde si host skutečně připadá jako v minulém století, za dob pionýrů.

 

Co jsem v Národním parku Grand Canyon zažil

V jednu odpoledne jsme přijeli na přecpané parkoviště v Desert View, což je první vyhlídka při vstupu do parku. Byla zase zima a začalo sněžit.

Grand Canyon South Rim

Po cestě po jižním okraji směrem ke Grand Canyon Village jsme se u jednotlivých vyhlídek zastavovali a sledovali, odkud nejlépe uvidíme řeku Colorado, která líně tekla někde v hloubce pod námi.

Grand Canyon South Rim

V samotné vesnici je vyhlídka Mother Point a Yavapai Point.

Grand Canyon South Rim Mother Point

Prošli jsme se po chaotické vesnici, kterou z poloviny tvořilo parkoviště, z druhé poloviny turistické zázemí a z třetí ubytování všeho typu.

Za starým železničním nádražím začíná Hermit Road, po které jezdí už jen červený shuttle. My jsme dojeli na Powel point a pěšky se po okraji prošli na Hopi Point. Víc jsme toho v té zimě nestihli. Pokud jsem při minulé návštěvě USA Grand Canyon prolétl vrtulníkem, tentokrát jsem ho pro změnu jen projel autem. Chyběl jeden den na to, abych si konečně i prošel.

Grand Canyon South Rim

Posledním zážitkem dne bylo samotné městečko Williams, které žije atmosférou Route 66. Podél silnic parkovaly auta ze šedesátých let, budovy byly krásně historické a restaurace krásně americké.

 

 

 

   

 

NÁRODNÍ PARK JOSHUA TREE

20.4. - 21.4. 2018, cestopis část XV.

 

Proč jet do Národního parku Joshua Tree

Joshua Tree (CA) se nachází v Mohavské a Coloradské poušti 150 km od hranic s Mexikem. Název národního parku je odvozen od stromu Joshua – Juka krátkolistá.

 

Jak jet do Národního parku Joshua Tree

Do národního parku Joshua Tree jsme vyjížděli v osm ráno z městečka Williams. A protože se město nachází v nadmořské výšce 2 kilometry, zase nám sněžilo. A protože městem prochází Route 66, chvíli jsme se po legendární cestě svezli. Posledních dvě stě kilometrů jsme projížděli pouštní silnicí č. 62 Desert center rice rd. A celých dvě stě kilometrů jsme nepotkali ani vesnici ani benzinku, ani mobilní signál. Čím blíže jsme se blížili civilizaci, tím častěji jsme v poušti zahlédli jednoduché boudy, přívěsy a malé polorozpadlé domky místních. Chudoba vládne i tady.

Střediskovým městem pro národní park Joshua Tree je město Twentynine Palms. Je to oáza uprostřed pouště, centrem prochází čtyřproudovka lemovaná vysokými palmami. Je možné, že jich 29 je. My jsme 500 km vzdálenost překlenuli i se zastávkami za šest hodin a v půl druhé jsme se ubytovali. Do národního parku to je z města jen dvacet minut a v parku pro návštěvníky jezdí zdarma autobusy.

Desert center rice rd

 

Tip na ubytování v Národním parku Joshua Tree

Ubytování jsem rezervoval v městečku Twentynine Palms, v útulném hotýlku Sunnyvale Garden Suites - Joshua Tree.

 

Co jsem v Národním parku Joshua Tree zažil

Do národního parku se jede z pouštní roviny dvacet kilometrů do kopce na náhorní plošinu. Naše první zastávka byl skalní útvar připomínající lidskou lebku Skull Rock. Po pěšině se dá dojít k Elephant Rock až do kempu Jumbo Rocks.

Skull Rock

Další hodinu jsme opuštěnou krajinou jen projížděli, zastavovali, procházeli se, fotili si Juky, až jsme dojeli po prašné cestě na vyhlídku Keys View.

Joshua Tree

Na cestě nazpátek jsme se krátce prošli po Lost Horse Trail.

Joshua Tree

V Twentynine Palms jsme si v podvečer šli do supermarketu doplnit zásoby a prodavačka se nás vyptávala, kam jedeme. Když jsme řekli, že do Los Angeles, tak nevěřícně koukala, že v té strašné divočině v té strašné dálce už jednou byla a už nikdy více.

 

 

 

   

 

LOS ANGELES

21.4. - 23.4. 2018, cestopis část XVI.

 

Proč jet do Los Angeles

Los Angeles je po New Yorku druhé nejlidnatější město USA. Celá metropolitní oblast, která je tvořena více než 80 městy, má dnes okolo 14 miliónů obyvatel. Před sto lety přitom v oblasti žilo jen 40 tisíc lidí. Los Angeles je především Mekkou filmu. Každý už určitě zaslechl o Hollywood bulváru s chodníkem slávy, o bohatém Beverly Hills, o rušném molu v Santa Monice, kde končí Route 66, o Venice Beach a Long Beach, o Rodeo a Mullholand drive nebo Malibu Pier.

 

Jak jet do Los Angeles

Do Los Angeles jsme odjížděli z národního parku Joshua Tree z městečka Twentynine palms. Tento poslední úsek cesty už nebyl nijak dlouhý (260 km), a tak jsme vyrazili až v osm ráno. Asi 150km před Los Angeles začala doprava houstnout, nadjezdů, podjezdů a pruhů přibývalo. Ačkoliv to začínalo být rodeo, nikdo nedodržoval rychlost. Tedy až do chvíle, kdy provoz zhoustl natolik, že ani sedm pruhů nestačilo, a auta se téměř zastavila. V půl jedenácté jsme zaparkovali v garáži na Hollywood bulváru.

 

Tip na ubytování v Los Angeles

Ubytování jsem rezervoval přímo v Beverly Hills v Beverly Hills Celebrity Home. Proč? Protože jsem chtěl poznat život celebrit v Beverly Hills. Majitelka typické beverlyhillské vily pronajímá dva malé domečky, které má na zahradě u bazénu.

 

Co jsem v Los Angeles zažil

Na Hollywood bulváru jsme našli garáž, zaplatili dvacet dolarů a vydali se na chodník slávy šlapat po hvězdách. Vzpomněl jsem si, že když jsem tu byl poprvé, byl jsem z chodníku slávy nadšený. Dnes už jsem to vnímal jinak. Sem tam člověk zavadil o zoufalé bezdomovce nebo vychytralá individua a ucítil marihuanu. Ten nejzajímavější úsek chodníku slávy se nachází před Chinesse, Dolby a El Capitan Theatre. V Dolby Theatre se předávají Oskaři a tak jsme se šli dovnitř podívat, abychom věděli, kde se ti nejslavnější herci před blýskajícími se fotoaparáty procházejí. Nedalo mi, abych si před vchodem nevyfotil hvězdu Donalda Trumpa, který jí má hned vedle Kevina Spaceyho. El Capitan Theatre zářil svými neony stejně jako posledně. A stejně jako před lety jsem si vyfotil nápis Hollywood z patra obchoďáku Hlw mall centrum.

Chinesse Theatre

Ve Starbucks jsme si dali kafe a v půl jedné jsme odjeli po Sunset a Santa Monica blvd na Rodeo Drive. Tam jsem zase našel garáž a pěšky jsme došli na luxusní promenádu, kde řádila Pretty Women.

Rodeo Drive

Odpoledne jsme se jeli ubytovat do Beverly Hills do Domova celebrit. Otevřela nám Francouzka a já si říkal, proč ty dva domečky s bazénem pronajímá, vždyť už tak musí být multimilionářka.

Beverly Hills

Na večer jsme jeli na Santa Monica pier. Pokud jsem si před lety na dopravu nestěžoval, tentokrát jsem byl totálně frustrovaný. Síť pravoúhlých silnic pro řidiče znamená, že každých sto metrů musí zastavit na semaforu. A jeď takhle dvacet kilometrů, prostě zoufalství. Pak hledat místo na přeplněných parkovištích. A samotné molo s restauracemi a zábavními atrakcemi bylo také zavaleno davy. Když jsem se prodral zástupy, vyfotil jsem si alespoň ceduli označující konec Route 66.

Santa Monica pier

Chtěli jsme dojít po promenádě na Venice Beach podívat se na síť kanálů a Muscle beach, avšak v půlce jsme to vzdali. Ale Muscle Beach byla i na Santa Monice Beach, takže jsme chvíli koukali, jak gymnasti létají vzduchem a kulturisti se naparují.

Poslední den jsme se v deset ráno s paní Francouzkou rozloučili a vyrazili do Hollywoodu vyfotit si slavný nápis z blízka. V maps.me jsem si našel místo označeno jako „Best view Hollywood sign“, ale když jsme se blížili, zjistili jsme, že nejsme sami, kdo měl ten nápad, a že se ten štrůdl aut místním vůbec nelíbí. Když jsme tam dorazili, na místě už čekalo policejní auto. Takže z focení nebylo nic. Tak jsem si nápis vyfotil alespoň z dálky.

Hollywood

A tak jsme vyrazili na Malibu pier. Zase strašné zácpy, padesát kilometrů jsme zvládli za dvě hodiny. Zlaté San Francisco. Nedovedu si představit Los Angeles za dalších deset let. Na molu jsme si dali oběd a slunili se.

Malibu pier

Po cestě na letiště jsem se chtěl zastavit na Venice Beach, ale když jsem opět viděl ty strašné zácpy a parkoviště nacpaná k prasknutí, raději jsem to vzdal a do navigace jsem nastavil poslední příkaz a to autopůjčovnu Alamo. Ale navigace v autě Alama Alamo nenašlo. Tak jsem tam dojel podle maps.me.

A tady je konec road tripu po západě USA, při kterém jsme překonali 1 časové pásmo, navštívili 3 velkoměsta, projeli 5 států, viděli 15 parků, prožili si 43 stupňů teplotního rozdílu, vystoupali 3 015 výškových metrů, a celkem ujeli 4 981 kilometrů. Bylo to super.

 

 

... kam dál? Prohlédněte si itinerář, fotografie z cesty nebo si přečtěte rady na cestu do USA. Pokud budete mít dotazy, napište mi.