CESTOPIS USA - první cesta

Proč první cesta? Protože jsem se s odstupem času do USA vrátil ještě jednou a to v dubnu 2018. Při této druhé cestě jsem naplánoval delší 17 denní klasický road trip, během kterého jsem ujel téměř 5 000 kilometrů a navštívil patnáct národních parků. Ze San Francisca jsem jel přes Yosemity, Sequoiu a Death Valley do Las Vegas. Pak následovala návštěva národních parků Zion, Bryce, Capitol Reef, Arches, Canyonlands, Dead Horse Point, Mesa Verde, Monument Valley, Antilopí kaňon, Horseshoe bend, Grand kaňon, Joshua Tree a cestu jsem zakončil v Los Angeles. Pokud se chcete inspirovat spíše touto cestou, můžete se o ní dočíst zde... .

Než se začteš do tohto cestopisu projdi si Itinerář cesty do USA a Rady na cestu do USA...

 

 

LOS ANGELES

13.4. – 14.4. 2007, cestopis část I.

 

Proč do Los Angeles jet

Los Angeles je po New Yorku druhé nejlidnatější město USA. Celá metropolitní oblast, která je tvořena více než 80 městy, má dnes okolo 14 miliónů obyvatel. Před sto lety přitom v oblasti žilo jen 40 tisíc lidí. Los Angeles je především Mekkou filmu. Každý už určitě zaslechl o Hollywood bulváru s chodníkem slávy, o bohatém Beverly Hills, o rušné Santa Monice, o Venice Beach a Long Beach, o Rodeo a Mullholand drive nebo Malibu Pier. 

 

Jak cestovat do Los Angeles

Do Los Angeles jsme letěli přes Mnichov. Ačkoliv jsme letěli celou věčnost, přistáli jsme odpoledne v ten samý den za krásného slunečního počasí (10:10 – 14:25). Při přistávacích manévrech foukal tak silný vítr, až to s letadlem smýkalo ze strany na stranu. Všichni jsme v letadle střídavě vzrušeně hekali nebo byli ticho jako pěna. Když jsme šťastně dosedli, někteří nešťastníci z toho byli úplně dojatí a ulevili si do sáčku. Na letišti jsme si vystáli frontu na imigračního úředníka. Nevím, jak to dělám, ale vždy se mi povede, že si stoupnu na konec té největší řady a po hodině zjišťuji, že jsem v ní stále poslední. Tentokrát se ke všemu naše fronta posunovala ze všech nejpomaleji. Když imigrační úředníci zjistili, že jsme pro USA nezávadní, vystáli jsme si další frontu tentokrát v půjčovně aut (rezervace např. přes rentalcars.com). Po tomto martýriu jsme se nakonec vrhli do víru čtrnáctiproudých dálnic hledat hotel.

 

Tip na ubytování v Los Angeles

Zarezervoval jsem Omni Los Angeles Hotel, který se nacházel přímo v centru města uprostřed mrakodrapů downtownu. Vymotali jsme se z dálnic, přijeli jsme před hotel a jeden portýr mi vzal zavazadlo a druhý klíčky od auta a odjel s ním někam pryč. Musím se přiznat, že se mi to stalo poprvé a byl jsem z toho lehce nesvůj - někdo mi sebral auto, sotva jsem si ho půjčil. Pokoj byl pěkný, televizi jsem po chvíli pátrání našel zakomponovanou v historickém nábytku, a když jsem ji zapnul, tak CNN zrovna oznamovala masakr 32 lidí na škole ve Virginii.

 

Co jsem v Los Angeles zažil

Bylo zvláštní procházet se večer v downtownu. Los Angeles má čtrnáct miliónů obyvatel, ale v centru v devět večer byla tma a nikde ani noha. A byli jsme rádi, že jsme alespoň někde sehnali večeři.

Před spaním jsem telefonoval domů a v Čechách se zrovna chystali do práce.

Ráno jsme nejdříve zašli na snídani do Starbucksu, pak vytáhli auto a vyrazili do víru velkoměsta. Průzkum metropole jsme zahájili návštěvou zábavného parku Universal Studios. V ohromném Disneylandu jsme nejdříve vlezli do budovy Terminátora, kde se odehrávala věrná scéna z filmu. Div, že jsme vyvázli živí. Pak jsme shlédli představení Costnerova Vodního světa, kde Američané v obecenstvu byli do děje natolik vtaženi, že sborově na padouchy ukazovali palec dolů a klaďase povzbuzovali výkřiky. Vodní město bylo postaveno skutečně do nejmenších detailů a filmaři dotáhli představení do takových podrobností, že během představení vybuchoval oheň a na vodní plochu přistálo i letadlo. Shlédli jsme film ve 4D kině, kde na mne Shrek kýchl tak, že mi oprskl celý obličej. Nakonec jsme vpluli na lodi do Jurského parku a ve vzrostlé džungli se na nás vrhali pravěké příšery. V Universal Studios parku se dá strávit celý den a přitom se nenudit, stojí to za to.

Universal Studios - Costnerův Vodní svět

Přejeli jsme k slavnému Hollywood bulváru a zaparkovali v garáži. Prošli jsme kolem Chinese theatre, kde na nás před divadlem bafal Spidermann a vesmířani z Hvězdných válek. Šlapali jsme po hvězdách slavných herců a zpěváků a hledali jsme svou oblíbenou celebritu. V sousedním Hollywood&Highland centre jsem svému psovi koupil basketbalový dres Los Angeles Lakers a z horního patra si vyfotil slavný nápis HOLLYWOOD na kopci. Došli jsme na konec bulváru a vrátili se zpátky kolem muzea voskových figurín a honosného El Capitan Theatre. A vyfotil jsem si hvězdu Marilyn Monroe.

Hollywood bulvár

Z Hollywood bulváru jsme jeli do Beverly Hills a projížděli klidné ulice s milionářskými domy, které lemovaly vzrostlé palmy. Tady jsem se naučil americké pravidlo pravé ruky, které říká, že na neoznačené křižovatce se nedává přednost vozidlu přijíždějícímu zprava, nýbrž přednost v jízdě dostane ten, který přijel na stopku do křižovatky první. Řidiči se mnou museli mít chvíli trpělivost, než mi to došlo.

Beverly Hills

Pokračovali jsme na Rodeo Drive, zaparkovali v garáži a šli nahlédnout do výloh super luxusních obchodů, jestli nezahlédneme Pretty Women.

Chtěl jsem vidět Los Angeles tak, jak se často objevuje ve filmech, kdy zamilovaný pár zastaví autem u srázu a romanticky kouká na zářící noční město. Proto jsme už pozdě odpoledne dojeli k Malibu a odbočili na Mullholand drive, který vede po hřebenu hor. Začalo se stmívat a po hodině jízdy jsme nakonec zaparkovali u jednoho parku, abychom si ten pohled na zářící město užili. Abych měl výhled ještě dokonalejší, tmavým parkem jsem proběhl, po cestě potkal siluety pasoucích se koní (v Los Angeles!), a pak už jen zíral. Dlouho jsem nevěřil vlastním očím, přede mnou v noci zářil celý středočeský kraj.

Výhled z Mullholand drive

Následující ráno jsme jeli do Malibu, po cestě pozorovali pláže a honosné domy a zaparkovali poblíž Malibu pier. Bylo krásné modré ráno, všude klid a pohoda.

Malibu pier

Vrátili jsme se do města a zaparkovali v Santa Monice. Došli jsme až na pláž, kde každých dvě stě metrů stála strážní modrá budka pobřežní hlídky. Ačkoliv jsem dával velký pozor, Pamelu jsem nikde neviděl (a ani Borata). Přestože byl duben, na pláži se opalovaly nebo jen odpočívaly spousty lidí. Věřím, že v létě musí být strážní budky v plné permanenci.

Santa Monica

Přejeli jsme se podívat na Venice Beach. Všude byly pouťové stánky, ve kterých (i tady v Americe) nabízeli zbytečné tretky. Na jednom místě byla veřejná posilovna, kde borci pod širým nebem honili své boule všem na odiv. 

Nakonec jsme dojeli na Long Beach k mastodontnímu parníku Queen Marry a vlezli do zaparkované ruské ponorky Foxtrot s kódovým označením Škorpión z dob studené války. Procházeli jsme se úzkými uličkami, nakukovali do malých kajut a sahali na torpéda.

Queen Marry

Před půl devátou nám letělo letadlo do Las Vegas, a tak jsme to pomalu otočili na letiště, vrátili auto a s Los Angeles se rozloučili.

 

P.S. Pokud jsem se v roce 2007 dokázal autem přemísťovat po Los Angeles, tak v roce 2018 byla situace už značně jiná. Všude neuvěřitelné zácpy, chaos a přeplněná parkoviště.

 

 

 

 

 

  

LAS VEGAS + GRAND CANYON, ZION, BRYCE, DEATH VALLEY

14.4. - 19.4. 2007, cestopis část II.

 

Proč do Las Vegas jet

Je to výjimečné místo na světě, centrum herního a zábavního průmyslu. Nachází se tu polovina z padesáti největších hotelů světa. V dosahu Las Vegas jsou národní přírodní parky Death Valley, Grand Canyon, Bryce, Joshua Tree a Zion.

 

Jak jet do Las Vegas

Přelétávali jsme z Los Angeles, ale možná byla to chyba (20:20 – 21:28). Než jsme totiž v Los Angeles vrátili auto, vystáli si všechny fronty na odbavení a po příletu v Las Vegas zase novou frontu na nové auto (rezervace např. přes rentalcars.com), tak to dohromady dalo více, než kdybychom celou trasu přecourali autem a ještě se u toho oduševněle kochali přírodou. V letadle mne zaujal starý stevard. Starého stevarda jsem totiž ještě nikdy neviděl. V duchu jsem si říkal, jakou udělal zářivou kariéru, a asi mu mé úvahy byly jasné, protože ubrousek, který všem rozdával, po mně přímo vztekle hodil.

 

Tip na ubytování v Las Vegas

Měli jsme rezervaci v hotelu Palace Station Hotel and Casino. Bohužel jsem celou cestu organizoval hodně na poslední chvíli a nesehnal jsem již ubytování v některém ze zářivých hotelů na stripu. Palace Station je hotel, ve kterém si půl roku po nás O.J. Simpson udělal druhý průser (a dnes za to dostal deset či kolik let). Můj pocit frustrace umocnil hotel sám hned po příjezdu. Přijeli jsme o půl noci utahaní jak psi a na recepci nás škaredý starý a protivný recepční (nechápu, proč na takové pozice nezaměstnávají jen mladé pěkné a sympatické dvacetileté slečny) lustroval, jako kdybychom byli hledaní váleční zločinci z Bosny. Když si po půl hodině vše několikrát (a hrozně pomalu) ofotil, dal nám naštvaně klíče od pokoje. Když jsem si konečně lehl do postele, tak ve vedlejším pokoji začal takový ohňostroj vášní, že jsem měl pocit, že jsme se nevědomky ubytovali v hodinovém hotelu. Skoro jsem se chtěl stěhovat, kdyby alespoň bylo kam. No ale musím přiznat, že jsem se z toho nakonec vyspal a hotel až tak špatný nebyl.

 

Co jsem v Las Vegas zažil

No vždy si vzpomenu na ten příjezd do hotelu. Zdravím recepčního.

Hned první ráno v Las Vegas jsme se vydali na výlet do Grand Canyonu (Arizona). Přiznám se, že mne při přípravě cesty na první pohled zaujal let vrtulníkem, a proto jsem pro návštěvu Grand Canyonu zvolil organizovaný výlet, který jsem rezervoval již v Čechách přes cestovku www.LostWagesTours.com. Ve velkém džípu jsme nejdříve zastavili na přehradě pana Hoovera a poté jsme jeli pouští, kde rostly jen stromy Joshua a mezi nimi volně pobíhali divocí mustangové. Zastavili jsme se uprostřed pouště ve vesnici tvořenou jen přívěsy a pokecali s místními. Nakonec jsme dojeli až k úpatí kaňonu, přestoupili do koňského povozu a přicválali k vrtulníku. A ten se s námi na pět minut do kaňonu snesl. A protože jsem seděl až v druhé řadě za pilotem, tak jsem viděl hlavně toho pilota a i to málo, co jsem spatřil přes jeho rameno, trvalo jen jako párkrát mrknutí oka. No letěl jsem sice poprvé v životě vrtulníkem, ale příště jdu do Grand Canyonu po svých... Po cestě nazpět jsme zastavili na okraji Las Vegas a zvěčnili se u slavného poutače „Welcome to Fabulous Las Vegas, Nevada“.

Grand Canyon

Večer jsme se procházeli po stripu. Nutno uznat, že město předčilo mé očekávání a trvalo dlouho, než jsem se uklidnil a zvykl si. Las Vegas tvoří pět kilometrů těch největších a nejluxusnějších hotelů světa. Dohromady vytváří kulisu nějakého pohádkového prostředí. V hotelu Venetian se pluje na benátských gondolách, v hotelu Treasure Island to vypadá jako za dob pirátů, večer před hotelem vybuchuje ohnivá sopka. Římské doby připomíná hotel Ceasars Palace, Hotel Luxor je egyptská černá lesklá pyramida, hotel Paris má samozřejmě Eifelovku a uvnitř jsou pařížské uličky, krámky a chodníky. Impozantní je zelený hotel MGM Grand vlastněný stejnojmenným filmovým studiem, hotel New York New York tvoří typické newyorské budovy včetně sochy svobody. Mezi klasické známé paří hotel Tropicana, Sahara nebo Flamingo Bugsyho Siegla. A staví se další hotely, například honosný Bellagio s fontánou velkou jak Lipno, zlatý Mandalay Bay, skleněný a nejdražší Wynn. A každých pět minut přístává nové a nové letadlo.

Las Vegas z Eifellovy věže

Poprvé v životě jsem se procházel sály velkého kasina a sledoval, jak se hráči soustřeďují na hru Black Jack, jak sledují kuličku v ruletě a jak tahají za páky herních automatů. Já si alespoň koupil za jeden dolar žeton.

Nevím, co nás to napadlo, ale koupili jsme si lístky na představení Celine Dion, která koncertuje právě jen v Las Vegas v hotelu Ceasars Palace. Přiznávám, že Celine není moje krevní skupina, ale takovou velkolepou show, kde tanečníci dokonce levitovali ve vzduchu, jsem nečekal.

Další den jsme už vyrazili na výlet po vlastní ose. Navštívili jsme národní park Zion v sousedním Utahu (300km, 3hod). Vstup do parku je v městečku Springdale, návštěvnické centrum se nachází na konci města. Odtud vyjíždí zpátky směrem do Springdale „city“ shuttle a směrem do kaňonu po Zion Canyon Scenic Drive „park“ shuttle. Obě linky jsou pro návštěvníky k dispozici zdarma. My jsme shuttlem sjeli k Zion Lodge, kde jsme šli krátkou túru Emerald Pools s napojením na Kayenta trail. Na konci dne jsme dojeli ke stezce na vyhlídku Canyon overlook trail. Pod námi byla kilometrová hloubka a před námi majestátní panoramata.

Zion, Canyon Overlook Trail

Večer jsme šli tentokrát na představení samotného Davida Coperfielda do zeleného hotelu MGM. Pocit, že na něho nekoukám na televizi, ale je jen pár metrů ode mne, byl fakt zvláštní.

Další den jsme vyrazili tentokrát na trek do národního parku Bryce (Utah, 470km, 4 hod, vstup 12USD). Jeli jsme znovu přes náš známý Zion, a pokud nám Zion připadal růžový, pak Bryce byl jednoznačně celý oranžový. Skalní skulptury byly fascinující, trochu mi připomínaly naše Hřensko. Přijeli jsme na Sunset point a šli jsme túru po Navajo loop trail a užívali si jedinečnou přírodu. Utahaní po celodenní túře jsme se pak šli večer nacpat (a uspat) velkým steakem a takhle fit jsme vyrazili zpátky na noc do Las Vegas. Po dvou hodinách jízdy, kdy jsem na přímé silnici nemusel ani jednou pohnout volantem, jsem už tak usínal, že každé moje víčko vážilo pět tun a každá sekunda byla dlouhá jako světelný rok. Ještě, že dělící pruhy byly vybaveny jakýmisi retardéry, které vždycky zaúpěly, když už jsem jel šikmo... Po čtyřech hodinách jízdy mne naštěstí nakonec v dáli svítící Las Vegas vysvobodil.

Bryce

Poslední den jsme vyrazili na opačnou stranu do Death valley (Kalifornie, 200km, 2 hod) na nejníže položené místo v Americe Badwater Basin (-86m). V Death Valley pro změnu dominovala bílá, dno údolí bylo pokryté silnou vrstvou soli. Byl duben a teplota tu byla hodně přes třicet stupňů. Po cestě k Badwater basin jsme několikrát zastavili a krátce jsme se prošli po Golden Canyon Trailhead a po Devil's Golf Course. Nakonec jsme k nejnižšímu bodu dojeli a na protější skále zaregistrovali značku označující, jak hodně jsme pod hladinou moře.

Death Valley, Devil's Golf Course

Byl to náš poslední večer v Las Vegas, prošli jsme se naposledy po stripu a rozloučili se s pohádkovým městem. Doufám, že se budu moct se ještě někdy vrátit.

 

 

 

 

 

 

CHICAGO

19.4. - 20.4. 2007, cestopis část III.

 

Proč do Chicaga jet

V Chicagu jsme měli přestup na let do Prahy, a tak jsme si tu zařídili stopover a v Chicagu přespali. Město leží na břehu Michiganského jezera a centrum se pyšní vysokými mrakodrapy, se kterými může soupeřit už jedině New York.

 

Jak jet do Chicaga

Z Las Vegas jsme odlétali brzy ráno (6:25 – 11:57). Jeli jsme na letiště v domnění, že máme dostatečný časový předstih. V půjčovně jsme si v klidu vrátili auto a shutlem se nechali odvézt na letiště. Ale když jsme na letišti uviděli tu kilometrovou frontu, trochu jsme znervózněli. Když jsme ji vystáli, mysleli jsme, že už máme vyhráno. To jsme ale ještě netušili, že jsme pouze postoupili do dalšího levlu, ve kterém na nás čekala další kilometrová fronta. To už jsme byli nervově skoro v bezvědomí. Už si jen pamatuji, že po nás chtěli, abychom si před detekční bránou sundali skoro všechno včetně bot, a pak jsme i s botami v ruce sprintovali na vlak odjíždějícího ke gejtu. Hrůza děs běs. Na letišti v Chicagu jsme pak nastoupili do typického taxíku (42USD), profláklého z amerických filmů: velký bourák se silným oddělovacím sklem uvnitř vozu a obrovským černochem za volantem. S respektem a velmi slušně jsme na něho špitli adresu hotelu a vydali jsme se na cestu.

 

Tip na ubytování v Chicagu

Ubytovali jsme se v hotelu Chicago City Centre hotel. Hotel se nachází v centru a blízko Michiganského jezera.

 

Co jsem v Chicagu zažil

Jestli bylo v Los Angeles a v Las Vegas horko, tak v Chicagu vládla zima. Zasněně jsem vzpomínal na Kalifornii.

Chicago

Musel jsem navázat na své asijské průzkumy nejvyšších mrakodrapů a vydal se na prohlídku nejvyšších amerických budov. Nejdříve jsem vyjel do 96. patra John Hancock Centra (337m, 100 pater), které se stále ještě drží v hitparádě deseti nejvyšších budov světa. V JHC je vyhlídka umožněna z observatoře v 94. patře nebo zdarma z restaurace v 96. patře, pokud si ovšem člověk něco objedná. Zvolil jsem restauraci, posadil jsem se a chystal si něco dát. Servírky měly ale evidentně nekvalitní den, protože si mne vůbec nevšímaly a nakonec se navzájem i před námi hosty dohádaly. Mně to nevadilo, během těch dvaceti minut, co jsem pro ně neexistoval, jsem si udělal několik fotek, a když už jsem byl výhledy na ostatní mrakodrapy nasycený, tak jsem v klidu odešel.

Výhled z Hancock centra

Pokračoval jsem dále do Sears Towers (dnes Willis Towers), který vypadá jako několik cigaret povytažených z krabičky. Ješte do roku 1996 byl nejvyšší budovou světa (i s anténou 520m, 110 pater), dokud ho nepředstihl Petronas Towers v Kuala Lumpuru. V Sears Towers vyhlídkové patro mají ve 103. patře (412m, vstup 13USD) a tak jsem se v klidu a míru kochal nádherným výhledem na jezero, na město a posílal jsem všem SMS, aby to všichni se mnou sdíleli.

Výhled ze Sears Towers

Poslední den v Chicagu jsme nasedli na loď, která lákala turisty na plavbu městem (22USD). Pluli jsme řekou mezi mrakodrapy, až jsme nakonec dopluli na samotné Michiganské jezero, odkud byl nádherný výhled na celé úžasné panorama města.

Výhled z Michiganského jezera

Došli jsme ke Cloud Gate v parku Millenium, což je obrovská do všelijakých tvarů vytvarovaná ocelová koule. Odrážel se v ní celý zakřivený svět.

Cloud Gate

Odjezd z hotelu na letiště jsem si vychutnal. Ráno po odhlášení z pokoje jsme si dali zavazadlo do Luggage roomu a objednali si u portýra na odpoledne taxi na letiště. Portýr cumlal něco v tom smyslu, že nám objedná hotelové taxi a na můj dotaz ohledně ceny odpověděl něco v tom smyslu, že je to oukej. Odpoledne jsme se na smluvenou hodinu vrátili do hotelu, uvelebili se v lobby a čekali na taxi. Po chvíli jsme byli už trochu nervózní, taxi nikde, jen před hotelem stála nějaká velká černá limuzína. Po chvíli jsem to šel urgovat a recepční mi řekli, že ten černý nablýskaný jaguár v kůži je pro nás. Polil mne mrazivý pot, jestli jsem portýrovi ráno s tou cenou dobře rozuměl a jestli na toto budu mít dostatek peněz. Protože jsme už neměli moc času, do toho černého letadla jsme tedy vlezli a černý řidič s šoférskou čepicí na hlavě nám pustil uklidňující hudbu. Ta mne ale vůbec neuklidňovala, neustále jsem počítal, kam až se asi cena může vyšplhat. Na letišti konečně došlo na placení a s obavami jsem očekával verdikt. Když mi šofér sdělil částku, která se prakticky nelišila od té směrem z letiště (60USD), a den byl najednou zase celý krásný a plný barev.

 

 

... kam dál? Prohlédněte si itinerář, fotografie z cesty nebo si přečtěte rady na cestu do USA. Pokud budete mít dotazy, napište mi.