CESTOPIS VIETNAM
Než se začteš do cestopisu, prohlédni si itinerář, pročti si rady na cestu do Vietnamu.
HANOJ
14.5. – 16.5. 2007, cestopis část I.
Proč do Hanoje jet
Hanoj má neopakovatelnou atmosféru, zvlášť ve starém městě.
Jak cestovat do Hanoje
Přiletěli jsme z Taipeje, kde jsme strávili dva dny (8:25-10:30). Ve frontě na odbavení jsme stáli s jedním Taiwancem, který se nevím proč divil, že Češi jezdí na dovolenou do Vietnamu. V příletové hale jsme pak zase chvíli žasli my, když jsme viděli vietnamské vojáky v sovětských uniformách. Letiště je asi 35 km od města a cesta taxíkem do Hanoje trvala téměř hodinu. Taxi jsme měli domluvené předem s hotelem, protože cena 10 USD (tehdy dolar stál 16CZK) se nám zdála přijatelná a nechtěli jsme riskovat případné dohady s přespříliš podnikavými řidiči. Už po cestě jsme z okénka taxíku s údivem sledovali záplavy motorek, na kterých se mnohdy přesunovala celá rodina i s nákladem, úzké domy postavené v typické vietnamské architektuře, houfy lidí v šikmých kloboucích. A bylo to přesně ono, na co jsme se těšili.
Tip na ubytování v Hanoji
Měli jsme rezervaci v turistickém hotelu Hanoi Elegance Diamond Hotel, který se nachází přímo v centru dění staré Hanoje. Z balkónku jsme pozorovali celý ten neuvěřitelný mumraj na ulici.
Co jsem v Hanoji zažil
Vyšli jsme z hotelu na ulici a potkávali pouliční prodavače v šikmých kloboucích s nákladem zavěšeným na tyči přes rameno. Mladá děvčata nosila roušku přes obličej a sluneční brýle, aby si co nejvíce ochránila bílou pleť a byla krásná. Ulice byly plné motorek, kol a cyklorikšů, všude byla spousta lidí. Obchůdky byly ověnčeny státními vlajkami a socialistickými transparenty, domy tradičně propojeny neuvěřitelnou změtí elektrických kabelů.
Ve staré hanojské čtvrti
Vydali jsme se do víru dění staré Hanoje. Ve třináctém století se tu usadilo 36 řemeslnických cechů a každý z nich obsadil jednu ulici. Takže když jimi člověk dnes prochází, tak jde ulicí kabelek, bot, hrnců... Postupně jsme se z malých uliček vymotali a došli jsme k jezeru Hoan Kiem s malým chrámem Nefritové hory na ostrůvku. Tady se už malé uličky napojovaly na širokou silnici a před námi nastal nadlidský úkol, jak silnici skrz tu nekonečnou záplavu motorek přejít na druhou stranu. Deset minut jsme bezradně stáli a vymýšleli strategii, protože přechody pro chodce nebo semafory se v Hanoji nevedou. Nakonec jsme se odhodlali a vrhli se do vozovky. Časem jsme však od místních odkoukali, jak na to. Člověk se musí obrnit a bez zastavení přecházet silnici stálou rychlostí mírně do protisměru. Projíždějící motorkáři nás pak míjeli jako proud obtékající vody.
Hanojský provoz
V podvečer jsme se vrátili k jezeru Hoan Kiem a vystáli si frontu na lístky v městském divadle vodních loutek. Bazén v divadle byl zvláštní a vietnamské představení nevšední.
Divadlo vodních loutek
V Hanoji jsme byli v době voleb. Celé město bylo ověnčeno srpy a kladivy. Na hlavní třídě u jezera Hoan Kiem se konaly estrády, na kterých vystupovali artisté, a pořádaly se koncerty, kde zpěváci procítěně zpívali o Ho Či Minovi. Vše přenášela státní televize. Projíždějící motorkáři se na silnici zastavovali a provoz absolutně zablokovali. Předtím jsem pět tisíc motorkářů pohromadě neviděl.
Jedni Američani nás nasměrovali na tržnici, kde se na ulici prodávali grilovaní psi. Tržnice se nacházela kousek od nás, tak jsme se tam šli podívat. Šárku jsem však už pro bližší průzkum nepřemluvil, a tak jsem si alespoň vyjednal desetiminutový rozchod. Neustále jsem byl varován, abych to nedělal, protože náš pejsek to doma na mne pozná.
Ve staré Hanoji
Šli jsme se podívat na Ho Či Minovo mauzoleum. Ale byli jsme tam v neúřední dobu, takže jsme pána Ho Či Mina na vlastní oči neviděli.
Před mauzoleem Ho Chi Mina
Byl jsem překvapen, že všichni Vietnamci jezdí na nových motorkách. Ptal jsem se, kolik takové motorky stojí, že si je každý může dovolit. Dozvěděl jsem se, že nejlevnější jsou čínské asi za 300 USD, pak taiwanské za 500 USD a nejdražší jsou japonské za 700 USD. Mohli by se prodávat i u nás...
