CESTOPIS VIETNAM

 Než se začteš do cestopisu, prohlédni si itinerář, pročti si rady na cestu do Vietnamu.

 

 

 

 

 

 

HANOJ

14.5. – 16.5. 2007, cestopis část I.

 

Proč do Hanoje jet

Hanoj má neopakovatelnou atmosféru, zvlášť ve starém městě.

 

Jak cestovat do Hanoje

Přiletěli jsme z Taipeje, kde jsme strávili dva dny (8:25-10:30). Ve frontě na odbavení jsme stáli s jedním Taiwancem, který se nevím proč divil, že Češi jezdí na dovolenou do Vietnamu. V příletové hale jsme pak zase chvíli žasli my, když jsme viděli vietnamské vojáky v sovětských uniformách. Letiště je asi 35 km od města a cesta taxíkem do Hanoje trvala téměř hodinu. Taxi jsme měli domluvené předem s hotelem, protože cena 10 USD (tehdy dolar stál 16CZK) se nám zdála přijatelná a nechtěli jsme riskovat případné dohady s přespříliš podnikavými řidiči. Už po cestě jsme z okénka taxíku s údivem sledovali záplavy motorek, na kterých se mnohdy přesunovala celá rodina i s nákladem, úzké domy postavené v typické vietnamské architektuře, houfy lidí v šikmých kloboucích. A bylo to přesně ono, na co jsme se těšili.

 

Tip na ubytování v Hanoji

Měli jsme rezervaci v turistickém hotelu Hanoi Elegance Diamond Hotel, který se nachází přímo v centru dění staré Hanoje. Z balkónku jsme pozorovali celý ten neuvěřitelný mumraj na ulici.

 

Co jsem v Hanoji zažil

Vyšli jsme z hotelu na ulici a potkávali pouliční prodavače v šikmých kloboucích s nákladem zavěšeným na tyči přes rameno. Mladá děvčata nosila roušku přes obličej a sluneční brýle, aby si co nejvíce ochránila bílou pleť a byla krásná. Ulice byly plné motorek, kol a cyklorikšů, všude byla spousta lidí. Obchůdky byly ověnčeny státními vlajkami a socialistickými transparenty, domy tradičně propojeny neuvěřitelnou změtí elektrických kabelů.

Ve staré hanojské čtvrti

Vydali jsme se do víru dění staré Hanoje. Ve třináctém století se tu usadilo 36 řemeslnických cechů a každý z nich obsadil jednu ulici. Takže když jimi člověk dnes prochází, tak jde ulicí kabelek, bot, hrnců... Postupně jsme se z malých uliček vymotali a došli jsme k jezeru Hoan Kiem s malým chrámem Nefritové hory na ostrůvku. Tady se už malé uličky napojovaly na širokou silnici a před námi nastal nadlidský úkol, jak silnici skrz tu nekonečnou záplavu motorek přejít na druhou stranu. Deset minut jsme bezradně stáli a vymýšleli strategii, protože přechody pro chodce nebo semafory se v Hanoji nevedou. Nakonec jsme se odhodlali a vrhli se do vozovky. Časem jsme však od místních odkoukali, jak na to. Člověk se musí obrnit a bez zastavení přecházet silnici stálou rychlostí mírně do protisměru. Projíždějící motorkáři nás pak míjeli jako proud obtékající vody.

Hanojský provoz

V podvečer jsme se vrátili k jezeru Hoan Kiem a vystáli si frontu na lístky v městském divadle vodních loutek. Bazén v divadle byl zvláštní a vietnamské představení nevšední.

Divadlo vodních loutek

V Hanoji jsme byli v době voleb. Celé město bylo ověnčeno srpy a kladivy. Na hlavní třídě u jezera Hoan Kiem se konaly estrády, na kterých vystupovali artisté, a pořádaly se koncerty, kde zpěváci procítěně zpívali o Ho Či Minovi. Vše přenášela státní televize. Projíždějící motorkáři se na silnici zastavovali a provoz absolutně zablokovali. Předtím jsem pět tisíc motorkářů pohromadě neviděl.

Jedni Američani nás nasměrovali na tržnici, kde se na ulici prodávali grilovaní psi. Tržnice se nacházela kousek od nás, tak jsme se tam šli podívat. Šárku jsem však už pro bližší průzkum nepřemluvil, a tak jsem si alespoň vyjednal desetiminutový rozchod. Neustále jsem byl varován, abych to nedělal, protože náš pejsek to doma na mne pozná.

Ve staré Hanoji

Šli jsme se podívat na Ho Či Minovo mauzoleum. Ale byli jsme tam v neúřední dobu, takže jsme pána Ho Či Mina na vlastní oči neviděli.

Před mauzoleem Ho Chi Mina

Byl jsem překvapen, že všichni Vietnamci jezdí na nových motorkách. Ptal jsem se, kolik takové motorky stojí, že si je každý může dovolit. Dozvěděl jsem se, že nejlevnější jsou čínské asi za 300 USD, pak taiwanské za 500 USD a nejdražší jsou japonské za 700 USD. Mohli by se prodávat i u nás...

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

PARFUME PAGODA

15.5. 2007, cestopis část II.

 

Proč na Parfume pagodu jet

Je to velkolepá krasová oblast a snadno dostupná jako jednodenní výlet z Hanoje. Jedná se o několik pagod a buddhistických svatyní vytesaných do vápencových skal. Nejdříve se pluje po řece a po té se jde pěšky (nebo lanovkou) k jeskyni.

 

Jak jet na Parfume pagodu

Výlet jsme si koupili na recepci v hotelu za 15 USD. Ráno nás před hotelem vyzvedl minibus místní cestovní kanceláře a po cestě jsme posbírali ještě další čtyři turisty.

 

Tip na ubytování

Na večer jsme se vraceli zpět do stejného hotelu Hanoi Elegance Diamond Hotel.

 

Co jsem cestou zažil

Z okénka dodávky jsme sledovali ubíhající vietnamský venkov. Na zelených rýžových polích pracovali venkovani, na loukách se pásli buvoli a na silnici válcovala Vietnamka v parním válci nový asfalt.

Pramicí na parfume Pagoda

V malém městečku My Duc jsme vystoupili v přístavišti a přesedli do malé pramičky (60km, 2 hod). Seděli jsme v ní ještě se dvěma mladými Angličany a veslovala místní Vietnamka. Já bych byl uvařený už po deseti minutách, ale ona s námi veslovala hodinu. Nevšiml jsem si, že by vůbec nějakou jinou pramici vesloval Vietnamec. Před námi se tyčily vysoké vápencové útesy a my pomalu vplouvali mezi ně. Na obou březích měli místní rolníci rýžová pole. Po řece jsme pluli téměř sami, jen jednou nás míjely dvě pramice, které byly přivázané k sobě, a na nich kutilové převáželi malý náklaďák. Angličanka celou dobu nezavřela pusu.

Místní kutilové

Po hodině plavby jsme vystoupili na břeh, minuli stánky s občerstvením a pokračovali jsme do starého chrámu, který byl postavený uprostřed bujné zeleně. Poté jsme šli další hodinu zelenou přírodou ponořenou mezi vápencové útesy až ke svatyni, která se nacházela v jeskyni v jedné ze skal.

Jeskynní svatyně

Odpoledne jsme všichni společně poobědvali a vydali se po řece zpátky do městečka k dodávce. Mezitím se vyčasilo a okolní kopce zalilo Slunce svými paprsky. Byla to nádhera, a proto jsem odtud napsal sestře sms.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

HALONG BAY

16.5. - 18.5. 2007, cestopis část III.

 

Proč na Halong Bay jet

Kdo byl v Thajsku v oblasti Krabi, asi si udělá obrázek. Ve skutečnosti to je ještě velkolepější a naprosto unikátní přírodní úkaz. Z moře se nad hladinu tyčí tři tisíce vápencových ostrůvků, útesů a krasových věží. Někteří na internetu píší, že je tato oblast zprofanovaná a ačkoliv se i já toho slova bojím, tato zátoka se při návštěvě Vietnamu vidět prostě musí. Je to lokalita, která je na seznamu světového přírodního dědictví UNESCO.

 

Jak jet na Halong Bay

My jsme měli třídenní výlet zarezervovaný z Čech přes internet, viz www.halongbestcruises.com (více možností viz recenze na Tripadvisoru). Ráno pro nás do hotelu přijel minibus a odvezl nás k lodi do přístavu Ha Long (3,5 hod, 160km).

 

Tip na ubytování

Spí se v kajutě v jedné z "Dragon" džunek.

 

Co jsem v Halong Bay zažil

Po třech hodinách v dodávce jsme vystoupili v přístavišti a nalodili se na dřevěnou vietnamskou džunku Dragon Pearl. Po ubytování nám připravili oběd a během jídla jsme za oknem pozorovali přibližující se vysoké vápencové štíty. U stolu jsme seděli s mladou americko-filipínskou dvojicí. Filipínka nám ukazovala, jak se na Filipínách jí krabi i s hlavou a klepety a s Američanem z Chicaga jsme se shodli, že jsme teoreticky mohli před měsícem jíst spolu řízek ve stejné restauraci.

Na džunce Dragon Pearl

Po obědě jsme se všichni nahrnuli na palubu, zalehli na lehátka a pozorovali neuvěřitelné krasové okolí. Vpluli jsme mezi plovoucí dřevěné domky mořské vesnice a mávali děckám. Celé rodiny žijí takto po celý rok, zatímco děti chodí do školy, rodiče pracují na moři. Domů někam na pevninu za příbuznými jezdí jen o Vánocích.

V Halong Bay

Odpoledne jsme dopluli do zátoky a vylodili se na pláži. Za krásného počasí jsme se koupali v zátoce, kterou ze všech stran obklopovaly vápencové ostrůvky. Nakonec nám to nedalo a vyšlápli jsme si na vrcholek ostrova, odkud byl dech beroucí pohled na celou tu úžasnou scenérii.

V Halong Bay

Večer jsme zakotvili v zátoce, pozorovali zapadající Slunce, nasávali plnými doušky mořský vzduch a užívali si klidu. Do tohoto rozpoložení mi zavolali z práce a já jsem na zadní palubě hledal signál.

Západ Slunce v Halong Bay

Celý druhý den jsme strávili na kajaku. Přijela pro nás menší džunka a jen nás dva zavezla ještě dále do zátoky. Tam jsme po hodině přesedli do dvojkajaku. S jedním mladým vietnamským průvodcem s vojenským kloboukem na hlavě jsme pak potichu proplouvali mezi kolmými stěnami skal. Připadal jsem si jako mezi věžáky na opuštěném sídlišti. Z vodních domků na nás občas vykoukli psi a pořádně nás poštěkali. Ti asi moc šancí, jak se proběhnout, neměli. Jen jsem doufal, že je místní měli na hlídání a ne na jídlo. Propluli jsme skrz skálu do jedné z mnoha lagun a užívali si toho zvláštního pocitu být schovaní uvnitř ostrova. Byli jsme uprostřed skal sami a užívali si ticho.

Na kajaku v laguně

Odpoledne jsme si našli na jednom z mnoha ostrůvků písčitou pláž, dali si pozdní oběd a vykoupali se v moři. V podvečer jsme se opět vrátili na svou džunku a užívali si ticho uprostřed moře. Tenhle den stál za to.

Na kajaku v Halong Bay

Poslední den v Halong Bay jsme pluli do zátoky navštívit velkou jeskyni Hang Sung Sot. Pohled z výšky na tradiční lodě s rozvinutými plachtami byl výjimečný.

Výhled z jeskyně Hang Sung Sot

Propluli jsme znovu mořskou vesnicí, za ní jsme zakotvili, naskákali z lodi rovnou do vody a naposledy se vykoupali.

Po cestě nazpátek do Hanoje jsem se bavil tím, že jsem fotil motorkáře. Na pomyslném žebříčku vyhrála motorka, která převážela obrovské rozpárané prase a na dalších místech se umístil motorkář s lednicí naloženou na zadním sedátku a motorkář s deseti basy piv.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

NINH BINH

19.5. 2007, cestopis část IV.

 

Proč do Ninh Binh jet

Podobně jako na Parfume Pagoda, je to výlet jednoduše dostupný z Hanoje. Ninh Binh je hodně zajímavé místo se starým chrámem v bujné zeleni a s říčkou, po které se pluje opět na pramici mezi vápencovými skalami.

 

Jak jet do Ninh Binh

Minibusem společně asi s dalšími čtyřmi turisty. Výlet jsme si koupili v Hanoji na recepci hotelu za 17 USD a před hotelem nás vyzvedl minibus.

 

Tip na ubytování

Protože jsme večer pokračovali vlakem z Hanoje do Hue, nechali jsme si batoh na recepci našeho hotelu. Po návratu z výletu jsme se večer toulali městem a pomalu se přesunovali směrem k nádraží a noc jsme strávili již v kupé.

 

Co jsem v Ninh Binh zažil

Po cestě jsem sledoval stavební um Vietnamců. Před každým mostem jsme museli takřka zastavit, protože jsme museli přejet přes malý schod.

Po dvou hodinách jsme dojeli do neuvěřitelně malebné krajiny. Opět se kolem nás rozprostíraly vápencové skály vyrůstající ze zeleně, všude okolo rýžová pole. Kolem nás projel na buvolu místní vesničan s šikmým kloboukem na hlavě.

Nejdříve jsme navštívili starověkou citadelu Hoa Lu a procházeli jsme se působivými chrámy.

Citadela Hoa Lu

Přejeli jsme do přístaviště Tam Coc asi s tisícem pramic a tisícem šikmých klobouků. Jeden starý turista nemotora ve svátečních šatech podcenil svou hbitost a při přestupování přes pramice sebou švihl do vody.

V přístavišti Tam Coc

Projížděli jsme malou říčkou Ngo Dong mezi skalami. Opět veslovala ženská, ale tentokrát jsem dostal do ruky jedno pádlo i já a musel jsem pomáhat. Některé Vietnamky přišly za ta léta dřiny i na jiné způsoby veslování a veslovaly například nohama. Pokud jsme veslovali na řece u Voňavé pagody sami, tady byly úplné peletony výletníků.

Říčkou Ngo Dong

Jednou jsme podjížděli malý mostek a třikrát jeskyněmi skrz skálu do další sekce řeky. Jeskyně byly tak dlouhé, že jsme proplouvali v úplné tmě. Kolem nás se tyčily kolmé vápencové věže, které vystupovaly z řeky obklopené bujnou zelení, místní kolem řeky pěstovali rýži.

Průjezd skalami

Na konci plavby nás na pramicích čekaly natěšené místní prodavačky a neodbytně nám nabízely pití, občerstvení a suvenýry.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

HUE

20.5. – 21.5. 2007, cestopis část V.

 

Proč do Hue jet

Hue je bývalé hlavní město Vietnamu. Je už na jižní polovině země poblíž bývalého demilitarizovaného pásma. Městu dominuje středověká citadela s komplexem chrámů. Velkou část z nich však poničili Američané během válečného šílenství. Městem protéká široká řeka a okolo ní jsou rozesety hrobky bývalých vládců. Za pár dongů si lze pronajmout loď a hrobky navštívit. Z Hue se dá podniknout výlet i na bývalá bojiště kolem 17. rovnoběžky.

 

Jak jet do Hue

Nočním vlakem z Hanoje (21:00 - 9:00). Vlakové lístky jsme si tentokrát dopředu nerezervovali, koupili jsme si je s několikadenním předstihem až v Hanoji (Jízdenky se dnes dají objednat online např. na 12go.asia). Vlak byl kupodivu nejčistší, jakým jsme kdy v Asii cestovali. Měl však čtyři lůžka a proto jsme byli docela zvědaví, s kým budeme trávit noc. Přišli dva Australané, oba v bílém tričku a jen s malým ruksakem přes rameno. Hned při představování nám museli sdělit, že jsou bráchové, snad aby nedošlo k nějaké mýlce. Původně měli vystupovat až v dalším městě, ale když jsem jim vysvětlil, co se dá v Hue všechno vidět, vystoupili „na blind“ s námi. Že jim na peróně mohou zkontrolovat třeba platnost lístku, jim bylo úplně jedno.

 

Tip na ubytování v Hue

Měli jsme rezervaci v Asia Hotel Hue s bazénem na střeše a s krásnou vysokou Vietnamkou v národním oblečku na recepci.

 

Co jsem v Hue zažil

Poté, co jsme se ubytovali, vyšli jsme na průzkum města. Na nábřeží poblíž hotelu parkují na Voňavé řece dlouhé štíhlé vietnamské lodě, každá asi pro 50 turistů. Za celý den jsme tolik turistů v celém městě ani neviděli. Mladý Vietnamec nás naháněl na projížďku, a protože to dělal s úrovní slušného táty od rodiny, nechali jsme se přemluvit. Na lodi měl skutečně celou rodinku – zatímco on kormidloval, jeho mladá manželka se starala o malé mrňo. Celá loď jen pro nás dva stála na půl dne 300 CZK, ale cena se dá určitě ještě usmlouvat.

Pluli jsme po široké řece a sledovali místní dělníky, jak dolují ze dna řeky písek, děti jak se koupou a mámy, jak perou prádlo. Kolem nás ubíhala zelená krajina a my občas zastavovali a prohlíželi si starobylé památky, pagody a hrobky.

Na řece

Po hodině a půl jsme dorazili za město, kde nás místní chlapíci svezli na motorkách k hlavní hrobce dávného vietnamského panovníka (70 CZK vstup). Projížděli jsme po polní cestě, kolem rozpadlých dávných staveb, okolo nás ubíhala rýžová pole. Samotná hrobka byla velkolepá a její stavba byla tehdy tak nákladná, že kvůli marnotratnosti vládce vznikla vzpoura, která nakonec panování dotyčného panovníka ukončila.

Část komplexu hrobky

Večer jsme se šli projít městem a prošli kolem stadionu. Vietnamců je obecně hodně, ale když se vyrojej ze stadionu, tak jich je fakt mraky.

Další ráno jsme měli v plánu si prohlédnout Citadelu, odkud se kdysi řídil celý Vietnam. Byli jsme líní a vzali jsme si k Citadele rikši (50 CZK). Chlapík si se mnou asi musel máknout a určitě záviděl kámošovi, který vezl Šárku. Snažil se se mnou o konverzaci, ale jediné co anglicky uměl velice dobře, bylo „very naj".

Vstup do Citadely

Citadela je velký chrámový komplex, který jsme celé dopoledne procházeli (75 CZK vstup). Bylo velké horko, ale stálo to za to. Vietnamská architektura starých chrámů byla velkolepá, šedé zdi kamenných paláců se střídaly s oranžovými střechami a s červenozlatým dřevěným obložením.

V Citadele

Hned vedle Citadely je pod širým nebem muzeum americké a vietnamské bojové techniky. Představa, že v tom horku v tom rozpáleném tanku někdo bojoval, byla pro mne absolutně šílená.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

HOI AN

21.5. – 23.5. 2007, cestopis část VI.

 

Proč do Hoi An jet

Hoi An je středověké obchodní město pod patronací organizace UNESCO. V 17. Století byl Hoi An jedním z nejdůležitějších a velice prosperujících asijských přístavů. Americkou válku přežil bez úhony a svou krásu si zachoval do dnešních dnů - chvílemi mi skutečně připadalo, že se tam zastavil čas. Ve městě se nachází okolo 800 historických budov. Kousek od Hoi An je sídliště staré Čampské říše My Son.

 

Jak jet do Hoi An

V poledne jsme tam cestovali autobusem z Hue (2,5hod, 150km, 7USD). Lístky jsme si objednali v Hanoji v recepci v hotelu Elegance. Po příjezdu si nás v Hoi An rozebrali místní motorkáři a z autobusové zastávky nás za úplatu rozvezli do hotelů.

 

Tip na ubytování v Hoi An

V hotelu Hoi An Glory Hotel & Spa. Byl sice dál od historického centra, ale za to blízko pláže.

 

Co jsem v Hoi An zažil

Jen co jsme se ubytovali, utíkali jsme se vykoupat do moře.

Večer jsme si dali na střeše hotelu piňacoladu. Místní klučík se sice snažil a navíc dlouho, ale stejně ji netrefil.

Další den jsme jeli na výlet k chrámům Čampské říše (My Son, 7USD, patronace UNESCO). Čampové obývali jih Vietnamu dříve než Vietnamci, ale byli vytlačeni. Přesto jejich chrámy přetrvaly tisíciletí, dokud je Američané nerozbombardovali. Mezi ruinami starodávných chrámů se dnes vystavují i dvoumetrové bomby a prochází se mezi obrovskými krátery. Ve stínu chrámu to tam vše hlídal unuděný voják v sovětské uniformě. Koupil jsem si tam vietnamské špičaté klobouky a zbytek dovolené jsem se s nimi tahal a opatroval je (40 CZK). A Šárka tam spadla na silnici, protože neumí utíkat, ale mohl jsem za to já. Zpátky do Hoi An jsme se vraceli na lodi.

Ruiny čampského sídla My Son

Odpoledne jsme se procházeli starou čtvrtí Hoi An. Do starého centra města je motorovým vozidlům vjezd zakázán a tak si člověk může tu historickou atmosféru v klidu užít. Domy jsou malé a prastaré, se šikmými střechami, po ulicích chodí staré babky s nákladem zavěšeným na váze přes rameno, lidé jezdí v rikších a na kolech.

Hoi An

V peněžence mi chyběla jedna stodolarovka. Buď jsem neuměl počítat nebo místní zaměstnanci uměli dobře otevírat pokojový sejf. Od té doby v sejfu nic nenechávám.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

NHA TRANG - WHALE ISLAND

23.5. – 26.5. 2007, cestopis část VII.

 

Proč na Whale Island jet

Chtěli jsme strávit několik dní u moře a udělat si dovolenou v dovolené.

 

Jak jet na Whale Island

Přelétávali jsme letecky z Danangu, letenky jsme si objednali v Hanoji v recepci hotelu Elegance. Do Danangu jsme z Hoi An jeli taxíkem za 10USD (30km, 45min). Letiště bylo legrační, nový Boeing stál na jediné malé dráze, u které stála jedna malá budova. Člověk si nepřipadal, že je na letišti, které podléhá přísným bezpečnostním odbavovacím pravidlům. Takže se stalo, že jsme si nechali odbavit batoh, ale do letadla jsem se hrnul i se švýcarským nožem za pasem. Zastavila mne až detekční brána a Vietnamci na mne zírali a zkoumali, zda to myslím vážně. Orosilo mne z představy, že o nůž přijdu. Můj batoh už totiž putoval do zavazadlového prostoru letadla a já ho neměl kam dát. Jaké bylo moje překvapení, když mne vrátili zpátky na přepážku a tam mi ho ochotně znovu odbavili a dali do krabice od bot. V cílové stanici k mému údivu tato krabice i s mým nožem opravdu obíhala s ostatními zavazadly po posuvném páse. Musím Vietnamce pochválit.

(Když si na tu příhodu vzpomenu dnes, tak se musím usmát - dnes jezdím jen s 6kg baťůžkem s tekutinami pod 100ml a bez švýcarského nože).

 

Tip na ubytování na Whale Island

Původně jsme chtěli zůstat přímo v Nha Trangu, ale na internetu jsme narazili na Whale Island resort, který se nám hodně líbil. Je sice asi ještě skoro tři hodiny cesty autem od města, ale zase je umístěn na ostrově s absolutním klidem a krásnou přírodou. Na letišti na nás s cedulkou s našimi zkomolenými jmény čekal místní klučík a v podvečer nás odvezl na Velrybí ostrov. Jeli jsme vietnamským venkovem někam do neznáma a k cíli jsme dojížděli už za tmy. Na vesnické pláži, kde nesvítilo jediné světlo, nás čekali další místní a pomohli nám do malého motorového člunu. V tu chvíli mne napadlo, že pokud by to měli v plánu, tak nás pohodlně odvezli úplně někam jinam a už by o nás nikdo nikdy neslyšel.

 

Co jsem na Whale Island zažil

Po snídani jsme se rozhodli probádat ostrov a zkusit ho obejít. Bylo však tak extrémní horko, že jsme vyšli jen na první vyvýšený bod a byli jsme rádi, že jsme se dobelhali sice uvaření, ale stále ještě na živu, zpět do chatičky. Ještě dlouho potom jsme si říkali, jací jsme to byli blázni. Z vyhlídky jsme viděli do dáli na ostatní ostrůvky i na břeh. Všude okolo se rozmáhaly velké písečné duny a na moři se vesničané starali o rybí farmy.

Pokus o trek na Whale Island

Odpoledne jsme jeli na potápění. V okolí ostrova jsou nádherné lokality na potápění a šnorchlování. Jeli jsme ještě s jednou turistkou na výlet lodí a podmořské krásy tam patřily k tomu nejlepšímu, co jsem pod vodou kdy viděl. Po cestě jsme míjeli rybí farmy a závodili s loděmi jiných rybářů.

Byl tady úžasný klid. Resort není velký a chatičky má vkusně umístěné v přírodě. V podvečer místní zaměstnanci hráli urputně volejbal a svou výšku nahrazovali akrobacií.

Na pláži na Whale Island

Už po několikáté jsme po naší cestě po Vietnamu potkali stejnou francouzskou rodinku se dvěma malými dětmi. Potkali jsme je totiž už v Hanoji a v Hoi An. Je to legrační, jak v tak velké zemi jsme se potkávali stále se stejnými lidmi.

 

 

 

 

  

 

 

 

 

 

 

SAIGON - HO CHI MINOVO MĚSTO

26.5. – 29.5. 2007, cestopis část VIII.

 

Proč do Ho Chi Minova města jet

Jednak nám odtud odlétalo letadlo domů, jednak jsme chtěli poznat jižní metropoli Vietnamu. Kromě samotného města jsme chtěli prozkoumat i kousek delty Mekongu a podívat se také na místa, kde Vietkong během války zatápěl Američanům.

 

Jak jet do Ho Chi Minova města

Přeletěli jsme z Nha Trangu. Letenky jsme si opět objednali na recepci hotelu Elegance v Hanoji. Během přistání se obloha rychle zatáhla bouřkovými mraky a udělala se tma jako v noci. Pak do toho začaly lítat blesky. Samozřejmě, že jsme přistáli, ale příjemný pocit v břiše jsme neměli. Do města jsme jeli taxíkem (75000VND) už za vydatné průtrže.

 

Tip na ubytování v Ho Chi Minově městě

V hotelu Majestic Saigon. Je to sice asi jeden z nejznámějších a i nejdražších hotelů ve městě, ale my jsme měli rezervaci ve speciální akci se slevou. V tomto případě je trochu vyšší cena vyvážena opravdu silnými vzpomínkami. Hotel je krásný, po rekonstrukci a na skvělém místě. Často se objevuje ve filmech o vietnamské válce. Snídaně na střeše hotelu s výhledem na řeku jsou nezapomenutelné. Levnou alternativou jsou guesthousy na třídě Bui Vien v distriktu 1, což je obdoba bangkokcké Khao San.

Výhled z hotelu

 

Co jsem v Ho Chi Minově městě zažil

Následující den jsme jeli na celodenní výlet na Cu Chi tunely. Jeli jen se soukromým průvodcem a řidičem (levnější výlet se dá za pár dolarů zarezervovat v mnoha místních cestovkách, třeba právě na zmíněné třídě Bui Vien). Projížděli jsme krajem, který byl za války totálně zdecimován agentem Orange. (Agent Orange není agent v oranžovém, ale chemikálie v oranžových sudech, kterou Američané shazovali na Vietnam s cílem zdecimovat přírodu a odstranit přírodní obranu Vietkongu. Její podstatnou složku tvořil jedovatý dioxin.) Přesto se Američanům nedařilo najít vstupy do tunelů a úspěšně bojovat proti partyzánům. Vlezy do tunelů nešly najít také proto, že byly velikosti A4, v přírodě byly důkladně maskované nebo vyúsťovaly do řeky jako sifón. Snažil jsem se do takového tunelu vsoukat. Přestože úsek přístupný pro turisty je trochu rozšířen, ťapal jsem v něm jak kačer, v tom horku jsem s těží chytal dech a nakonec jsem měl velké problémy po sto metrech vyjít ven. Můj vietnamský průvodce se svou výškou stejným úsekem jen lehce proběhl. Systém byl navíc prošpikován různými propadlišti a pastmi. Vůbec se nedivím, že z toho měli Američané noční můru – některé tunely ústily jen 15km od Saigonu. V tunelech měli Vietnamci vybudované i nemocnice a kuchyně. V areálu jsou uprostřed lesa k vidění zničené americké tanky a je tam i střelnice, kde je možné vystřelit si ze sovětských nebo amerických zbraní. Jedna střela, jeden dolar a strašný rachot. Doma jsem se těšil, že si zastřílím z americké M16, ale nakonec jsem si tu srandu nechal ujít.

Cu Chi tunely

Jeli jsme po silnici, kde byla vyfocena známá fotografie malé nahé popálené holčičky, jak běží s roztaženýma rukama před americkými vojáky.

Další den jsme se vydali na Mekong a opět jsme jeli sami jen s průvodcem (opět - levnější varianta za pár dolarů se opět dá pořídit na třídě Bui Vien, my jsme ale tentokrát nechtěli jet s velkou skupinu a jet organizovaně v autobuse). Po cestě jsme viděli, jak si i zkušený vietnamský motorkář může na dálnici rozbít držku. Jeli jsme sami bez jiných turistů velkou lodí dovnitř delty, kde jsme přesedli na menší loď, pak na motorku a pak na pramici.

V deltě Mekongu

Proplouvali jsme úzkými rameny, nad kterými se skláněly palmy. Nádherná tropická příroda, ale se samopalem nad hlavou bych se tudy brodit nechtěl.

V deltě Mekongu

Vraceli jsme se z výletu delty Mekongu. V Saigonu se během minuty zatáhlo a začala pravá tropická průtrž. Vietnamci jsou zvyklí a během jízdy na motorce si obléknou pláštěnky. Jenže tentokrát to bylo ještě vydatnější než obvykle, protože během dalších pěti minut bylo na silnici vody po kolena. Jeli jsme řekou, voda od aut stříkala jak obrovské vodopády, obchody se zatápěly přívaly vody. Mrkali jsme jak o závod...

V ulicích Saigonu

Poslední den jsme se procházeli Saigonem. Kousek od hotelu jsme dostali letáček zvoucí na masáže. Poučeni průvodcem, že to může být něco ve stylu „Karaoke baru“ či jiného erotického lákadla, jsme si letáček nejdříve ani nepřečetli. Nakonec jsme ale usoudili, že si tak můžeme krásně zkrátit čas před odletem a šli jsme to omrknout. Vše vypadalo seriózně a tak jsme souhlasili. Přišly k nám dvě masérky, jedna stará a druhá mladá. V duchu jsem si říkal, že jako ve všem budu mít tu kliku, že mne do spárů dostane ta stará. No a opravdu. Pak se však stal zázrak, mladá odstrčila starou, chvíli se hádali, ale nakonec to pro mne dopadlo dobře. Musel jsem se v duchu smát...

 

... kam dál? Prohlédněte si itinerář, fotografie z cesty nebo si přečtěte rady na cestu do Vietnamu. Pokud budete mít dotazy, napište mi.

... druhou cestu do Vietnamu po deltě Mekongu do kambodžského Phnom Penhu popisuji zde...