CESTOPIS KAMBODŽA

Než se začteš do cestopisu, prohlédni si itinerář, pročti si rady na cestu do Kambodže. 

PHNOM PENH

7.4. 2010, cestopis část I.

Proč jet do Phnom Penhu

Phnom Penh je hlavní město Kambodže, sídlí zde královská rodina. V minulosti bylo smutně poznamenáno vládnutím Rudých Khmérů. Temné období začalo Kambodžanům nástupem Rudých Khmerů v roce 1976, kteří oficiálně vládli až do vietnamské invaze v roce 1979. Rudí Khmérové chtěli vytvořit ideální zemědělskou společnost, zrušili peníze, odstranili opozici i veškerou inteligenci. Obyvatelstvo přestěhovali na venkov, lidi oblékli do stejnokrojů a za stravu nutili k pracím na polích nebo na stavbách. O této hrůzovládě, během které zahynula pětina obyvatelstva, je možné se dočíst například na webové adrese www.tuolsleng.com nebo www.killingfieldsmuseum.com. Zajímavé je, že většinu představitelů tehdejší garnitury současná vláda zatkla až kolem roku 2000.

Jak jet do Phnom Penhu

Ve vietnamském příhraničním městě Chau Doc jsem nastoupil na rychlý člun a uvelebil se na zadní zastřešené palubě. Byl jsem trochu zvědavý, jak to dopadne s vízem do Kambodže. Připluli jsme lodí k domečku na pontonu a tam nám dali Vietnamci razítko do pasu, že zemi opouštíme. Pak jsme pluli kousek dál a tam jsme vystoupili na břeh na kambodžskou celnici. Kambodžané nám vízum na počkání vydali výměnou za 30 USD a vyplněný formulář.

Pak už jsem se mohl jen kochat krásou řeky. Nejdříve jsme pluli v jednom z užších ramen a sledovali na březích vesnice s domečky postavenými na vysokých kůlech. Postupně jsme vpluli do míst, kde řeka spíše připomínala jezero než řeku. V dáli na břehu malé děti pásly buvoly a nebo jim pomáhaly do vody, aby se zchladili. V těchto místech byla řeka oproti kanálům v deltě už krásně čistá. A ještě jedné změny jsem si všiml – na kambodžské straně úplně ustala veškerá říční doprava. Vietnamci operovali s tolika vesnickými i velkými nákladními loďmi, že to místy vypadalo jako na Václaváku, ale tady bylo ticho a klid.

Tip na ubytování v Phnom Penhu

Těsně před připlutím do Phnom Penhu jsem v rychlosti zalistoval průvodcem a zvolil jsem guesthause Last Home a udělal jsem dobře. Last Home se nachází blízko královského paláce a Národního muzea, je čistý a vede ho inteligentní starší paní, která umí anglicky. Pomohla mi s autobusovými lístky, poradila se zařizováním další cesty, dobře se u nich vaří a naproti přes ulici je levný internet. Nejdražší pokoj s klimatizací stojí 15USD.

Co jsem v Phnom Penhu zažil

Po jedné hodině odpolední jsme dopluli do Phnom Penhu. V dáli se pomalu objevovala kulisa města na břehu řeky, s vysokým vydlážděným nábřežím. Jakmile jsme připluli do přístavu, přihrnulo se k lodi hejno tuk tukářů a motorkářů. Já jim na houf jejich nabídek hlasitě odpověděl, že jsem organizovaný turista se zájezdem a vlastním průvodcem a v tu chvíli jsem pro ně přestal být zajímavý. Až mne to překvapilo, jak to zafungovalo. Vystoupal jsem po nábřeží k hlavní silnici a z výšky jsem sledoval ostatní, jak se s hejnem tuk tukářů stále trápí. Byl těžký odpolední žár a město bylo jako vylidněné. Udělal jsem pár prvních kroků v Kambodži a houkl jsem na mladého motorkáře, jestli mne nechce svézt. Evidentně jsem mu udělal radost. Jeho první dotaz zněl, kam chci svézt a hned záhy druhý dotaz byl, jestli nechci bum bum lejdy. Tuto otázku jsem nečekal a trochu mne zaskočila. V duchu jsem se smál, kam jsem se to dostal. Odpověděl jsem, že opravdu ne, ať mne jenom odveze do guesthausu. „Very čí, tventy dolá" odpověděl. Potvora jedna, vsadím se, že musel mít na bum bum lejdy ještě sto procent marži. Abych ho uklidnil, dostal ode mne za jízdu dolar a půl.

Po Mekongu do Kambodže

Last home mi vyhovoval a ubytoval jsem se na jednu noc. S paní majitelkou jsem vyřídil autobusový lístek na příští den směrem do Koh Kongu k thajským hranicím. Měl jsem totiž namířeno do Kardamomových hor do vesnice Chi Phat, kde jsem chtěl zůstat pár dní v přírodě. Poprosil jsem ji, aby mi do kanceláře ochránců přírody, která v Chi Phat sídlí, zavolala, zda mohu přijet (tel. 092 72 09 25). Toto vše jsem od příjezdu do přístavu zvládl za dvacet minut a pak už jsem mohl v klidu jít na internet, který byl přes ulici. Zasedl jsem k počítači vedle mnicha v oranžovém a napsal veselé emaily domů.

Pouliční kadeřnictví v Phnom Penhu - Wat Ounalom

Později odpoledne jsem se vydal na prohlídku královského paláce. Nejdříve jsem prošel kolem nejstaršího chrámu ve městě Wat Ounalom, kde podél zdi provozovalo své řemeslo asi padesát holičů. Před samotným královským palácem mne tuk tukáři upozorňovali, že palác je dnes zavřený, že mne svezou jinam. Tohle jsem na cestách slyšel už stokrát, všude je to stejné, říkal jsem si. Ale tentokrát měli opravdu pravdu, palác byl skutečně zavřený. Tak jsem se domluvil s tuk tukářem a ten mne za 5 USD odvezl do Muzea genocidy Toul Sleng a pak na mne dvě hodiny čekal, až si ho prohlédnu. Před muzeem už čekali různě postižení lidé - bez nohou, rukou i tváří a prosili o peníze. Samotné muzeum mělo skutečně zvláštní atmosféru. Rudí Khmérové přeměnili bývalou střední školu na věznici - dnes známou jako S21, ve které vyslíchali, mučili a nakonec odsoudili na smrt až dvacet tisíc lidí. Ty nakonec odváželi v nákladních autech za město a tam je popravovali do hromadných hrobů. Dnes se tomu místu říká „Killing fields". V průměru každý vězeň vydržel v Toul Slengu půl roku, než byl jeho život ukončen. Přežilo pouze sedm lidí, které objevily vietnamské jednotky při dobytí Phnom Penhu v roce 1979. V dolních patrech byly rozměry původních místností zachovány a byly zde prováděny výslechy. V horních patrech byly třídy rozděleny do kójí o velikosti dvou metrů čtverečních. Každý vězeň měl dvě nádržky, jednu na vodu a jednu, která plnila funkci toalety. Horní patra budov měla na ochozech ostnatý drát, aby zabránili sebevraždám vězňů skokem z teras. V některých místnostech byly fotografie odsouzených, v jiných byly současné civilní fotografie Rudých Khmérů, dokonce dozorců přímo z Toul Slengu, jak pracují na svých rýžových polích. Jiná místnost obsahovala vitríny s lidskými lebkami. A na schodech byla spousta netopýrů... příznačné.

Věznice S21

Přestavoval jsem si, jak v době Rudých Khmérů Phnom Penh mohl vypadat jako město duchů. Rudí Khmérové totiž přikázali obyvatelům Phnom Penhu město vyklidit a během jednoho týdne ulice zely prázdnotou. Tehdy byli obyvatelé vystěhováni na venkov a celé rodiny byli přitom na dlouhá léta rozděleny. Lidé byli totiž odváženi do různých koutů země podle toho, v jaké čtvrti města se zrovna nacházeli.