CHI PHAT - KARDAMOMOVÉ HORY
8.4. - 11.4. 2010, cestopis část II.
Proč jet do Chi Phat
Při přípravách na cestu jsem narazil na webovou stránku, která popisovala ekoturismus v Kambodži www.chi-phat.org. Okamžitě mne to zaujalo a začal jsem pátrat po dalších informacích a vymýšlet různé varianty cesty. Nakonec jsem zvolil Kardamomové hory, protože jsou docela dobře dostupné z Phnom Penhu a při cestě k moři. Původně mne zaujal Národní park Virachey u Laoských hranic, ale když jsem zjistil, že po nezpevněných prašných silnicích by mi trvalo jet odtud zpět k moři dva dny, zvolil jsem Chi Phat.
Jak jet do Chi Phat
Ráno pro mne autobusová společnost poslala do guesthausu tuk tukáře, který mne odvezl k autobusu. Jeli jsme po hlavní třídě podél nábřeží a zrovna ve chvíli, kdy jsem si říkal, že tu nemají zácpy, začala doprava houstnout. Vykoukl jsem zpoza stříšky na silnici před sebe, abych zjistil, co se děje. A chvíli jsem nemohl uvěřit svým očím, po silnici šel slon. Pěkným klimatizovaným autobusem (8USD) jsem pak cestoval čtyři hodiny. Průvodčí jsem upozornil, že mi musí po cestě zastavit ve vesnici Andoung Teuk. O půl jedné autobus zastavil a k údivu všech cestujících jsem vyskočil v místě, kde by to nikdo nečekal. Ani já jsem to moc nečekal. Velké horko, pár domečků okolo silnice, velký most přes řeku a za mostem plejáda dalších domků na kůlech s palmami nad střechami. A hlavně ticho, klid, žádná živá duše. Přešel jsem most na druhou stranu a narazil jsem na malou holku, které jsem se zeptal, jak se dostanu do Chi Phat. Ta mi řekla, že mám jít zase zpátky, odkud jsem přišel a sešel pod most, tam že je pramice, která pojede s nákladem zboží do vesnice. A opravdu, pod mostem místňáci nakládali všechno, co vesnice potřebuje, na malou motorovou loďku. Zeptal jsem se, jestli mají místo a mohou mne vzít sebou a za chvíli jsem už seděl mezi pytlemi rýže a kanystry s benzínem (2,5 USD). Po dvou hodinách jsem vystoupil v Chi Phat a připadal si jak v nějaké odlehlé komunitě. Našel jsem kancelář CBT, kde se mi místní Kambodžanka snažila vysvětlit, jak to u nich chodí, ale díky jejímu přízvuku jsem jí sotva rozumněl. Dohodl jsem si ubytování u místních a tak si pro mne po chvíli přijela jedna paní na motorce. Já za ní šlapal na vypůjčeném arabovi a po patnácti minutách šlapání po oranžové prašné cestě jsme dorazili k domu její rodiny.
Na cestě do Chi Phat
Tip na ubytování v Chi Phat
Ve vesnici Chi Phat u místních v dřevěném domečku na kůlech (3 USD). V domě bydleli zřejmě tři generace, měli domeček na obývání, domeček na vaření a malý domeček s velkým sudem a naběračkou na umývání. Vodu čerpali ze studny, odpad měli ekologický, elektřinu vyjímečně využívali z 12V autobaterií s měničem na 220V. Nikdo neuměl anglicky, tak jsme se na sebe jen pěkně usmívali.
Ubytování u místních doma
Co jsem v Chi Phat zažil
Když jsem se ubytoval, chtěl jsem se zchladit ve vodopádu, který byl za vesnicí. Nasedl jsem na své vypůjčené kolo (2 USD/den) a jel jsem dále po prašné cestě hledat řeku. Úplně jsem se těšil, že si zaplavu a hlavně, že se umyji. Vodopád jsem nakonec našel, ale bez vody. Začínalo mi docházet, že pokud je v Kambodži suché období, tak to skutečně znamená, že je sucho. Zklamaně jsem jel zase zpátky domů ke Kambodžanům, vlezl si do domečku na umývání a popadl naběračku...
Chi Phat
V podvečer mi v kanceláři CBT uvařila místní paní výbornou večeři (3,5 USD). Jídla bylo tolik, že se to nedalo sníst. Večeřel jsem společně s dalším a jediným turistou z Anglie, který na Chi Phat také náhodou narazil. Nakonec jsem zjistil, že o tomto místě se zmiňuje Lonely Planet, ale bohužel český Rough Guide ne. Po večeři jsem zašel za místní mládeží do klubovny, kde měli – i v těchto končinách – GPRS signál a poreferoval jsem o aktuální situaci domů. V půl osmé jsem nasedl na kolo a snažil se najít cestu zpět domů. Ale na kole nesvítila svítilna a ve vesnici neměli elektriku, takže tam byla tma jak v pytli. Snažil jsem se alespoň podle hvězdami rozzářené oblohy sledovat směr a nesjet do škarpy. Připomnělo mi to cestu v Baracoe na Kubě. Tehdy jsme autem objevovali ve tmě cyklisty, kteří šlapali dvacet kilometrů v absolutní tmě. Teď jsem byl v té samé situaci já. Po půl hodině jsem nakonec k místním šťastně dojel. Ti mě ale překvapili – v osm večer už byli všichni naskládaní v obývacím domečku na podlaze a spali. Jenom táta poslouchal potichu rádio. Tomu říkám život.
Ráno jsem vstával s rodinkou už v pět ráno, protože jsem měl před šestou sraz v kanceláři CBT. Domluvil jsem si dvoudenní túru s přenocováním v džungli (90 USD). Jako průvodce jsem dostal dva klučíky, kteří tu trasu šli se mnou poprvé. Mladý farmář a student místní střední školy. Oba mi byli po ramena, ale dostali na záda batoh s proviantem velký jako kráva. Já ho dostal taky, ale mně ten batoh - v porovnání s nima – nezalehl. Společně jsme vyrazili po řece nejdříve na motorové pramici a pak jsme v menším rameni řeky přesedli na pramici s pádly. Po cestě se ráno nad řekou převaloval opar a vytvářel magickou atmosféru.
Ráno na řece
Když mlha opadla, pozorovali jsme v korunách palem ptáky a opice. Po dvou hodinách jsme vyskočili na břeh a připravili se na tůru už pěkně po svých. Kluci mi řekli, abych si dal nohavice do ponožek a pořádně zavázal tkaničky a naučili mne nové anglické slovíčko LEECH - pijavice. Už po prvních kilometrech jsem musel uznat, že dlouhé kalhoty a uzavřené boty tu jsou pro pochody lesem bezpodmínečně nutné. Vždy, když jsem na cestách měl možnost chodit v lese, chodil jsem v kraťasech, ale tady ne. Ty potvory se pohybovali píďalkovitým způsobem rychlostí světla a člověk to nestačil sundávat. Kluci mi zkusili potřít boty směsí cukru, soli a tabáku, ale stejně to ty potvory moc neodradilo. Celkem jsem jich ze sebe sundal asi čtyřicet, z toho dvě se přisály. Pokud se přisají, tak do rány navíc vstříknou látku, která zabraňuje srážení krve, takže po odtržení vetřelce to stejně z rány teče ještě několik hodin. Kluci kambodští asi nikdy v životě neměli nebo si nemohli dovolit tenisky, a tak celou dobu ťapali v umělohmotných cuklích. Zajímavé bylo, že je ty pijavice nechali na pokoji, asi jsem byl pro ně více zajímavý.
Po několika hodinách pochodu v dusném horku jsme rozbili první tábor a na otevřeném ohni začali kuchtit oběd. Kluci vybalili proviant a začali se shánět po vodě. Ale v řece, kde obvykle tekly tuny vody, byla v suchém období jen stojatá tůňka. Trochu se mi z představy, že na vaření použijí jen stojatou vodu, neudělalo dobře. Vaření jim ale šlo od ruky, byli šikovní. V tom horku vylovili z batohu kus syrového masa, rýži a velký trs jakési zeleniny, která jim v průběhu pochodu neustále trčela z batohu, a na otevřeném ohni uvařili výborné jídlo.
Příprava oběda
Po jídle jsme pokračovali dále až jsme k večeru dorazili do tábora, kde jsme měli přenocovat. Mezi kůly v přístřešku jsme natáhli houpací sítě s moskytiérami a začali vařit večeři. Problém s vodou se zase opakoval, tentokrát tu byla jen dešťová voda, která zůstala v zásobovacím sudu. Už jsem si přestavoval, že z toho dostanu všechny tropické nemoci naráz. Na zbytek vody jsme použili naběračku a zkusili se po celodenním pochodu umýt. Večer jsme rozdělali táborák, povídali si a poslouchali hlasy džungle.
Nocování v Kardamomových horách
Ráno jsme zaspali a tak z pozorování ranní aktivity místní zvěře moc nebylo. Ještě ze spánku jsem vnímal hlučné přelety obrovských ptáků kakadu. Na náhorní plošinu jsme dorazili pozdě, pro místní zvěř už bylo horko. Snažili jsme se vysílačkou spojit s vesnicí, ale ani spojení se nezdařilo. Do vesnice jsme se vrátili utrmácení až odpoledne a Sowan nás pozval domů k rodině. Protože byl Khmérský Nový rok, jeho maminka nám nabídla cukroví z kokosu a banánů. Šli jsme se pak vykoupat do jezírka, které mělo blízko k bodu varu, a vyprat si věci. Ty uschly na kameni během deseti minut. Ke své kambodžské rodině jsem se dopracoval až v podvečer.
U Sowana doma
Večer jsem jel na své ukrajině zase na večeři a na emaily. Opakovala se situace z prvního dne, kdy jsem nazpátek jel jen pomocí hvězd. Po cestě jsem se zastavoval v místních TV kavárnách, které byly tu a tam rozmístěny okolo hlavní prašné cestičky. V každé sedělo okolo třiceti místních, kteří za to, že si koupí konvičku čaje nebo kávy, mohli sledovat jednu ze tří současně hrajících televizí. Všechny pořady měly nahlas puštěn zvuk, takže jsem moc nerozumněl tomu, jak každý může vnímat ten svůj program. Když jsem dorazil „domů", rodinka už zase spala. Jen táta Kambodžan, když mne uslyšel, vstanul, aby mi velkou svítilnou posvítil. Nabídl jsem mu cigaretu a naznačil, že není nutno svítit. Tak jsme tam tak spolu kouřili a koukali na hvězdy.
Děti v Chi Phat
