VELKÁ ČÍNSKÁ ZEĎ
16.10. 2012, cestopis část II.
Proč jet na Velkou čínskou zeď
Je to jednoduše světová památka.
Jak jet na Velkou čínskou zeď
Hned první večer jsme narazili na čínského naháněče, se kterým jsme sepsali smlouvu na privátní výlet do Mutianyu (90km), který je méně zahlcený turisty než bližší Badaling (70km). Rozhodli jsme se pro privátní výlet s cestovkou z toho důvodu, že jsme chtěli být pány svého času, určovat si sami, kam pojedeme a hlavně jsme nechtěli riskovat, že nestihneme noční vlak do Xianu. Zavrhli jsme tedy cestování běžnou autobusovou linkou. V cestovce jsme se stokrát ubezpečovali, co je v ceně zahrnuto, co není, jestli se můžeme rozhodovat sami co vidět a co ne, v kolik se vyjíždí a v kolik se končí, ale nakonec nám to bylo stejně k ničemu (100CNY záloha plus 500CNY doplatek). Cena za hromadný zájezd je 150CNY pro jednoho, ale obávám se – zvlášť po našich zkušenostech, že v tomto případě se skutečně většina času stráví v obchodech, ze které má cestovka provize, než na samotných památkách.
Tip na ubytování
Po návštěvě Velké Čínské zdi jsme se večer přesouvali nočním vlakem do Xianu, takže jsme ubytování řešit nemuseli.
Co jsem na Velké čínské zdi zažil
V dohodnutý čas pro nás do hotelu přišla ráno mladá holčina a zavedla nás k malé dodávce s řidičem. Zeptali jsme se, jestli dostali všechny instrukce a je jim všechno jasné. Už tady jsme dostali tušení, že den nebude probíhat úplně hladce. Nechtělo se jim totiž jet do Mutianyu, že je to trochu dál. Po chvíli dohadování ale nakonec svolili a vyrazili jsme. Po cestě se nám Číňanka snažila vyprávět něco o čínské historii, ale s jejím přízvukem a výslovností to bylo úplně k ničemu. Po hodině cesty jsme zastavili v první manufaktuře. Zeptal jsem se jí, jestli ví, že obchody navštěvovat nechceme, ale odpověděla, že je to součást jejich čínské kultury a že nás to bude zajímat. No dobrá, manufakturu na čínské glazurované vázičky jsme tedy shlédli a pokračovali jsme směrem k Velké čínské zdi.
Na Zdi
Po dvou hodinách jsme úspěšně do Mutianyu dorazili, dali jsme si na hodinu a půl rozchod a vyrazili jsme po schodech do kopce. Hurá konečně jsme na Velké Čínské zdi. Opravdu tu nebylo tolik davů, jaké jsme viděli na fotkách z Badalingu. Procházeli jsme se a užívali si ten pocit, že jsme tu a došli jsme až k neopravené části. A protože soused u nás ve vesnici chtěl dovézt z Číny kámen (nevím doteď, proč chtěl zrovna kámen, u kterého nikdo nepozná, že je z Číny), tak jsem mu tady vzal kousek autentické Velké Čínské zdi. Zpátky k autu jsme došli s půlhodinovým zpožděním.
Velká čínská zeď
Pokračovali jsme k hrobkám Mingů. Na místě jsme ale zjistili, že jsme tu jediní a že ani není o co stát.
Po cestě na Olympijský areál nám zastavili v obchodě s hedvábím. Byl jsem naštvaný a bylo to na mně vidět. Holka však byla ze mne evidentně nešťastná a prozradila nám, že to má v kontraktu se zaměstnavatelem, že musí během dne obdržet potvrzení ze tří obchodů, že tam turisty dovedla. Řekl jsem jí, že to nepřichází do úvahy, ale navrhla nám, že pokud to absolvujeme, zavezou nás až na nádraží. Čas jsme měli, jednu manufakturu jsme už měli za sebou, tak jsme souhlasili a obchod s hedvábím jsme si prohlídli.
Velká čínská zeď
Dojeli jsme k Olympijskému areálu, ale zastavili nám za plotem na silnici, ať si uděláme fotky. Tak jsme jim sdělili, že jestli někam spěchají, ať nás tu nechají, že jim doplatíme zbytek a rozloučíme se. Toho se lekli a dali jsme si tedy hodinový rozchod. Došli jsme ke slavnému Ptačímu hnízdu a k Modré kostce, které jsme s údivem předtím sledovali jen v televizi.
Ptačí hnízdo
Pak nás zavedli do tradiční prodejny čajů. Tady to bylo alespoň zajímavé, ukázali nám, jak se v Číně čaj podává a pije a nějaké čaje jsme si i koupili. Po návštěvě čajovny jsme byli přesvědčeni, že jsme solidárně naši průvodkyni podrželi a ze zaměstnání tak vyhozena nebude, ale to jsme netušili, že to není zdaleka konec. Do těch tří obchodů se prý ta ranní manufaktura nepočítala. Ve mně se už všechno vařilo, ale vydržel jsem to. A tak jsme dojeli k dalšímu obchodu a zase s hedvábím a navíc jsme tam museli vydržet celých 30 minut, protože dobu návštěvy tam prý hlídají.
Nasedli jsme do dodávky a holčina řekla, že ještě velice rychle navštívíme čínskou tradiční medicínu, která je jen 200 metrů vedle a jedeme na nádraží. Překonal jsem se a sebral všechny zbytky asertivity a šli jsme do kliniky. Tady nám masírovali nohy a pak přišel velký guru, který se mi podíval na ruku a z dlaně mi vážným hlasem vyčetl diagnózu, že mám vadné ledviny a že to spraví jejich medicína v přepočtu za dvanáct tisíc korun. Řekl jsem, že si nekoupím vůbec nic, načeš mi odpověděl, že mi jsou peníze zřejmě milejší než zdraví. Připadal jsem si, jak na nějaké předváděčce, kde pokoutní rádoby obchodníčci nabízejí nesmysly důvěřivým českým důchodcům.
