CESTOPIS ČÍNA

Než se začteš do cestopisu, prohlédni si itinerář, pročti si rady na cestu do Číny. 

  

 

 

 

 

  

PEKING

14.10. - 16.10. 2012, cestopis část I.

 

Proč jet do Pekingu

Cestu jsme zahájili v Pekingu, protože jsme chtěli navštívit známá historická místa, podívat se na vlastní oči na Olympijský areál a zajet si na slavnou Velkou čínskou zeď.

 

Jak cestovat do Pekingu

Do Pekingu jsme odletěli z Dubaje ve čtyři ráno velkým Airbusem A380 letecké společnosti Emirates a v Číně jsme přistáli pozdě odpoledne. Protože jsme byli po dlouhém letu rozbití, po absolvování tradiční nekonečné fronty na imigračního úředníka jsme si před letištěm odchytili taxi (120CNY, 1 hod, 27km). Z letiště je sice možné dostat se k pekingským stanicím metra letištním vlakem Airport Expres (25CNY) nebo jet letištním autobusem k vlakovému nádraží (16CNY) a taxi si chytnout až ve městě, ale neměli jsme sílu věci komplikovat a chtěli jsme už být ubytovaní. Že to bude s místní angličtinou oříšek, jsme zjistili hned při naší první konverzaci v Číně právě s řidičem letištního taxíku. Ukázali jsme mu adresu psanou v latince i v čínštině, ale řidič zřejmě neměl ani potuchu, kde ta miniaturní ulička u Zakázaného města je, a tvářil se dost bezradně. Asi po pěti nervózních minutách nakonec zapnul navigaci na svém telefonu a vyrazili jsme za šedého počasí po šedých dálnicích směr Peking. Cesta trvala hodinu, ale kupodivu nás taxikář dokázal dovézt až na místo. Musel jsem nakonec uznat, že ta ulička ve starém hutongu byla opravdu maličká, sotva pro jedno auto.

 

Tip na ubytování v Pekingu

Měli jsme rezervaci v malém hotýlku Beijing Red Wall Garden Hotel Wangfujing v těsné blízkosti Zakázaného města a parku Jingshan, který vznikl po rekonstrukci starého domu s dvorem ve starém hutongu (je na Agoda.com i na Booking.com). Hotýlek měl atmosféru, byl v historickém centru, ale do Zakázaného města to bylo nakonec dál, než jsme mysleli, protože do areálu se vstupovalo branou na opačné straně a Zakázané město jsme tak museli nejdříve celé obejít.

 

Co jsem v Pekingu zažil

Poté co jsme se ubytovali a zjistili, že v říjnu je i v Pekingu docela kosa, vyrazili jsme ještě večer na první seznamovací procházku. Především jsme hledali restauraci, kde bychom si dali první čínské jídlo. Po cestě nás otravoval naháněč na motorce a nabízel nám výlet na Velkou čínskou zeď. Restauraci jsme našli a celí natěšení jsme si podle obrázků vybrali polévku, teplou zeleninu a hlavní jídlo s rýží. Donesli nám celkem 9 talířů (polévku v takřka ve svatební míse) a my pochopili, že každý z těch chodů by nám jako hlavní jídlo úplně stačil (40CNY). Polévka sice hodně divně voněla, ale všechno to bylo jinak hodně dobré.

Jiaolou tower Zakázaného města

Po cestě zpět do hotelu jsme přemýšleli, jak se dostat pozítří na Velkou čínskou zeď tak, abychom se stihli včas vrátit a bezpečně stihli noční vlak do Xianu. Protože jsme kvůli menším návalům turistů zvolili vzdálenější lokalitu Mutianyu (90km) před bližším Badalingem (70km), rozhodli jsme se nejet autobusovou linkou, ale vzít si výlet v cestovce. Vzhledem k tomu, že cestovky jsme prakticky žádné neviděli, odchytli jsme naháněče, který nás už jednou otravoval, ať prozradí, co nabízí. Zavedl nás do kanceláře a vysvětlil nám možnosti. Protože jsme se na internetu dočetli, že tyto organizované výlety spíše slouží k tomu, aby turisté viděli obchody a manufaktury než samotné památky, rozhodli jsme se pro privátní výlet s návštěvou Mutianyu, hrobek Mingů a Olympijského stadiónu. Zeptali jsme se stokrát, co je v ceně zahrnuto, co není, jestli se můžeme rozhodovat sami, co vidět a co ne, v kolik se vyjíždí a v kolik se končí, až mi Číňan vážným hlasem odpověděl "Dont worry Im not cheating you". No dobrá, sepsali jsme smlouvu na 600CNY, složili zálohu 100CNY a vydali se zpátky do hotelu. Mistr naháněč měl nakonec štěstí, že jsme pozítří po návštěvě Velké čínské zdi byli v časovém stresu, protože kdyby ne, tak bych mu šel s rozběhem vysvětlit slovo "cheating" (v Zakázaném městě stejným způsobem nabízeli stejný výlet v menším autě za 400CNY, ale v tomto případě bych už nevěřil nikomu a ničemu. Cena za hromadný zájezd je 150CNY pro jednoho, ale v tomto případě se skutečně obávám, že se většina času stráví v obchodech, ze které má cestovka provize).

Pekingské hutongy

Ráno jsme vstali a vešli jsme do parku Jingshan (2CNY), prošli kolem důchodců cvičících Tajči a vyšlápli jsme k malému chrámu na vrcholku kopce, který vznikl při hloubení příkopu kolem Zakázaného města. Z tohoto místa byl nádherný výhled na Peking a především na Zakázané město. A v tomto parku se oběsil poslední císař dynastie Ming. Sešli jsme dolů, došli k bráně Shenwu, kde jsme zjistli, že ta slouží jen pro východ ze Zakázaného města. Celé Zakázané město se dá objet autobusem, ale chtěli jsme se projít a tak jsme ho obešli pěšky až k Polední bráně. Vystáli jsme si frontu na lístky (60CNY) a vydali se na prohlídku úžasného areálu, který byl po 500 let běžným lidem uzavřený. Uprostřed velkých nádvoří a paláců jsem si občas připadal jako ve filmu. Zakázané město jsme prošli středem až k naši známé bráně Shenwu a pak se vydali bočními malebnými uličkami zpět.

Zakázané město

Došli jsme k Bráně nebeského klidu, odkud Mao vyhlásil 1.10. 1949 lidovou republiku a ze které je skvělý výhled na náměstí Tianmen (15CNY). Vystáli jsme si frontu na lístek a na prohlídku detekčním rámem. Ta byla tak důkladná, že mi zabavili i zapalovač. Po prohlídce jsme vklouzli do podchodu a prošli jím až na samotné Náměstí nebeského klidu. To je lemováno Branou nebeského klidu a na opačné straně Přední branou a z bočních stran budovami sovětského typu Palácem lidových zástupců a Národním muzeem. Na samotném náměstí se nachází Mauzoleum předsedy Maa, památník lidových hrdinů, národní vlajka, která se slavnostně každý den vyvěšuje a svěšuje, širokoúhlá projekce prezentující úspěchy čínské společnosti a spousta pouličních lamp ověšených kamerami.

Náměstí Nebeského klidu

Prošli jsme Náměstím nebeského klidu a došli jsme k monumentální Přední bráně a za ní do zrekonstruované nákupní ulice Qianmen Dajie. Ta byla opravena do podoby ulice z doby dynastie Qing a dnes na ní jezdí dvě historické tramvaje pro turisty. My jsme prolezli i boční ulice a pěšky jsme došli až ke vzdálenému Chrámu nebes (35CNY). Prošli jsme parkem a na opačné straně vyšli na rušnou ulici. Na další chození jsme už neměli sílu a taxíkem (40CNY) jsme se nechali zavézt do autentického hutongu na ulici Liulichang Dongjie. Tady jsme teprve poznali, jak se bydlí v malých starých domečcích se společnou toaletou na ulici.

Qianmen Dajie

Už se stmívalo, když jsme došli zpátky k Bráně nebeského klidu. Zrovna v okamžiku, kdy se měla stahovat státní vlajka. Vojáci zastavili provoz na silnici a udělali široký kordón na každé straně brány. Turisté i místní se shromažďovali s očekáváním, co se bude dít. Před námi stál v kordónu i jeden neuniformovaný mladík v černém obleku a v teniskách. Asi nenápadný tajný. Vojáci si pochodovali pro vlajku a pak s ní šli zpátky. V jednu chvíli se ale mladík v černém zprudka pohnul směrem k nám a vrhl se do davu. V prvním okamžiku jsem se dokonce i lekl, co jsem provedl, ale skočil vedle a popadl jednoho nebožáka zezadu za krk a táhl ho za velkého řevu pryč. Dav se rozestoupil, o slavnostní pochod s vlajkou přestal mít zájem a udělal kruh kolem obou zoufalců. Tomu spěchali na pomoc ostatní vojáci a všichni začali křičet. Mladík lapenému zakryl ústa a vlekl ho jak pytel už k přistavenému antonu. No raději jsme šli pryč...

 

 

 

 

 

  

 

 

 

 

 

VELKÁ ČÍNSKÁ ZEĎ

16.10. 2012, cestopis část II.

 

Proč jet na Velkou čínskou zeď

Je to jednoduše světová památka.

 

Jak jet na Velkou čínskou zeď

Hned první večer jsme narazili na čínského naháněče, se kterým jsme sepsali smlouvu na privátní výlet do Mutianyu (90km), který je méně zahlcený turisty než bližší Badaling (70km). Rozhodli jsme se pro privátní výlet s cestovkou z toho důvodu, že jsme chtěli být pány svého času, určovat si sami, kam pojedeme a hlavně jsme nechtěli riskovat, že nestihneme noční vlak do Xianu. Zavrhli jsme tedy cestování běžnou autobusovou linkou. V cestovce jsme se stokrát ubezpečovali, co je v ceně zahrnuto, co není, jestli se můžeme rozhodovat sami co vidět a co ne, v kolik se vyjíždí a v kolik se končí, ale nakonec nám to bylo stejně k ničemu (100CNY záloha plus 500CNY doplatek). Cena za hromadný zájezd je 150CNY pro jednoho, ale obávám se – zvlášť po našich zkušenostech, že v tomto případě se skutečně většina času stráví v obchodech, ze které má cestovka provize, než na samotných památkách.

 

Tip na ubytování

Po návštěvě Velké Čínské zdi jsme se večer přesouvali nočním vlakem do Xianu, takže jsme ubytování řešit nemuseli.

 

Co jsem na Velké čínské zdi zažil

V dohodnutý čas pro nás do hotelu přišla ráno mladá holčina a zavedla nás k malé dodávce s řidičem. Zeptali jsme se, jestli dostali všechny instrukce a je jim všechno jasné. Už tady jsme dostali tušení, že den nebude probíhat úplně hladce. Nechtělo se jim totiž jet do Mutianyu, že je to trochu dál. Po chvíli dohadování ale nakonec svolili a vyrazili jsme. Po cestě se nám Číňanka snažila vyprávět něco o čínské historii, ale s jejím přízvukem a výslovností to bylo úplně k ničemu. Po hodině cesty jsme zastavili v první manufaktuře. Zeptal jsem se jí, jestli ví, že obchody navštěvovat nechceme, ale odpověděla, že je to součást jejich čínské kultury a že nás to bude zajímat. No dobrá, manufakturu na čínské glazurované vázičky jsme tedy shlédli a pokračovali jsme směrem k Velké čínské zdi.

Na Zdi

Po dvou hodinách jsme úspěšně do Mutianyu dorazili, dali jsme si na hodinu a půl rozchod a vyrazili jsme po schodech do kopce. Hurá konečně jsme na Velké Čínské zdi. Opravdu tu nebylo tolik davů, jaké jsme viděli na fotkách z Badalingu. Procházeli jsme se a užívali si ten pocit, že jsme tu a došli jsme až k neopravené části. A protože soused u nás ve vesnici chtěl dovézt z Číny kámen (nevím doteď, proč chtěl zrovna kámen, u kterého nikdo nepozná, že je z Číny), tak jsem mu tady vzal kousek autentické Velké Čínské zdi. Zpátky k autu jsme došli s půlhodinovým zpožděním.

Velká čínská zeď

Pokračovali jsme k hrobkám Mingů. Na místě jsme ale zjistili, že jsme tu jediní a že ani není o co stát.

Po cestě na Olympijský areál nám zastavili v obchodě s hedvábím. Byl jsem naštvaný a bylo to na mně vidět. Holka však byla ze mne evidentně nešťastná a prozradila nám, že to má v kontraktu se zaměstnavatelem, že musí během dne obdržet potvrzení ze tří obchodů, že tam turisty dovedla. Řekl jsem jí, že to nepřichází do úvahy, ale navrhla nám, že pokud to absolvujeme, zavezou nás až na nádraží. Čas jsme měli, jednu manufakturu jsme už měli za sebou, tak jsme souhlasili a obchod s hedvábím jsme si prohlídli.

Velká čínská zeď

Dojeli jsme k Olympijskému areálu, ale zastavili nám za plotem na silnici, ať si uděláme fotky. Tak jsme jim sdělili, že jestli někam spěchají, ať nás tu nechají, že jim doplatíme zbytek a rozloučíme se. Toho se lekli a dali jsme si tedy hodinový rozchod. Došli jsme ke slavnému Ptačímu hnízdu a k Modré kostce, které jsme s údivem předtím sledovali jen v televizi.

Ptačí hnízdo

Pak nás zavedli do tradiční prodejny čajů. Tady to bylo alespoň zajímavé, ukázali nám, jak se v Číně čaj podává a pije a nějaké čaje jsme si i koupili. Po návštěvě čajovny jsme byli přesvědčeni, že jsme solidárně naši průvodkyni podrželi a ze zaměstnání tak vyhozena nebude, ale to jsme netušili, že to není zdaleka konec. Do těch tří obchodů se prý ta ranní manufaktura nepočítala. Ve mně se už všechno vařilo, ale vydržel jsem to. A tak jsme dojeli k dalšímu obchodu a zase s hedvábím a navíc jsme tam museli vydržet celých 30 minut, protože dobu návštěvy tam prý hlídají.

Nasedli jsme do dodávky a holčina řekla, že ještě velice rychle navštívíme čínskou tradiční medicínu, která je jen 200 metrů vedle a jedeme na nádraží. Překonal jsem se a sebral všechny zbytky asertivity a šli jsme do kliniky. Tady nám masírovali nohy a pak přišel velký guru, který se mi podíval na ruku a z dlaně mi vážným hlasem vyčetl diagnózu, že mám vadné ledviny a že to spraví jejich medicína v přepočtu za dvanáct tisíc korun. Řekl jsem, že si nekoupím vůbec nic, načeš mi odpověděl, že mi jsou peníze zřejmě milejší než zdraví. Připadal jsem si, jak na nějaké předváděčce, kde pokoutní rádoby obchodníčci nabízejí nesmysly důvěřivým českým důchodcům.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

TERAKOTOVÁ ARMÁDA - XIAN

17.10. - 19.10. 2012, cestopis část III.

 

Proč jet do Xianu

Především kvůli terakotové armádě, výletu na posvátné taoistické hory Hua Shan a samotnému Xianu.

 

Jak jet do Xianu

V Pekingu jsme nastoupili do vlaku Z19, který odjížděl ve 20:47 a do Xianu přijížděl v 7:58 ráno. Měli jsme rezervovaná místa v první spací třídě (více viz Rady před cestou), ve které cestují jen 4 nocležníci a kupé má dveře, které se dají zavřít. Lístky nám čínská agentura zaslala na recepci hotelu, ve kterém jsme bydleli v Pekingu. Spolu s námi cestovala ruská babička a čínská studentka. Dobrý, lépe jsme si vybrat nemohli. Oba jsme spali nahoře a poslouchali hukot kolejí. Občas jsem si nebyl jistý, když jsme ve velké rychlosti míjeli protijedoucí vlak, jestli ho skutečně mineme. Tady mi do tohoto bivaku zavolal kamarád, tak jsem mu do telefonu sdělil, v jakém rozpoložení mne zastihl. Ráno jsme vystoupili a pěšky jsme se podle mapy v průvodci snažili dojít do hostelu.

 

Tip na ubytování v Xianu

Přes booking.com jsme měli rezervaci v hostelu QiXian 7 Sages Youth hostel (180CNY). K hostelu se dá od nádraží dojít pěšky (1 km) a ani do centra to není daleko (1.5 km). Je spravovaný skupinou mladých lidí a všichni uměli perfektně anglicky (konečně) a poskytovali dokonalé služby. K dispozici byl i bar s baťůžkářskou atmosférou a posedět se dalo i na malém nádvoří.

 

Co jsem v Xianu zažil

Jakmile jsme se ubytovali, vyrazili jsme zpátky k vlakovému nádraží. To sousedí s autobusovým a tam jsme si našli zelený autobus jedoucí v 9 hodin k městečku Bingmayong, u kterého v roce 1974 rolníci při hloubení studny slavnou hliněnou armádu našli (80km, 70min, 10CNY, alternativa je taxi 350 CNY, výlet včetně vstupenky 260 CNY). Terakotová armáda je obestavena v několika halách a než k nim člověk dojde, prochází nejdříve malým Disneylandem, které Číňani u vchodu postavili. Nejznámější a největší je hala číslo 1, ve které by se mělo nacházet až 6000 válečníků. Tu jsme si nechali jako bonus až nakonec. Hlinění vojáci skutečně vypadají jako živí a je s údivem, že se všichni narodili za prvního císaře před více než dvěma tisíci lety. V této hale jsme strávili nejvíce času a znovu si uvědomovali, že jsme na místě, které jsme znali jen z televize (vstupné 150CNY - Lonely Planet uvádí 90CNY).

Terakotová armáda

Pozdě odpoledne jsme byli zpátky ve Xianu a vydali se na prohlídku samotného města. Šli jsme po hlavní třídě Bei Daijie a došli ke Zvonové věži a následně k Bubnové věži. Udivoval nás kontrast zachovalých středověkých městských hradeb a sovětských budov, historických zvonic a ultramoderní architektury.

Zvonová věž

Chtěli jsme se projít arabskou čtvrtí, ale chvíli jsme ji nemohli najít, tak jsme nejdříve zapadli do nejbližší restaurace na večeři. Chtěl jsem si dát pivo, ale jen se na mne s údivem podívali. Aha tak už asi jsme v muslimské čtvrti, tady mi alkohol nedají. Tradiční ulice plné obchůdků, stánků, světel a vůní jsme po večeři už našli snadno a pomalu se jimi procházeli. Byla to pastva pro oči a často jsme neodolali a ochutnávali – nejčastěji sladké cukroví.

Muslimská čtvrť

Večer jsme si na pokoji zapnuli před usnutím televizi a zrovna dávali Svěrákův Tmavomodrý svět v češtině s čínskými titulky. To jsem vážně netušil, že budu sledovat český film v Číně.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

HUA SHAN - XIAN

17.10. - 19.10. 2012, cestopis část IV.

 

Proč jet na Hua Shan

Na internetu jsem se dočetl o pohádce tisíce schodů – o posvátných taoistických horách, které jsou v dosahu Xianu.

 

Jak jet na Hua Shan

Šli jsme si opět odchytnout zelený autobus před vlakové nádraží. Autobusem jsme dojeli do městečka Hua Shan (120km, 60CNY zpáteční) a zaparkovali u malého obchůdku. A protože jsme odtud museli dál pokračovat taxíkem ke vstupu do areálu, raději jsem si obchod s ulicí vyfotil, abychom se dokázali dostat zpátky (15CNY tam a 10CNY zpátky). Ve vstupní pokladně jsme zaplatili dalších 180CNY (průvodce uvádí 100CNY) a nastoupili na kyvadlový autobus k lanovce (dalších 40 CNY). Protože vystoupat jednomu z 5 štítů po svých není v rámci jednoho dne v lidských silách, vystáli jsme si 40min frontu na lanovku (150 CNY). Takže když to sečtu, tento výlet stál – aniž bychom to dopředu tušili – 440CNY jednoho!

 

Tip na ubytování

Na večer jsme se vraceli zpátky do Xianu.

 

Co jsem na Hua Shan zažil

Na ty pelotony lidí. To by dávní mniši, kteří mezi skalami v tichosti rozjímali, byli hodně překvapeni. Slyšel jsem od jedné Číňanky, že to místní podnikatelé během říjnových státních svátků organizačně nezvládli a kasírovali a kasírovali a lidi bez přestání lanovkou na hřeben posílali. No a pak se nahoře nedalo hnout a lidé se nemohli dostat dolů a museli tam zůstat i s malými dětmi přes mrazivou noc.

Hua Shan severní štít

Frontu na lanovku jsme stáli s miliónem Číňanů a byli jsme mezi nimi jediní evropští turisté.

Na internetu jsou ukázky, jak se v úseku, který překlenuje lanovka, chodí na kolmé skále jen po nášlapných schodech a po řetězech. Z lanovky mi ale přišlo, že je vše nově vybetonované. Zřejmě proto, aby se na štíty dostala co největší masa Číňanů.

Hua Shan Hřeben modrého draka

Na vrcholcích jsme v nekonečných zástupech strávili celkem 4 hodiny chůze s docela velkým převýšením. Nejdříve jsme došli na Severní štít (1615m), abychom z něho sešli a následně vystoupali po uzounkém hřebeni Modrého draka k Prostřednímu štítu (2042m) a nakonec k Východnímu štítu (2100m). Dál už jsme nešli, protože jsme už těch schodů měli dost a vrátili se k lanovce.

Hřeben modrého draka je opravdu úzká cestička s vytesanými schody, kde se dá vlevo i vpravo podívat dolů. Nebezpečný to není, jen nevšední. Každý Číňan chtěl odsud fotit, takže celý zástup za ním se musel zastavit a počkat.

Hua Shan hřeben modrého draka

Číňanka jedla kuřecí pařáty a nožičky ji trčely z pusy.

Po cestě nás zastavila jakási čínská rodina a obdivovala naše bundy. Poprosili nás jestli si nás mohou vyfotit a nakonec si vyfotili i logo našich buned. Takže čekám, že se brzy budou dovážet kopie.

Výhledy z vrcholků Hua Shan

Z vrcholků je skutečně pěkný výhled na krajinu. Lidí si pro štěstí kupovali zámky s červenými fábory a připevňovali je k plotům. Ta červená plejáda krásně kontrastovala s bílými štíty okolo.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

LIJIANG

19.10. – 20.10. 2012, cestopis část V.

 

Proč jet do Lijiangu

Pokud jsme do Pekingu a do Xianu jeli spíše z povinnosti, Lijiang jsme si vybrali pro jeho nádheru. V jednom cestopise jsem se dočetl, že to byla nejkrásnější část cesty a musím to jen potvrdit. Pokud bych už Čínu znal a chtěl prozkoumat jen jednu provincii, tak by to byla právě tato provincie Yunnan. Nacházejí se tu vysoké zasněžené hory na severu a deštné pralesy na jihu. Samotný Lijiang je starobylé město chráněné organizací Unesco a jeho historické centrum je unikátní.

 

Jak jet do Lijiangu

Ve Xianu jsme si na ráno objednali taxi, které nás odvezlo na letiště (60min, 40 km, 150CNY). Letenky jsme měli objednané přes internet. V Lijiangu jsme před letištěm nastoupili na autobus a ten nás odvezl do města (30km, 20CNY). Bohužel zastavil trochu dál od historického centra, a protože jsme si nechtěli brát dalšího taxíka, šli jsme pěšky. A šli jsme trochu déle, než jsme tušili. Nakonec jsme se na historické centrum museli zeptat a trochu anglicky mluvící osobu jsme nakonec na popáté našli a do hotelu jsme nakonec došli po svých.

 

Tip na ubytování v Lijiangu

Přes agodu.com jsme měli rezervaci v hotelu Lijiang Lvyeanjia Inn (47 Euro). Hotel byl přestavěn ze starého dřevěného domu se dvorem a byl umístěn na okraji historického centra. V pokoji jsme měli i počítač a na recepci vládla mladá holčina, která byla hodně přívětivá, akorát s její angličtinou to bylo horší.

 

Co jsem v Lijiangu zažil

Jestli bylo až doteď počasí šedé a trochu chladivé, tak v Lijiangu bylo krásně modro a teplo.

Historické centrum Lijiang

Jen co jsme vstoupili do historické části, zalapali jsme po dechu – něco takového jsme ještě neviděli. Dřevěné čínské domečky s šikmými střechami se tísnili jeden vedle druhého v úzkých uličkách.

Lijianské střechy

Procházeli jsme se uličkami, zašli si do restaurace na oběd, prohlíželi obchůdky a nechali se unášet tou krásou a atmosférou. Došli jsme na kopec nad městem a dali si drahé kafe a z vyhlídky jsme koukali na tisíce čínských střech, které končily až u zelených hor v dáli.

Lijiang

Našli jsme i kavárnu Prague Cafe. Došli nám peníze a urgentně jsme je potřebovali vybrat z bankomatu. Když jsme konečně nějaký našli, chtěl 6místný pin a peníze nám nakonec stejně nevydal. Až po třetím beznadějném pokusu jsem si uvědomil, že bankomat, který není ATM, mi peníze určitě nevydá.

Číňani jsou na Japonce naštvaní. V jedné restauraci měli velký transparent „Pig and dog and Japanese do not enter“.

Některým vstup zakázán

Když jsme z Lijiangu odjížděli do soutěsky Skákajícho tygra, šli jsme po malebné historické uličce směrem k hlavní silnici hledat taxi. Před námi šli po ulici tři Číňani a za námi další dva. Každý z těchto 5 Číňanů okolo nás si během 3 minut několikrát odkašlal a odplivl si na zem tu svou kaluž. A my jsme měli ještě před snídaní…

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

SOUTĚSKA SKÁKAJÍCÍHO TYGRA

20.10. - 21.10. 2012, cestopis část VI.

 

Proč jet na Soutěsku skákajícího tygra

Protože jsme se chtěli dostat do přírody a trochu poznat čínský venkov, soutěsku skákajícího tygra jsme měli naplánovanou jako jednu z prvních. Jedná se o dvou nebo třídenní túru po úbočí hory, kde se na dně údolí dere velká řeka úzkým korytem. Jedná se o jednu z nejhlubších soutěsek na světě, která je dlouhá 16km, a štíty se nad hladinu řeky zvedají do výšky 3900 metrů.

 

Jak jet na Soutěsku skákajícího tygra

V Lijiangu jsme se ráno sbalili a šli si k hlavní silnici stopnout taxi, který by nás zavezl na autobusové nádraží (10CNY). Tam jsme si před sedmou koupili lístky do Qiaotou (90km, 35CNY) a vyrazili jsme. Autobus nás po dvou hodinách vyplivl uprostřed vesnice a na směr do Tiger Leaping Gorge jsme se museli zeptat. Bylo nám řečeno, že musíme o kousek dál zahnout doprava, kde o dalších sto metrů najdeme pokladnu (65CNY). Po dalších dvou stech metrech jsme došli k Jane´s guesthause. Tady jsme si dali snídani (25CNY) a za 5CNY si nechali do dalšího dne uschovat baťůžek, který jsme nepotřebovali.

 

Tip na ubytování

Měli jsme v plánu si během tůry nějaké ubytování najít a to buď v Tea Horse guesthause nebo v Halfway guesthouse. Nakonec jsme zvolili Tea Horse guesthause a udělali jsme dobře (150CNY). GH měl atmosféru, dobře tam vařili, měl velkolepé výhledy na hory (lepší než Halfway, ikdyž průvodce tvrdí opak) a do konce naší túry do Tina´s guesthause to právě tady bylo halfway.

 

Co jsem na Soutěsce skákajícího tygra zažil

U Jane´s jsme potkali mladou španělskou dvojici. Bylo vidět, že ženská u nich hraje prim a chlap je silně submisivní. My jsme si v guesthausu nechali jeden z našich cyklobaťůžků a na cestu jsme se vydali s druhým. Oni si tam také nechali jeden bágl a na cestu se vydali také s jedním, ale ten byl obrovský jako skříň. Totální nesmysl, vždyť na přespání v soutěsce si myslím stačí vzít jen pyžamo, nebo se mýlím? Chlapec s batohem po cestě supěl a ženská byla ještě na něho nepříjemná.

Vstup do soutěsky

Od Jane´s jsme chvíli hledali začátek cesty do hor, ale pak jsme to našli. Musí se jít ještě tak kilometr dál po silnici a za vesnicí pak odbočit doleva na menší cestu. Pak už jsme se zorientovali a šli přírodou vstříc k zasněženým horám. Po chvíli jsme došli do soutěsky a postupně stoupali nad řeku. Po dvou a půl hodinách jsme došli k Naxi guesthause. Nádherný čínský dům, uprostřed nádvoří měl násypku s kukuřičným zrnem a rostl jim tam nádherný fialový keř.

Naxi guesthouse

Ti, kteří se vydali na cestu s těžší batožinou nebo neměli tolik sil, si mohli najmout místní Číňany s osly. S jedním, který byl bez práce, jsme se fotili a byl to zajímavý kontrast.

Po cestě

Došli jsme pod nejhorší stoupání, které se jmenuje 28 zatáček. Pod ním je poslední občerstvovna, kde stará Číňanka všechny informuje, že je to poslední možnost se napít. Zároveň se nás se strašnou srandou ptala, jestli nechceme koupit marihuanu. Já jsem to moc nechápal a ukázal jí, že já cigarety mám. Toho si všiml její manžel a hned jednu chtěl. No a já si zase všiml, že ona zase opravdu má tu marihuanu. Měla ji vystavenou na stole v průhledném sáčku. Ale stejně jsem tomu pořád moc nevěřil.

Když jsme si odpočinuli, vydali jsme se vzhůru k výšinám. Nakonec jsme ty prokleté zatáčky zvládli lépe než jsme mysleli a dosáhli nejvyššího místa treku, odkud ten tygr kdysi skočil. Místo bylo krásně ověšeno spousty červených fáborů. Najednou na mne vybafl manžel té staré prodejkyně, jestli nechci za 10CNY vyfotit přímo u útesu nad řekou. Bylo mi divné, jak se tam objevil, když jsme ho neviděli nás nikde předběhnout. Zaplatil jsem mu, Číňan popadl foťák a začal s ním skákat po balvanech nad propastí a hledal nejlepší pozici. Mně se z toho udělalo šoufl, ani ne proto, že by on mohl spadnout, ale že by tam mohl spadnout s mým novým drahým foťákem. Nakonec nic nikam nespadlo a já měl zdokumentováno, že Severní pól byl dobyt. Od Naxi to sem přes 28 zatáček trvalo dvě hodiny.

Severní pól dobyt

V zatáčkách jsme přeběhli jednoho západního turistu, který nám připadal srandovní. Osamocený mladý tlustý kluk s batohem na zádech, ale hlavně s velkým sáčkem jídla ze supermarketu v ruce.

O půl páté – tzn. po hodině z tygrova místa - jsme lehkým klesáním došli k Tea horse guesthause. Zrovna zapadlo Sluníčko a bílé zasněžené hory ostře kontrastovaly se žlutými kukuřičnými poli. Výhled tu byl velkolepý a rozhodli jsme se, že tady zůstaneme přes noc. Vybrali jsme si dražší pokoj s koupelnou a dostali jsme i elektrické deky (150CNY). Pak jsme si objednali večeři (30CNY) a 4 piva (40CNY) a bylo nám fajn. Na tabuli se vzkazy jsme nechali pozdrav i my.

Tea horse gusthouse

Další den jsme ráno vstali a po snídani jsme se rozloučili a vydali se na cestu. Po cestě jsme procházeli podél kukuřičných polí a u nich ta marihuana fakt rostla. Koukali jsme jak na zjevení, tak baba dole nekecala…

Po hodině jsme došli k Halfway guesthouse a já šel hned zkontrolovat průvodce, jestli tu opravdu mají ty nejlepší výhledy na hory a neměli. Prošli jsme nádherným vodopádem. Po dalších dvou hodinách jsme v poledne došli do cíle naší trasy - do Tina´s guesthouse. Tam jsme se natáhli, dali jídlo a pivo. Protože autobus do Lijiangu odjížděl až o půl čtvrté, myslel jsem, že zvládnu po obědě sejít až úplně dolů k řece. Tam totiž stezka podél řeky soutěskou pokračuje. Stezka dolů začíná za mostem vpravo a vybírá se tam další vstupné. Tam mi ale řekli, že během dvou hodin se nezvládnu vyškrábat zpátky. Proto jsem šel o půl kilometrů dál a tam našel jinou cestičku, která vedla alespoň do poloviny sešupu na vyhlídku.

Tiger leaping gorge

Celkem jsme ušli 27km.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

KUNMING

21.10. 2012, cestopis část VII.

 

Proč jet do Kunmingu

Byla to jen naše půldenní zastávka mezi nádherným Lijiangem a nádhernou přírodou kolem řeky Li u města Yangshuo. Pro své celoročně mírné podnebí je Kunming nazýván jarním městem.

 

Jak jet do Kunmingu

Večer ve 21:43 jsme v Lijiangu nastoupili na noční vlak, který do Kunmingu přijížděl v 6:50 ráno. Letadlo do Guilinu nám odlétalo až odpoledne v 15:55 a tak jsme měli dostatek času, abychom si Kunming prošli.

 

Tip na ubytování

V Kunmingu jsme nespali, pokračovali jsme vlakem do Yangshuo.

 

Co jsem v Kunmingu zažil

Přiznám se, že na cestu taxíkem na noční vlak v Lijiangu nezapomenu do nejdelší smrti. Během cesty mne přepadly žaludeční potíže a myslel jsem, že na nádraží nikdy nedojedeme. Dál to raději rozepisovat nebudu…

V Kunmingu se nás z vlaku vyrojilo asi milión a před nádražím to vypadalo jako na nějaké demonstraci. Nechali jsme se unášet proudem a doufali, že nás to nasměruje směrem k centru. No nakonec jsme šli do centra ještě pěkně dlouho, v průvodci Lonely planet se evidentně museli seknout v měřítku.

Před nádražím v Kunmingu

Nejdříve jsme došli ke dvěma bránám na náměstí Jinmabiji a tady jsme poblíž našli McDonald. Ačkoliv McDonald není naše srdeční záležitost, v Číně jsme byli za něj vždy vděční, protože tam alespoň měli čisté toalety (snídaně 15CNY). Dále jsme pak pokračovali až k buddhistickému 1000 let starému chrámu Yuantong (6CNY). Tady jsme obdivovali nádherný komplex buddhistických budov a nasávali vůni vonných tyčinek. Túru městem jsme zakončili v Parku Zeleného jezera.

Buddhistický chrám Yuantong

Šli jsme po ulici a na chodníku dřepěla mladá Číňanka. Koukal jsem, co se mi na ni nezdá, jestli je v pohodě. No a pak jsem zjistil, co mi přišlo divný, ona měla stažený kalhoty až ke kotníkům a vykonávala tam mezi lidmi potřebu. Nebyla asi normální, fakt divný…

Buddhistický chrám Yuantong

Dali jsme si v jedné restauraci oběd (50CNY). U vedlejšího stolu už platili účet a odcházeli, ačkoliv měli ještě spoustu jídla na talířích. Když odešli, znuděné mladé Číňanky talíře odnesly a za rohem to všechno dojedly.

Chtěli jsme odjet na letiště taxíkem. Bohužel nám nikdo nerozuměl nebo nechtěl. Což nám přišlo divný. Nakonec se na nás ale štěstí usmálo a zastavili jsme taxikáře, který něco anglicky říct uměl a ten nám vysvětlil, že na letiště taxikáři moc nejezdí, protože je to daleko a z letiště si nikdo zpátky taxi nebere. A protože na autobus už bylo málo času, raději jsme se domluvili na ceně (150CNY) a na letiště s ním odjeli.

Brány na náměstí Jinmabiji

Letiště v Kunmingu je nádherná nová architektonická stavba. Dokonce tam měli i evropské toalety a ty tam měly nápisy pro místní, že na toaletním prkénku se nestojí, nýbrž sedí.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

YANGSHUO - ŘEKA LI

19.10. - 20.10. 2012, cestopis část VIII.

 

Proč jet do Yangshua

Byl to jeden z mých hlavních cílů cesty. O neuvěřitelných vápencových skalách táhnoucí se v rozlehlé oblasti kolem řeky Li od Guilinu po Yanghuo jsme věděli už při naši první návštěvě Hong Kongu v roce 2006. Pokud bychom měli dva dny navíc, přespali bychom ještě v Guilinu a navštívili bychom rýžové terasy Dračí páteř a do Yangshua bychom dopluli po řece na lodi.

 

Jak jet do Yangshua

Protože jsme chtěli spojit Lijiang a Yangshuo a neměli jsme den dva navíc v Guilinu, byla cesta trochu zajímavá, ale nechtěli jsme se vzdát a zvládli jsme to. Nejdříve jsme v Lijiangu po celodenní túře v Soutěsce skákajícího tygra nastoupili na noční vlak jedoucí do Kunmingu (21:43 – 06:50) a tady jsme odpoledne (16:55) nastoupili na letadlo do Guilinu. Na letišti v Guilinu (17:25) jsme odjeli letištním autobusem do centra (20CNY). Do Guilinu jsme dojížděli už za tmy a po cestě jsme toho moc neviděli. Když jsme však do města přijížděli, vysoké vápencové skály nás přímo ohromily. Po určitých peripetiích jsme pak našli autobus odjíždějící do Yangshua (20CNY, odjíždí od vlakového nádraží), kam jsme dorazili v devět večer. V Yangshuo nás při příjezdu kolmé homole opět šokovaly a tady byly dokonce uměle nasvíceny reflektory, takže vytvářely neuvěřitelné přírodní divadlo. Nakonec jsme si ještě u West street vzali taxi a vydali se hledat naše ubytování (30CNY).

 

Tip na ubytování v Yangshuu

Přes agoda.com jsme si udělali rezervaci v hotýlku Yangshuo Leisure Tea Lodge (450CNY). Třípatrový boutique hotel je situovaný na řece Yulong asi 7 km za městem. Do města se tedy dojít pěšky nedá, ale dá se tam dojet na kole, které hotel půjčuje, nebo taxíkem. Výhled na řeku a kolmé vápencové homole z velkých oken pokoje nebo z restaurace je absolutně výjimečný. Hotel vede holka z Hong Kongu, která je hodně vstřícná, přátelská a mluví plynně anglicky.

Výhled z hotýlku

 

Co jsem v Yangshuo zažil

Po cestě do Yangshua jsme v autobuse sledovali na televizi pořad Čína má talent. Přišlo mi, že Češi mají větší talent.

Taxikář, který nás při příjezdu z Guilinu vezl pozdě večer do našeho hotelu, nevypadal dvakrát sebejistě. Když nás vezl pryč z města někam do tmy, tak jsme se ho snažili raději dvakrát zeptat, jestli nás neveze někam do Laosu. Naštěstí věděl a do Yangshuo Leisure Tea Lodge jsme dojeli správně.

Na recepci hotelu byla pěkná mladá Číňanka, která se snažila mluvit anglicky, a bylo znát, že je odhodlaná se tu angličtinu stůj co stůj naučit i jako samouk. Ačkoliv jsme sotva přijeli, hned s námi začala bezprostředně komunikovat. Když jí nějaké slovíčko vypadlo, zadala ho do překladače Googlu a chtěla, abych jí ho nahlas vyslovil a ukázal výslovnost. Jelikož v Číně není moc rodilých učitelů, Číňani jsou nuceni se učit takto.

Vychutnávali jsme si přes obrovská okna výhledy z restaurace a ze střechy našeho hotelu na řeku Yulong a okolní skály.

Recepční nám domluvila na ráno taxi, které nás zavezlo na Yulong river (150CNY). Yulong je menší řeka než Li a také ji lemují vápencové skály. Dojeli jsme k místu, kde se pronajímají bambusové vory a do jednoho jsme nasedli (290CNY). Pluli jsme ke starému Dragon bridge a užívali si přírodní scenérie. Poté jsme pluli dále po proudu řeky a proplouvali několika jezy. Na konci plavby nás taxikář zase odchytl a dovezl zpátky do hotelu.

Yulong river

Na večer jsme měli zajištěny lístky na představení Impressions Liú Sanjie (218CNY). Jedná se o velkolepé představení přímo na řece Li, která je v daném místě obklopena dvanácti osvětlenými krasovými věžemi. Ve světelné show účinkuje každý večer přes 600 herců. Bylo to tak velkolepé, že mi to připomínalo zahájení Olympijských her. No a docela jsem se trefil – představení vytvořil režisér, který režíroval i zahájení her v Pekingu.

River Li

Další den ráno jsme se vydali do Yangshua na autobus jedoucí do vesnice Xingping (7CNY) a tady jsme si znovu pronajali bambusový vor, tentokrát s motorem (380CNY), a vydali se na řeku Li. Ta je více obklopená vápencovými skalami než Yulong a navíc tu vyrůstají přímo z vody. Břehy řeky jsou lemovány bambusovými stromy, které z dálky vypadají jako jemná peříčka. Proti proudu řeky jsme míjeli ostatní vory i velké lodě plující až z Guilinu a nakonec jsme dojeli do vesnice Yangdi. Z Yangdi jsme se chtěli do Xingpingu vrátit pěšky (16km) a kupodivu jsme byli nuceni si koupit vstupné. Navíc mne čínská baba naštvala, protože na vstupence nebyla vyznačena cena a přišlo mi, že si cenu vymýšlí podle toho, jestli jsme Číňani nebo ne. Na nás poznala, že Číňani nejsme a zaplatili jsme tedy každý 100CNY. Po cestě jsme objevovali výhledy na řeku a skály a vyplašili jsme hada.

River Li

Poslední den jsme si v hotelu půjčili kola (25CNY), vzali mapu a vydali se na cyklovýlet. Podél řeky před hotelem jsme dojeli až k Yangshuu a vydali se po proudu řeky Li na okruh po vesnicích přes Dutou a vrátili jsme se kolem měsíčního vrchu (celkem 35km). Po cestě jsme si užívali klidného čínského venkova, pozorovali místní, jak pracují na rýžových polích, buvoly rochnící se ve vodě a fotili vysoké skalní věže okolo.

River Li

Večer jsme se procházeli po rušné turistické West street.

V průvodci píší o lokálním nočním trhu, kde se vaří různé psí speciality – zaujal mne pálivý psí hrnec. Protože jsem o to ve Vietnamu přišel, chtěl jsem trh navštívit tady. Jenže v daný večer jsem zapomněl průvodce na pokoji a jméno tržnice jsem si nezapamatoval. Takže zase nic. Doma ve vesnici mi pak u piva říkali, co tak blbnu, že se psi u nás na vesnici jedí pořád.

Yangshuo

Rozloučili jsme se Yangshuem a vyrazili jsme přes Shenzen do Macaa. Nejdříve jsme se v podvečer nechali odvézt taxíkem z našeho hotelu na autobusové nádraží v Yangshuo (30CNY) a tam jsme nastoupili na autobus do Guilinu, který v Guilinu přijíždí přímo před budovu vlakového nádraží (40 CNY, 80min, 65km). Taxíkem stejná trasa přímo z hotelu stojí 280CNY. V osm večer jsme prošli v nádražní hale detekční bránou a v čekárně si opět v duchu vybírali spolunocležníky (odjezd ve 21.18). Dosud jsme měli skvělé spolucestující, takže z hlediska pravděpodobnosti jsem tentokrát očekával horší variantu. A nemýlil jsem se, do kupé k nám přistoupil starý děda v obleku - nevím proč se valná většina vesničanů po světě pohybuje v obleku – a s malým děckem. Oba obsadili pravé spodní lehátko, takže nás bylo pět. Jen co se vlak rozjel, děda z kabely vyndal pytlík vajec a začal je loupat a jíst. Skořápky nechával na společném stolku. Všichni ostatní duchaplní jsme po sobě v kupé nevěřícně koukali a nechápali, proč si děda těch deset strašně smradlavých vajec nesnědl už na nádraží. Všichni jsme museli z kupé ven a čekali, až to dojí. Dědouš ty vajca tlačil i do děcka a sám je zapíjel levnou kořalkou. Když to po hodině dojedl a další hodině se to vyvětralo, zhasli jsme světlo. Číňan si své světýlko u postele samozřejmě rozsvícené nechal a navíc si na svém mobilu začal hrát karty. To by tolik nevadilo, ale ta hra vydávala tak strašně protivnou doprovodnou melodii, že jsme mu to museli zakázat. Všichni jsme se snažili už spát, ale malé děcko nechtělo, každou chvilku tam dělalo nějakou vylomeninu. Děda každých deset minut na něho zařval, takže jen co jsme s velkým úsilím usnuli, s velkým šokem jsme se zase probrali. Když to udělal asi po padesáté v jednu ráno, vstanul jsem, rozsvítil jsem si své světýlko a konfucianismus nekonfucianismus upřel jsem na něho velice přísný pohled. Anglicky jsem mu vysvětlil, že tu není sám a že si všichni už přejí spát. Pochopil jsem, že mám pochopit, že dítěti jsou přeci dva roky. Tak jsem mu řekl, že dvouletému dítěti nejvíce prospěje, když mu v jednu ráno zhasne světlo. Kupodivu to udělal, skutečně to pomohlo a až do sedmi do rána jsme všichni spali. V sedm ráno to však začalo znova, tentokrát nás děda budil pravidelným odkašláváním a odchrchláváním. No ale alespoň jsme měli šest hodin spánku. Do Shenzenu jsme přijeli s dvouhodinovým zpožděním o půl jedné odpoledne. Jestliže jsme v Číně vlakem přijížděli vždy načas, tentokrát jsme asi kvůli Číňanovi dostali dvouhodinový bonus, abychom si to fakt užili. V Shenzenu jsme konečně dědu s děckem opustili a vyšli před nádraží, zařadili se do fronty na taxi a nechali se odvézt do přístavu Shekou (cca 28km, 45min, 75CNY). V přístavu jsme po čtrnáctidenním cestování Čínu opustili, dostali výstupní razítko a o půl druhé jsme už pluli směr Macao (180CNY, 80min).

 

 

... kam dál? Prohlédněte si itinerář, fotografie z cesty nebo si přečtěte rady na cestu do Číny. Pokud budete mít dotazy, napište mi.