CESTOPIS BELIZE

  

 

 

MAYSKÝ CARACOL A PINE RIDGE

14.4. 2013, cestopis část I.

 

Proč jet na Caracol

Pokud je v Guatemale nejimpozantnější Mayskou památkou Tikal, pak totéž platí o Caracolu v Belize. Navíc obě městská království mezi sebou soupeřila o vliv v Mayské říši. V 6. století byl Tikal dobyt králem Caracolu Pánem vody a v 7. století se situace obrátila, když král Tikalu Pán kakaa ovládl Caracol. V době největšího rozkvětu žilo v Caracolu na 150 tisíc lidí.

Jako ideální základnou pro návštěvu Caracolu slouží městečko San Ignacio. Z něho se navíc dají podnikat další výlety např. k Mayským památkám Xunantunich u hranic s Guatemalou nebo k posvátným Mayským jeskyním Actun Tunichil Muknal a nebo do přírodní rezervace Pine Ridge, viz www.mayawalk.com.

 

Jak jet na Caracol

Do Belize jsem přijel z městečka Flores z Guatemaly, které jsem navštívil kvůli návštěvě Tikalu. Ve Floresu jsem si v cestovce objednal lístek na jediný autobus, který do Belize jede a vyráží už v 5 ráno (80 QTZ). O půl páté ráno jsem si tedy sedl za naprosté tmy a ticha na obrubník u silnice před hostelem - podobně jako předchozí den při výletu na Tikal - a čekal, zda mne někdo vyzvedne. Zase jsem ve tmě pozoroval sedící a čekající tiché stíny opodál, které na tom byly stejně jako já. Velký autobus tentokrát přijel na čas a já do něj naskočil. Protože guatemalská cestovka nemá oprávnění provozovat autobusovou dopravu na území Belize, smí zastavit jen na hranicích a pak až v Belize City. Na hranicích se zkontroluje seznam cestujících a ten se ověří opět v Belize City. Na hranice jsme dorazili před sedmou hodinou ráno. Vystoupil jsem a už jako pěší jsem si nechal zkontrolovat pas a zaplatil výstupní poplatek z Guatemaly 20 QTZ. V Belize jsem měl dvě možnosti, jak se dostat do 15km vzdáleného San Ignacia : vzít si za 30 USD taxi přímo do San Ignacia nebo za 6 USD se nechat zavézt jen do blízké vesnice Benque, odkud už jede běžná autobusová linka. S jedním Američanem jsme si zvolili druhou možnost a podělili se o náklady. V Benque vyjíždí autobus do Belize City v 8 ráno a za pár minut a jeden dolar jsem byl v San Ignaciu.

 

Tip na ubytování

Protože jsem přijel do San Ignacia brzy ráno, stihl jsem ve stejný den i výlet do Caracolu a ubytování jsem řešil až večer. S manažerem Mayawalku jsem se dohodl, že mi po návratu z výletu dá na ubytování nějaký tip. Nakonec jsem bydlel na kraji San Ignacia v pokoji v malém privátu. Nebylo to nic s exkluzivní atmosférou, ale bylo to čistý, s klimatizací a stálo to relativně málo (35 USD). Jinak viz Agoda.com nebo Booking.com.

 

Co jsem na Caracolu zažil

Dojeli jsme taxíkem do Benque a našli autobus, který už na zastávce čekal. I tady jezdí vysloužilé americké školní autobusy, jen nejsou tak vyzdobené jako v Guatemale. Než jsem nastoupil, dal jsem se do řeči s černým řidičem, který kouřil venku. Ptal jsem se ho, jak je Belize bezpečné a ten mi kamarádsky odpověděl, že kromě Belize City jsou tu lidi fajn. V autobuse jsem si uvědomil, že sedím už jen mezi černými a už tady na mne dýchla karibská nálada.

Z autobusového stanoviště v San Ignaciu jsem po 5 minutách došel na jedinou hlavní třídu, která ve městě je a kde se nachází cestovní kanceláře a restaurace. Před cestovní agenturou Mayawalk jsem potkal skupinku turistů a těch jsem se zeptal, na co čekají. Odpověděli, že jedou na Caracol, ale že mají zpoždění, protože se cestovce porouchalo auto. Tak jsem se jich rovnou zeptal, zda mají ještě místo, jestli bych nemohl jet s nimi. Odpověděli, že ano, ale že si to musím dohodnout se šéfem cestovky. S ním jsem se během minuty dohodl na Caracolu (65 USD), Actun Tunichil Muknalu (85 USD) a na ubytování. Kdybych Caracol v ten den nestihl, jel bych zpátky do Benque navštívit Mayský Xunantunich.

Caracol pohled z Caana

Po cestě jsem se skamarádil se sympatickým indickým Kanaďanem, jehož angličtině jsem dokonale rozumněl. Prozradil mi, že cestuje s přestávkami už čtyři roky a až na vyjímky chce navštívit všechny státy světa. To jsem se divil, někdo má v plánu objet celý svět, ale objet svět úplně celý, to jsem ještě neslyšel. Zeptal jsem se, která země je tou vyjímkou a on mi odpověděl, že pro něho sousední Pakistán.

Do Caracolu jsme vyjeli nakonec až v 9 hodin. Nejdříve jsme jeli po asfaltové silnici a pak zahnuli mimo civilizaci do rezervace Pine Ridge a po prašné cestě jsme jeli další hodinu a půl. V půl jedenácté jsme minuli policejní kontrolu a pokračovali hlouběji do přírody. Do Caracolu jsme dorazili po jedenácté a první co jsme udělali bylo, že jsme snědli oběd, památka počká. Na parkovišti bylo celkem asi 10 džípů - bylo to zvláštní, že takové mystické místo je tak málo navštěvované. Návštěvní hodiny jsou od půl desáté do dvou, ale my jsme se zdrželi déle a odpoledne jsme už tam byli úplně sami. V pěti lidech jsme se tam procházeli a užívali si tu tajemnou atmosféru, která v tu chvíli byla jen pro nás.

Na vrcholku Caana

Na internetu jsem četl případy, že na opuštěné prašné cestě vedoucí přes Pine Ridge do Caracolu docházelo dříve k incidentům a přepadům. Dnes je bezpečnost posílena a nemělo by se nic stát. Když se k nám však v opuštěném Caracolu blížili dva civilisti s brokovnicema velkými jako dělo, trochu ve mně hrklo. Naštěstí to zřejmě byli ochránci, jen nás pozdravili a šli dál.

Pohled na Plaza A

Koukali jsme do korun stromů. Blízko nad našimi hlavami byla početná rodina howler monkeys - vřešťanů, tentokrát však neřvaly jak stádo tiráků v Tikalu, ale byli z ticha. Průvodce mne lehce upozornil, abych šel dál a nestál pod nimi. Ještě jsem se stačil blbě zeptat proč, ale než mi stačil odovědět, rychle jsem pochopil, že ta otázka byla skutečně blbá a zbytečná. Celý peleton opic začal jako na povel z té výšky na nás čurat a kakat. Dali tak najevo, že nejsme u nich doma vítáni.

Bylo velké horko a v té výhni jsme vystoupali na nejvyšší budovu Belize na Sky Place (Caana), na pyramidu, která je 48 metrů vysoká. Byl z ní krásný výhled na město na jedné straně a na džungli na druhé straně. Procházeli jsme se mezi jednotlivými budovami. V pyramidě A6 jsme viděli původní kus dřevěného překladu i s původní barvou. Opodál v koruně stromů křičelo snad padesát tukanů. Ačkoliv bylo vedro jak v peci, Kanaďan poletoval po všech pyramidách, jako kdyby fungoval na jaderné palivo.

Pine Ridge - Rio Frio Cave

Po cestě nazpátek jsme se v Pine Ridge nejdříve zastavili v obrovské jeskyni Rio Frio Cave a pak se vykoupali v Rio on Pools. Rio on pools je řeka s bazénky, která postupně padá z kopce dolů. Toto místo je oblíbené i mezi místními.

Pine Ridge - Rio Frio pools

Večer jsem se ubytoval a pak jsme si všichni dali sraz v restauraci Mayawalk. Šéf se chtěl omluvit za ranní zdržení a nabídl všem večeři zdarma. Takže nejenže jsem díky zdržení chytil výlet, ale dostal i večeři.

 

 

  

 

  

 

  

ACTUN TUNICHIL MUKNAL

15.4. 2013, cestopis část II.

 

Proč jet na Actun Tunichil Muknal

Actun Tunichil Muknal je posvátná Mayská jeskyně uprostřed džungle, ve které Mayové obětovali svým bohům.

 

Jak jet na Actun Tunichil Muknal

Na Actun Tunichil Muknal jsem jel s Mayawalk za 85 USD.

 

Tip na ubytování

Po návštěvě Actun Tunichil Muknal jsem se vrátil zpět do San Ignacia.

 

Co jsem na Actun Tunichil Muknalu zažil

Na ATM jsme vyjeli téměř ve stejném složení jako na Caracol. Po cestě jsme vyzvedli oběd a rum punch a ten jsme hned otevřeli. Kanadský Ind se přiznal, že alkohol ještě nepil.

Kanaďana jsem zeptal, zda byl v Guatemale v jeskyních Grutas Las Marias. Jen co jsem to dořekl, rozšířily se mu oči do úžasu a řekl: "To bylo co?"

Po dvou hodinách jsme dojeli na malé parkoviště uprostřed lesa rezervace Tapir Mountain a rozdělili se do dvou skupin. Já byl přidělen k místnímu odborníkovi, který po cestě dokázal detailně popsat každý list každé rostliny. Aby to bylo zábavnější, někteří měli možnost ochutnat kůru ze stromu a zajíst to termitama.

Asi po hodině chůze otevřenou přírodou, kdy jsme několikrát přešli říčku, jsme došli k jeskyni. Než jsme do ní vstoupili, naobědvali jsme se a vykoupali se v tůni říčky, která z jeskyně vytékala. Pak jsme dostali helmu s čelovkou a místňák nás instruoval a zdůraznil, že je v zatopené jeskyni za nás zodpovědný (jaký rozdíl od Grutas Las Marias v Guatemale). Vstoupili jsme do zatopené jeskyně a začali se v ní brodit a plavat. V tu chvíli jsem zjistil, že mám asi žaludeční problémy, ale snažil jsem se sám sebe přesvědčit, že je to dočasný a že to rozplavu. Místňák měl velké znalosti nejen o přírodě, ale i o Mayské civilizaci, ukázal se v něm hrdý Mayský patriot. Během cesty nám popisoval Mayské zvyky, historii, bohy, rituály, náboženství, jeskyni uctíval jako posvátný chrám a byl z toho celý uřícený. Chvílemi jsem se bál, že sám začne obětovat. Moje indispozice se s přibývajícím časem bohužel zhoršovala. Plavali jsme už hodinu a místňák poručil zhasnout čelovky a v naprosté tmě jsme vnímali tajemné Mayské bohy. Chytli jsme se za rameno toho před námi a takhle jsme šli asi deset minut. Můj problém se ale čím dál tím víc zhoršoval a už na nepřijatelnou míru. Teď jsem se už bohužel nemohl ani vrátit a jít v jeskyni plné posvátné vody na toaletu taky nešlo. Situace se změnila z muk do hrozných muk a když už jsem si myslel, že strašně umřu, začal jsem se k Mayským bohům sám modlit. Tohohle tady ještě neměli, říkal jsem si. A stal se zázrak, během tří minut všechny mé starosti ustaly. Nechápal jsem to, ale děkoval jsem jim. Plavali jsme dál a v jednom místě byly skalní stěny těsně u sebe a nejužší místo bylo nad hladinou. Tudy člověk musel provléct krk a holka přede mnou tam strčila asi i něco jiného a zasekla se tam. Byla zaseknutá a dobrých pět minut se nemohla hnout. Nevím proč, ale přišlo mi to strašně směšný a neubránil jsem se tomu, abych se smál na plný kolo. Za další půlhodinu jsme došli k místu, kde jsme vylezli z vody a po skalách jsme vyšplhali na skalní zeď, za níž - aniž by to člověk tušil - se rozprostírala rozlehlá místnost. Podlaha v ní byla kupodivu rovná. Pomalu jsme nacházeli 1200 let staré obětní nádoby a postupovali jsme dále do vnitra jeskyně. Na konci sálu jsme vystoupali o patro výše a objevili další prostory. Zde se už nacházely lidské ostatky. V dalším patře jsme objevili lebky a v poslední komoře celou kostru mladé dívky. Tady jsme opět zhasli čelovky a místňák vážným hlasem pronesl dlouhou modlitbu. Pak jsme se stejnou cestou vrátili zpátky a po třech hodinách jsme nakonec vyplavali ven.

 

Kanadskému Indovi jsem popisoval, co může navštívit v České republice, protože měl v plánu z Belize přes Mexiko cestovat právě do Čech. A to prý už jednou u nás byl a to v Brně.

Po cestě nazpět jsme už za tmy načli další demižón rum punche a náš místní průvodce se začal měnit. Nakonec jsme skončili v restauraci Mayawalk. Tam se můj místňák, který celý den měl můj respekt, ožral, kecal kraviny a nabízel mi servírku...

Před odjezdem na malý ostrov k moři jsem si šel do bankomatu vybrat belizské dolary. Bankomat mi ale nic vydat nechtěl a až poté, co jsem se docela zpotil, jsem zjistil, že ATM vydává peníze jen po menších částkách a za každý výběr si účtuje 3 BZD.

Zjistil jsem, bohužel až v Belize, že české O2 nemá s Belize roamingovou smlouvu. Šel jsem si tudíž do obchodu koupit místní SIM kartu za 50 BZD s tím, že si ji v Dangrize zaktivuji a nabiji.

Dnes si nikdo do Actun Tunichil Muknal nesmí nic vzít. Platí to i pro podvodní fotoaparáty. Stalo se totiž, že jednomu mistrovi upadl právě fotoaparát zrovna na lebku obětovaného člověka a udělal mu do ní díru. Proto fotografie, které jsou zde uvedeny, jsou uveřejněny se souhlasem www.mayawalk.com.

 

 

  

 

 

 

  

TOBACCO CAYE

16.4. - 19.4. 2013, cestopis část III.

 

Proč jet na Tobacco Caye

Dlouho jsem zvažoval, kam se k moři vydám. Na severu jsou ostrovy Ambergris Caye a Caye Caulker, které jsou jednoduše dosažitelné vodním taxi z turistické vesnice v Belize City. Ty jsou ale drahé a plné diskoték a bikin. Jižněji jsou ostrovy, které jsou méně navštěvované a více přírodní. Mezi nimi u mne jednoznačně vyhrál Northeast cay na Glover reefu www.glovers.com.bz. Ten má ale jednu zásadní nevýhodu – je relativně daleko od pobřeží a motorový člun na něj jezdí jen jednou týdně. Dopravit se tam individuálně by znamenalo vylovit z kapsy 350 USD. A tak jsem se vydal na Tobacco Caye, který byl v mém pořadí na druhém místě.

 

Jak jet na Tobacco Caye

Na ostrov jsem chtěl chytnout ranní loď, a proto jsem na autobusové nádraží v San Ignaciu šmaroval už v půl šesté. Po cestě jsem pozoroval belizské popeláře. Před šestou jel autobus do Belmopanu (5 BZD, 1 hod), kde jsem přesedl na autobus jedoucí v půl osmé do Dangrigy. Před devátou ráno jsem už byl v Dangridě (6 BZD) a pěšky jsem došel až k mostu, odkud odplouvala loďka na Tobacco Caye. Ta odjíždí v 10 hodin a za 40 BZD a 40 minut je na ostrově. U mostu mne zpozorovali místní dredaři a z dálky na mne mávali, že na Tobacco to odjíždí odsud a ukazovali mi motorový člun. Já jim řekl, že musím ještě zajít do BTL zaktivovat si SIM kartu, ať na mne nezapomenou, že na Tobacco musím. Chlapi se mne ještě zeptali, jestli mám dostatek víí a já jim radši řekl, že jo, že toho mám hodně. V BTL aktivovali kartu asi 20 minut, už jsem z nich byl nervózní, zpátky k lodi jsem už radši běžel (20 BZD kredit). Hluční dredaři na mne opět houkali a znovu mi ukazovali loď, do které musím naskočit. Tak jsem do ní naskočil. Odpluli jsme a já si všiml, že ji neřídil nikdo z dredařů - ti se k té lodi tak hlásili, že jsem si myslel, že patří někomu z nich. Vedle mne seděli opilí Američani a ti se mně ptali, kam s tím batůžkem jedu. Ježíš - co to je za otázku – a kam teda jedou oni? Prý šnorchlovat... Snad si ti dredaři ze mne nedělali srandu a já teď jedu někam úplně do pryč... Zeptat se kapitána jsem se nemohl, protože se na člunu nedalo pohnout a stejně by kvůli motoru nebylo nic slyšet. Tak jsem chvíli trpěl a nakonec jsem zjistil, že jedu správně já.

 

Tip na ubytování na Tobacco Caye

Tobacco Caye je malý ostrov, který se dá po bílém písku přejít za tři minuty. Je celý obestavený chatičkami resortů, ale nevadilo to. Ze šesti možností stojí za ubytování jen dvě a já si vybral resort s chatičkami nad vodou Tobacco Caye Paradise Cabin (251 BZD jídlo a ubytování na 3 noci). Pěkné ubytování je ještě v Tobacco Caye Lodge.

Tobacco Caye Paradise Cabin

 

Co jsem na Tobacco Caye zažil

Připluli jsme k ostrovu, vystoupil jsem na dřevěné molo a uviděl pod ním dva velké rejnoky.

Ubytoval jsem se do chatičky, která měla kůly už nad vodou oceánu a měla výhled na korálový útes. Ten ve dne v noci burácel.

Tobacco Caye Paradise Cabin

Ráno jsem z chatičky slyšel, jak něco strašně plesklo o hladinu vody. Tak jsem se šel podívat na verandu a viděl jsem, že pelikáni loví ryby jen tři metry přede mnou.

Večer jsem se šel projít. Došel jsem k maringotce, ve které byla uvnitř televize a všichni místňáci seděli na kládě před ní a koukali na zprávy. Koupil jsem si pivo a koukal jsem s nimi.

Tobacco Caye Lodge

Každé ráno jsem vstal po páté a sledoval východ Slunce nad mořem.

Jeden místní rozbíjel velké mušle a vyndával z nich plže. Mušle pak házel na hromadu a měl z nich už velký kopec.

Tobaco Caye

Šnorchloval jsem a jinak nic nedělal.

 

 

 

  

 

  

 

BELIZE CITY

19.4. - 20.4. 2013, cestopis část IV.

 

Proč jet do Belize City

Belize City je bývalé hlavní město, které však bylo poničeno hurikánem. Ačkoliv není příliš atraktivní a ani zvlášť bezpečné, chtěl jsem ho vidět. A když jsem ho navštívil, zjistil jsem, že skutečně není o co stát.

 

Jak jet do Belize City

V devět hodin jsem nastoupil na lodičku na Tobacco Caye a odplul jsem zpátky do Dangrigy (40 BZD, 40 min). Znovu jsem pěšky došel na autobusové nádraží a počkal na autobus, který jel v 10:30 do Belmopanu (6 BZD, 1.5 hod). Po cestě do autobusu přistoupili stejní mormoni, kteří se mnou jeli i do Dangrigy, náhoda. Byli oblečeni ve starých věcech z minulého století a k autobusu přijeli kočárem. V Belmopanu jsem opět pokecal s neochotnými bus managery ve žlutých trikách, kteří by měli podávat informace ochotně, ale nepodávají. Do Belize City jsem odjel ve 13:00 a lístek, který vybírá průvodčí v autobuse, stál 10 BZD (1.5 hod). Ještě v Dangridě jsem se ptal místního taxikáře, jestli v Belize City dojdu pěšky z autobusového nádraží až do turistické vesnice. Odpověděl mi, že ne a že v každém případě si mám vzít taxi, které v Belize jezdí se zelenou SPZ. Ještě dodal, že v Belize City je bohužel dost radikálů. Tak jsem přijel v Belize City na nádraží, na kterém vládl docela velký mumraj, každý něco nabízel. Vrhly se na mne houfy taxikářů a já si vybral toho nejstaršího dědu (7 BZD). A protože byl děda sympaťák, tak jsme se domluvili, že mne další den ráno vyzvedne na letiště.

 

Tip na ubytování v Belize City

Taxíkem jsem dojel do Sea Breeze Guesthouse (80 BZD/noc), který je blízko Tourist Village. Ačkoliv se nachází v bezpečnější čtvrti, všechna okna byla zamřížovaná, hostel byl za vysokým plotem s ostnatým drátem. Byl ale čistý, s klimatizací a internetem.

Výhled ze Sea Breeze Guesthouse

 

Co jsem v Belize City zažil

Snažil jsem se nezářit jako turista a šel se projít po městě. Navštívil jsem maják, nudný přístav v tourist village a všechny tři koloniální budovy.

Swing Bridge

Večer jsem měl hlad a šel jsem hledat nějakou restauraci. Byl to docela těžký úkol, ale jednu jsem nakonec našel a dokonce i s logem tripadvisoru. Zapadl jsem tam a objednal si místní jídlo (12 BZD). Kromě mne tam byl ještě jeden host. V tom nejlepším tam přišel obrovitej černoch, všelijak se potácel a kalhoty měl stažený až pod trencle. Koukám, co to je a i ten druhý jedlík koukal, co to je. Borec šel za servírkou, něco ji mumlal a ta vyděšeně koukala na všechny strany. Pak aniž by na něco čekal, otočil se a vypotácel se zase ven. Byl jsem rád, že mne nezaregistroval. Tak zdrogovanýho člověka jsem ještě nikdy neviděl. Raději jsem dojedl a šel zpátky za svůj ostnatý drát.

Pošta

Na terase v hostelu jsem užíval poslední večer v Belize a přes ostnaté dráty jsem se díval na ostnaté dráty jiných domů.

 

 

... kam dál? Prohlédněte si itinerář, fotografie z cesty nebo si přečtěte rady na cestu do Belize. Pokud budete mít dotazy, napište mi.