SEMUC CHAMPEY
9.4. – 12.4. 2013, cestopis část V.
Proč jet do Semuc Champey
Chtěl jsem být pár dní v přírodě a Semuc Champey bylo ideální místo. Nacházejí se tam malé Plitvice, jeskyně a místní řeka nabízí spoustu aktivit.
Jak jet do Semuc Champey
V Antigue jsem si našel cestovku Adrenalina a s předstihem si koupil lístek na turistický shuttle až do Lanquinu (200 QTZ). Vyjeli jsme v 8 hodin ráno a po cestě jsme ještě ve městě nabírali další cestující. Přistoupila sebevědomá Kanaďanka, která aniž by se řidiče zeptala, nakufrovala se mu na přední sedadlo a propojila si svůj IPhone s palubním rádiem, takže jsme všichni museli poslouchat její oblíbenou hudbu. Později k nám však přistoupil postarší člověk a ten jí to zase sebevědomě vypnul. Přistoupila k nám i další holka, které bylo úplně jedno, že se čeká jen na ni a ve dveřích auta si ještě čistila zuby. Všichni jsme na ni zírali a čekali, až to dokončí, vypláchne si pusu a nastoupí. Další borec byl Brazilec, který cestoval bez trička a bylo tak znát, že si holí hruď. Na hlavě ale měl klobouk, který nosili naši dědové v padesátých letech. V tomto osazení jsme jeli přes Guatemala City, kde jsem ze silnice pozoroval slumy (viz Google obrázky). Do Cobánu jsme dorazili asi ve dvě odpoledne a odtud jsme pokračovali směrem na Lanquin. Ve čtyři odpoledne jsme sjeli z úbočí hor na nezpevněnou prašnou silnici a sjížděli jsme do údolí. V pět jsme byli v Lanquinu. Tady jsem zjistil, že mám po telefonním signálu a tak jsem někoho v jakýsi kanceláři ukecal, aby mne pustil na chvíli na počítač a poslal jsem zprávu domů (v Utopii alespoň wifi signál nakonec byl). Poslední část cesty jsme si prožili vestoje na korbě pickupu, který nás vezl dalších 45 minut hlouběji do neznáma. Po cestě jsme nabrali spolunocležníky, kteří se vraceli z raftování. V šest hodin večer jsem po celodenním přesunu úspěšně dorazil až do Utopie.
Cestou do Utopie
Tip na ubytování v Semuc Champey
Tip na ubytování Utopia Eco hotel www.utopiaecohotel.com jsem dostal od Manuela v Quetzalroo a rezervaci jsem si udělal po telefonu z Antiguy. Udělal jsem dobře, to co jsem tam objevil, mne ohromilo. Připadal jsem si v první chvíli jak v pohodové komunitě ve filmu Pláž. Hostel byl postaven nad řekou uprostřed přírody. Je to velká dřevěná stavba, kde dolní otevřené patro sloužilo jako bar, restaurace a terasa s výhledem do přírody. Druhé patro, které také občas postrádalo obvodové zdi, sloužilo pro spaní. Nacházely se tam spací sítě (30 QTZ), dvoupatrové postele (40 QTZ), ale i privátní pokoje (120 QTZ). V Utopii nikdo nic neřešil, všichni byli v pohodě, večer hrála živá hudba, kolem pobíhali psi a všichni se bavili. Doporučuji, takové ubytování vždy hledám, ale málokdy najdu.
Utopia Eco hotel
Co jsem v Semuc Champey zažil
Přijel jsem do Utopie a už při vyřizování vstupních formalit jsem majitele požádal, zda mohu zůstat o den déle.
O půl osmé se všichni pomalu přesunuli na terasu a zasedli společně k večeři (35 QTZ), která se všem jednotně podávala. Byli tam Mexičani, Američani, Kanaďani, Argentinci i místní. Mexičani měli dlouhé vlasy, vousy, copánky, byli potetovaní a vůbec vypadali strašidelně. Když jsem je však poznal blíže, zjistil, že jsou to slušní a inteligentní lidi. Ti po večeři začali hrát na kytary mexické písně a všichni se bavili a já u toho vypil jedno šestipivo.
Po večeři jsem seděl na lavici a kochal se přírodou, která se rozléhala přede mnou. Najednou koukám, že něco většího se pohnulo na lavici vedle mne. A když jsem zaostřil, zjistil jsem, že si mne prohlíží velký štír.
Ráno jsme naskočili na pickup a prašnou cestou jsme jeli zpět k Semuc Champey. To je místo, kde řeka proniká do podzemí, ale zároveň teče i po povrchu. Vytváří tak zajímavé útvary, bazény a podobá se to miniaturním Plitvicím. My jsme však nejdřív zamířili k jiné části řeky a ti odvážnější si mohli sednout na patnáctimetrovou houpačku a nechat se zhoupnout a ve finále se vystřelit do vody. Když jsem viděl, v jaké rychlosti se při tom zhoupnutí míjejí balvany na břehu i ve vodě, nechal jsem to těm, co ještě zlomenou páteř neměli.
Semuc Champey
Návštěva jeskyní Grutas Las Marias byla jedním z největších zážitků. Řekli nám, že si máme nechat všechny věci ve strážním domku a jen v plavkách se vydat za mladým místňákem. Tušil jsem, že jdeme do jeskyně a že bude neosvětlená, ale nějak mi nedošlo, že bude i zatopená. Do ruky jsme každý dostali zapálenou svíčku a pomalu se ponořili do tmavé hluboké vody. Postupně jsme si na tu tmu zvykali a světlem ze svíčky si temnotu pomalu odkrajovali. Občas se dalo postavit, ale většinou jsme museli plavat. Komu svíčka zhasla, musel počkat a zapálit si od druhého. Několikrát jsme došli na konec určité sekce a v té tmě, se svíčkou v ruce, jsme museli přelézat po mokrých balvanech, po žebřících a dokonce i po lanech někam o patro výš, abychom to zase o pár metrů dál stejným způsobem slezli a mohli pokračovat v plavání. Občas jsme se na sebe koukali a říkali si, že tohle mohou povolit asi jen v Guatemale. Stačilo trochu uklouznout a spadnout na kameny pod sebe. Po 45 minutách jsme doplavali na konec jeskyně a tam měli někteří možnost si vyšplhat o 3-4 metry výše a skočit si do tmy pod sebou. Cestou zpátky jsem plaval první, abych si užil být sám v naprosté tmě. V jednu chvíli jsem v dáli za sebou uslyšel těžké šplouchnutí a výkřiky. Ohlédl jsem se za sebe a pohlédl na Američanku, která plavala za mnou. V její tváři bylo zděšení. Aha také si myslí co já, asi se tam musel zrovna teď někdo zabít... Chvíli jsme nehnutě poslouchali a naštěstí se po určité chvíli ozval znovu smích. Po hodině a půl jsme vyplavali ven, jako třetí za námi vyšel ten mladý místňák, co měl roli průvodce a říkám mu "Kde jsou ostatní?" a on odpověděl "Nevím" a šel dál...
Jeskyně Grutas Las Marias. Tyto fotografie jsou vlastnictvím webové stránky www.weltweiseversuchung.de a jsou zde uveřejněny s jejich souhlasem.
Plni zážitků z jeskyně jsme se poté vydali na protější kopec na vyhlídku, ze které jsou Plitvice krásně vidět. Tam si Kanaďanka nemohla zapálit fajfku a něco po mně chtěla. Tak jsem ji dal cigaretu a až za chvíli mi došlo, že to nebyla fajfka obyčejná a že cigaretu určitě nechtěla. Po cestě zpátky dolů k řece jsem u cesty spatřil světle zelenou dlouhou zahradní hadici a ta se znenadání pohnula. Naštěstí si mne nevšímala.
Semuc Champey
Zbytek dne jsme se koupali v Plitvicích a užívali si přírody. Některým adrenalin nestačil a tak vylezli na skálu a z ní ještě výše na strom a z dobrých 12 metrů skákali do řeky.
Večer jsem zašel za vlasatým Mexičanem, který se po cestách živil tím, že vyráběl šperky. Požádal jsem ho, zda by mi nepřidal provázek k mé Mayské hlavě, co jsem koupil v Panajachel. Povázek připevnil a hlavu obdivoval.
Další den po snídani (20QTZ) jsem se vydal za doprovodu místňáka na túru kolem řeky (50 QTZ). V jednom místě chytal místní rybář ryby jen na kus provázku, jinde dováděli děti ve vodě. Několikrát jsme řeku přecházeli po kilometrových zavěšených mostech s děravými prkny. Když nám bylo horko, tak jsme se vykoupali. Za chvíli s námi šel houf dětí, které chtěli Quetzal, a za ten si o hodinu později koupili v plechové budce sladkost.
Túra kolem řeky
Pozdě odpoledne jsme v Utopii naskočili na pickup a jeli jsme z Utopie opět k Semuc Champey. Zpátky do hostelu jsme se měli dostat na pneumatikách po řece (60 QTZ). Každý jsme s sebou měli zásobu plechovek piv, někteří byli vyzbrojeni i fajfkami a vyrazili jsme. Ze začátku byla řeka klidná, ale po chvíli jsme se dostali do peřejí a začala být legrace. A stoupala s počtem vypitých piv. A protože se už šeřilo, místní se vyhrnuli ze svých jednoduchých příbytků a zahájili večerní očistu. Ženský se umývali do poloviny těla nahé a do toho jsme se přiřítili my na pneumatikách s pivem v ruce. O dvě a půl hodiny později jsme šťastně dopluli do Utopie.
Tubing
