CESTOPIS GUATEMALA

  

  

 

 

GUATEMALA CITY

5.4. - 6.4. 2013, cestopis část I.

 

Proč jet do Guatemala City

Guatemala City není cílem turistů, ve městě kromě centrálního náměstí není k vidění prakticky nic zajímavého a město samotné není navíc ani příliš bezpečné. Přesto jsem se rozhodl, že v Guatemala City po příletu přespím a následující dopoledne se krátce projdu v centru.

 

Jak jet do Guatemala City

Do Guatemaly se letí hodně dlouho. Samotné město je od České republiky vzdálenější než třeba Peking. Musí se přestupovat buď v Londýně a v Miami nebo ve Frankfurtu a v Houstonu. Já zvolil druhou variantu, protože dvě hodiny na přestup v Miami se mi zdálo hodně málo a za druhé Houston je rozhodně poklidnější letiště. V šest hodin ráno jsem nastoupil v Praze do letadla, ve Frankfurtu jsem se nalodil do mohutného Airbusu A380 a odpoledne přistál v Americe. Tam jsem si vystál obrovskou frontu na imigraci, kde si mne opět oskenovali a ofotili a vpustili do USA, abych si zpětně vystál všechny fronty znovu na odbavení směrem ven z USA (z tohoto důvodu je nutné mít platné víza nebo ESTA registraci). Tahle procedura mi trvala hodinu a tři čtvrtě a to jsem sebou neměl žádná zavazadla. Do Guatemala City jsem přistál v deset večer a v Čechách tou dobou již bylo zase 6 ráno.

 

Tip na ubytování v Guatemala City

Bezpečnou oázou v Guatemala City je hostel Quetzalroo www.quetzalroo.com. Nachází se v klidné zóně 10 poblíž letiště. Nabízí sdílené pokoje s dvoupatrovými postelemi za 18USD nebo samostatný pokoj za 35 USD. Je to čistý hostel v činžovním domě, vlastníkem je mladý kluk Manuel, který ochotně se vším poradí. Člověk se zde cítí jako doma. Kdo by se nechtěl po městě projít sám, Quetzalroo nabízí city tour, kde zájemci nastoupí s Manuelem do místní MHD, a navštíví historické náměstí Central Plaza, tržnici a pivovar Gallo (7USD).

 

Co jsem v Guatemala City zažil

Přistál jsem v Guatemala City v deset večer a vyšel jsem ven před letištní halu. Překvapil mne docela chladný vzduch - změna oproti obvyklému nárazu horkého vzduchu, který člověka většinou ovane hned po výstupu z letadla. Rychle mi došlo, že město leží ve výšce vyšší než náš Praděd. Měl jsem s Quetzalroo dohodnutý odvoz z letiště, ale bohužel na mne nikdo nečekal. Do taxíku jsem tady v Guatemala City v noci nasednout nechtěl a tak jsem se jim připomněl po telefonu a obrnil se trpělivostí. Přijeli pro mne až po hodině už naložení brazilskými spolunocležníky. Ti se vraceli z flámu a tak jsme byli za pět sekund kamarádi.

Central Plaza Guatemala City

Ráno jsem si v hostelu povídal s jednou mladou Kanaďankou, která se mne ptala, jak funguje Western Union. Neměla peníze a aby to bylo ještě zajímavější, pas měla někde na ambasádě. Po dvaceti minutách se pak zvedla a odešla na toaletu. Když jsem po určité době navštívil stejnou místnost také, zjistil jsem, že slečna po sobě nespláchla... taková pěkná holka to byla.

Dopoledne jsem chtěl s Manuelem a ostatními vyjet místní dopravou na City tour (7USD) a prohlédnout si město, ale zjistil jsem, že prohlídka v jejich podání je spíše celodenní záležitostí. Začínala, až se všichni probrali, tzn. někdy před obědem. Mne ale odpoledne měl v hostelu vyzvednout dohodnutý shuttle z Panajachelu (z Posada de los volcanoes, jinak poslední pravidelný spoj odjíždí z autobusového nádraží v 10:30). Tak mi nic jiného nezbylo než si nechat objednat licencované taxi s taxametrem a v centru se projít sám. Taxikář přijel, zamknul mne uvnitř, aby mne zvenku nikdo neukradl a vyjeli jsme směr Central Plaza (40 QTZ). Byl slušný a tak jsme se dohodli, že mne za dvě hodiny bude na stejném místě čekat. Asi desetkrát mi vysvětlil, po které ulici se mohu pohybovat a kam už chodit nesmím a že si mám dávat pozor na projíždějící motorky.

Central Plaza Guatemala City

Vystoupil jsem na Central Plaza a první čeho jsem si všiml, byli policisté, kteří se v jedné ruce drželi velký plastový štít a v druhé ruce něco jako dřevěnou baseballovou pálku. Prošel jsem si Parque Central, Národní muzeum, katedrálu a tržnici. Snažil jsem se nezářit jako turista a vydal se z náměstí po Avenida 6 až po Calle 18 (ulice v GC nemají jména, jsou zde jen číslovány a vytváří síť na sebe kolmých ulic - Avenidy protínají Calle). Za pěkného počasí jsem se procházel po Avenidě, došel k historické vládní budově a sledoval obchůdky, ve kterých u vchodu stáli policisté s brokovnicemi zavěšenými přes rameno a velkými jako bazuka. V dohodnutý čas jsem se našel se svým taxikářem, který mne ještě provezl po městě a vyjel se mnou na vyhlídku na kopci nad městem.

Guatemala City

Odpoledne jsem byl zpátky v hostelu a o půl třetí pro mne měl přijet shuttle z Panajachelu. Šel jsem čekat ven a Manuel ještě na mne houkl "Čekej ve dvoře, ne aby jsi čekal na ulici".

 

 

 

 

 

  

 

 

  

PANAJACHEL - LAKE ATITLAN

6.4. - 7.4. 2013, cestopis část II.

 

Proč jet do Panajachelu

Je to jedna z nejznámějších turistických oblastí Guatemaly. Podél západního pobřeží země se táhne pás 30 sopek a Lake Atitlan se v tomto pásu nachází. Obklopují ho tři 3km sopky (nejvyšší je Volcan Atitlan 3 537m), které tak vytváří magickou scenérii. Pokud je však špatné počasí nebo jen opar, pak sopky vidět nejsou a z magického jezera se stává jezero naprosto obyčejné. Na břehu Lake Atitlan se nachází několik vesniček určitě malebnějších než je Panajachel, ale ubytování, autobusové  spojení nebo ATM se dá nejsnadněji zajistit právě v Panajachelu. Po jezeře se dá výletit na lodi nebo je možné se vydat na tůru po turistických stezkách v okolí jezera. V dosahu Panajachelu jsou velice zajímavé místní trhy, které jsou v Chichicastenango ve čtvrtek a v neděli a v Solola v úterý a pátek.

 

Jak jet do Panajachelu

Z Guatemaly City jsem původně měl naplánováno jet nejdříve do Antiguy a pak až do Panajachelu. Jenže do mého dalšího cíle do Semuc Champey by to bylo z Panajachelu už daleko a tak jsem zvolil nejdříve návštěvu Lake Atitlan. V Guatemala City pro mne přímo do hostelu Quetzalroo přijela vyzvednout dodávka z hotelu Posada de los volcanoes. Hotel kromě ubytování zároveň provozuje turistickou shuttle dopravu. Po cestě jsem se bavil s Američanem, který mi musel prozradit, že byl mariňákem a že dnes je úspěšným realitním agentem a sám bydlí v baráku za milión dolarů. Když jsme projížděli Antiguou, vůbec nevěděl, co to je. Většinu cesty jsme jeli po úbočí hor v nadmořské výšce cca 2000 metrů nad mořem a do Panajachelu jsme sjížděli už za tmy a za deště (25 USD, 3.5hod).

 

Tip na ubytování v Panajachelu

Ubytování jsem měl přes internet zajištěný již z Čech v Hotel Posada de los Volcanes (www.posadadelosvolcanes.com, je i na Agoda.com). Je to velice pěkný a čistý hotel (40 USD), z vyšších pater je možné dohlédnout na jezero se sopkami. A výhodná je možnost si u nich zajistit i dopravu.

 

Co jsem v Panajachelu zažil

V Panajachel je jedna hlavní turistická třída, která vede napříč vesnicí až k jezeru. Do vesnice jsem přijel se zpožděním až večer a tak jsem ten den sopky neviděl.

Ráno jsem vstal díky časovému posunu a také díky ptákům, kteří řvali jak o život, už o půl páté. Vykoukl jsem z pokoje, abych zjistil, jaké je počasí a zjistil jsem, že je sice modro, ale je opar. Šel jsem směrem k jezeru, abych si vyfotil sopky, ale žádné jsem neviděl. Tak jsem si alespoň po telefonu zařídil ubytování v Antigue, vybral peníze v ATM, koupil si tričko a prošel se po nábřeží.

Lake Atitlan bez vulkánů - Panajachel

V jednom kumbále, který ani nepřipomínal obchod, jsem narazil na starou babu, která měla v hrnci naházené Mayské předměty. Některé byly nové, ale u některých to vypadalo, že mohou být starožitné. Do oka mi padla malá kamenná Mayská hlava s maskou, která se dala nosit kolem krku jako přívěšek. Ačkoliv obvykle první dny na cestách za suvenýry neutrácím, tady mi to nedalo. Baba z 30 USD slevila na polovinu a tvrdila, že to má vetší hodnotu, protože to staré je. I kdyby nebylo, mne se to líbilo a nemohl jsem to tam nechat. Později jsem se po cestě v Guatemale ptal dvou místních lidí, kteří vypadali, že tomu rozumí, jestli to je staré a ti potvrdili, že ano. Tak alespoň k něčemu návštěva Panajachelu byla.

Po cestě

Kdybych měl víc času, jel bych další den na trhy do Chichicastenango, ale vzhledem k tomu, že jsem během čtrnácti dnů měl projet Guatemalu i Belize, tak jsem to vzdal a v 10 dopoledne jsem naskočil na shuttle směřující do Antiguy.

 

 

 

 

 

 

 

 

  

ANTIGUA

7.4. - 9.4. 2013, cestopis část III.

 

Proč jet do Antiguy

Spolu s Mayským Tikalem je Antigua nejznámější turistické místo. Od roku 1541 se odtud spravovalo území od jižního Mexika po Kostariku. Jenže ho postavili mezi sopky Aqua, Fuego a Acatenango (3976m) a další aktivní sopka Pacaya dříme opodál. A tak v roce 1773 se stalo to, že toto velkolepé město bylo zničeno zemětřesením a už se nikdy do své původní krásy neobnovilo. Dodnes je ve městě zbořeno okolo 40 kostelů. Antigua je známá i svým kamenným křížem na kopci, odkud je fotogenický pohled na město se sopkou Aqua v pozadí.

 

Jak jet do Antiguy

V Posada de los volcanoes jsem si zařídil odvoz do Antiguy (2.5 hod, 12 USD). Nastoupil jsem v 10 dopoledne a v Antigue jsem byl po poledni.

 

Tip na ubytování v Antigue

Byl jsem v koloniálním městě a chtěl jsem bydlet v koloniálním domě. To, co jsem však objevil v Posada San Sebastian www.posadasansebastian.com, to naprosto předčilo mé očekávání. Pan majitel byl místní umělec a z domu vytvořil kulturně historické místo (50 USD). Pokoje byly vkusně vyzdobené a člověk si skutečně připadal jak v 17. století. Po schodech se dalo vyjít na střechu a užít si výhledy na město a vulkány, které obepínaly město. Pokud bych chtěl bydlet levněji, asi bych bydlel v hostelu Black Cat.

 

Co jsem v do Antigue zažil

Hned jak jsem se ubytoval, šel jsem se projít po městě s tím, že to nakonec nasměruji na ten kopec nad městem a udělám fotky s kamenným křížem Cerro de la Cruz a sopkou Aqua. Pana domácího jsem se proto pro jistotu ještě zeptal, zda je bezpečné na kopec vyjít a on řekl, že dnes už je to v pohodě. Od Posady San Sebastián je to na náměstí Parque Central asi jen 3 minuty chůzí. Prohlédl jsem si paláce, ze kterých se řídila Střední Amerika, prohlédl zbořenou katedrálu de Santiago a došel ke slavnému oblouku Arco de santa Catalina. Podle mapy jsem si to pak namířil na kopec s křížem. Za každou zatáčkou tam dnes stojí nebo spíš sedí policista s tou svou protitankovou brokovnicí. Vylezl jsem na kopec, abych si konečně udělal fotografie guatemalské sopky, ale než jsem tam došel, tak jsem ji měl znovu jako naschvál v oparu, takže zase nic.

Cerro de la Cruz bez sopky Aqua

Po cestě z kopce jsem prošel kolem zbořeného kostela, a protože byla zrovna neděle, konaly se zde trhy. Místní trhovkyně měly na zemi rozprostřené své pestrobarevné výrobky a já se nechal unést.

Nedělní trh

Na internetu jsem četl, že se v Antigue bohužel v bankomatech skenují platební karty. Tak dnes se už neskenují, policista s brokovnicí stojí i u bankomatu.

Arco de santa Catalina, Antigua

Večer jsem si zašel do Black Cat hostelu na na dvě, protože to tam mělo atmosféru. A pak jsem si v obchodě po cestě domů koupil ještě jedno litrové pivo Gallo (27QTZ) a tohoto guatemalského kohouta jsem si pak šel vypít k sobě při svíčce na verandu.

Antigua

Poslední ráno před odjezdem jsem utíkal znovu na kopec ke kříži naposledy zkusit štěstí a vyfotit kulisu guatemalských sopek a opět jsem pro změnu měl všechno v oparu.

 

 

 

 

 

 

 

  

 

SOPKA PACAYA

8.4. 2013, cestopis část IV.

 

Proč jet na Pacayu

Je to jedna ze tří aktivních sopek Guatemaly, která je navíc jednoduše dosažitelná z Antiguy. V roce 2010 byla velice činná a zničila jednu vesnici. Na internetu mne fascinovaly obrázky turistů, jak jdou v těsné blízkosti tekoucí lávy a mají z toho srandu (viz Google obrázky). Její výška je 2550 m metrů nad mořem, ale túra z bezpečnostních důvodů končí dole na úpatí hory hodně pod kráterem.

 

Jak jet na Pacayu

Já to udělal tak, že jsem si na recepci Posady San Sebastian řekl o radu a pan majitel mi výlet rovnou prodal (17 USD). A ráno pro mne přijela dodávka až před dveře.

 

Tip na ubytování

Po půldenním výletu jsem se vrátil zpět do Antiguy.

 

Co jsem na Pacaye zažil

Ráno jsem zase nemohl spát, tak jsem využil wifi a z postele jsem psal emaily na mobilu.

Výlet na Pacayu začal zajímavě. Místní mistr nás začal sbírat dodávkou, ale zjistil, že mu někteří lidi odřekli a že jsme jen tři. Tak to asi 45 minut řešil se svým šéfem a nechtěl jet dál. Nikdo z nás tří španělsky neuměl, tak jsme přesně netušili, co se vlastně děje. Já tyto situace už zažil, ale postarší pán byl nervózní. Chtěl jsem ho odreagovat upozorněním, že jeho paní nemá na sopku vhodnou obuv - šla jen v pantoflích, ale nepovedlo se mi to. Nakonec malou dodávku vyměnili za velký americký školní autobus. Fakt nevím, v čem byl zádrhel.

Cestou na sopku Pacaya

Přijeli jsme k sopce a sopka se zahalila tradičně do oparu (vstup 50 QTZ). Pro slabší kusy byli sice připraveni koně, ale výšlap nijak extrémní nebyl. Myslel jsem, že bude větší chladno a byl jsem rád, že jsem si s sebou vzal dostatek vody. Šli jsme stezkami vzhůru a ocitli se na lávovém poli, po kterém se před třemi lety valila žhavá láva. V jedné chvíli se mrak od vulkánu odpoutal a my jsme uviděli kráter. Pak znenadání vyšla rána jak z děla, z kráteru se zakouřilo a Kolumbijec vedle mne jen škytl "Co to ježišmarjá bylo?"

Cestou na sopku Pacaya

Nakonec jsme po dvou hodinách došli do údolí pod samotnou sopkou, ale dál nás nepustili, protože to bylo nebezpečné. Okolo nás už byla na dotek půda horká, všude byla jen černá láva a z kráteru občas vyšel fumarol.

Cestou na sopku Pacaya

Po cestě jsem si sbíral lávové kameny a dával si je do kapsy, přišly mi zajímavé. Jenže já si je nevědomky dával do kapsy, ve kterých jsem měl sluchátka. Když jsem si po výletě cestou zpět sluchátka nasadil a pustil do nich hudbu, zjistil jsem, že nejdou. A zřejmě proto, že jsem si k nim dal ty zajímavé kameny. Vztekle jsem je pak všechny vyhodil, nebo bych ještě zmagnetoval půl letiště i s letadlem. Takže z toho plyne ponaučení - ke sluchátkům lávové kameny nedávat.

Sopka Pacaya

Když jsme se vrátili zpět do Antiguy, zašel jsem si na neturistický oběd a ten mne stál 20 QTZ. Zašel jsem i na internet (10 QTZ/hod) a do Black cat zase na pivo.

 

 

 

 

  

 

 

 

 

SEMUC CHAMPEY

9.4. – 12.4. 2013, cestopis část V.

 

Proč jet do Semuc Champey

Chtěl jsem být pár dní v přírodě a Semuc Champey bylo ideální místo. Nacházejí se tam malé Plitvice, jeskyně a místní řeka nabízí spoustu aktivit.

 

Jak jet do Semuc Champey

V Antigue jsem si našel cestovku Adrenalina a s předstihem si koupil lístek na turistický shuttle až do Lanquinu (200 QTZ). Vyjeli jsme v 8 hodin ráno a po cestě jsme ještě ve městě nabírali další cestující. Přistoupila sebevědomá Kanaďanka, která aniž by se řidiče zeptala, nakufrovala se mu na přední sedadlo a propojila si svůj IPhone s palubním rádiem, takže jsme všichni museli poslouchat její oblíbenou hudbu. Později k nám však přistoupil postarší člověk a ten jí to zase sebevědomě vypnul. Přistoupila k nám i další holka, které bylo úplně jedno, že se čeká jen na ni a ve dveřích auta si ještě čistila zuby. Všichni jsme na ni zírali a čekali, až to dokončí, vypláchne si pusu a nastoupí. Další borec byl Brazilec, který cestoval bez trička a bylo tak znát, že si holí hruď. Na hlavě ale měl klobouk, který nosili naši dědové v padesátých letech. V tomto osazení jsme jeli přes Guatemala City, kde jsem ze silnice pozoroval slumy (viz Google obrázky). Do Cobánu jsme dorazili asi ve dvě odpoledne a odtud jsme pokračovali směrem na Lanquin. Ve čtyři odpoledne jsme sjeli z úbočí hor na nezpevněnou prašnou silnici a sjížděli jsme do údolí. V pět jsme byli v Lanquinu. Tady jsem zjistil,  že mám po telefonním signálu a tak jsem někoho v jakýsi kanceláři ukecal, aby mne pustil na chvíli na počítač a poslal jsem zprávu domů (v Utopii alespoň wifi signál nakonec byl). Poslední část cesty jsme si prožili vestoje na korbě pickupu, který nás vezl dalších 45 minut hlouběji do neznáma. Po cestě jsme nabrali spolunocležníky, kteří se vraceli z raftování. V šest hodin večer jsem po celodenním přesunu úspěšně dorazil až do Utopie.

Cestou do Utopie

 

Tip na ubytování v Semuc Champey

Tip na ubytování Utopia Eco hotel www.utopiaecohotel.com jsem dostal od Manuela v Quetzalroo a rezervaci jsem si udělal po telefonu z Antiguy. Udělal jsem dobře, to co jsem tam objevil, mne ohromilo. Připadal jsem si v první chvíli jak v pohodové komunitě ve filmu Pláž. Hostel byl postaven nad řekou uprostřed přírody. Je to velká dřevěná stavba, kde dolní otevřené patro sloužilo jako bar, restaurace a terasa s výhledem do přírody. Druhé patro, které také občas postrádalo obvodové zdi, sloužilo pro spaní. Nacházely se tam spací sítě (30 QTZ), dvoupatrové postele (40 QTZ), ale i privátní pokoje (120 QTZ). V Utopii nikdo nic neřešil, všichni byli v pohodě, večer hrála živá hudba, kolem pobíhali psi a všichni se bavili. Doporučuji, takové ubytování vždy hledám, ale málokdy najdu.

Utopia Eco hotel

 

Co jsem v Semuc Champey zažil

Přijel jsem do Utopie a už při vyřizování vstupních formalit jsem majitele požádal, zda mohu zůstat o den déle.

O půl osmé se všichni pomalu přesunuli na terasu a zasedli společně k večeři (35 QTZ), která se všem jednotně podávala. Byli tam Mexičani, Američani, Kanaďani, Argentinci i místní. Mexičani měli dlouhé vlasy, vousy, copánky, byli potetovaní a vůbec vypadali strašidelně. Když jsem je však poznal blíže, zjistil, že jsou to slušní a inteligentní lidi. Ti po večeři začali hrát na kytary mexické písně a všichni se bavili a já u toho vypil jedno šestipivo.

Po večeři jsem seděl na lavici a kochal se přírodou, která se rozléhala přede mnou. Najednou koukám, že něco většího se pohnulo na lavici vedle mne. A když jsem zaostřil, zjistil jsem, že si mne prohlíží velký štír.

Ráno jsme naskočili na pickup a prašnou cestou jsme jeli zpět k Semuc Champey. To je místo, kde řeka proniká do podzemí, ale zároveň teče i po povrchu. Vytváří tak zajímavé útvary, bazény a podobá se to miniaturním Plitvicím. My jsme však nejdřív zamířili k jiné části řeky a ti odvážnější si mohli sednout na patnáctimetrovou houpačku a nechat se zhoupnout a ve finále se vystřelit do vody. Když jsem viděl, v jaké rychlosti se při tom zhoupnutí míjejí balvany na břehu i ve vodě, nechal jsem to těm, co ještě zlomenou páteř neměli.

Semuc Champey

Návštěva jeskyní Grutas Las Marias byla jedním z největších zážitků. Řekli nám, že si máme nechat všechny věci ve strážním domku a jen v plavkách se vydat za mladým místňákem. Tušil jsem, že jdeme do jeskyně a že bude neosvětlená, ale nějak mi nedošlo, že bude i zatopená. Do ruky jsme každý dostali zapálenou svíčku a pomalu se ponořili do tmavé hluboké vody. Postupně jsme si na tu tmu zvykali a světlem ze svíčky si temnotu pomalu odkrajovali. Občas se dalo postavit, ale většinou jsme museli plavat. Komu svíčka zhasla, musel počkat a zapálit si od druhého. Několikrát jsme došli na konec určité sekce a v té tmě, se svíčkou v ruce, jsme museli přelézat po mokrých balvanech, po žebřících a dokonce i po lanech někam o patro výš, abychom to zase o pár metrů dál stejným způsobem slezli a mohli pokračovat v plavání. Občas jsme se na sebe koukali a říkali si, že tohle mohou povolit asi jen v Guatemale. Stačilo trochu uklouznout a spadnout na kameny pod sebe. Po 45 minutách jsme doplavali na konec jeskyně a tam měli někteří možnost si vyšplhat o 3-4 metry výše a skočit si do tmy pod sebou. Cestou zpátky jsem plaval první, abych si užil být sám v naprosté tmě. V jednu chvíli jsem v dáli za sebou uslyšel těžké šplouchnutí a výkřiky. Ohlédl jsem se za sebe a pohlédl na Američanku, která plavala za mnou. V její tváři bylo zděšení. Aha také si myslí co já, asi se tam musel zrovna teď někdo zabít... Chvíli jsme nehnutě poslouchali a naštěstí se po určité chvíli ozval znovu smích. Po hodině a půl jsme vyplavali ven, jako třetí za námi vyšel ten mladý místňák, co měl roli průvodce a říkám mu "Kde jsou ostatní?" a on odpověděl "Nevím" a šel dál...

 

Jeskyně Grutas Las Marias. Tyto fotografie jsou vlastnictvím webové stránky www.weltweiseversuchung.de a jsou zde uveřejněny s jejich souhlasem.

Plni zážitků z jeskyně jsme se poté vydali na protější kopec na vyhlídku, ze které jsou Plitvice krásně vidět. Tam si Kanaďanka nemohla zapálit fajfku a něco po mně chtěla. Tak jsem ji dal cigaretu a až za chvíli mi došlo, že to nebyla fajfka obyčejná a že cigaretu určitě nechtěla. Po cestě zpátky dolů k řece jsem u cesty spatřil světle zelenou dlouhou zahradní hadici a ta se znenadání pohnula. Naštěstí si mne nevšímala.

Semuc Champey

Zbytek dne jsme se koupali v Plitvicích a užívali si přírody. Některým adrenalin nestačil a tak vylezli na skálu a z ní ještě výše na strom a z dobrých 12 metrů skákali do řeky.

Večer jsem zašel za vlasatým Mexičanem, který se po cestách živil tím, že vyráběl šperky. Požádal jsem ho, zda by mi nepřidal provázek k mé Mayské hlavě, co jsem koupil v Panajachel. Povázek připevnil a hlavu obdivoval.

Další den po snídani (20QTZ) jsem se vydal za doprovodu místňáka na túru kolem řeky (50 QTZ). V jednom místě chytal místní rybář ryby jen na kus provázku, jinde dováděli děti ve vodě. Několikrát jsme řeku přecházeli po kilometrových zavěšených mostech s děravými prkny. Když nám bylo horko, tak jsme se vykoupali. Za chvíli s námi šel houf dětí, které chtěli Quetzal, a za ten si o hodinu později koupili v plechové budce sladkost.

Túra kolem řeky

Pozdě odpoledne jsme v Utopii naskočili na pickup a jeli jsme z Utopie opět k Semuc Champey. Zpátky do hostelu jsme se měli dostat na pneumatikách po řece (60 QTZ). Každý jsme s sebou měli zásobu plechovek piv, někteří byli vyzbrojeni i fajfkami a vyrazili jsme. Ze začátku byla řeka klidná, ale po chvíli jsme se dostali do peřejí a začala být legrace. A stoupala s počtem vypitých piv. A protože se už šeřilo, místní se vyhrnuli ze svých jednoduchých příbytků a zahájili večerní očistu. Ženský se umývali do poloviny těla nahé a do toho jsme se přiřítili my na pneumatikách s pivem v ruce. O dvě a půl hodiny později jsme šťastně dopluli do Utopie.

Tubing

 

 

 

 

 

 

 

  

 

FLORES - MAYSKÝ TIKAL

12.4. - 14.4. 2013, cestopis část VI.

 

Proč jet na Flores - Tikal

Flores je nejčastějším cílem turistů, kteří mají v plánu navštívit Tikal. Flores tvoří dvojče s městečkem Santa Elena. Zatímco Flores je malebný a leží na ostrově, Santa Elena je ošklivá a je na pevnině. S ostrovem je spojená úzkým mostem.

Tikal je jeden z nejznámějších Mayských památek, byl osídlen již v 7. století před Kristem, v době svého největšího rozkvětu v něm žilo přes sto tisíc lidí na rozloze 30km čtverečních. Zanikl podobně jako ostatní městská Mayská království cca v 9. století našeho letopočtu. Dnes je v této lokalitě zaznamenáno přes 4000 struktur.

 

Jak jet na Flores - Tikal

V Utopii jsem se zarezervoval a zaplatil lístek až do Floresu (175 QTZ). Na pickupu nás ráno dovezli zpátky do Lanquinu a tady jsme v 9 ráno přeskočili do shuttlu. Nasedl se mnou i starý známý vlasatý Mexičan s celou svou živností a s malým pejskem. Když už byl celý naložený, řidič si všiml psa a sdělil Mexičanovi, že ho kvůli psovi nevezme. Mexičan byl nešťastný, řidiče přesvědčoval, že nemá jinou možnost jak cestovat a že se psem běžně v autobuse jezdí. Řidič se nakonec nechal obměkčit a vyrazili jsme. Za půl hodiny se pejsek samozřejmě jako naschvál poblil. Po hodině jsme se dostali z hor na rovinu a po ní jsme jeli dalších několik hodin. Jedenkrát jsme museli na převozu přebrodit řeku, protože most jaksi chyběl. Z okna dodávky jsem většinou pozoroval vypálenou zemi, kde se místní snažili odstranit lesy a zakládat pole. Po deseti hodinách jsme nakonec dorazili do Santa Eleny a následně do Floresu.

 

Tip na ubytování ve Floresu

Mezi populární ubytování ve Floresu patří hostel Los Amigos a hostely Hospedaye Doňa Goya, hospedajedonagoya.weebly.com. Já zapadl do Hospedaye Doňa Goya 2 za 80 QTZ. Pokoj byl čistý, ale měl jsem ho do dvora a bylo v něm horko. Hostel má skvělou střechu, na které se dalo ve stínu ležet v síti a pozorovat jezero.

 

Co jsem na Tikalu zažil

V podvečer se místní procházeli po nábřeží a děti skákaly na mole do jezera. Večer jsem poseděl u piva v baru a těšil se na Tikal, kvůli kterému jsem vlastně do Guatemaly přijel.

Flores

Ráno jsem vstával už ve čtyři a o půl páté jsem si ještě za hluboké tmy sedl na obrubník u silnice a čekal, jestli mne někdo vyzvedne. Lístek na Tikal jsem měl koupený v místní cestovce, která byla poblíž hostelu (80QTZ doprava + 150 QZT vstup do Tikalu). Tradičně nikdo delší dobu nejel a navíc bylo naprosté ticho. Popošel jsem kousek a zjistil jsem, že jen pár metrů vedle mne sedí na obrubníku další postava a vedle další. Shodli jsme se navzájem, že jsme v tom spolu a čekali dál. Dodávka nakonec přijela a my jsme vyjeli směr bájný Tikal. Po hodině jsme přijeli do rezervace a další půlhodinu jsme jeli už jen hustým pralesem. V šest ráno jsem tedy už byl v Tikalu, odpoutal se od naší malé skupinky a vydal se po značené stezce vzhůru k magickým Mayským pyramidám. Po cestě jsem potkal opici, obrovskou veverku a nakonec nosály.

Ráno v Tikalu

Po patnácti minutách jsem narazil na první pyramidu a vyrazilo mi to dech. V tichu zeleně přede mnou vyrostla obrovská budova, kterou by tu člověk nečekal. Narazil jsem na Templo I u Gran Plaza.

Templo I

Šel jsem sám stezkou k další pyramidě a něco poblíž v lese začalo strašně řvát. Bylo to šílený, jako když startuje hejno tiráků. Vzpomněl jsem si, že jsem v zemi jaguárů a začal jsem se sám v tom lese lehce obávat. Po chvíli jsem potkal jakéhosi zaměstnance a raději jsem se zeptal, co to řve. Odpověděl mi, že to jsou Howler monkeys - vřešťani. Ale že opice jsou schopny vydat takový řev, to jsem předtím netušil.

Templo IV

Došel jsem k nejvyšší pyramidě Templo IV. Ta je druhou nejvyšší mayskou budovou po La Danta v El Mirador, který je ještě severněji v hlubokých pralesích u mexických hranic. Templo IV měří 65 metrů a po straně na ni vedou dřevěné schody. Vyšplhal jsem na ni a posadil se na schod. Bylo 7 ráno a přede mnou létali barevní papoušci, na blízkých stromech seděli ptáci kakadu se svými zahnutými žlutými zobáky a do toho řvaly howler opice. V dáli z bujné zeleně vyrůstaly ostatní vrcholky pyramid. Takhle jsem tu seděl úplně sám celou hodinu.

Sám na vrcholu Templo IV

V Tikalu jsem celkem strávil 5 hodin a nachodil snad deset kilometrů.

Areál Tikalu

Cestou nazpět si jeden Anglán sedl v dodávce čelem k nám, nasadil si na hlavu sluchátka a hudbou byl tak unešenej, že sebou celý v rytmu házel. My co jsme tu hudbu neslyšeli, jsme si mysleli, že se zbláznil.

Templo V

Poslední ráno v Guatemale jsem opět naskočil na autobus už v 5 ráno a uháněl k hranicím směr Belize.

 

 

... kam dál? Prohlédněte si itinerář, fotografie z cesty nebo si přečtěte rady na cestu do Guatemaly. Pokud budete mít dotazy, napište mi.