CESTOPIS KUBA

Než se do cestopisu začtete, prohlédněte si itinerář a přečtěte si rady na cestu na Kubu. 

HAVANA

13.12. – 16.12. 2008, cestopis část I.

Proč jet do Havany

Stará koloniální Havana je vyjímečný zážitek. Město bylo založeno již v roce 1515, je na seznamu památek Unesco a přezdívá se mu Paříž Karibiku.

Jak do Havany cestovat

Letěli jsme po trase Praha – Paříž – Havana. Na letišti v Havaně jsme si vystáli asi hodinovou frontu na imigračního úředníka. Ten v naší frontě byl obzvlášť rychlík. Poté následoval boj o zavazadla, kdy v malé odbavovací hale o svůj majetek bojovalo asi 300 turistů. Batohy a kufry odpadávaly z pohyblivých pásů, válely se po zemi a následně přes ně přepadávali i samotní turisté. V příletové hale na nás pak čekala zřejmě polovina Kuby, ale nakonec jsme se bez újmy prodrali až k taxíku. Do centra Havany to stojí 25 CUC, my jsme se o jízdné podělili s jedním Norem.

Tip na ubytování v Havaně

Ubytování v Havaně jsme měli zajištěno již z domova a to v hotelu Telegrafo. Chtěli jsme totiž na vlastní kůži poznat atmosféru nádherného koloniálního hotelu. Hotel má výbornou polohu v centru Havany kousek od Capitolia a na začátku široké třídy Prady. Dá se bydlet i v Casa Particular, pro rezervaci může pomoci adresa www.havanacasaparticular.com (dnes je již možné zkusit globální rezervační stránky jako je např. Booking.com).

Telegrafo v modrém

Co jsem v Havaně zažil

Po snídani jsme třídou Prado (Passeo di Marti) došli na nábřeží Malecon a za krásného ranního dne jsme pozorovali moře a vlny, jak se rozbíjejí o nedalekou pevnost. Obdivovali jsme fantastické koloniální domy, které v Havaně chřadnou, a vláda je nestačí opravovat. V historických skvostech bydlí Kubánci prakticky zdarma a na balkónech si chovají třeba i slepice. Někde jsme četli, že v Havaně spadne každý den jeden dům.

Prado

Vrátili jsme se k budově bývalého parlamentu ke Capitoliu, sedli jsme si na schody a sledovali čilý provoz starých veteránů na hlavní třídě pod námi. Malí klučíci si hráli a klouzali se po mramorovém obložení dolů.

Capitolio

Navštívili jsme továrnu na výrobu doutníků Partagas (10 CUC). Na Kubě je takových továren sedm a tato se nachází právě hned za Capitoliem. Kubánky sice na svých stehnech nic neválí, ale i tak je velice zajímavé na vlastní oči vidět, jak a v jakém prostředí se slavné doutníky vyrábějí. Přišlo nám, jakoby se tam zastavil čas. Kubánci vyrábějí doutníky jen pomocí nože a přitom poslouchají vedoucího, který jim na vyvýšeném pódiu předčítá noviny.

Na ulici před barem nás oslovil Kubánec s dotazem odkud jsme. Když jsme odpověděli, že z České republiky, začal skákat do výšky, že tam pojede s kapelou. Pozval nás dovnitř do baru na mojito a začal vykládat, jak je chudý. Začínalo mi to pomalu docházet a přemrštěný účet za tři mojita mi to potvrdil. Od té doby si na na cestách na tyto rozhovory dávám pozor...

Vzali jsme si cocotaxi a navštívili jsme slavnou cukrárnu Coppelii ve Vedadu. Pokud si člověk chce tady dát zmrzlinu za kubánské Pesos, pak se musí převléct za Kubánce a stoupnout si do jedné ze čtyř stometrových front. Druhá varianta je dát si ji bez fronty, ale za konvertibilní Pesos.

Vraceli jsme se už pěšky po nábřežní promenádě Malecon. Sledovali jsme hloučky lidí, jak se veselí, jak popíjí levný rum, jak se koupou v moři, chytají ryby nebo se jen prochází. A do toho zapadalo sluníčko.

Na nábřeží Malecon

Seděli jsme v baru a poslouchali kapelu, která na plné pecky hrála salsu. A pak jsem si všimnul ruky jedné zlodějské, jak nám přes venkovní oplocení šátrá v batohu. To se mi ještě nikde nestalo, ale vše je asi jednou poprvé.

Další den jsme navštívili starou Havanu. Procházeli jsme náměstí katedrály Svaté Panny Marie a vyfotili si Havanskou katedrálu, jednu z nejstarších na americkém kontinentě. Došli jsme na náměstí Plaza de Armas a pozorovali čirý ruch před Palácem kapitánů.

Havanská katedrála Svaté Panny Marie

Stará Havana je plná kubánských barů, kde se pije mojito, kouří doutníky a poslouchá živá salsa. Navštívili jsme i La Bodeguitu Del Medio. Vyšli jsme do druhého patra a chtěli si dát něco k jídlu. Volný měli jen jeden stůl pro čtyři a to se personálu nelíbilo, takže jsme si nedali nic a šli pryč. Ta pražská La Bodeguita je stejně pěknější... Nakonec jsme si dali mojito v úplně jiném baru s venkovní zahrádkou, poslouchali živou salsu a potkali první Čechy.