BARACOA
17.12. - 21.12. 2008, cestopis část III.
Proč jet do Baracoy
Především kvůli exotické přírodě. Je to odlehlý kraj, kde silnici vybudoval teprve Fidel Castro na začátku 60let. Do té doby byl přístup do Baracoy jen po moři. Okolo Baracoy jsou krásné deštné pralesy, kde se dá chodit na treky, a pěkné pláže.
Jak do Baracoy jet
Nejdříve jsme tam chtěli jet pronajatým autem. Ale v Santiagu žádné neměli anebo říkali, že neví, jestli bude. Nechápal jsem, jak pracovník půjčovny aut neví, jestli má podnik auto. Šli jsme tedy alespoň zkusit na stanici autobusů Viazul a Astro sehnat lístky. Tam zase pracovníkovi v pokladně došla náplň v tužce a to byl takřka neřešitelný problém. V jednu chvíli si nedokázal poradit, jak si psát do sešitu rezervace. Nakonec jsme se dozvěděli, že zítřejší autobus je už plný. Tak jsme si tu rezerovovali alespoň lístky do Trinidadu, kam jsme se chystali po návratu z Baracoy. Jenže problém s odjezdem do Baracoy stále přetrvával. Následující 2 hodiny jsme zjišťovali ostatní možnosti, jak z toho Santiaga utéct a nakonec jsme jeden pronájem auta sehnali (80 CUC/den za Pegueot 206). Paní pracovnice si vzala dýško ve formě nevratné rezervační zálohy 10 CUC. Ale podstatné bylo, že do Baracoy jsme následující den přeci jen odjeli. A nakonec jsme byli i rádi, že autem, protože naše ubytování ve vesnici Maguana, která leží 20km za Baracoou, to vyžadovalo. Vzali jsme sebou stejně starou belgickou dvojici, která řešila podobný problém jako my a podělili se o náklady. Cesta trvá 5 hodin (250km) a během ní jsme minuli 2 auta a na dálnici koňský povoz. Po cestě do Baracoy jsme se zastavili v jakési vesnici na oběd. V restauraci jsme byli sami, měli jedno jídlo (rýži s játry) a pro pití jsme si museli jít do vedlejšího obchodu. Byla to legrace, ale stálo to jen 5 CZK. O kus dál jsme zastavili u transparentu Guantanamo a koukali se na americkou základnu, která se rozprostírala v dáli před námi. Přepadl nás tam houf dětí vracejících se ze školy a Belgičani jim rozdali barevné pastelky.
Tip na ubytování v Baracoe
Na internetu jsme už v Čechách našli dřevěný resort Villa Maguana ve vesnici Maguana přesně podle našich představ, ale rezervaci jsme udělali až v Havaně. Je 20km od Baracoy a posledních 10km je silnice bez asfaltu. Stálo to absolutně za to: klid, pláž a místní kolorit. V resortu (čtyři dřevěné vilky) jsme byli celkem 4 noci a většinu jsme tam byli sami nebo ještě s jednou dvojicí turistů. Místní personál byl v drtivé přesile. Velice dobře vařili přímo v resortu, ale to jsme bohužel zjistili až poslední večer. Jinou variantou ubytování je nepřeberné množství Casa Particular přímo v Baracoe.
Villa Maguana
Co jsem v Baracoe zažil
Následující den po příjezdu jsme se vydali na cestu pralesem na stolovou horu El Yunque (El Kovadlina v překladu). O této hoře s useknutou špičkou psal ve svém lodním deníku už Kryštof Kolumbus. Autem jsme dojeli zpátky z Maguany až těsně k Baracoe a k výchozímu bodu stezek nás pak pralesem vzali místní průvodci gazíkem. Cesta byla po letních hurikánech v takovém stavu, že v jednu chvíli nám ji upravoval bagr. Jeli jsme ve stoje na korbě a připadal jsem si jak Indy. V pralese jsme byli už víckrát, ale ještě nikdy jsme se nebrodili řekou. Já tušil, že nás to čeká, ale Šárce jsem to pro jistotu neřekl, aby si to náhodou předem nerozmyslela. Průvodce, který šel s námi (25 CUC), v jednu chvíli ukázal přes řeku a bylo. Celkem jsme trnuli 200 metrů, uprostřed to bylo skoro po pás, ale přešla to i má hodně subtilní ženuška. Po cestě jsme trhali mandarinky a cucali kakao ze stromu. Cesta trvá asi 3.5 hodiny tam a zpět a nahoru je to opravdu nahoru. V jednom kritickém místě jsem byl málem propálen ukrutně přísnýma očima své drahé polovičky a tak jsem vrchol El Yunque nakonec dobyl sám.
El Yunque
Šli jsme se projít po Baracoe a narazili jsme na cukrárnu. Dveře od cukrárny neměly zvenku kliku, proto tam měli pracovnici, která dveře otevírala zevnitř. Podle jejího pohledu jsme hned nabyli dojmu, že si tam neoprávněně jdeme pro sladkou odměnu, kterou Fidel rozdává jen svým Kubáncům. My jsme to však chápali a byli ochotni cenu zaplatit v CUC a ne v pesos. Pracovnice však nechápala, že my chápeme. Společně se dvěma dalšími kolegyněmi byly k smrti znuděné a braly objednávky, až když předchozí objednávka byla ukončena, tzn. zmrzlina donesena a snědena. Mezitím paní pracovnice jen stály a nudily se, zatímco hosté disciplinovaně seděli. Místní Kubánci byli asi na toto tempo zvyklí, protože jen mlčeli. Po dvaceti minutách nám docházelo, že žádné sladké nebude a zvedli jsme se k odchodu. V tu chvíli se zvedl jiný host a rukama nohama se nám snažil vysvětlit, že máme mít trpělivost. Bylo mi ho líto.
Baracoa
Protože je v Baracoe velká čokoládovna, tak jsme si na ulici koupili alespoň jednu malou čokoládu. Připomínala mi tu, co jsem si jako malé děcko sám vyráběl v hrnku z kakaa, másla a cukru.
Potkali jsme tam skupinku Čechů, která projížděla východní část Kuby na kole. Měli to asi trochu dobrodružné, protože paní na kole spadla a byla celá podřená a měla ruku v sádře. Při cestě venkovem, kam turista málokdy zavítá, měli velké problémy s ubytováním. A tak se jim třeba stalo, že když večer nevěděli kde přespat, klepali na dveře vesnických paneláků a prosili vystrašené obyvatele o nocleh. Dovedu si představit, že to nemohlo být příjemné ani pro jednu stranu... Určitě vystavovali místní určitému riziku, protože ubytovávat mimo licencované Casa Paricular je na Kubě nezákonné.
Na pláži ve vesnici Maguana nás z ničeho nic navštívilo velké prase a pak odešlo. Celou pláž jsme měli jen pro sebe, kromě nás a prasete tam nikdo jiný už nebyl. V moři jsme nacházeli tak velké mušle, že by se sotva vlezly do batohu.
Pláž ve vesnici Maguana
Několikrát se nás přišel na pláž zeptat místní vesničan se vzezřením obyvatele Sing Singu, jestli budeme chtít obědvat, že nám oběd donese na deku. Když to vypadalo, že se nehodlá vzdát, rozhodli jsme se, že to zkusíme. Za 10 CUC nám donesl kýbl rýže, výbornou rybu, talíře a příbory. Díval se, jestli se nikdo nedívá. Jídlo bylo výborné a po zaplacení byl Sing Sing šťastný jako malé dítě. Po dobrém obědě mi tu zavolali mí hodní kamarádi z naší pravidelné páteční schůze, aby mi sdělili, jaké je pivo a udělali účet na telefonu. Tímto je všechny zdravím.
Pláž Villa Maguana
Při cestách z vesnice Maguana do Baracoy jsme zastavovali Kubáncům, kteří u silnice marně čekali na náklaďák nebo koňský povoz, který by je svezl. Byli vděční a na oplátku jsme často dostali třeba mandarinku. Cestou zpět jsme zase po tmě potkávali cyklisty, kteří jeli dlouhé kilometry po prašné silnici bez svítilny v naprosté tmě a cestu před sebou odhadovali patrně jen podle oblohy plné hvězd.
Cestou necestou Baracoa - Maguana
