user_mobilelogo
kuba head

Seznam článků

CESTOPIS KUBA

Než se do cestopisu začtete, prohlédněte si itinerář a přečtěte si rady na cestu na Kubu

  

 

HAVANA

13.12. – 16.12. 2008, cestopis část I.

 

Proč jet do Havany

Stará koloniální Havana je vyjímečný zážitek. Město bylo založeno již v roce 1515, je na seznamu památek Unesco a přezdívá se mu Paříž Karibiku.

 

Jak do Havany cestovat

Letěli jsme po trase Praha – Paříž – Havana. Na letišti v Havaně jsme si vystáli asi hodinovou frontu na imigračního úředníka. Ten v naší frontě byl obzvlášť rychlík. Poté následoval boj o zavazadla, kdy v malé odbavovací hale o svůj majetek bojovalo asi 300 turistů. Batohy a kufry odpadávaly z pohyblivých pásů, válely se po zemi a následně přes ně přepadávali i samotní turisté. V příletové hale na nás pak čekala zřejmě polovina Kuby, ale nakonec jsme se bez újmy prodrali až k taxíku. Do centra Havany to stojí 25 CUC, my jsme se o jízdné podělili s jedním Norem.

 

Tip na ubytování v Havaně

Ubytování v Havaně jsme měli zajištěno již z domova a to v hotelu Telegrafo. Chtěli jsme totiž na vlastní kůži poznat atmosféru nádherného koloniálního hotelu. Hotel má výbornou polohu v centru Havany kousek od Capitolia a na začátku široké třídy Prady. Dá se bydlet i v Casa Particular, pro rezervaci může pomoci adresa www.havanacasaparticular.com (dnes je již možné zkusit globální rezervační stránky jako je např. Booking.com).

Kuba 07

Telegrafo v modrém

 

Co jsem v Havaně zažil

Po snídani jsme třídou Prado (Passeo di Marti) došli na nábřeží Malecon a za krásného ranního dne jsme pozorovali moře a vlny, jak se rozbíjejí o nedalekou pevnost. Obdivovali jsme fantastické koloniální domy, které v Havaně chřadnou, a vláda je nestačí opravovat. V historických skvostech bydlí Kubánci prakticky zdarma a na balkónech si chovají třeba i slepice. Někde jsme četli, že v Havaně spadne každý den jeden dům.

prado

Prado

Vrátili jsme se k budově bývalého parlamentu ke Capitoliu, sedli jsme si na schody a sledovali čilý provoz starých veteránů na hlavní třídě pod námi. Malí klučíci si hráli a klouzali se po mramorovém obložení dolů.

Kuba 05

Capitolio

Navštívili jsme továrnu na výrobu doutníků Partagas (10 CUC). Na Kubě je takových továren sedm a tato se nachází právě hned za Capitoliem. Kubánky sice na svých stehnech nic neválí, ale i tak je velice zajímavé na vlastní oči vidět, jak a v jakém prostředí se slavné doutníky vyrábějí. Přišlo nám, jakoby se tam zastavil čas. Kubánci vyrábějí doutníky jen pomocí nože a přitom poslouchají vedoucího, který jim na vyvýšeném pódiu předčítá noviny.

Na ulici před barem nás oslovil Kubánec s dotazem odkud jsme. Když jsme odpověděli, že z České republiky, začal skákat do výšky, že tam pojede s kapelou. Pozval nás dovnitř do baru na mojito a začal vykládat, jak je chudý. Začínalo mi to pomalu docházet a přemrštěný účet za tři mojita mi to potvrdil. Od té doby si na na cestách na tyto rozhovory dávám pozor...

Vzali jsme si cocotaxi a navštívili jsme slavnou cukrárnu Coppelii ve Vedadu. Pokud si člověk chce tady dát zmrzlinu za kubánské Pesos, pak se musí převléct za Kubánce a stoupnout si do jedné ze čtyř stometrových front. Druhá varianta je dát si ji bez fronty, ale za konvertibilní Pesos.

Vraceli jsme se už pěšky po nábřežní promenádě Malecon. Sledovali jsme hloučky lidí, jak se veselí, jak popíjí levný rum, jak se koupou v moři, chytají ryby nebo se jen prochází. A do toho zapadalo sluníčko.

Kuba 12

Na nábřeží Malecon

Seděli jsme v baru a poslouchali kapelu, která na plné pecky hrála salsu. A pak jsem si všimnul ruky jedné zlodějské, jak nám přes venkovní oplocení šátrá v batohu. To se mi ještě nikde nestalo, ale vše je asi jednou poprvé.

Další den jsme navštívili starou Havanu. Procházeli jsme náměstí katedrály Svaté Panny Marie a vyfotili si Havanskou katedrálu, jednu z nejstarších na americkém kontinentě. Došli jsme na náměstí Plaza de Armas a pozorovali čirý ruch před Palácem kapitánů.

Kuba 13

Havanská katedrála Svaté Panny Marie

Stará Havana je plná kubánských barů, kde se pije mojito, kouří doutníky a poslouchá živá salsa. Navštívili jsme i La Bodeguitu Del Medio. Vyšli jsme do druhého patra a chtěli si dát něco k jídlu. Volný měli jen jeden stůl pro čtyři a to se personálu nelíbilo, takže jsme si nedali nic a šli pryč. Ta pražská La Bodeguita je stejně pěknější... Nakonec jsme si dali mojito v úplně jiném baru s venkovní zahrádkou, poslouchali živou salsu a potkali první Čechy.

 


 

 

 

 

 

   

SANTIAGO DE CUBA

16.12. - 17.12. 2008, cestopis část II.

 

Proč jet do Santiaga de Cuba

Chtěli jsme se rychle a pohodlně dostat z Havany na opačnou stranu Kuby. Poznat další koloniální město, kde Fidel ohlásil 1.1. 1959 vítězství revoluce (a Raúl 1.1. 2009, že revoluce bude pokračovat dalších 50 let). Za městem je velká pevnost Castillo de San Pedro de la Roca, která chránila město před piráty a cizími armádami. Kolem města je pohoří Sierra Maestra s deštnými pralesy, kde místní cestovky nabízejí ekotreky. Pravdou je, že nás město příliš nenadchlo, asi především proto, že střed města je přístupný autům a je tam velký hluk a smog. Naštěstí jsme tam zůstali jen jednu noc.

 

Jak do Santiaga de Cuba jet

Zvolil jsem let z Havany. Tuto vnitrostátní letenku jsme měli rezervovanou z Čech a asi to bylo dobře, protože letadlo bylo plné (dnes viz Kiwi.com). Trochu jsem řešil, jestli letět starým Jakovlevem, ale nakonec jsem došel k závěru, že to může být třeba i zábavné. Jak zajímavé to bude, jsem však ani v duchu netušil. Po startu se v jednom místě z podlahy začalo tak dýmit, že z toho byli vykuleni i místní Kubánci. Museli mávat novinami, aby se dalo dýchat a turisté to natáčeli zřejmě pro případné pozůstalé. V duchu jsem si nadával do blbců, že jsem se rozhodl letět takovým vehiklem a modlil se, aby to fakt nebylo něco vážného. Ale asi nebylo, protože to přestalo a doletěli jsme v pořádku. Celou cestu jsem pak nedůvěřivě koukal z okénka přímo do motoru a zkoumal, proč se v něm netočí žádné listy. Jedna jednosměrná letenka stála 116 USD a let trval hodinu a půl.

 

Tip na ubytování v Santiagu de Cuba

Po příletu nás řidič taxi odvezl do města a doporučil Casa Particular v centru (25 CUC za noc, Ulice Corona 805). Naše paní domácí byla neuvěřitelně milá a pohostinná, měla nádherný koloniální dům tři minuty od centrálního historického náměstí Parque Cespedes. Uvařila nám jedno z nejlepších jídel na Kubě. Její evropský záchod sice neměl prkénko, ale nechtěli jsme paní kazit dojem.

 

Co jsem v Santiagu de Cuba zažil

Po příletu jsem zjistil, že si kubánští pracovníci na letišti přivlastnili z mého (už odbaveného) batohu švýcarský nůž, který se mnou chudák hodně procestoval. Když jsem s ním předchozí rok ve Vietnamu omylem chtěl jít až do letadla a zastavila mne až detekční brána, tak tehdy jsem se s ním skutečně loučil. Nechtělo se mi totiž věřit, že by si ho chudí Vietnamci nepřivlastnili, když už můj batoh putoval do zavazadlového prostoru letadla a já ho neměl kam dát. Jaké bylo mé překvapení, když mi ho znovu na přepážce dali do krabice od bot a v cílové stanici tato krabice i s mým nožem opravdu obíhala s ostatními zavazadly po posuvném páse. No a tady mi ho prostě ukradli. Dnes, když si na tu příhodu vzpomenu, musím se usmát, protože cestuji už jen s malým baťůžkem do 6kg, s tekutinami do 100ml (samozřejmě bez nože) a vše si beru na palubu letadla.

Poté, co jsme se ubytovali, došli jsme na centrální náměstí Parque Cespedes. Na něm se nachází na jedné straně katedrála a na protější straně radnice, kde Fidel Castro ohlásil 1.1. 1959 vítězství revoluce.

Tady jsme se domluvili s místním Kubáncem, který vlastnil americký koráb z padesátých let, a vyjeli jsme za město podívat se na pevnost Castillo de San Pedro de la Roca. Poprvé v životě jsem jel v letadle po silnici. Ačkoliv jsme při vstupu na pevnost platili vstupné, přitočila se k nám pracovnice a ukázala si na břicho, abychom z toho usoudili, že má doma dítě a že chce pro něj od nás peníze. Když jsme jí nějaké dali, tak chtěla víc a kamarádka pracovnice také.

Kuba 18

V místním korábu

Pak jsme se vydali na pěší poznávací túru po městě. Zaujaly mne kubánské socialistické desetipatrové paneláky. V podobném jsem 20 let bydlel, člověk si v tu chvíli vůbec nepřipadal jako v Karibiku. A aby to bylo ještě bizardnější, projížděla kolem místní městská hromadná doprava - místo autobusů špinavé náklaďáky napěchované lidmi na korbě s plachtou.

Kuba 17

Jedna z ulic Santiago de Cuba

Procházku po městě jsme spojili s hledáním autopůjčovny a autobusového nádraží. Že jsme si dali složitý úkol jsme zjistili záhy. Většina "pracovníků" autopůjčoven nám tvrdila, že vůbec neví, jestli auto budou další ráno mít nebo ne... Až po čase jsme pochopili, že za malý tip si "pracovníci" rozpomenou. Ve městě je naštěstí autopůjčoven několik, jedna je na samotném náměstí Parque Cespedes, další pod hotelem Casa Granda, jíná naproti recepce hotelu v cestovce Rumbos nebo v hotelu Las Americas je půjčovna Havanaautos.

V podvečer jsme se vrátili na centrální náměstí a vlezli jsme na střechu hotelu Casa Grande a dali si tam mojito. A protože ze střechy hotelu je krásný výhled na město, a vůbec nás to tam na té střeše líbilo, dali jsme si jich pět.

santiago

Výhled ze střechy hotelu Casa Grande

 


 

 

 

 

 

   

BARACOA

17.12. - 21.12. 2008, cestopis část III.

 

Proč jet do Baracoy

Především kvůli exotické přírodě. Je to odlehlý kraj, kde silnici vybudoval teprve Fidel Castro na začátku 60let. Do té doby byl přístup do Baracoy jen po moři. Okolo Baracoy jsou krásné deštné pralesy, kde se dá chodit na treky, a pěkné pláže.

 

Jak do Baracoy jet

Nejdříve jsme tam chtěli jet pronajatým autem. Ale v Santiagu žádné neměli anebo říkali, že neví, jestli bude. Nechápal jsem, jak pracovník půjčovny aut neví, jestli má podnik auto. Šli jsme tedy alespoň zkusit na stanici autobusů Viazul a Astro sehnat lístky. Tam zase pracovníkovi v pokladně došla náplň v tužce a to byl takřka neřešitelný problém. V jednu chvíli si nedokázal poradit, jak si psát do sešitu rezervace. Nakonec jsme se dozvěděli, že zítřejší autobus je už plný. Tak jsme si tu rezerovovali alespoň lístky do Trinidadu, kam jsme se chystali po návratu z Baracoy. Jenže problém s odjezdem do Baracoy stále přetrvával. Následující 2 hodiny jsme zjišťovali ostatní možnosti, jak z toho Santiaga utéct a nakonec jsme jeden pronájem auta sehnali (80 CUC/den za Pegueot 206). Paní pracovnice si vzala dýško ve formě nevratné rezervační zálohy 10 CUC. Ale podstatné bylo, že do Baracoy jsme následující den přeci jen odjeli. A nakonec jsme byli i rádi, že autem, protože naše ubytování ve vesnici Maguana, která leží 20km za Baracoou, to vyžadovalo. Vzali jsme sebou stejně starou belgickou dvojici, která řešila podobný problém jako my a podělili se o náklady. Cesta trvá 5 hodin (250km) a během ní jsme minuli 2 auta a na dálnici koňský povoz. Po cestě do Baracoy jsme se zastavili v jakési vesnici na oběd. V restauraci jsme byli sami, měli jedno jídlo (rýži s játry) a pro pití jsme si museli jít do vedlejšího obchodu. Byla to legrace, ale stálo to jen 5 CZK. O kus dál jsme zastavili u transparentu Guantanamo a koukali se na americkou základnu, která se rozprostírala v dáli před námi. Přepadl nás tam houf dětí vracejících se ze školy a Belgičani jim rozdali barevné pastelky.

 

Tip na ubytování v Baracoe

Na internetu jsme už v Čechách našli dřevěný resort Villa Maguana ve vesnici Maguana přesně podle našich představ, ale rezervaci jsme udělali až v Havaně. Je 20km od Baracoy a posledních 10km je silnice bez asfaltu. Stálo to absolutně za to: klid, pláž a místní kolorit. V resortu (čtyři dřevěné vilky) jsme byli celkem 4 noci a většinu jsme tam byli sami nebo ještě s jednou dvojicí turistů. Místní personál byl v drtivé přesile. Velice dobře vařili přímo v resortu, ale to jsme bohužel zjistili až poslední večer. Jinou variantou ubytování je nepřeberné množství Casa Particular přímo v Baracoe.

Kuba 21

Villa Maguana

 

Co jsem v Baracoe zažil

Následující den po příjezdu jsme se vydali na cestu pralesem na stolovou horu El Yunque (El Kovadlina v překladu). O této hoře s useknutou špičkou psal ve svém lodním deníku už Kryštof Kolumbus. Autem jsme dojeli zpátky z Maguany až těsně k Baracoe a k výchozímu bodu stezek nás pak pralesem vzali místní průvodci gazíkem. Cesta byla po letních hurikánech v takovém stavu, že v jednu chvíli nám ji upravoval bagr. Jeli jsme ve stoje na korbě a připadal jsem si jak Indy. V pralese jsme byli už víckrát, ale ještě nikdy jsme se nebrodili řekou. Já tušil, že nás to čeká, ale Šárce jsem to pro jistotu neřekl, aby si to náhodou předem nerozmyslela. Průvodce, který šel s námi (25 CUC), v jednu chvíli ukázal přes řeku a bylo. Celkem jsme trnuli 200 metrů, uprostřed to bylo skoro po pás, ale přešla to i má hodně subtilní ženuška. Po cestě jsme trhali mandarinky a cucali kakao ze stromu. Cesta trvá asi 3.5 hodiny tam a zpět a nahoru je to opravdu nahoru. V jednom kritickém místě jsem byl málem propálen ukrutně přísnýma očima své drahé polovičky a tak jsem vrchol El Yunque nakonec dobyl sám.

Kuba 25

El Yunque

Šli jsme se projít po Baracoe a narazili jsme na cukrárnu. Dveře od cukrárny neměly zvenku kliku, proto tam měli pracovnici, která dveře otevírala zevnitř. Podle jejího pohledu jsme hned nabyli dojmu, že si tam neoprávněně jdeme pro sladkou odměnu, kterou Fidel rozdává jen svým Kubáncům. My jsme to však chápali a byli ochotni cenu zaplatit v CUC a ne v pesos. Pracovnice však nechápala, že my chápeme. Společně se dvěma dalšími kolegyněmi byly k smrti znuděné a braly objednávky, až když předchozí objednávka byla ukončena, tzn. zmrzlina donesena a snědena. Mezitím paní pracovnice jen stály a nudily se, zatímco hosté disciplinovaně seděli. Místní Kubánci byli asi na toto tempo zvyklí, protože jen mlčeli. Po dvaceti minutách nám docházelo, že žádné sladké nebude a zvedli jsme se k odchodu. V tu chvíli se zvedl jiný host a rukama nohama se nám snažil vysvětlit, že máme mít trpělivost. Bylo mi ho líto.

Kuba 22

Baracoa

Protože je v Baracoe velká čokoládovna, tak jsme si na ulici koupili alespoň jednu malou čokoládu. Připomínala mi tu, co jsem si jako malé děcko sám vyráběl v hrnku z kakaa, másla a cukru.

Potkali jsme tam skupinku Čechů, která projížděla východní část Kuby na kole. Měli to asi trochu dobrodružné, protože paní na kole spadla a byla celá podřená a měla ruku v sádře. Při cestě venkovem, kam turista málokdy zavítá, měli velké problémy s ubytováním. A tak se jim třeba stalo, že když večer nevěděli kde přespat, klepali na dveře vesnických paneláků a prosili vystrašené obyvatele o nocleh. Dovedu si představit, že to nemohlo být příjemné ani pro jednu stranu... Určitě vystavovali místní určitému riziku, protože ubytovávat mimo licencované Casa Paricular je na Kubě nezákonné.

Na pláži ve vesnici Maguana nás z ničeho nic navštívilo velké prase a pak odešlo. Celou pláž jsme měli jen pro sebe, kromě nás a prasete tam nikdo jiný už nebyl. V moři jsme nacházeli tak velké mušle, že by se sotva vlezly do batohu.

 

Kuba 29

Pláž ve vesnici Maguana

Několikrát se nás přišel na pláž zeptat místní vesničan se vzezřením obyvatele Sing Singu, jestli budeme chtít obědvat, že nám oběd donese na deku. Když to vypadalo, že se nehodlá vzdát, rozhodli jsme se, že to zkusíme. Za 10 CUC nám donesl kýbl rýže, výbornou rybu, talíře a příbory. Díval se, jestli se nikdo nedívá. Jídlo bylo výborné a po zaplacení byl Sing Sing šťastný jako malé dítě. Po dobrém obědě mi tu zavolali mí hodní kamarádi z naší pravidelné páteční schůze, aby mi sdělili, jaké je pivo a udělali účet na telefonu. Tímto je všechny zdravím.

Kuba 27

Pláž Villa Maguana

Při cestách z vesnice Maguana do Baracoy jsme zastavovali Kubáncům, kteří u silnice marně čekali na náklaďák nebo koňský povoz, který by je svezl. Byli vděční a na oplátku jsme často dostali třeba mandarinku. Cestou zpět jsme zase po tmě potkávali cyklisty, kteří jeli dlouhé kilometry po prašné silnici bez svítilny v naprosté tmě a cestu před sebou odhadovali patrně jen podle oblohy plné hvězd.

Kuba 34

Cestou necestou Baracoa - Maguana

 


 

 

 

 

 

     

TRINIDAD

22.12. - 24.12. 2008, cestopis část IV.

 

Proč do Trinidadu jet

Trinidad je nejkrásnější koloniální město na Kubě. Odtud Hernán Cortéz podnikal výpravy k dobytí Aztécké říše. Díky UNESCO je celé opravené. I když je to turistická destinace číslo jedna, měli jsme pocit klidu a pohody. Centrum města není automobilové dopravě přístupné. Ráno, dokud nebylo horko a než dorazily výlety z Varadera, jsme se nechali unášet atmosférou městečka a odpoledne jsme si zajeli na pláž Ancon (10km, taxi 6 CUC).

 

Jak do Trinidadu jet

Do Trinidadu jsme jeli nočním Viazulem ze Santiaga. Autobus odjíždí v 19:30 a cesta trvá 11 hodin. Rezervaci lístků jsme po dřívějších zkušenostech raději provedli již při první návštěvě Santiaga. Během dne jsme stačili přejet autem z Baracoy, po cestě se vykoupat a v Santiagu vrátit auto. Na autobusovém nádraží jsme zaplatili lístky (30 CUC jeden) a „zavazadlový“ pracovník si bez jakéhokoliv opodstatnění řekl o dolar. Každý se musí nějak živit, když má takovou příležitost se kolem turistů motat, ne? Přejezd nočním autobusem byl zajímavý. Aby řidič neusnul, pouštěl nahlas do reproduktorů svůj oblíbený žánr muziky. Kubánská verze českých dechovek byla opravdu strašná. Naštěstí mu ten přístroj asi někdo ve dvě ráno rozkopl, takže jsme nakonec mohli usnout. Přitom jsme se pokoušeli nezmrznout. Šárka má neopakovatelný životní zážitek z toalety na autobusovém nádraží v Camaguey, kde se v noci při přejezdu zastavovalo. Nejenže toalety neměly dveře, ale navíc byly čurající dámy bůhví z jakého důvodu pod přísným dohledem uniformovaných policistek.

 

Tip na ubytování v Trinidadu

V Trinidadu jsme vystoupili v půl sedmé ráno. Všem velice milým naháněčům jsme slušně odpověděli, že ubytování už máme a šli si hledat ubytování. Na náměstí jsme složili batoh a já se šel podívat po okolí. Štěstí se na mne usmálo, protože jsem našel tak nádhernou Casu particular, že na to pořád vzpomínáme. Koloniální dům měl opravdu romantickou atmosféru. (Ulice Simon Bolivar č.515, 25 CUC).

 

Co jsem v Trinidadu zažil

Tinidad je skutečně nádherné město s opravenými koloniálními budovami a s krásným centrálním náměstím Plaza Mayor. V jedné z koloniálních budov jsme bydleli a ze střešní terasy naši Casy particular šlo dohlédnout přes celé město až k moři a na druhé straně k horám.

Kuba 40

Trinidad

Dopoledne jsme se procházeli po městě, a když v poledne přijížděly organizované výlety z Varadera, utíkali jsme na pláž Ancon. Jezdili jsme tam taxíkem, který měl červenou značku, která napovídala, že auto je z půjčovny. I tak se dá na Kubě podnikat. V podvečer jsme se vrátili už do uklidněného města, sedli si na schody baru, popíjeli mojito, poslouchali živou salsu a nasávali tu atmosféru krásného města.

Kuba 50

Pláž Ancon

Jedno dopoledne jsme si šli koupit autobusové lístky Transtur do cestovky Havanatour. Paní byla sice milá, ale nedali jsme ji tip. To jsme pak netušili, že to byla zásadní chyba.

 


 

 

 

 

 

    

VIŇÁLES

24.12. - 27.12. 2008, cestopis část V.

 

Proč do Viňáles jet

V okolí Pinar Del Rio je malebná krajina s vápencovými skalami připomínající trochu Vietnam a Viňáles se nachází přímo uprostřed. Zdejší tabákové farmy dodávají ten nejlepší tabák do kubánských továren.

 

Jak do Viňáles jet

V Trinidadu jsme si udělali rezervaci v Havanatur na autobus Transtur, který nestaví v Havaně a směřuje přímo do Viňáles. Jen jedinkrát jsme na Kubě nedali spropitné a pak jsme si to vyčítali. Autobus v daný den v danou hodinu nepřijel. Šli jsme to urgovat a zároveň nám jeden kubánský herec se snažil vnutit dojem, že je v tom s námi a ve finále nám chtěl prodat do Viňáles taxi. Nakonec jsme to nějak vyřídili, velký klimatizovaný autobus po třech hodinách přijel a nasedli jsme do něho jen my dva. Sám jsem si říkal, jestli je to pro ně rentabilní, zvlášť na vánoce. Chápal bych, že se cestovka omluví, že neprodala dostatek lístků a zajistí alternativní odvoz jen pro nás. Řidič to však bral ze zištného hlediska a stavil pod každým mostem a bral zoufalé kubánské cestující. Peníze vybíral, lístky nedával. U stopu také asistovali pracovníci s funkcí „Inspektor dopravy" a zastavovali nahodilé dostatečně nevytížené dopravní prostředky a tvarovali davy do front. Lidé poslušně poslouchali a do front se stavěli. Nakonec jsme do Viňáles dojeli po 8 hodinách, ujeli jsme 500 km a stálo to 40 CUC za lístek. Po cestě jsem dostal asi 20 SMS s přáním veselých vánoc a přišlo mi to zvlášť tady na Kubě zvláštní.

 

Tip na ubytování ve Viňáles

Bydleli jsme v hotelu La Ermita, který jsme společně s havanským ubytováním měli zajištěn dopředu z Čech. Byly přeci jen Vánoce a nechtěli jsme riskovat, že je strávíme nějak. Na místě jsme zjistili, že hotel je na náš vkus trochu větší. Na internetu je vidět jen část areálu, ale nakonec nám ani ten bazén nevadil. Hotel má dobrou polohu s nádherným výhledem na hory a je z vesnice dostupný pěšky (na rozdíl od všech jiných hotelů v okolí). Alternativou je ubytování dole ve vesnici v mnoha Casa Particular.

Kuba 55

Výhled z hotelu

 

Co jsem ve Viňáles zažil

V hotelu jsme si koupili půldenní trek s průvodcem po okolí. Jinak se oficiální průvodce dá zajistit v městském muzeu, které je na hlavní ulici ve vesnici (10 CUC). Je samozřejmě možné jít do údolí i bez doprovodu, ale my jsme byli rádi, protože s námi šel i za místníma známýma a víc jsme se toho dozvěděli. Navštívili jsme farmáře, který pěstoval tabák. Měli domeček na bydlení a další domeček jako kuchyň, kde paní farmářová vařila na otevřeném ohni. A pak měli i bytelný hurikánový domeček, kam se schovávali před hurikánem, a velkou stodolu na sušení tabáku. Sedli jsme si do kuchyně a od táty farmáře jsem dostal domácí doutník. Nakonec jsem si jich od něho koupil 30 a musím říct, že byly bezkonkurenčně nejlepší, jaké jsem v životě kdy kouřil. Byly čerstvé, fermentované v medu a po desíti zabalené do palmového listu (1 doutník za 1 CUC). Pak jsme farmářovic rodinu opustili a pokračovali dál krásnou přírodou obklopenou vysokými mogoty. Prošli jsme jeskyní skrz horu na druhou stranu a z výšky pozorovali údolí s pasoucími se buvoly. Došli jsme k pastevci, který seděl v dřevěné chatrči, a který kouřil tlustý doutník.

Kuba 54

Tabáková pole ve Viňáles

Další den jsme si půjčili motorku. Místní zaměstnanec půjčovny byl tvrdý borec na konec, ale až na to, že to stálo 27 CUC a motorka nebyla pojištěná, procedura dopadla dobře. Jeli jsme do jeskyní Santo Tomas. Jeskyně nejsou osvětlené, a proto nás vyzbrojili helmou s baterkou. Na jednu stranu jsem si připadal jako skutečný paleontolog, na druhou stranu jsem ty krásy tím malinkým světýlkem na hlavě nemohl až tak zaznamenat. Navíc jsem trnul z německých dětiček, které si utrhávaly krápníčky a tatínkovi s náušnicí v uchu to bylo evidentně jedno a z mexicko-japonské dvojice, která si fotila každý čtvereční milimetr jeskyně. Slečna fotila i uprostřed žebříku. Díky nim se prohlídka (10 CUC) protáhla na 2 a půl hodiny a nakonec z nich byl vyřízený i samotný průvodce, který měl co dělat, aby kvůli nim nevypadl z role. Zajímalo by mne, zda se na ty dva a půl miliony fotek doma zpětně dívají.

Kuba 57

Viňáles

Poslední den jsem šel na túru mezi mogoty už sám. Věděl jsem už kudy a kam jít a krásnou přírodou jsem ušel asi deset kilometrů. 

Ve Viňáles jsme si udělali rekord v počtu vypitých mojit. Správné mojito by mělo mít půl deci rumu a my jich měli za den každý deset. Z toho mi vyplývá, že jsme vypili každý po půl láhvi. Závěrečný příděl jsme si dávali ve vesnici na náměstí, kde večer pouštěli hlasitou reprodukovanou hudbu s hlavními hity od Dr. Albana a místní holky se u toho krásně vlnily. Šárka měla ten večer fakt veselou náladu a já jsem byl rád, že po cestě zpátky do hotelu spadla na zadek jen jednou (na památník revoluce). Když si tak vybavuji, tak jsme mojitem na Kubě vydatně nahrazovali normální pitný režim.

 


 

 

 

 

   

 

MARIA LA GORDA

27.12. - 30.12. 2008, cestopis část VI.

 

Proč na Maria La Gordu jet

Chtěli jsme si na závěr dovolené ještě užít moře. Na západní straně Kuby není moc možností na koupání (snad ještě Cayo Levisa na severním pobřeží) a Maria La Gorda je chráněná krajinná oblast s kilometry pláží. A potápěči určitě ví, že je vyhlášená svými korálovými útesy.

 

Jak jet na Maria La Gordu

Zajistili jsme si odvoz v hotelu La Ermita ve Viňáles. Přijelo pro nás taxi, jeli jsme dvě a půl hodiny a stálo to 85 CUC. Možnosti přepravy na odlehlou Maria La Gordu jsou jinak dost omezené.

 

Tip na ubytování na Maria La Gordě

Maria La Gorda je v podstatě název jediného resortu, nic jiného tu v okolí 20 km není. Ubytování jsme si rezervovali dopředu v Havaně a udělali jsme dobře, protože jsme dostali poslední pokoj. Resort má dřevěné vilky, které sice nemají výhled na moře, ale mají atmosféru. Na pláž mají výhled pokoje z jedno nebo dvoupatrových domků. V resortu výborně vaří.

Kuba 62

Pláž před resortem

 

Co jsem na Maria La Gordě zažil

Maria la Gorda má skutečně krásné moře a nádherné bílé plážích. Po těch přírodních se dá jít až k několik kilometrů vzdálenému útesu, a po cestě pozorovat ptáky a sbírat mušle. Zblízka jsme fotili pelikány a supy.

Kuba 60

Přírodní pláže Maria la Gorda

V okolí Maria La Gordy je ptačí rezervace a po ránu je možné ptáky pozorovat.

Resort je postaven na bílé pláži, na kterou vrhají příjemné stíny desítky palem. Při šnorchlování jsem se v moři srazil s murénou a barakudou.

Kuba 61

Hlavní pláž

Tady jsme naposledy potkali Čechy. Ti však nesehnali ubytování v resortu, bydleli v casa particular ve vesnici vzdálené od Maria la Gordy 25 kilometrů a na koupání a potápění každý den dojížděli.

 


 

 

 

 

 

    

HAVANA

30.12. - 31.12. 2008, cestopis část VII.

 

Proč do Havany jet

Cesta nám končila a odlétalo nám odsud letadlo.

 

Jak jet do Havany

Z Maria la Gordy jsme se do Havany vraceli hotelovým transportem. Cesta trvala čtyři hodiny a lístek stál 40 CUC.

 

Tip na ubytování v Havaně

Chtěli jsme bydlet opět v hotelu Telegrafo, ale bylo to jen naše zbožné přání. Při příjezdu nám totiž paní recepční oznámila, že pokoj nemá, přestože naše rezervace je platná. Nabízela nám jiný hotel poblíž a až po hodině dohadování nám nabídla hotel Raquel hned vedle Plaza Vieja. Na tento historický palác jsme samozřejmě kývli okamžitě.

 

Co jsem v Havaně zažil

Procházeli jsme se historickým centrem Havany Vieja, jejími starobylými náměstími a obdivovali jsme nejstarší kostely a paláce postavené na americkém kontinentu.

Kuba 65

Stará Havana

Cocotaxikem jsme se pak nechali odvézt prázdnými silnicemi na náměstí s vládními budovami a nechali se vyfotit před ministerstvem vnitra, na kterém je obrovský portrét Che Guevary. Na tomto prostranství se konají velká kubánská shromáždění a tady Fidel Castro jednou před televizními kamerami ošklivě upadl a polámal se.

Kuba 72

Před ministerstvem vnitra

Navštívili jsme bývalý vládní palác, odkud během revoluce prchal Batista. Dnes je tam Muzeum revoluce (co také jiného) a před palácem je nevzhledná budova Granma memmorial, kde mají Kubánci vystavenou loď, na které revolucionáři dopluli na Kubu.

Na rohu Plaza Vieja jsme navštívili Cameru Obscuru (2 CUC). Do nejvyššího patra věže jede výtah, který přivolávala jedna paní a ta druhá, co seděla vedle ní, zřejmě dávala pozor, jestli ta první přivolává výtah dobře. Camera Obscura je systém periskopových zrcadel ze 17 století, který promítá světelné paprsky z venčí na prohnuté zrcadlo uvnitř tmavé místnosti. Výsledkem je kompetní 360°obraz staré Havany, aniž by se člověk musel vyklonit z okna ven.

Sledovali jsme, jak se všude v tom horku dokončovaly přípravy na silvestrovské párty. Celý pobyt jsme vůbec neměli pocit, že jsou vánoce a že Ježíšek zrovna úřaduje s dárky.

Kuba 67

Silvestrovské přípravy na náměstí katedrály Svaté Panny Marie

Silvestra jsme už strávili v letadle. Původně jsem měl představu alespoň malého slavnostního okamžiku, kdy pan kapitán všem oznámí půlnoc, a cestující si ťuknou kelímkem, ale nebylo nic. Tak jsem si časové posuny a půlnoc vypočetl sám a v roce 2009 jsme přistáli doma.

 

... kam dál? Prohlédněte si itinerářfotografie z cesty nebo si přečtěte rady na cestu na Kubu. Pokud budete mít dotazy, napište je do komentářů, obvykle odpovím během jednoho dne.

 

 

 

facebook

Novinky z webu, fotografie, videa, tipy, online příspěvky z cest i z výletů.

Instagram 2

Fotografie a instavidea z mých cest, ale i z výletů, které zde nejsou popsány.

 

youtube

Krátká videa nejen z mých cest, ale i z výletů, které zde nejsou popsány.