CESTOPIS FILIPÍNY

Než se začteš do cestopisu, prohlédni si itinerář, pročti si rady na cestu na Filipíny. 

  

 

 

 

 

CORON TOWN

19.5. - 21.5. 2012, cestopis část I.

 

Proč jet do Coron Town

Filipíny jsou opravdu rozhlehlé a navíc se rozprostírají na tisících ostrovech. Protože jsem nechtěl trávit polovinu dovolené na přesunech, naplánoval jsem cca 600km cestu po Palawanu. Při této cestě byly přesuny z Manily přes Coron Town, El Nido, Port Barton, Puerto Princessa a zpět do Manily maximálně půldenní.  Coron Town je sice hlučné město, kde žije 40 tisíc obyvatel a nemá pláž, ale v okolí je hodně ostrovů s krásnými plážemi, v blízkosti je veliký krasový ostrov Coron se sladkovodním jezerem a potápěči určitě ocení možnost potápění ke 12 japonským vrakům z 2. světové války. Putování po Palawanu jsem tedy zahájil v Coron Town na ostrově Busuanga.

 

Jak cestovat do Coron Town

Než jsem doletěl do Manily, udělal jsem zastávku v Soulu, viz cestopis. V letadle společnosti Korean Air jsem dostal k jídlu korejské jídlo s pálivou omáčkou v tubě, ve které jsem rozpoznal stejnou hořlavinu, která mne mučila v Soulu předchozí večer. Sledoval jsem kolegu Korejce, jak si ji bez dlouhého přemýšlení vymačkává do jídla úplně celou. K tomuto výkonu se člověk zřejmě musí dopracovávat celá léta. Přistál jsem před polednem a další letadlo na ostrov Busuanga mi s Cebu Pacific letělo až ve 3 odpoledne. Měl jsem tudíž dostatek času na přesun z mezinárodního letiště na domácí, které je hned kousek vedle. Domácích terminálů je tu bohužel hned několik, z každého odlétá jiná společnost a je v tom trochu zmatek. Dopravu mezi jednotlivými terminály zajišťuje shuttle bus, ale na ten jsem čekal téměř 50 minut. Pak nás do autobusu naskládali i se zavazadly tři zaměstnanci a všechny si nás pak čtvrt hodiny sepisovali podle pasů. Přišlo mi, že se nechystáme na sousední terminál vzdálený jen 10 minut jízdy, ale někam do jugošky. Div, že nám nerozdali dotazník, jak jsme byli s jejich službami spokojeni (20PHP, 10 min). Vedle mne na sedadle seděla kapitánka María LaGuertová z Dextera. Můj spoj na Busuangu měl samozřejmě jako naschvál zpoždění, takže jsem se už viděl, jak první den na Filipínách hledám ubytování po tmě. Konečně jsme nastoupili do malého vrtuláku (odletová taxa 200PHP, letenka cca 1200CZK, 1 hod), ve kterém nám krásná Filipínka ukázala, jak si nasadit kyslíkovou masku. Sama si ji na svůj modelkovský obličej nasadila a krásně se nám v ní ze všech stran předvedla. S placatou konzervou na nose vypadala skutečně jako čuník, až mi ji bylo líto. Let vrtulí jsem raději zaspal a probral jsem se v momentě, když už jsem těsně u okénka na úrovni křídla zahlédl okolní zelené kopečky. Letiště je uprostřed ostrova, zřejmě jedině tady byla jediná trochu rovná louka. Dosedli jsme na dráhu a pěšky došli k malému letištnímu domečku. Za ním už čekal místní van směřující do Coron Town, do kterého jsem se natlačil (150PHP, 30 min) a po cestě jsem se se stejně nalisovaným sousedem bavil o tom, zda je problém najít v Coron Town ubytování.

 

Tip na ubytování v Coron Town

Můj odhad se mi splnil a do Coron Town jsme dojeli za tmy. Ve městě navíc svítilo pouliční světlo jen někde a ještě tak, aby se neřeklo. Otevřel jsem si průvodce s mapou a s tipy na ubytování a šel to postupně procházet. Nakonce jsem došel k Darayonan Lodge (jsou na Agoda.com), kde měli volné pokoje za 1200PHP a 1850PHP. Docela se mi tam líbilo a Village lodge&Cafe hned vedle také nebyl špatný. Podruhé bych ale stejně skončil v Sea Dive resort, protože tam byla největší koncetrace evropských turistů, kterých jinak byla jen hrstka, a mělo to tam atmosféru.

 

Co jsem v Coron Town zažil

Ještě tentýž večer jsem si koupil výlet na Coron Island (1500PHP) a následující ráno jsem už přešlapoval u bangky na nábřeží. Spolu se mnou na výlet jela ještě početná filipínská rodina. A tady to začalo, ohromně udiveně se mně ptali, jak to, že cestuji sám. A po celou dobu cesty po Palawanu se Filipínci divit nepřestali. Sice jsem byl v očích rodinky ze začátku podivín, ale pak jsme se skamarádili, div, že jsme si nevyměnili adresy. A na konci výletu mi dali na cestu místní kokosové dobroty zabalené v banánovém listě (bylo to zřejmě na mně vidět, že sladký kokos mi jede).

Coron Island

Coron Island je jediný krasový ostrov v souostroví Calamian. Nejdříve jsme zaparkovali v polootevřené laguně a přes kopeček jsme došli k sladkovodnímu jezeru Kayangan. Tady se člověku naskytne krásný pohled na krasové skály padající přímo do jezera, jen kdyby v jezeře neplavala stovka místňáků navlečených do oranžových záchranných vest. Připomínali topící se cestáře. Během dne jsme udělali několik šnorchlovacích přestávek a oběd si dali na pláži přímo pod skalou. Kromě ugrilované ryby jsem poprvé ochutnal grilované chobotničky a velkého kraba, který vypadal, jako by před chvíli přistál přímo z vesmíru. Odpoledne jsme dopluli k Twin Lagoon, u které měl místňák svůj slaměnný domeček. Na pěti metrech čtverečních tam choval i prase. Z jedné části laguny se dalo úzkou štěrbinou proplavat do druhé.

Coron Island - Twin lagoon

Coron Town byl na mne hlučný a tak jsem si zkoušel najít ubytování na okolních ostrovech. Jednoduché ubytování je na Banana island a Malcapuya island, ale oba ostrovy jsou docela daleko. Resort Sangat www.sangat.com.ph na stejnojmenném ostrově je zase krásný, ale drahý. Zajímavé ubytování je v Balinsasayaw resortu balinsasayawresort.wordpress.com, který je z Coron Town vidět. A tak jsem si večer ještě koupil další výlet po okolních ostrovech Malcapuya, Banana a Bulog Dos (1500PHP) s tím, že se nechám vysadit po cestě nebo skončím na Balinsasayaw.

Internet stál v Coron Town 20PHP na hodinu (9CZK) a obávám se, že tuto hranici už sotva někde překonám.

Coron Island

Elektřina jde ve městě od 18 do 24hod.

Večer jsem si zašel do baru vedlejšího resortu Village lodge&Cafe a dal si litr červeného koně. Sousední Filipínci trochu koukali, protože věděli, že toto pivo má přes 7 procent alkoholu a cucali proto třetinku. Láhev má na etiketě hlavu červeného koně a jeden kůň z basy se usmívá. Ten host, který tuto láhev dostane, se usmívá pak také, protože tato láhev je bonusová - má totiž 2x více alkoholu. Vedle seděla Filipínka, která měla krásné ruce a nádherně pěstěné nehty. V obličeji ale pěkná nebyla. S přibývajícími koňmi jsme začali kecat a já jsem záhy zjistil, že to je Filipínec. Na závěr jsem vyzkoušel ještě místní tmavé rumy Tanduay a pak jsem na všech koních odcválal do svého pokoje. Než jsem tam však došel, zapadl jsem do baru našeho resortu, kde byli ve stejné formě jako já ještě dva Filipínci a Švédka. Odpadl jsem první.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

OSTROV MALCAPUYA

21.5. - 23.5. 2012, cestopis část II.

 

Proč jet na Malcapuyu

Původně jsem jel na ostrov v rámci jednodenního výletu s tím, že bych na Malcapuye vysedl, pokud by se mi tam líbilo. Nechtěl jsem zůstat v hlučném městě Coron Town a hledal jsem proto nějaké ubytování na ostrovech.

 

Jak jet na Malcapuyu

Na ostrov jsem tedy připlul v rámci jednodenního výletu po ostrovech Malcapuya, Banana a Bulog Dos (1500PHP). Během tohoto výletu se dalo zůstat na Banana, Malcapuye a případně bych se po cestě nazpět nechal zavést do Balinsasayaw resortu.

 

Tip na ubytování v Malcapuye

Když jsme na Malcapuyu připluli, zjistil jsem, že na pláži jsou 3 hodně jednoduché slaměné chatičky bez oken, bez palandy a bez vody (700PHP). Kromě těchto chatiček na ostrově už nic jiného není, jen za kopcem je pár příbytků místních. Ale při představě, že jednodenní návštěvníci za chvíli zmiznou zpět do Coron Town a ostrov bude jenom můj, rozhodl jsem se, že na ostrově zůstanu přes noc.

 

Co jsem na ostrově Malcapuya zažil

Když jsme připluli, bylo modro. Během chvíle se ochladilo o 10 stupňů a zvedl se ohromný vítr. V momentě byl nad námi černočerný mrak, začalo hřmít a spustila se ohromná průtrž. Utíkal jsem do vody, protože tohle jsem ještě nezažil. Okolo silně burácelo a provazce vody dopadaly na hladinu pod úhlem 45 stupňů, proti směru kapek se nešlo ani otočit. Déšť byl ledový, moře horké. Kapky odlamovaly kousky hladiny a s odrazem dopadaly zpět.

Malcapuya

Domluvil jsem si s místními nocleh a Filipínka mi do chatičky donesla na podlahu matraci, prostěradlo a moskytiéru. Protože na ostrově není žádný obchůdek, před odplutím naší lodičky jsem ještě zašel za mým boatmenem s prosbou, jestli mu nezbyla voda, že bych ji odkoupil. Věnoval mi 5litrovku a kousek toustového chleba.

Večerní hygiena byla trochu sparťanská: toaleta byla u úpatí kopce v čisté budce a sprcha se odbyla poléváním naběračkou ze sudu v přístřešku s pumpou kousek vedle. Stejné ubytování jsem měl i na Koh Rongu v Kambodži, takže mi to nevadilo, tam však WC a sud s vodou byli v chatičce. Tady jsem měl navíc větrák, ale generátor vyrábějící elektřinu místní vypnuli už po dvou hodinách v 8 večer.

Šel jsem se projít po pláži a užíval si dramatické západy Slunce. Byl jsem krásně úplně sám.

V noci jsem si pověsil moskytiéru, pracně jsem ji připevnil k matraci a snažil se usnout. Pět minut poté, co jsem usnul, jsem se musel znovu rozbalit a jít na WC. Jako naschvál. Jen co jsem vylezl z moskytiéry a rozsvítil baterku, uviděl jsem obrovského brouka, jak přede mnou zdrhá do škvíry v podlaze. No šlápnout bych na něj nechtěl. Nebo ještě aby on šlápl na mne. Zařekl jsem se, že už se podruh0 vymotávat z moskytiéry nebudu. Za další chvíli, co jsem zase usnul, mne vzbudil rachot myší, které mi vlezly nejen do chatky, ale přímo do batohu, kde mi hodovaly nad toastovým chlebem. Asi jim šmakovalo, protože mi tam nechali památku. Takže jsem se zase vysoukal, dal si pozor na brouka a dovřel jsem batoh. V noci byly bouřky a ráno jsem byl bez snídaně.

Malcapuya

Ráno jsme si šel zaplavat sám do moře a popálila mne potvora medůza. Pak jsem houkl na místňáka a za 200PHP jsme pluli na lodičce šnorchlovat. Ukazoval mi obrovské lastury, ve kterých na Botticelliho obraze stála Venuše. Varoval mne, abych tam nestrkal ruku, nohu nebo něco jiného, jinak bych o to přišel. Kus vedle zase bylo celé pole bez jakýchkoliv korálů, protože místní chudí rybáři před dvaceti lety praktikovali rybolov pomocí dynamitu nebo kyanidu. Dnes je sice tato praxe zakázaná, ale korály se jen velice pomalu oživují.

Šel jsem nenápadně okouknout mé sousedy na druhé straně kopce. Místní žili v jednoduché chatičce s verandou. Jedna strana verandičky sloužila jako kuchyň, kde na černém uhlí páleného z mangrovníkového dřeva máma připravovala jídlo, a druhá strana verandičky sloužila jako obývák. Jediná místnost 3x2 metry byla ložnice.

Místní na Malcapuye

Přes den přijeli oranžoví výletníci v bangkách a s jedním z boatmanů jsem si za 500PHP domluvil odpolední odvoz do Coron Town. Ale nechtělo se mi. Proto jsem řekl místňákovi, se kterým jsem ráno šnorchloval, že bych zůstal ještě jednu noc, ale že už nemám nic na jídlo a navíc se potřebuji dostat do Coron Town kvůli trajektu do El Nida už ráno. "To není problém" a nastoupili jsme na úzkou bangku a dal mi do ruky pádlo. Pádlovali jsme půl hodiny přes moře na sousední ostrov, pak jsme vyskočili a šli po břehu kolem mangrovníků. V místě, kde bych to nečekal, jsme našli chatrné domečky na dřevěných kůlech. Určitě jsem tam byl první turista. S tátou devíti dětí jsme se domluvili, že mne za 1500PHP vyzvedne se svou motorovou lodičkou v 7 ráno a do Coron Town zaveze. Pro jeho děti jsem byl atrakce a ony pro mne taky a tak jsem je vyfotil.

Ostrovní děti

Pak jsme se vrátili k lodičce a pádlovali na další ostrov, kde jsme zase objevili jiné místňáky, kteří prodávali čerstvě chycené ryby. Např. kilo výtečného red snapperu stálo 50PHP! Nakoupili jsme ještě rýži a místní pálenku, která byla také skoro zdarma, a pádlovali jsme zpět. Večer jsme na pláži položili mezi dva kameny malý rošt, v kotlíku uvařili rýži a ugrilovali ryby. Nejlepší ryba v životě.

Na nákupech

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

EL NIDO

23.5. - 27.5. 2012, cestopis část III.

 

Proč jet do El Nida

Na internetu jsem narazil na fotografie z El Nida, které náramně připomínaly Krabi nebo Halong. Soustroví tvoří přes 60 vápencových ostrovů a ostrůvků.

 

Jak jet do El Nida

V sedm ráno pro mne na Malcapuyu přijel místňák na malé motorové Bangce, jak jsme si domluvili předchozí den, a vyrazili jsme směrem ke Coron Town (1500PHP). V lodičce seděla i jeho žena s několika dětmi. Pro ně to byl určitě také velký výlet, zřejmě není v jejich možnostech jet se podívat do města každý den (3 hodiny). V Coron Town jsem si  v Tao Philippines vyzvedl lístky na trajekt Montenegro do El Nida (1760PHP, dnes možná rezervace přes 12go.asia), nakoupil repelenty a nechal se odvézt tricyklem do přístavu (10PHP). Do El Nida pluje buď uzavřená klimatizovaná loď, která 160km vzdálenost překlene za 4 hod nebo velká bangka pro 40 lidí, která stejnou vzdálenost pluje 8 hodin (vyplouvá jen za dobrého počasí). Obě možnosti mají své plus a mínus. Bangka je pomalá a zabije se na ní celý den, je hlučná a nepohodlná, za to se však z ní dají sledovat a vnímat všechny ostrovy po cestě. A když během 8 hodinové cesty potká bouři, pak je na ní zaručeně veselo.

 

Tip na ubytování v El Nidu

Do El Nida jsme připluli v půl páté. Z lodi se mnou vystoupila silnější mladá Angličanka, která kromě batohu za sebou táhla ještě kufr na kolečkách a na nohách v tom parnu měla pohory. Koukla na můj cyklistický batůžek a řekla, že to mám dobrý, ale že ona je už na cestách přes dva roky a teď už je na cestě směrem domů (toto řekne na Filipínách "-). Také neměla ubytování a tak jsme chvíli zkoumali možnosti spolu, ale nakonec jsme se rozdělili. Já chtěl zůstat na pláži a jediný resort, který nebyl až tak daleko od centra a splňoval mou představu, byl na sousední pláži Caalan resort Golden Monkey Cottages (je na Agoda.com, (1800PHP)). Bezkonkurenčně nejlepší reference měl však na tripadvisoru Treetops. Oporou pro zajišťování všeho možného přes internet i na místě je Boutique & Art Cafe www.elnidoboutiqueandartcafe.com.

 

Co jsem v El Nidu zažil

Do chatičky jsem z městečka chodil palmovou hájí, v podvečer se opodál pásl buvol a večer tam nesvítilo světlo. Ačkoliv byla chatička pěkná, prostorná a čistá, každou noc mne i tady pravidelně budily myši, které se ke mně snažily prokousat zdí i střechou.

El Nido

Ve městě se nabízí výlety (open tours A, B, C, D - 700PHP/os) k okolním ostrovům. Nejkrásnější je výlet A, který objevuje laguny u ostrova Miniloc. Nevýhodou je trochu to, že to ví každý a na trase závodí peleton lodiček se zástupy turistů v oranžových záchranných vestách. Nejdříve jsem absolvoval Áčko, kde člověk navštíví skutečně krásnou malou lagunu, ve které se dá plavat do různých zákoutí a objevovat jeskyňky, pak velkou lagunu, do které se pluje vysokou soutěskou a tajnou lagunu, kam se musí vplavat malým tunelem. Krásný výlet je i tour C, který objevuje velký ostrov Matinloc s Hidden a Secret beach. Další den jsem už nechtěl absolovat organizovaně a tak jsem se během výletu C domluvil s mladým francouzkým párem, že se složíme na privátní lodičku a poplujeme, kam budeme chtít my - a hlavně se vyhneme cestářům (kombinace A+B+D, 2500PHP loď). Každý výlet zahrnuje i výtečný oběd, během kterého se na pláži grilují ryby.

Small lagoon

Ze své chatičky jsem každé ráno a večer koukal na východy a západy, které ozařovaly ostrov Cadlao přede mnou.

Šel jsem večer palmovou hájí do městečka na pivo a najednou začalo pršet a za další minutu už byl takový liják, že jsem myslel, že se nade mnou protrhl Bajkal. Nedalo se jít ani dopředu ani se vrátit a tak jsem si sundal tričko a krčil se pod korunou stromu a moknul a moknul.

Big lagoon

Měl jsem už špinavé věci a tak jsem si většinu nechal u staré paní vyprat za 70PHP.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

PORT BARTON

27.5. - 30.5. 2012, cestopis část IV.

 

Proč jet do Port Bartonu

El Nido je sice krásné, ale docela turisticky rušné místo. Proto jsem se těšil na změnu a naplánoval jsem zastávku v Port Bartonu. Udělal jsem dobře a kdybych býval tušil, jaký klid a pohoda v této vesnici bude, vyšetřil bych 2 dny navíc a navštívil bych i sousední vesnici San Vincente, kde se nachází 14kilometrová pláž.

 

Jak jet do Port Bartonu

V Boutique & Art Cafe v El Nidu jsem si koupil lístek na van směřující do Puerto Princessa (6 hod) s tím, že se nechám vyložit za městem Roxas na křižovatce na Port Barton (450PHP, 3 hod, dnes možná rezervace přes 12go.asia). Dobrá polovina cesty je jen po prašné silnici bez asfaltového povrchu. Řidiči to ale vůbec nevadilo, řítil se hlava nehlava. Po cestě jsme udělali čurací zastávku a já se zaposlouchal do měkké angličtiny turistů, kteří nadšeně konverzovali s Filipíncem. "Nejste z České republiky?" zkusil jsem. "Jooo jsme" a už jsme si povídali v češtině. Mladý sympatický pár cestoval po celých Filipínách a já byl první Čech, kterého potkali - a zkazil jsem jim tak dojem jedinečnosti. Odpověděl jsem jim, že budu určitě i poslední, ať se nebojí. Povídali jsme si tak urputně, že jsem si nevšiml, že si těsně za mnou sedl pejsek na bobek a já mu nechtěně stoupl na nohu. Strašně zaúpěl a já se na oplátku strašně lekl. Po chvíli jsme se rozloučili, oni pokračovali do El Nida a já na opačnou stranu. Za Roxas jsem na křižovatce vystoupil a zeptal se řidiče, jak tu asi budu dlouho čekat na jeepney, které do Port Bartonu jede z Roxas. Odvětil, že asi tak dvě hodiny. Čekat se mi nechtělo a tak jsem se šel zeptat lidí stojících u stánku s občerstvením, zda by mne někdo do vesnice nevzal na motorce. Kupodivu se jeden našel a tak jsme za chvíli spolu ujížděli prašnou cestou a míjeli buvoly a rýžová políčka (300PHP, 20km, 1 hod).

 

Tip na ubytování v Port Bartonu

Palawan Greenviews Resort www.palawandg.clara.net jsem si našel V El Nidu na internetu a z Boutique & Art Cafe jsem si tam nechal zavolat (1250PHP).

 

Co jsem v Port Bartonu zažil

Sesedl jsem z motorky a došel na pláž. Nikde nikdo, žádný turista ani místní... super. Bylo nádherné modré počasí jen s pár mraky Barta Simpsona.

Port Barton

Došel jsem do resortu a objednal si oběd. Zeptal jsem se Filipínky, zda se ve vesnici náhodou neprovozují kohoutí zápasy, že jsem po cestě viděl cedule nabízející prodej bojovných kohoutů. Řekla mi, že jo, že v neděli. Nevěděl jsem, co je za den, zda neděle nebo čtvrtek, a tak dodala, že zrovna dnes je neděle. Tak jsem oběd zase zrušil a nechal se dovést na místo činu. Na Filipínách jsou zápasy legální, dávají se i v televizi. V Port Bartonu se provozují ve stínu stromů, nebyla tu žádná aréna s tisícem řvoucích sázejících jako na Bali, ale napětí ve vzduchu tu bylo cítit také. Vsadil jsem si 300PHP na kohouta pána ve žlutém tričku, protože tento pán měl o hodně přísnější výraz v obličeji než jeho protivník. Jeden místňák mi ale důvěrně poradil, abych sázku otočil a já ho tedy poslechl. No a samo, že jsem prohrál.

Kohoutí zápasy

V noci mne i tady budili myši, kterým ve střeše něco nármaně chutnalo. Vrčel jsem na ně jak na psa, ale nepomáhalo to.

Každý večer jsem chodil do Jambalaye na milkšejky (140PHP) a piňacolady (150PHP), protože tady je dělali úžasné a poctivé - i led vyráběli z balené vody. S kočičkou jsem koukal na západy Slunce. Jeden večer se oranžová rozlila po celém nebi a západ byl tak neskutečný.

Místní děti

S místňákem jsem se domluvil na výletě po okolních ostrovech (1250PHP). Po cestě jsme šnorchlovali a na jednom místě jsem objevil dvě želvy. Jedné z nich jsem nevadil a tak jsme plavali těsně vedle sebe, téměř jsem se jí mohl dotknout. Na Paradise Island jsme grilovali ryby a po chvíli tam doplul i německý vlastník resortu ze San Vincente. Poradil mi, abych ostrov obeplaval, že není tak velký, že na druhé straně jsou často vidět manty. Tak jsem nasadil šnorchl a šel do toho. Ostrov ale velký byl - na opačný konec jsem doplaval až za půl hodiny. Narazil jsem tam však na želvu, která zrovna obědvala. Vůbec mne neviděla a jen si cosi spokojeně uždibovala z korálu. V jedné chvíli zvedla hlavu k hladině a v jejích očích bylo možné spatřit upřímný úlek a zděšení a s nastupujícím infarktem vystřelila jako z praku pryč do hlubin.

Paradise Island

S mým místňákem jsme se domluvili, že si další ráno dáme sraz na pláži už v 6 ráno a od rybářů nakoupíme ryby (100PHP) a poplujeme do mangrovů (600PHP) pozorovat hady a ptáky. Mangrovy byly opravdu husté, vzrostlé a propletené - skrz tento les by neměl šanci projít ani Rambo. Na hady jsme při pádlování dávali pozor, protože spali ve větvích jen kousek nad našimi hlavami.

V mangrovech

 

Výlet jsme zakončili na White beach, na které má jeden filipínský vlastník postavený soukromý resort, a ugrilovali jsme si tady ryby. Po obědě jsme se rozloučili, protože se mi tu líbilo a nechtělo se mi ještě zpátky do vesnice. Přešel jsem na sousední pláž, která byla ještě pěknější, s palmovým hájem a s pasoucí se krávou a teletem. Večer jsem šel zpátky do vesnice po polní cestě a pozoroval jsem zelenou okolní stěnu přiléhající jungle.

White Sand Beach

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

SABANG

30.5. – 1.6. 2012, cestopis část V.

 

Proč jet do Sabangu

Hlavním důvodem pro návštěvu byla podzemní řeka, která ve vápencových skalách vytváří ohromné sály. Bohužel byl tento přírodní úkaz zvolen v jakési soutěži sedmým divem světa a z klidného Sabangu se rázem stalo přeplněné a rušné místo. Úřady musely následně omezit počet návštěvníků na 800 denně a zavedli rezervační systém. A ten těsně před mým příjezdem přesunuli do Puerto Princessa, protože v Sabangu během dne nejde elektřina a internet už vůbec ne. Takže, ikdyž jsem s týdením předstihem z El Nida požádal majitele resortu v Sabagu o rezervaci, bylo to marné. Sabang má velkou pláž, ale večer je koupání na vlastní nebezpečí kvůli nebezpečným mořským proudům, které byly už několika turistům osudné. Za mangrovou řekou je další pláž a velká klidná pláž je za kopcem u resortu Dab Dab. Kromě návštěvy podzemní řeky se dají dělat treky po Monkey a Jungle trail a také se dá plout na lodičce do mangrovů.

 

Jak jet do Sabangu

Přímý spoj z Port Bartonu do Sabangu po silnici není, muselo by se cestovat až do Puerto Princessa a tam přestoupit a to je zájezd na celý den. Jediná možnost je plout na bangce. Ta se ale vydá na moře jen za pěkného počasí. S mým místňákem jsme se dohodli na ceně 3500PHP (3,5hod) a v šest ráno jsme vyrazili. Nutno poznamenat, že černočerné mraky už na nás čekaly a byly tak těžké, že téměř ležely na hladině. Přesto jsme vypluli a celou cestu jsme před nimi utíkali jak o život, obklíčeni bouřkou ze všech stran. Déšť nás naštěstí dostihl až těsně před Sabangem.

Plavba z Port barton do Sabangu

 

Tip na ubytování v Sabangu

Na hlavní pláži je velké mnoho možností ubytování včetně 5hvězdičkových hotelů. Já se chtěl vyhnout turistům a našel si klidný Bambua Nature Cottages (jsou na Agoda.com, 1100PHP se snídaní), který je umístěn v rozsáhlé tropické zahradě za vesnicí. Nejlepší je však resort Dab Dab, který je na liduprázdné pláži za kopcem.

 

Co jsem v Sabangu zažil

Poté co jsem zjistil, že se na podzemní řeku nedostanu, i kdybych se rozkrájel, rozhodl jsem se jít na trek na Monkey a Jungle trail. Jenomže ani tam mne místní důležití úřadové nepustili, protože se prý stezky opravují. Ach jo, ach jo, ach jo! Šel jsem zpět do resortu, aby mi poradili jinou alternativu a vymysleli jsme trek na Day Light Hole. Šel se mnou jejich malý dvanáctiletý syn jako průvodce. Nejdříve jsme chytili tricykl, který nás odvezl 20km za vesnici a pak jsme se vydali do údolí, které bylo celé obklopeno džunglí porostlými vápencovými skalami. Po stezce mezi rýžovými políčky jsme zdravili buvoly a pozorovali ptáky. V lese jsme několikrát museli přebrodit říčku, až jsme došli k místu, kde slavná podzemní řeka nadobro mizela v podzemí. Zeptal jsem se, co je to špinavou pěnu u úpatí skály a Marvin mi řekl, že to jsou žabí vajíčka. K jeskyni Day Light Hole jsme už do skal dále nešplhali, protože bylo mokro. Pamatuji si, že mne tam píchl komár. Před tím jsem se ptal vlastníka resortu na malárii a ten mi řekl, že je to stejná pravděpodobnost, jako kdybych vyhrál loterii a že to musí být v džungli. No tak snad jsem ji nevyhrál, v duchu jsem si říkal.

Mizící podzemní řeka

Jedno odpoledne pršelo a už nepřestalo. Tak jsem si koupil tmavý rum Tanduay s nápisem 80 PROOF a celé odpoledne a večer až do noci jsem ho pil a přitom poslouchal mp3 a mohlo pršet, jak chtělo.

Sabang

Večeře se podávala na společné verandě. Talíř mi donesl Marvin a tak mu říkám "How are you Marvin?". Klučina nehnul ani brvou a jen škytl "Alex" a odešel. Aha kvalitní faux pas - že má Marvin tak podobného bratra jsem netušil. V celé rozlehlé zahradě má vlastník asi 4 funkční chatičky a v druhé, která byla na opačném konci, bydlely dvě starší Taiwanky. Jedna z nich si po večeři sedla na lavici a překřížila nohy, spojila ruce a téměř v transu prováděla jakési duševní cvičení. Schválně jsem chvíli dával pozor, jestli nezačne levitovat.

Elektřina fungovala od 18 do 22 hodin.

Za Sabangem

Když jsem se ubytovával, byl jsem zvědav, s kým zase budu bydlet. Jednou večer jsem už po tmě přišel do chatičky a zjistil jsem, že mi v ní něco velice nahlas štěká jako pes. Znělo to odkudsi ze střechy, tak jsem si na ni posvítil baterkou, ale nic jsem neviděl. Hodil jsem na střechu pár kamínků, ale pes tam štěkal pořád dál. Všude okolo úplná tma, chtěl jsem se na to někoho zeptat, ale rodina majitele už spala a Taiwanky taky. Zjistil jsem, že to štěká uvnitř střechy a odpovídá to na stejný štěkot linoucí se z velké dálky odkudsi z pralesa. Utišit se to nedalo, tak jsem se s tím smířil a doufal, že mne to nesežere a šel spát.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

PUERTO PRINCESSA

1.6. 2012, cestopis část VI.

 

Proč jet do Puerto Princessa

Puerto Princessa je hlavní město Palawanu a měl jsem před odletem skoro celý den čas.

 

Jak jet do Puerto Princessa

Původně jsem chtěl vzít Jeepney a zažít trochu vzrůša, ale majitel resortu mi nabídl, že mne do Puerta vezme, protože tam vyzvedává nové hosty (1,5 hod, 200PHP).

 

Tip na ubytování

Město jsem jen navštívil před odletem zpět do Manily.

 

Co jsem v Puerto Princessa zažil

V Puertu postavili nové velké moderní nákupní středisko Robinson a tak jsme se tam po cestě zastavili. Na parkovišti jsme si s majitelem resortu povídali o jeho začátcích. Byl to Němec, který odešel z Německa před 25 lety a už se nikdy nevrátil. Jeho blonďatý dospělý syn ani neuměl německy. Povídal mi, že když přijel do Sabangu, připadal si jako Kryštof Kolumbus a okamžitě se do toho místa zamiloval. Vytvořil si rybníky pro chov ryb a zasadil rýži a banány, aby byl soběstačný. S rozrůstající se rodinou byl pak nucen postavit chatičky pro turisty. Ještě do nedávna místo telefonů používali v případě nouze jen vysílačky.

V Puertu jsme dojeli na centrální autobusové stanoviště San Jose, které sousedí s tržnicí. Tam jsem mrkal na velké kusy tuňáků, které tady prodávali za 120PHP. Do centra jsme pak jeli krokem dalších půl hodiny.

Rybí trh San Jose

Puerto jsem procházel v obrovském parnu a na přímém Slunci. Z hlavní třídy s moderními obchody, s restauracemi rychlého občerstvení a dokonce s pizzerií jsem došel k nábřeží s rozpadlými chudými a špinavými domky na kůlech.

Chudé Puerto Princessa

Jeden místňák mi tu pořád podával ruku a vypadal, že je mu v životě všechno jedno. Tak jsem se snažil změnit směr a vrátit se mezi lidi.

Bohaté Puerto Princessa

V jedné chvíli bylo modro a parno na umření a v druhé chvíli lilo, že se ulice zalily potoky vody.

Po 14 dnech jen o rybách jsem zalezl do filipínské pizzerie a dal si pizzu, Snažili se, ale byla drahá a k dokonalosti tomu kousek chyběl.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

MANILA

1.6. - 2.6. 2012, cestopis část VII.

 

Proč jet do Manily

Poslední zastávka před cestou domů. Věděl jsem, že Manila byla na konci druhé světové války srovnána se zemí a dnes tam není nic zajímavého, ale že to bude taková bída, to jsem netušil. Anebo jsem neměl štěstí.

 

Jak jet do Manilly

Letěl jsem s Cebu Pacific (75min, cca 1300CZK). Po přistání v Manile jsem si šel zajistit odvoz do centra. Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistil, že davy lidí odvážejí jen licencované taxíky a přitom tam nestál ani jeden. Lidé se řadili do dlouhatánské fronty a čekali. Fronta byla minimálně na 2 hodiny a na to jsem neměl nervy. Šel jsem k blízké dálnici zkusit štěstí a mávnout si na neletištního taxíka. Dva už tam stály a záhy jsem pochopil, proč si lidé raději stoupli do fronty. Nastalo totiž těžké vyjednávání, ale nedal jsem se. Víc než 200PHP jsem mu už z principu dát nechtěl a taxikář to raději vzdal a cenu akceptoval. Cestou do hotelu jsme se proplétali hlavními třídami ponořenými do pochmurna a kličkovali ve velkých zácpách. Přejíždění z pruhu do pruhu nikdo směrovkou neřešil.

 

Tip na ubytování v Manile

Spolehl jsem se na Lonely Planet a už v Port Bartonu jsem v Greenview poprosil, aby mi telefonicky udělali rezervaci v Malate Pensionne (jsou na Agoda.com, 1100PHP). I když penzión procházel menší rekonstrukcí, byl pěkný a udělal jsem dobře.

 

Co jsem v Manille zažil

Večer jsem se ubytoval a hned vyrazil do ulic. Malate je ještě docela pěkná čtvrť s mnoha bary. Jen co jsem vyšel na ulici, už mne začali lákat do strip a karaoke barů. Za vstup 300PHP je následná konzumace piva zdarma. Následovaly gay bary i nevěstince. Snažili se mi vnutit velkou A4 s fotografiemi sličných pracovnic, ale raději jsem zrychlil, ani jsem nezaregistroval cenu. Došel jsem nakonec až téměř k superobchoďáku Robinson a tam poblíž byla veřejná vystoupení živých kapel. Na prostranství před pódiem se s velkým veselím u stolečků bavilo 200 mladých Filipínců a tak jsem se přidal. Nutno dodat, že nálada se po několika koních za chvíli zvedla i mne. A filipínské zpěvačky byly krásné.

Manila

Měl jsem vyfoceno přes 400 fotek, když mi foťák oznámil, že SD karta je nepřístupná a je jí nutno zformátovat. Zatrnulo mi, protože jsem neměl zálohu. Paradoxem je, že si na cesty právě z tohoto důvodu beru sebou USB paměť a ačkoliv jsem si během cesty několikrát řekl, že už bych tu zálohu fotek mohl udělat, neudělal jsem ji. Naproti penzionu byla internetová herna, tak jsem tam vklouzl a požádal o externí čtečku SD karet. Bohužel jsem akorát zjistil, že chyba skutečně není ve foťáku, ale v kartě. Začalo mne polévat horko a s Filipínci jsme se snažili data z karty obnovit speciálním softvérem, ale také bezúspěšně. Ve finále jsem byl naštvaný a hodně dlouho jsem tento pech rozdýchával a věřil, že mi pomohou specializované firmy v Čechách. Nakonec mi skutečně pomohli v Datahelpu, za což jim moc děkuji a zdravím je.

Manilské ulice

Šel jsem se projít Manilou. Prošel jsem Malate a následně podél pobřeží po Roxas Blv. V jednom rohu se na břehu shromažďoval odpad z moře a někteří chudáci v tom eklhaftu chodili po pás ponořeni a něco z toho vytahovali do plastových tašek. Přešel jsem do Rizal parku, ve kterém spaly plejády bezdomovců. Došel jsem do Intramuros, bývalého španělského vnitřního města, ze kterého ale také po 2. světové válce zbyly jen obvodové zdi. A i tu byli bezdomovci. Došel jsem k řece, do které se sbíhaly schody. Tady si na chvíli sednu a odpočinu si. Z dáli jsem viděl, že už tam Filipínec sedí a čte si noviny. Když jsem však došel blíže, všiml jsem si, že on sedí jaksi opačně - zády k řece. No a pak mi to došlo - ten chlap tam neodpočíval, ten tam vykonával potřebu. A já měl to štěstí, že jsem si toho všiml zrovna v té nejlepší chvíli. Vedle byl další, ten si také četl noviny, ale ty mu záhy uletěly. Už jsem nečekal, jak nastálou situaci vyřeší a rychle se odtud pakoval pryč. Bezdomovcům jsem se stejně nevyhnul, někteří spali přímo na holé dlažbě, aniž by měli pod sebou alespoň karton. Děcka tam ve vřavě poletovaly nahé. Přešel jsem most a vlezl do čínské čtvrti. Zde se dopravní zácpy povýšily na totální chaos. Po silnici se krokem pohybovaly auta, lidi, prodejci. Nešlo jít ani dopředu, ani dozadu, ani do boku. Uprostřed toho jsem usoudil, že tudy cesta skutečně nevede a snažil se zapnout svůj orientační smysl a nejrychleji odtud vypadnout. Ulice přetínaly městské říčky, které už řekami nebyly a staly se z nich stojaté páchnoucí černé žumpy. Jakmile jsem se dostal na volnější ulici, popadl jsem nejbližší taxi a rychle upaloval jinam.

V ulicích

Večer jsem čekal před penzionem na taxík, který by mne odvezl na letiště a všiml jsem si, že stejným směrem potřeboval i mladý Francouz. O jízdné jsme se tedy podělili (100PHP každý) a cestou jsme si popovídali o svých zážitcích na Filipínách.

V letadle směrem do Soulu jsem si oslavil svůj 100. let.

 

 

... kam dál? Prohlédněte si itinerář, fotografie z cesty nebo si přečtěte rady na cestu na Filipíny. Pokud budete mít dotazy, napište mi.