MANILA
1.6. - 2.6. 2012, cestopis část VII.
Proč jet do Manily
Poslední zastávka před cestou domů. Věděl jsem, že Manila byla na konci druhé světové války srovnána se zemí a dnes tam není nic zajímavého, ale že to bude taková bída, to jsem netušil. Anebo jsem neměl štěstí.
Jak jet do Manilly
Letěl jsem s Cebu Pacific (75min, cca 1300CZK). Po přistání v Manile jsem si šel zajistit odvoz do centra. Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistil, že davy lidí odvážejí jen licencované taxíky a přitom tam nestál ani jeden. Lidé se řadili do dlouhatánské fronty a čekali. Fronta byla minimálně na 2 hodiny a na to jsem neměl nervy. Šel jsem k blízké dálnici zkusit štěstí a mávnout si na neletištního taxíka. Dva už tam stály a záhy jsem pochopil, proč si lidé raději stoupli do fronty. Nastalo totiž těžké vyjednávání, ale nedal jsem se. Víc než 200PHP jsem mu už z principu dát nechtěl a taxikář to raději vzdal a cenu akceptoval. Cestou do hotelu jsme se proplétali hlavními třídami ponořenými do pochmurna a kličkovali ve velkých zácpách. Přejíždění z pruhu do pruhu nikdo směrovkou neřešil.
Tip na ubytování v Manile
Spolehl jsem se na Lonely Planet a už v Port Bartonu jsem v Greenview poprosil, aby mi telefonicky udělali rezervaci v Malate Pensionne (jsou na Agoda.com, 1100PHP). I když penzión procházel menší rekonstrukcí, byl pěkný a udělal jsem dobře.
Co jsem v Manille zažil
Večer jsem se ubytoval a hned vyrazil do ulic. Malate je ještě docela pěkná čtvrť s mnoha bary. Jen co jsem vyšel na ulici, už mne začali lákat do strip a karaoke barů. Za vstup 300PHP je následná konzumace piva zdarma. Následovaly gay bary i nevěstince. Snažili se mi vnutit velkou A4 s fotografiemi sličných pracovnic, ale raději jsem zrychlil, ani jsem nezaregistroval cenu. Došel jsem nakonec až téměř k superobchoďáku Robinson a tam poblíž byla veřejná vystoupení živých kapel. Na prostranství před pódiem se s velkým veselím u stolečků bavilo 200 mladých Filipínců a tak jsem se přidal. Nutno dodat, že nálada se po několika koních za chvíli zvedla i mne. A filipínské zpěvačky byly krásné.
Manila
Měl jsem vyfoceno přes 400 fotek, když mi foťák oznámil, že SD karta je nepřístupná a je jí nutno zformátovat. Zatrnulo mi, protože jsem neměl zálohu. Paradoxem je, že si na cesty právě z tohoto důvodu beru sebou USB paměť a ačkoliv jsem si během cesty několikrát řekl, že už bych tu zálohu fotek mohl udělat, neudělal jsem ji. Naproti penzionu byla internetová herna, tak jsem tam vklouzl a požádal o externí čtečku SD karet. Bohužel jsem akorát zjistil, že chyba skutečně není ve foťáku, ale v kartě. Začalo mne polévat horko a s Filipínci jsme se snažili data z karty obnovit speciálním softvérem, ale také bezúspěšně. Ve finále jsem byl naštvaný a hodně dlouho jsem tento pech rozdýchával a věřil, že mi pomohou specializované firmy v Čechách. Nakonec mi skutečně pomohli v Datahelpu, za což jim moc děkuji a zdravím je.
Manilské ulice
Šel jsem se projít Manilou. Prošel jsem Malate a následně podél pobřeží po Roxas Blv. V jednom rohu se na břehu shromažďoval odpad z moře a někteří chudáci v tom eklhaftu chodili po pás ponořeni a něco z toho vytahovali do plastových tašek. Přešel jsem do Rizal parku, ve kterém spaly plejády bezdomovců. Došel jsem do Intramuros, bývalého španělského vnitřního města, ze kterého ale také po 2. světové válce zbyly jen obvodové zdi. A i tu byli bezdomovci. Došel jsem k řece, do které se sbíhaly schody. Tady si na chvíli sednu a odpočinu si. Z dáli jsem viděl, že už tam Filipínec sedí a čte si noviny. Když jsem však došel blíže, všiml jsem si, že on sedí jaksi opačně - zády k řece. No a pak mi to došlo - ten chlap tam neodpočíval, ten tam vykonával potřebu. A já měl to štěstí, že jsem si toho všiml zrovna v té nejlepší chvíli. Vedle byl další, ten si také četl noviny, ale ty mu záhy uletěly. Už jsem nečekal, jak nastálou situaci vyřeší a rychle se odtud pakoval pryč. Bezdomovcům jsem se stejně nevyhnul, někteří spali přímo na holé dlažbě, aniž by měli pod sebou alespoň karton. Děcka tam ve vřavě poletovaly nahé. Přešel jsem most a vlezl do čínské čtvrti. Zde se dopravní zácpy povýšily na totální chaos. Po silnici se krokem pohybovaly auta, lidi, prodejci. Nešlo jít ani dopředu, ani dozadu, ani do boku. Uprostřed toho jsem usoudil, že tudy cesta skutečně nevede a snažil se zapnout svůj orientační smysl a nejrychleji odtud vypadnout. Ulice přetínaly městské říčky, které už řekami nebyly a staly se z nich stojaté páchnoucí černé žumpy. Jakmile jsem se dostal na volnější ulici, popadl jsem nejbližší taxi a rychle upaloval jinam.
V ulicích
Večer jsem čekal před penzionem na taxík, který by mne odvezl na letiště a všiml jsem si, že stejným směrem potřeboval i mladý Francouz. O jízdné jsme se tedy podělili (100PHP každý) a cestou jsme si popovídali o svých zážitcích na Filipínách.
V letadle směrem do Soulu jsem si oslavil svůj 100. let.
... kam dál? Prohlédněte si itinerář, fotografie z cesty nebo si přečtěte rady na cestu na Filipíny. Pokud budete mít dotazy, napište mi.
