NONG KHIAW
29.3. - 31.3. 2015, cestopis část III.
Proč jet do Nong Khiaw
Nong Khiaw je malá vesnice ležící v krasové oblasti na řece Nam Ou a nabízí množství gesthausů, restaurací a výletů do okolí. Dále výše proti proudu řeky se nachází menší a ospalejší vesnice Muang Ngoi Neua, která je také oblíbená mezi baťůžkáři.
Jak jet do Nong Khiaw
Do Nong Khiaw jsem jel autobusem z Luang Namtha. Lístek jsem si koupil s několikadenním předstihem už při příjezdu do Luang Namtha, a ačkoliv jsem očekával dlouhý přejezd, ani v duchu mne nenapadlo, jak náročná cesta to bude (130LAK, 230km, 8.5hod). Nejdříve jsme místo v devět vyjeli až před desátou, protože jsme čekali na početnou čínskou rodinu. Ta ačkoliv přišla na autobusové nádraží pozdě, šla se ještě v klidu a v pohodě nasnídat. Řidič žasl a šel je mezi stánky a vývařovny hledat. Ke mně si přisedla děvčata a zkoušela si na mně angličtinu. Když to zmerčil jejich otec, který vypadal jako Kim Čong Il, rychle si vyměnil s mladou Číňankou místo. A to byla výhra: už asi za hodinu měl znovu hlad, takže za jízdy jedl nějaký mastný hnusy, jako správný Číňan ustavičně smrkal pusou do kapesníku, byl tlustý, zpocený, smrděl, a když spal, tak se o mne opřel a chrápal. Číňanka vedle něho zase blila tu ranní snídani. Polovinu cesty byla silnice rozkopaná, dělníci v tom horku mlátili kladivem do balvanu, vesnice byly v totálním prašnu, a ve výšce bezmála dvou kilometrů jsme objížděli každý kopec po vrstevnici. V jednom místě jsme se nakonec zasekli, pač náklaďáci zapadli do bahna a nešlo to ani dopředu ani zpátky. Tak jsme tam hodinu a půl stáli, než někoho napadlo tu anarchii nějak organizovat. V pět odpoledne jsme se štěstím dojeli do Pak Meng, kde jsem za 25LAK přestoupil do dalšího busu do Nong Khiaw. Jestli jsem se v Pak Meng zaradoval, že mám konečně v Laosu signál, tak v Nong Khiaw jsem ho zase ztratil.
Cestou necestou
Tip na ubytování v Nong Khiaw
Do Nong Khiaw jsem dojel těsně před soumrakem, vesnicí jsem proběhl a vybral si Ban Lao Sunset Bangalow (je na Agoda.com, za 12 USD). Nabízeli chatičky nad řekou s výhledem na vesnici, nad kterou se natahovaly vápencové skály.
Výhled z guest housu
Co jsem v Nong Khiaw zažil
Jen co jsem se ubytoval, vyrazil jsem na průzkum s cílem naplánovat si zítřejší výlet. Situace z Luang Namtha se opakovala: po sezóně nebylo příliš zájemců a zapsat se na nějaký výlet byl problém. Nakonec jsem jeden v Green Discovery objevil, domluvil se a šel pak k Indovi na večeři. Butter chicken masala a butter naan byl přímo zážitek, přesně jako v Indii (36LAK). Po cestě do chatičky jsem si ještě koupil u staré babi jedno BeerLao (10LAK) a šel jsem na terasu své chatičky koukat na blesky, které rozsvěcovaly skály na noční obloze.
Nong Khiaw
Před osmou ráno jsem vyrazil na domluvený sraz výletu. Po cestě jsem z mostu koukal na modré úzké longboaty, jak kotví u břehu vesnice. V kanceláři už čekali oba další účastníci zájezdu, máma, která přijela za synem ze Španělska. Vlasatý Juan pracoval v Malajsii, ale díky jakémusi kiksu s vízy se bez přípravy ocitli na společné dovolené v Laosu. Cílem dnešního výletu bylo dojet lodí do vesnice Ban Houajoy, dojít pěšky k vodopádům a zpátky plout kajakem (46USD/os/při třech os).
Lodí po řece Nam Ou
Nejdříve jsme pluli longboatem proti proudu řeky, míjeli jsme peřeje a pozorovali vysoké vápencové skály. Občas jsme minuli rybáře chytající na malých loďkách ryby a vodní buvoly s prasaty rochnící se ve vodě. Po hodině jsme dorazili ke břehu a vstoupili jsme do typicky ospalé vesnice. Domečky opět z ratanu a se slaměnými střechami. Vláda se snaží vesnice přesídlit z nedostupného horského terénu blíže k řekám, které mají v Laosu úlohu dopravních tepen a zajišťují tak spojení se světem. I díky tomu mohou malé děti navštěvovat školy. Jedna taková byla postavená právě v této vesnici, a protože děti měly přestávku, vstoupili jsme dovnitř. Způsobili jsme velké pozdvižení a bujaré veselí. Děti se chtěly fotit a jejich odměnou bylo, když se na sebe mohly podívat na displej foťáku.
Video: V místní škole
Pak jsme longboatem pokračovali dále po řece a zakotvili jsme u další vesnice. Tou jsme prošli a za velké výhně se vydali vyprahlými rýžovými políčky do lesa. Jít tudy v létě, kdy je všechno zelené, musí být zážitek. Jenže v létě tu prší. Náš průvodce nám po cestě vyprávěl, jak dříve vesničané spali přímo na políčkách pod jednoduchými přístřešky. Moskytiéry neznali, a tak malárie byla tehdy běžná. Po chvíli jsme vstoupili do stínu lesa a po hodině jsme dorazili k vodopádu. Tady jsme se vykoupali, snědli oběd a vydali se stejnou cestou zpátky k řece.
Na řece
U řeky jsme tentokrát nasedli do kajaků, máma s průvodcem, já s vlasatým Juanem, a vydali se vstříc peřejím. V některých úsecích to bylo hodně napínavé, do té doby jsem netušil, jak je kajak hodně vratká loď. Nakonec jsme přežili všechna úskalí a na klidné hladině jsme se už jen kochali přírodou. Po čase se mi ale náš kajak nějak nezdál, byl čím dál víc vratší a ponor nižší. Říkám Juanovi, hele to není normální, měli bychom jet ke břehu… Ale Juan sebevědomě odpovídal, to víš, to je kajak, já mám zkušenosti, neboj. No a tak jsme se potopili a převrátili. Náš průvodce se mohl smíchy potrhat, protože tohle prý ještě neviděl, aby se na oleji někdo převrátil. Ke břehu jsme už doplavali po svých, kajak i věci zachránili a nakonec zjistili, že pravdu měl náčelník… Na zádi nám totiž v peřejích vypadla zátka a celou dobu jsme dovnitř lodě statečně nabírali vodu, až se kánoi stala těžkou a nestabilní. A tak jsme ji společnými silami zvedli na záď, vodu vylili, loď zašpuntovali nějakými igelitem a dále už úspěšně pokračovali až do cíle.
Ve vesnici
