VANG VIENG
2.4. – 4.4. 2015, cestopis část V.
Proč jet do Vang Vieng
Vang Vieng je městečko ležící v krasové oblasti na řece Nam Song. Dříve to byla party Mekka všech baťůžkářů, kde alkohol tekl proudem, hudba duněla 24 hodin, a drogy byly na denním pořádku. Největší atrakcí byl tubing na řece, podél které vyrostly řady nelegálních barů. Ty natáhly přes řeku lana a projíždějící davy na pneumatikách stahovaly do barů. A tak se stávalo, že se každý rok v řece utopilo mnoho opilých a zdrogovaných lidí. A když v roce 2012 Vang Vieng navštívil laoský premiér, zhrozil se, a nechal všechny nelegální podniky zavřít. Dnes v samotném městečku vyrůstají betonové hotely, bary na řece jsou zavřené, a nejpočetnější většinu návštěvníků tvoří Číňani se svými rodinami.
Jak jet do Vang Vieng
o Vang Vieng jsem opět cestoval busem, lístek jsem si koupil na recepci svého hotelu už při příjezdu do Luang Prabangu (140 LAK, 180km, 6 hod). „Těšil“ jsem se opět na dlouhý a náročný přejezd, tentokrát mne alespoň nečekala mikrododávka, ale velký bus. Na nádraží jsem kupodivu opět potkal Ajťáka Johnyho s Marií, se kterými jsem strávil čas na treku v Luang Namtha, a tak jsme se dali do řeči. Vyrazili jsme v půl jedenácté a opět jsme jeli po každé vrstevnici a složitě objížděli každou horu. Odpoledne bus zastavil v jedné vesnici, řidič nám rozdal stravenky, a my se za ně naobědvali v místní vývařovně. V půl třetí se objevili první mohutné krasové útvary a v půl páté jsme konečně dorazili na místo. Na autobusovém nádraží ve Vang Viengu jsem přeskočil na songthaew a ujížděl do města (10 LAK, 10min). Z korby jsem sledoval vzdalující se Johnyho s Marií, kteří se do města rozhodli plahočit s batohy na zádech po svých, protože chtěli ušetřit jeden dolar.
Tip na ubytování ve Vang Vieng
Chtěl jsem bydlet mimo rušné ulice, proto jsem si městečko několikrát prošel a nakonec mne po půl hodině napadlo přejít přes dřevěnou lávku na druhou stranu řeky. Tam jsem objevil Cliff View Bungallows, který měl pěkně zařízené chatičky s výhledem na vápencové skály. Paní majitelce jsem si řekl o slevu a cenu snížil na 25USD.
Cliff View Bungallows ve Vang Vieng
Co jsem ve Vang Vieng zažil
Večer jsem si prošel rušné ulice a nakukoval do prostorných, ale prázdných barů. Divil jsem se, proč jsou tak prázdné, v každém baru bylo jen pár baťůžkářů, kteří polehávali na matracích a dívali se na kreslené seriály v televizi. Bývalá party Mekka? Po večeři jsem se vrátil do chatičky, zalezl na terasu, koukal na skály a pil BeerLao, které jsem si koupil po cestě.
Ráno jsem si zašel na snídani na hlavní ulici, kde ženské měly pojízdné vozíky, které skrývaly i kamínka, a hbitě připravovaly palačinky, sendviče a fruit shaky (vše po 10LAK). Viděl jsem je tam v sedm ráno a i v deset večer.
Přemýšlel jsem, co s načatým posledním dnem cesty. Už se mi nechtělo skotačit na pneumatice v peřejích a tak jsem se rozhodl, že si na motorce projedu místní jeskyně. Mistr mi v půjčovně sebral pas a nechal mi podepsat papír, že jsem si vědom toho, že motorka není pojištěná (70 LAK). Bylo deset dopoledne, na telefonu jsem si zapnul sport tracker, abych se nikde nezamotal, a vyrazil jsem.
Na motorce
Za vesnicí jsem přejel velký most, na kterém místní vybírali mýtné 10 LAK, a vydal se na prašnou cestu. Spoléhal jsem se na Lonely Planet v telefonu, ale cestu k jeskyním ukazovaly i šipky u silnice. Hned po pěti kilometrech jsem ze silnice zahnul přes vyschlé rýžové pole k první jeskyni Tham Pha Daeng. Ve stínu přístřešku jsem našel znuděného místního vesničana, který si řekl o vstupné 10 LAK. Nepřišlo mi to jako oficiální atrakce, ale vstupné jsem mu dal. Zeptal se mne, jestli chci jít do jeskyně sám nebo má jít se mnou. Já si představoval klasickou jeskyni s velkými místnostmi a krápníky a tak jsem mu řekl, že to zvládnu sám. No nevěděl jsem, do čeho jdu. Zezačátku jsem nemohl najít ani samotný vlez do skály a když už jsem ho nakonec objevil, zjistil jsem, že velké sály s krápníky se nekonají. Všude samé úzké nízké neosvětlené klaustrofobní chodby. A také jsem si konečně uvědomil, co jsem v chatce zapomněl. Celou cestu mi totiž v podvědomí vrtalo, že něco důležitého s sebou nemám. Zapomněl jsem baterku. Zapnul jsem si alespoň svítilnu na mobilu, sebral veškerou odvahu a vydal se do nitra chodeb. Asi po sto metrech plahočení v naprosté tmě a tichu mne průzkumnický entuziasmus opustil, místo toho se v plné kráse dostavila klaustrofobie, a tak jsem se radši vydal zpátky. U východu jsem narazil na vesničana, jak vede do jeskyně dva Malajce. Ve čtyřech se to lépe táhne, a tak jsem se k nim připojil a šel s nimi zpátky. Protahovali jsme se o dalších sto metrů dále, až jsme došli k díře s vodou. Když jsme se konečně vrátili zpátky na světlo, průvodce si řekl o dalších 50 LAK. To jsem mu řekl, že to nedostane ani náhodou a dal jsem mu jen 10 kipů. Naštvaný byl jak jetel.
Na motorce
Naskočil jsem na motorku, vrátil se na silnici a vydal se hledat další jeskyni. Po chvíli jsem narazil na ukazatel směrující k Tham Khan jeskyni. Tam se situace opakovala, vstupné 10LAK jsem ospalým místním zaplatil a s jedním stařečkem jsem se vydal vyschlým korytem řeky ke vstupu. Tentokrát jsem se na poplatek za doprovod zeptal rovnou a děda mi řekl, že 10 LAK stačí. Pak jsme spolu vlezli dovnitř, v první místnosti nás sice pozdravila velká socha Buddhy, ale zbytek jeskyně se předvedl ve stejném duchu jako ta první: všude samé úzké a nízké chodby. Tentokrát jsme dokonce několikrát lezli z jedné části do druhé i po kolenou a velké finále bylo plazení padesát metrů po břiše.
V jeskyni Tham Khan
Bylo už velké horko, a tak jsem zajel k místu známému jako modrá laguna. Kupodivu voda byla skutečně průzračně modrá a tak jsem na sebe hodil plavky a šel se zchladit k desítkám čínských rodin, které měly stejný nápad.
Po cestě
Na motorce jsem pokračoval dále mezi vysoké vápencové skály, až jsem dojel k ukazateli ke Golden Flower Cave. Motorkou jsem se snažil dojet po rýžových políčkách, kam až se dalo a zbytek jsem došel pěšky banánovou plantáží. Na konci stezky jsem opět narazil na místní a zaplatil tradiční vstupné 10kipů. Po cestičce jsem se vydal vzhůru podél stěny vápencové skály ke vstupu do samotné jeskyně. Tam jsem narazil na dalšího veselého dědu, který mi ukázal, kudy se jde dovnitř. Po zkušenostech z předchozích průzkumů jsem mu rovnou řekl, ať jde se mnou, ale děda se zasmál, že je to jednoduché, ať jdu sám. Tak jsem šel. Přede mnou se objevil ohromný vnitřní prostor, ale zase jsem nějak nevěděl, kudy pokračovat. V jednom místě byla díra v zemi, do které vedla dřevěná deska. Bylo mi divné, jestli se opravdu po mne chce, abych lezl tudy někam do hlubin země. A tak jsem se vrátil a houkl na dědu, ať jde pěkně zpátky. Nevím, jestli to byla výhra, děda byl sice hodný a nadmíru šťastný, že mi může ukázat svou jeskyni, ale uměl jen pět anglických slov, které neustále opakoval jako kolovrátek. Po dvaceti minutách, kdy mi ukazoval každý krápník a neustále tisíckrát za sebou mumlal stalagnit – stalagnat –people lao broken, mi už hlava tak třeštila, že jsem myslel, že mi praskne. Za svůj výkon dostal 10 kipů.
Golden Flower Cave
Už bylo pozdní odpoledne, a tak jsem se vydal okruhem zpátky do Vang Vieng. Po cestě jsem projížděl ospalými vesnicemi a pozoroval vysoké vápencové hory. Po šesti hodinách a padesáti ujetých kilometrech jsem se pokusil v půjčovně vrátit motorku, ale mistr nebyl k nalezení. Pas jsem potřeboval, a tak jsem se v sousedícím baru domáhal nějaké pomoci. Nakonec mi pomohl transsexuálka, která hrábla do šuplíku a nechala mi nějaký ten pas si vybrat.
Vang Vieng
