CESTOPIS LAOS

Než se začteš do cestopisu, prohlédni si itinerář, pročti si rady na cestu do Laosu.

 

 

 

 

HUAY XAI - GIBBON EXPERIENCE - NP BOKEO

23.3. - 26.3. 2015, cestopis část I.

 

Proč jet do NP Bokeo

Huay Xai je výchozím bodem pro ty, kteří se chtějí vydat na treky do národního parku Bokeo. Mezi nabídkami cestovních kanceláří hraje jednoznačně prim pobyt ve stromových domech The Gibbon Experience www.gibbonexperience.org. Nejedná se sice o levnou záležitost, třídenní pobyt stojí 310 USD, je to však natolik výjimečný adrenalinový zážitek, že to vyváží všechny vynaložené prostředky. Ke stromovým domům se člověk dostává dlouhými pochody panenskou přírodou a nakonec dojíždí přes hluboká údolí zavěšený na lanech. Spí se vysoko v korunách stromů a odměnou je ranní pozorování gibboních rodin v sousedních stromech.

 

Jak jet do NP Bokeo

Do laoského Huay Xai jsem cestoval autobusem z thajského Chiang Mai (434 THB, 300km, 6 hod). Jízdenku jsem měl dopředu zarezervovanou přes internet u společnosti greenbusthailand.com (lze i přes společnost 12go.asia, která rozšiřuje své služby i v Laosu a okolních zemích JV Asie), a protože se laoské hranice zavírají v šest večer, vzal jsem hned první ranní spoj. Čekal jsem kruté ranní vstávání (o půlnoci českého času), ale kupodivu mne to neskolilo, na hlavní ulici jsem mávl na první songathaew a nechal se dovézt na nádraží (60 THB). Než mi přijel luxusní autobus, stihl jsem si dát v místním bufetu neluxusní nudle (40 THB). Po osmé jsme vyrazili a o půl druhé jsme se blížili k Chiang Khong. Před příjezdem do města bus zastavil a dovnitř nastoupil hodně nedůvěryhodný vykuk a sdělil nám, že ti, co pokračují do Laosu, mají tady vystupovat. Já tušil, že je postavený nový most a hraniční přechod už není v samotném městě, ale protože ten borec nepřesvědčil ani mé spolucestující, stejně nedůvěřivé Kanaďany, nevystoupil jsem. No a tak jsem dojel až do samotného města a s Kanaďany si vzorně objednal tuktuka zpátky k přechodu (50THB). Hraniční budovy zářily novotou a zívaly prázdnotou. Slavnostně jsem opustil Thajsko a za 20 Bahtů jsem nastoupil do autobusu, který mne dovezl na druhou laoskou stranu. Tady jsem přišel k okénku a úředníkům jsem podal dva vyplněné formuláře, fotku a třicet dolarů. A přestože tam kromě mne byl už jen jeden podvyživený Němec, úřední mašinerie trvala dobrých třicet minut. Je někdy až s podivem, jak jednoduchá záležitost může bezpečně zaměstnat na hodně dlouho hodně lidí. Na hranicích jsem si ještě z ATM bankomatu vybral první Kipy. Jen jsem si v té rychlosti spletl nuly a snažil se z bankomatu dostat roční laoský plat. Ještě štěstí, že bankomaty mají své limity. Z hranic nás do Huay Xai vzal songathaew, který si byl vědom svého monopolu, a naúčtoval si za krátkou cestu 100 Bahtů. Kdyby mne alespoň odvezl, kam jsem chtěl… s Němcem nás místo v centru vyhodil u kanceláře Slowboat a tak jsem to za ty prachy musel ještě v té výhni dojít po svých. Ale sláva, o půl čtvrté jsem byl na místě.

 

Tip na ubytování v Huay Xai

Původně jsem chtěl bydlet v Daauw home, ale když jsem tam došel, měli plno. Tak jsem zalezl za 9 USD do čistého Sabaydee GH. Když jsem se ubytoval, zjistil jsem, že mí sousedé jsou mí Kanaďané.

 

Co jsem na Gibbon Experience zažil

V podvečer jsem se stihl ohlásit v kanceláři The Gibbon Experience (rezervaci jsem měl přes internet) a podepsal jsem jim papír, že jsem si vědom rizika smrti. Pak jsem si prošel městečko, vyšlapal na malý kopec, na kterém stál malý místní chrám a chvíli koukal na západ Slunce nad Mekongem. Nakonec jsem sešel k řece, dal si první BeerLao a šel vyrovnávat časový rozdíl. Jenomže v jedenáct v noci mi zazvonil telefon, volal Habr od nás z vesnice, který zřejmě u piva v hospodě potřeboval něco hrozně důležitého řešit. Jak jsem byl šťastný, že se mi povedlo usnout… telefon jsem naštvaně tipl a zkusil usnout znovu. Za dvě hodiny ale volal Habr znovu… to snad není možný, říkal jsem si. A když po další hodině zavolal potřetí, tak už jsem neusnul. A navíc venku začala bouřka, hromy, blesky, asi konec světa.

Huay Xai a pohled na Mekong

Ráno jsem se modlil, aby přestalo pršet, ale nepřestalo. Po snídani jsem šel v 8:15 zpátky na domluvený sraz do kanceláře The Gibbon Experience, vyslechl si bezpečnostní instruktáž a společně s ostatními se pak nasoukal do přistavených jeepů. Na Watterfall okruh se nás sešlo šest – Švýcarka, co vypadala jako chlapna, Němka, co vypadala jako beruška, Němec, Ital Méďa Béďa a malý Francouz Charlie, který uměl laosky. Po hodině a půl jsme u vesnice Ban don chai odbočili z hlavní silnice (80km z Huay Xai) a dalších 45 minut jsme jeli kamenitou lesní cestou skrz prales do zapadlé vesnice Ban Toup. Tady jsme si dali pivo, rozloučili se s civilizací a vyrazili jsme na trek.

Ban Toup - začátek treku

Jen co jsme vyrazili, píchla mne vosa, potkal jsem první pijavici, rozřízl jsem si ruku o bambus a začalo znovu pršet. Po téměř třech hodinách jsme došli k prvnímu lanu, které bylo uvázáno ke kmeni stromu a končilo kdesi v dáli na druhé straně údolí. Navlékli jsme se do postrojů a postupně se k lanu zavěsili za karabinu. V propozicích jsem se dočetl, že některá z celkem 15 kilometrů lan jsou dlouhá až pět set metrů a vedou i 150 metrů nad zemí, ale to není absolutně nic proti tomu, když to nakonec člověk zažije sám na vlastní kůži. Když přišla řada na mne, odrazil jsem se z plošiny a vyjel vstříc neznámu. Zezačátku to bylo dobrý, člověk ujížděl lesem, ale pak znenadání les skončil a břeh spadl do obrovské hloubky. Najednou jsem se ocitl sám uprostřed pralesa, ujíždějící po lanu nad stometrovou propastí, a v tu chvíli jsem si říkal: Ježíšmarjá co tu vůbec dělám? Co když se mi na postroji něco utrhne? Co budu dělat, když se to rozbije? Plný adrenalinu, ale šťastný jsem dojel na druhý konec, kde jsem zjistil, že úplně stejné dotazy se honily hlavou všem ostatním. Museli jsme se smát. Postroje jsme ze sebe už nesundali, jen jsme přešli několik set metrů k dalším lanům a stejným způsobem jsme překlenuli několik dalších údolí. Občas ta výška byla úchvatná, někde v daleké hloubce pod námi tekl potok, koruny obrovských stromů byly malé jako z lega a my nad tím uháněli padesátikilometrovou rychlostí. Poslední velký předěl vedl do našeho stromového domu, do slavného Tree House 5, kde jsme měli strávit první noc.

Tree house no 5

Tree House 5 je snad na všech fotkách. Tento dřevěný dům postavili místní Laosané ve výšce padesáti metrů v koruně stromu, který sám stál na pokraji údolí, takže finální výhled byl úchvatný. Dům byl dvoupatrový, v malém cimbuří byly matrace s moskytiérou pro dva ležící spící, na spodním patře byla kuchyň, oddělená toaleta s koupelnou a matracové spaní pro ostatní. Toaleta byla oddělená jen slabým bambusem, takže všichni jsme raději využívali okolní přírodu. Koupelna měla perforovanou podlahu, aby voda stékala ze sprchy rovnou dolů do přírody, takže člověk při pohledu na své nohy mohl dostat závrať. Z domečku vedly dvě příjezdová a jedno odjezdové lano. Sami Laosané spali v chatrči v lese, která zároveň sloužila jako kuchyň pro přípravu jídla. Když bylo jídlo hotové, průvodci se s hrnci zavěsili za lano a s jídlem přifrčeli do chaloupky.

Odjezd z tree house

Bylo půl třetí, my se ubytovali a do večeře jsme měli rozchod. Trochu nás překvapilo, že nám průvodci důvěřovali a nechali nás úplně napospas. Největší odvahu jsme museli sebrat, když jsme z domu museli vyskočit, abychom se po lanu dostali ven. Ale šlo to a my z toho měli časem srandu. Po lanech jsme udělali přírodou tři okruhy, které pokaždé začínaly a končily v domečku. Při posledním okruhu se chlapna všem chlapům předvedla: zastavila se před domečkem uprostřed lana nad největší hloubkou, vytáhla z kapsy telefon a dělala si selfie. Už jen se zastavit a viset tam bylo hrdinství, mne by navíc ten telefon určitě vypadl z ruky. Večer jsme se poskládali kolem nízkého stolu, snědli večeři, kecali a hráli karty.

Tree house

Ráno jsme vstali už po páté, pozorovali okolní koruny stromů a hledali v nich gibony. A měli jsme štěstí – několik gibbonních rodin hodovalo a dovádělo hned v sousedních stromech. Když gibboni dosnídali, odebrali se odpočívat. Nás snídaně teprve čekala, tak jsme naopak vyskočili z domečku na lano a šli si udělat okruh.

Odjezdy ze stromového domu

Po snídani jsme se sbalili a vydali se na pochod. Po dvou hodinách jsme došli k dalšímu systému lan, kterými jsme pokračovali až k domu TH6. Ten byl také dvoupatrový, obytné bylo tentokrát druhé patro, na spodním patře byla toaleta s koupelnou, díky čemuž nabízela více soukromí než TH5. Po obědě jsme se vydali zpátky na lana a postupně jsme se dostali k vodopádu, kde jsme se převlékli do plavek a v malé tůni se vykoupali. Pak jsme hráli karty, které nás naučila chlapna. No a do večera bylo stále času dost, tak jsme se rozhodli jezdit po lanech. Podle mapy se pomocí pěti lan dal udělat několikakilometrový okruh a nás to tak bavilo, že jsme zvládli tři. Už jsme byli tak otrkaní, že jsme při ježdění i natáčeli na kamery.

Video: Gibbon Experience

Večer se strhla bouřka a naprostou tmu protínaly blesky. Ráno jsme se po snídani sbalili a uklidili moskytiéry a spaní. Pod svou matrací jsem našel naštvanou patnácticentimetrovou stonožku. Ještě že si mne v noci nevšímala. V devět jsme vyrazili zpátky do vesnice a v jedenáct jsme si tu dali na počest úspěšného zvládnutí výletu BeerLao. Jeepy jsme pak pokračovali kamenitou cestou zpátky na hlavní silnici do Ban don chai. Tady jsme se po obědě rozloučili s těmi, co se vraceli zpátky do kanceláře v Huay Xai pro batohy a já s chlapnou jsme číhali na bus, který jel ve dvě na opačnou stranu do Luang Namtha.

 

 

 

 

 

  

 

 

  

 

LUANG NAMTHA - NP NAM HA

26.3. - 29.3. 2015, cestopis část II.

 

Proč jet do Luang Namtha

Severní část Laosu je ideální pro ekotreking. Poblíž Luang Namtha se nachází národní park Nam Ha a místní cestovky zde nabízejí treky s přespáním v jedné z horských vesnic. Ti, kteří chtějí strávit v přírodě ještě více času, mohou dále pokračovat do vzdálenějšího Phongsali, které je na ekotreky také vyhlášené.

 

Jak jet do Luang Namtha

Autobus vyjíždějící z Huay Xai měl projet vesnicí Ban don Chai zhruba ve dvě odpoledne. Zatímco já jsem číhal, chlapna spala. Něco na ní lezlo. Když jsem po druhé hodině objevil na třetí hodině podezřelý autobus, chlapnu jsem vzbudil, bus stopl a společně jsme se nasoukali dovnitř. Autobus byl velký jako trabant a pravděpodobně byl vyroben ještě za dob Francouzů. Někdy člověk nechápe, kolik lidí se může vejít do miniaturního prostoru: chlapna sice seděla na sedátku, ale já seděl celou dobu na motoru, který byl horký. A místní seděli i v uličce na malinkých sesličkách. Po dvou a půl hodinách a sto kilometrech jsme dojeli do Luang Namtha (50LAK). S chlapnou jsem se rozloučil a songathewem (20LAK) jsem pokračoval do centra a pak došel do Tai Dam geusthouse, kde jsem měl ubytování.

 

 

Tip na ubytování v Luang Namtha

Opět jsem si v rámci přípravy provedl výběr ubytování a jako nejlepší mi vyšlo Taidam guesthouse (je na Agoda.com, 10 USD). Nachází se mimo rušné ulice a nabízí malé chatičky s výhledem na hory, rybníky a rýžová pole.

Výhled z Taidam GH

 

Co jsem v NP Nam Ha zažil

Když jsem se ubytoval, šel jsem vybrat nové kipy (tentokrát se správnými nulami), v cestovce jsem si koupil lístek na autobus do mé další zastávky v Nong Khiaw a šel hledat na další dva dny nějaký výlet. Prošel jsem si snad všechny cestovky a porovnával jejich nabídky a ceny. Ceny byly vesměs všude stejné, v dolarech a hodně vysoké. Dvoudenní výlet pro dva s průvodcem stál cca 120USD/os. Při větším počtu účastníků cena klesá, ale papírově nepadá pod 90USD při čtyřech účastnících. Potíž byla v tom, že bylo po turistické sezóně a cestovky zely prázdnotou. Nakonec jsem se domluvil na návštěvě Akha village hluboko v národním parku za 110USD s tím, že jsem druhý přihlášený. Zaplatil jsem zálohu a šel na drahou laoskou pizzu (80LAK).

Následující ráno mi vykuk z mé cestovky řekl, že do Akha vesnice jít nemůžeme, protože celou noc pršelo a že půjdeme do vesnice kmene Lanten. Slevil 10USD a poslal mne do sousední cestovky. Považoval jsem to za debilní výmluvu a dotyčného jsem ještě chvíli zkoušel. Jenže pokud jsem chtěl na dva dny vypadnout, nic jiného mi nezbývalo. Do sousední cestovky jsem přišel notně nabroušený a hned při vstupu jsem se ostatních zeptal, kolik za ten výlet zaplatili. Když mi řekli, že o 50 USD míň, šel jsem svého vykuka chytnout pod krk. 50USD mi raději vrátil a rozdíl dorovnal. Takže ponaučení zní: místní cestovky jsou spolčeni do kartelu, turisty si přehazují, a reálná cena je 50USD při čtyřech účastnících. Renomovaná agentura je snad jen Green Discovery.

Po cestě do vesnice kmene Lanten

Vyjeli jsme tedy na návštěvu vesnice kmene Lanten. Společně se mnou jel Ital, německý ajťák Johny s vyholenou punk hlavou a Němka Maria. Oba byli ze Stuttgartu, potkali se až v Thajsku a od té doby jeli spolu. Náklady na cestování snižovali tak, že spolu sdíleli guesthousy... Nejdříve jsme se za městem stavili na tržnici a nakoupili proviant na cestu. Tržnice nabízela všechno možné, mne nejvíce zaujaly nejnovější smartphony všech značek včetně nenakousnutého jablka, vše do 100USD. Holt jsme byli u čínských hranic… Pickupem jsme pokračovali dále do národního parku a pak se vydali na šestihodinový trek. Po třech hodinách jsme udělali u malého vodopádu přestávku, na zem jsme položili několik velkých banánových listů a na něj položili porce lepkavé rýže s různými druhy vařené zeleniny. Do vesnice kmene Lanten jsme došli pozdě odpoledne. Nejdříve jsme museli před vesnicí počkat, až přijde starosta. Ten na prašné cestě rozdělal oheň a my ho museli překročit, abychom se zbavili všech zlých duchů. Pak jsme se přivítali a vešli dál.

vesnice kmene Lanten

Vesnice byla hodně rustikální, většina domů měla jen ratanové / bambusové průsvitné stěny, slaměné střechy a hliněnou podlahu. Kromě domečku na spaní měli vesničané domeček, ve kterém na otevřeném ohni vařili, a nechyběla WC budka. Voda ve vesnici netekla, všichni se chodili umývat do řeky. Elektřinu kupodivu už měli, zavedli jim ji předminulý rok. Kmen Lantan pochází z jižní Číny, má své písmo i jazyk a lidé jsou animisté. Většina vesničanů byla oblečena do modrého úboru, vdané ženy měly vlasy stažené do drdolu a nosily děti v závěsu na zádech.

Vesnice kmene Lanten

My se ubytovali u starosty a šli si sednout před kiosek, kde prodávali BeerLao. Punk ajťák Johny po cestě do vesnice našel dutý bambus, který byl upravený jako vodní dýmka, takže to s Italem museli u piva vyzkoušet. Já s tím už měl zkušenosti, tak jsem věděl, že do toho nejdu. Taky že jo, místní jim do toho nacpali tabák a chlapům to málem urvalo plíce i s hlavou. Dali jsme si i druhé pivo a koukali na dění okolo nás: kolem po prašné cestě pobíhali volně psi i prasata, děcka se snažila uvést klacíkem do pohybu plášť od kola, chlapi posedávali u táboráku a kouřili jakýsi čibuk. Pochvíli si nás děcka oblíbila, dotáhla učebnice angličtiny a my jim předříkávali výslovnost.

Video: S dětmi

Když byl čas na večeři, šli jsme do kuchyňového domečku zkontrolovat našeho průvodce, co nám na otevřeném ohni vaří. Na večeři byla jak jinak než lepkavá rýže a vařená zelenina. Když jsme dojedli, přišel za námi táta starosty a pozval nás k němu domů na jeho večeři. My jsme byli nacpaní, ale odmítnout jsme nemohli. Tak jsme si dali další chod, tentokrát k lepkavé rýži byly pálivé říční krevetky s brouky. Alespoň myslím, že to byly krevetky, brouky jsem poznal. Bylo to od něho pěkné, ale radši jsme to pak zalili dalším Beerlaem.

Doma u místních

Když se setmělo, šli jsme si rozdělat moskytiéry na spaní. Bydleli jsme u pana starosty doma – zatímco jeho rodina měla ustláno v malinké ložničce za ratanovými stěnami, my čtyři jsme nocovali na dlouhé dřevěné palandě v hlavní místnosti. Místní se Marie ptali, zda patří k Johnovi, a když odpověděla, že ne, tak ji chtěli ubytovat jinde. Tak hned řekla, že se spletla, že patří, spát někde sama nechtěla. Dlouho jsme nemohli usnout, protože hned za tenkou stěnou mělo svůj příbytek prase a to chrochtalo dlouho do noci. Když už jsme usnuli, tak nás zase ve čtyři ráno vzbudili kohouti, protože řvali jak blázni jeden přes druhého.

Ve vesnici

Po snídani jsme se rozloučili a vydali se na další šestihodinový pochod. Bylo horko a tentokrát to bylo navíc hodně nahoru a dolů. Během cesty jsme se bavili o psech na jídelním lístku. No a dozvěděli jsme se, že ve vesnici, kde jsme měli možnost pobýt jeden den, psy běžně jedí. Tak jsem si zavzpomínal na ta roztomilá štěňátka, co jsem ve vesnici hladil. Prý je možné objednat si psí maso přímo i v restauraci v Luang Namtha, stojí to 40 kipů. Místní jedí psí maso hlavně v zimě, protože se člověku po něm zvýší tělesná teplota. Takže z toho vyplývá, že pokud se někomu po obědě udělá horko, může to znamenat, že mu kuchař do jídla místo kuřete strčil kus psa. Po cestě jsme ještě vyplašili místního lovce s puškou ze starověku a já se zamotal do pavoučí sítě. Když jsem se odmotal, koukal jsem, kde ten pavouk zůstal viset, jestli na zbytku té sítě nebo je ještě někde na mě. Naštěstí byl na síti, ale když jsem se na něho podíval blíž, tak jsem se úplně lekl, protože z něho trčely obrovské rohy. Jako kdyby k němu vůbec nepatřily. No měl jsem kliku (gasteracantha arcuata). Nakonec jsme vyšli z lesa mezi políčka farmářů, ukazovali si na horizontu, kde je Čína, a než pro nás přijelo auto, stihli jsme se vykoupat s místními dětmi v řece.

 

 

 

 

 

 

 

 

  

NONG KHIAW

29.3. - 31.3. 2015, cestopis část III.

 

Proč jet do Nong Khiaw

Nong Khiaw je malá vesnice ležící v krasové oblasti na řece Nam Ou a nabízí množství gesthausů, restaurací a výletů do okolí. Dále výše proti proudu řeky se nachází menší a ospalejší vesnice Muang Ngoi Neua, která je také oblíbená mezi baťůžkáři.

 

Jak jet do Nong Khiaw

Do Nong Khiaw jsem jel autobusem z Luang Namtha. Lístek jsem si koupil s několikadenním předstihem už při příjezdu do Luang Namtha, a ačkoliv jsem očekával dlouhý přejezd, ani v duchu mne nenapadlo, jak náročná cesta to bude (130LAK, 230km, 8.5hod). Nejdříve jsme místo v devět vyjeli až před desátou, protože jsme čekali na početnou čínskou rodinu. Ta ačkoliv přišla na autobusové nádraží pozdě, šla se ještě v klidu a v pohodě nasnídat. Řidič žasl a šel je mezi stánky a vývařovny hledat. Ke mně si přisedla děvčata a zkoušela si na mně angličtinu. Když to zmerčil jejich otec, který vypadal jako Kim Čong Il, rychle si vyměnil s mladou Číňankou místo. A to byla výhra: už asi za hodinu měl znovu hlad, takže za jízdy jedl nějaký mastný hnusy, jako správný Číňan ustavičně smrkal pusou do kapesníku, byl tlustý, zpocený, smrděl, a když spal, tak se o mne opřel a chrápal. Číňanka vedle něho zase blila tu ranní snídani. Polovinu cesty byla silnice rozkopaná, dělníci v tom horku mlátili kladivem do balvanu, vesnice byly v totálním prašnu, a ve výšce bezmála dvou kilometrů jsme objížděli každý kopec po vrstevnici. V jednom místě jsme se nakonec zasekli, pač náklaďáci zapadli do bahna a nešlo to ani dopředu ani zpátky. Tak jsme tam hodinu a půl stáli, než někoho napadlo tu anarchii nějak organizovat. V pět odpoledne jsme se štěstím dojeli do Pak Meng, kde jsem za 25LAK přestoupil do dalšího busu do Nong Khiaw. Jestli jsem se v Pak Meng zaradoval, že mám konečně v Laosu signál, tak v Nong Khiaw jsem ho zase ztratil.

Cestou necestou

 

Tip na ubytování v Nong Khiaw

Do Nong Khiaw jsem dojel těsně před soumrakem, vesnicí jsem proběhl a vybral si Ban Lao Sunset Bangalow (je na Agoda.com, za 12 USD). Nabízeli chatičky nad řekou s výhledem na vesnici, nad kterou se natahovaly vápencové skály.

Výhled z guest housu

 

Co jsem v Nong Khiaw zažil

Jen co jsem se ubytoval, vyrazil jsem na průzkum s cílem naplánovat si zítřejší výlet. Situace z Luang Namtha se opakovala: po sezóně nebylo příliš zájemců a zapsat se na nějaký výlet byl problém. Nakonec jsem jeden v Green Discovery objevil, domluvil se a šel pak k Indovi na večeři. Butter chicken masala a butter naan byl přímo zážitek, přesně jako v Indii (36LAK). Po cestě do chatičky jsem si ještě koupil u staré babi jedno BeerLao (10LAK) a šel jsem na terasu své chatičky koukat na blesky, které rozsvěcovaly skály na noční obloze.

Nong Khiaw

Před osmou ráno jsem vyrazil na domluvený sraz výletu. Po cestě jsem z mostu koukal na modré úzké longboaty, jak kotví u břehu vesnice. V kanceláři už čekali oba další účastníci zájezdu, máma, která přijela za synem ze Španělska. Vlasatý Juan pracoval v Malajsii, ale díky jakémusi kiksu s vízy se bez přípravy ocitli na společné dovolené v Laosu. Cílem dnešního výletu bylo dojet lodí do vesnice Ban Houajoy, dojít pěšky k vodopádům a zpátky plout kajakem (46USD/os/při třech os).

Lodí po řece Nam Ou

Nejdříve jsme pluli longboatem proti proudu řeky, míjeli jsme peřeje a pozorovali vysoké vápencové skály. Občas jsme minuli rybáře chytající na malých loďkách ryby a vodní buvoly s prasaty rochnící se ve vodě. Po hodině jsme dorazili ke břehu a vstoupili jsme do typicky ospalé vesnice. Domečky opět z ratanu a se slaměnými střechami. Vláda se snaží vesnice přesídlit z nedostupného horského terénu blíže k řekám, které mají v Laosu úlohu dopravních tepen a zajišťují tak spojení se světem. I díky tomu mohou malé děti navštěvovat školy. Jedna taková byla postavená právě v této vesnici, a protože děti měly přestávku, vstoupili jsme dovnitř. Způsobili jsme velké pozdvižení a bujaré veselí. Děti se chtěly fotit a jejich odměnou bylo, když se na sebe mohly podívat na displej foťáku.

Video: V místní škole

Pak jsme longboatem pokračovali dále po řece a zakotvili jsme u další vesnice. Tou jsme prošli a za velké výhně se vydali vyprahlými rýžovými políčky do lesa. Jít tudy v létě, kdy je všechno zelené, musí být zážitek. Jenže v létě tu prší. Náš průvodce nám po cestě vyprávěl, jak dříve vesničané spali přímo na políčkách pod jednoduchými přístřešky. Moskytiéry neznali, a tak malárie byla tehdy běžná. Po chvíli jsme vstoupili do stínu lesa a po hodině jsme dorazili k vodopádu. Tady jsme se vykoupali, snědli oběd a vydali se stejnou cestou zpátky k řece.

Na řece

U řeky jsme tentokrát nasedli do kajaků, máma s průvodcem, já s vlasatým Juanem, a vydali se vstříc peřejím. V některých úsecích to bylo hodně napínavé, do té doby jsem netušil, jak je kajak hodně vratká loď. Nakonec jsme přežili všechna úskalí a na klidné hladině jsme se už jen kochali přírodou. Po čase se mi ale náš kajak nějak nezdál, byl čím dál víc vratší a ponor nižší. Říkám Juanovi, hele to není normální, měli bychom jet ke břehu… Ale Juan sebevědomě odpovídal, to víš, to je kajak, já mám zkušenosti, neboj. No a tak jsme se potopili a převrátili. Náš průvodce se mohl smíchy potrhat, protože tohle prý ještě neviděl, aby se na oleji někdo převrátil. Ke břehu jsme už doplavali po svých, kajak i věci zachránili a nakonec zjistili, že pravdu měl náčelník… Na zádi nám totiž v peřejích vypadla zátka a celou dobu jsme dovnitř lodě statečně nabírali vodu, až se kánoi stala těžkou a nestabilní. A tak jsme ji společnými silami zvedli na záď, vodu vylili, loď zašpuntovali nějakými igelitem a dále už úspěšně pokračovali až do cíle.

Ve vesnici

 

 

 

 

 

 

 

  

 

LUANG PRABANG

31.3. - 2.4. 2015, cestopis část IV.

 

Proč jet do Luang Prabang

Luang Prabang je bývalé hlavní město říše Lan Xang a později státu Luang Prabang, bývalo sídlem krále. Dnes je to poklidné městečko ležící na břehu řek Mekong a Nam Khan s bezpočtem historických památek, které jsou součástí světového dědictví UNESCO.

 

Jak jet do Luang Prabang

Původně jsem si maloval, že do Luang Prabangu popluju z Nong Khiaw slowboatem po řece Nam Ou. Jenomže jsem nepoplul, protože Číňani na řece zahájili stavbu přehrady. Tím udělali čáru přes rozpočet nejen mně, ale hlavně většině místním, pro které byla řeka hlavní dálnicí. Laoská vláda se snaží pozdvihnout svou ekonomiku především díky hydroenergetice, a tak se můžeme těšit, až někoho napadne přehradit rovnou slavný Mekong. Nezbylo mi tedy nic jiného než dopoledne dojít pěšky na autobusové nádraží, koupit si lístek a opět jet namačkaný busem (40 LAK, 150km, 4 hod). Na nádraží jsem znovu potkal podvyživeného Němce z hranic a chlapnu z gibbonů. Ta nějak kulhala, tak jsem se jí ptal, co se jí stalo. Prý lezla do nějaké jeskyně a chlapík před ní jí spadl na nohu. Po jedenácté jsme se všichni nasoukali do dvou minivanů a vyrazili jsme. V Luang Prabangu jsme přijeli na autobusové nádraží, tam jsem si přeskočil do songthaew (20 LAK)a nechal se vyhodit u svého hotelu.

 

Tip na ubytování v Luang Prabang

Ve chvílích nudy jsem si v Nong Khiaw prolistoval na telefonu možnosti ubytování a přes Booking.com jsem si zarezervoval Singharat Guest House (50USD se snídaní). Ve skutečnosti to nebyl guesthouse, ale krásná vila s historickými pokoji. Typické levné guesthousy se dají najít např. poblíž Utopia baru.

 

Co jsem v Luang Prabang zažil

Když jsem se ubytoval, šel jsem na průzkum města. Byl jsem příjemně překvapený, jak pěkný a klidný Luang Prabang je. Městu dominoval sto metrů vysoký kopec Phu Si se stúpou Wat Pa Huak, historické centrum nabízelo množství chrámů, hlavní třída linoucí se středem města byla plná obchůdků a restaurací, postranní uličky byly starobylé a okolo města se líně vlekl Mekong, do kterého se z druhé strany vléval Nam Khan. Nejdříve jsem došel ke královskému paláci, ve kterém se dnes nachází muzeum, prošel se hlavní třídou a nakonec zabočil k nábřeží Mekongu. Tady byly nádherné výhledy na řeku, kterou obklopovala zelená příroda, a na lodě, které po ní pluly. Došel jsem až k soutoku obou řek a za 20 LAK jsem vstoupil do buddhistického chrámu Wat Xieng Thong. Když jsem tu krásu shlédl, vracel jsem se zpátky do centra po nábřeží řeky Nam Khan.

Komplex královskéhop paláce

Před večeří jsem si ve směnárně měnil dolary za kipy. Slečna mi vrátila kýbl bankovek a zřejmě nečekala, že si je všechny budu přepočítávat. Jenže já si je přepočítal a řekl jsem ji, že mi ještě dluží 170 tisíc kipů. Pět set korun rozdíl je hodně, dle jejího výrazu usuzuji, že to udělala záměrně.

Řeka Nam Khan

Večer se hlavní třída změnila na obrovský noční trh. Na dobrých dvou kilometrech vyrostly stovky stánků, které tradičně nabízely všechno možné, od sladkostí po trenky.

Den jsem zakončil ve věhlasném Utopia baru. Věhlasný byl po právu: když jsem vešel, na thajských matracích polehávala či posedávala stovka baťůžkářů, další seděli v přítmí zahrady, ostatní hráli za svitu lamp beach volejbal. Hudba hrála, pivo bylo silné a WiFi fungovalo, a tak jsem tam vydržel čtyři piva. Nazpátek do hotelu jsem sice musel zapojit všechny své orientační smysly, ale nakonec jsem se dokolíbal správně. A ještě jsem si na recepci zvládl objednat výlet na další den.

Následující ráno jsem vstával už v pět a vyrazil jsem do ulic číhat na mnichy. Ti totiž každé ráno žádají o almužnu. O půl šesté jsem už s ostatními turisty netrpělivě postával na jedné straně hlavní třídy, na druhé posedávali místní s hrnci vařené rýže. Ještě za přítmí rozbřesku se vyrojily první oranžové zástupy bosých mnichů. Každý z mnichů měl přes rameno zavěšenou nádobu, do které jim místní dávali rýži, ovoce a zeleninu. Dobrou hodinu se ulicemi postupně míjely řady ze všech buddhistických chrámů.

Mniši žádají o almužnu

Když průvody mnichů ustaly, dal jsem si na tržnici snídani a šel zpátky do hotelu. V půl deváté mne měla vyzvednout dodávka a s ostatními odvézt na výlet. Měl jsem v plánu podívat se do sloního kempu a pak do jeskyně Pak Ou, která leží na soutoku Mekongu a Nam Ou (35USD). Původně jsem chtěl jeskyni navštívit sám (60LAK loď + 20 LAK vstup), ale protože jsem byl v zemi kdysi známé jako království milionu slonů, rozhodl jsem se pro organizovanou variantu. Po cestě jsme posbírali další zájemce a po hodině jsme dorazili na místo. V kempu jsme s jedním Němcem naskočili slonovi na hřbet a další hodinu jsme za velkého horka pochodovali přírodou. Ve finále s námi slon vlezl do řeky. A to bylo všechno… Nevím jestli jsem byl z této ryze turistické atrakce nadšený, no ale jel jsem na slonovi... Pak nás se dvěma Izraelkami odvezli do vesnice, kde jsme společně nasedli na loďku, která nás převezla na druhý břeh Mekongu k samotné jeskyni Pak Ou. Ta byla umístěna ve vápencové skále nad řekou, byly z ní krásné výhledy na řeku, na lodičky a ostatní krasové skály. Po cestě nazpátek jsme se ještě zastavili v jedné vesnici, která je známá pálením Lao whisky.

Jeskyně Pak Ou

Odpoledne jsem už byl zpátky ve městě a stihl ještě navštívit královský palác (30 LAK). Z původního sídla krále je dnes muzeum, které ukazuje, jak tehdy panovnická rodina žila. Odpoledne jsem si znovu procházel historické centrum, a v podvečer jsem nakonec vystoupal na kopec Phu Si (20 LAK), abych si vyfotil západ Slunce nad řekou.

Mekong z Phu Si hill

Večer jsem opět zapadl do Utopia baru. Tentokrát k mému stolu přisedla parta mladých baťůžkářů a jeden z nich byl nadmíru komunikativní, pořád se mne na něco ptal. Odhadoval jsem, že musí být čtyřprocentní. A když jsem následující den ráno otevřel dveře od svého pokoje, do vedlejšího zrovna vcházel ten včerejší známý a i se svým hošanem. Trefil jsem se. Překvapeně na mne zíral, také nechtěl věřit takové náhodě, a když viděl, že jsem sbalený na další cestu, popřál mi hodně štěstí.

 

 

 

 

  

 

 

 

 

VANG VIENG

2.4. – 4.4. 2015, cestopis část V.

 

Proč jet do Vang Vieng

Vang Vieng je městečko ležící v krasové oblasti na řece Nam Song. Dříve to byla party Mekka všech baťůžkářů, kde alkohol tekl proudem, hudba duněla 24 hodin, a drogy byly na denním pořádku. Největší atrakcí byl tubing na řece, podél které vyrostly řady nelegálních barů. Ty natáhly přes řeku lana a projíždějící davy na pneumatikách stahovaly do barů. A tak se stávalo, že se každý rok v řece utopilo mnoho opilých a zdrogovaných lidí. A když v roce 2012 Vang Vieng navštívil laoský premiér, zhrozil se, a nechal všechny nelegální podniky zavřít. Dnes v samotném městečku vyrůstají betonové hotely, bary na řece jsou zavřené, a nejpočetnější většinu návštěvníků tvoří Číňani se svými rodinami.

 

Jak jet do Vang Vieng

o Vang Vieng jsem opět cestoval busem, lístek jsem si koupil na recepci svého hotelu už při příjezdu do Luang Prabangu (140 LAK, 180km, 6 hod). „Těšil“ jsem se opět na dlouhý a náročný přejezd, tentokrát mne alespoň nečekala mikrododávka, ale velký bus. Na nádraží jsem kupodivu opět potkal Ajťáka Johnyho s Marií, se kterými jsem strávil čas na treku v Luang Namtha, a tak jsme se dali do řeči. Vyrazili jsme v půl jedenácté a opět jsme jeli po každé vrstevnici a složitě objížděli každou horu. Odpoledne bus zastavil v jedné vesnici, řidič nám rozdal stravenky, a my se za ně naobědvali v místní vývařovně. V půl třetí se objevili první mohutné krasové útvary a v půl páté jsme konečně dorazili na místo. Na autobusovém nádraží ve Vang Viengu jsem přeskočil na songthaew a ujížděl do města (10 LAK, 10min). Z korby jsem sledoval vzdalující se Johnyho s Marií, kteří se do města rozhodli plahočit s batohy na zádech po svých, protože chtěli ušetřit jeden dolar.

 

Tip na ubytování ve Vang Vieng

Chtěl jsem bydlet mimo rušné ulice, proto jsem si městečko několikrát prošel a nakonec mne po půl hodině napadlo přejít přes dřevěnou lávku na druhou stranu řeky. Tam jsem objevil Cliff View Bungallows, který měl pěkně zařízené chatičky s výhledem na vápencové skály. Paní majitelce jsem si řekl o slevu a cenu snížil na 25USD.

Cliff View Bungallows ve Vang Vieng

 

Co jsem ve Vang Vieng zažil

Večer jsem si prošel rušné ulice a nakukoval do prostorných, ale prázdných barů. Divil jsem se, proč jsou tak prázdné, v každém baru bylo jen pár baťůžkářů, kteří polehávali na matracích a dívali se na kreslené seriály v televizi. Bývalá party Mekka? Po večeři jsem se vrátil do chatičky, zalezl na terasu, koukal na skály a pil BeerLao, které jsem si koupil po cestě.

Ráno jsem si zašel na snídani na hlavní ulici, kde ženské měly pojízdné vozíky, které skrývaly i kamínka, a hbitě připravovaly palačinky, sendviče a fruit shaky (vše po 10LAK). Viděl jsem je tam v sedm ráno a i v deset večer.

Přemýšlel jsem, co s načatým posledním dnem cesty. Už se mi nechtělo skotačit na pneumatice v peřejích a tak jsem se rozhodl, že si na motorce projedu místní jeskyně. Mistr mi v půjčovně sebral pas a nechal mi podepsat papír, že jsem si vědom toho, že motorka není pojištěná (70 LAK). Bylo deset dopoledne, na telefonu jsem si zapnul sport tracker, abych se nikde nezamotal, a vyrazil jsem.

Na motorce

Za vesnicí jsem přejel velký most, na kterém místní vybírali mýtné 10 LAK, a vydal se na prašnou cestu. Spoléhal jsem se na Lonely Planet v telefonu, ale cestu k jeskyním ukazovaly i šipky u silnice. Hned po pěti kilometrech jsem ze silnice zahnul přes vyschlé rýžové pole k první jeskyni Tham Pha Daeng. Ve stínu přístřešku jsem našel znuděného místního vesničana, který si řekl o vstupné 10 LAK. Nepřišlo mi to jako oficiální atrakce, ale vstupné jsem mu dal. Zeptal se mne, jestli chci jít do jeskyně sám nebo má jít se mnou. Já si představoval klasickou jeskyni s velkými místnostmi a krápníky a tak jsem mu řekl, že to zvládnu sám. No nevěděl jsem, do čeho jdu. Zezačátku jsem nemohl najít ani samotný vlez do skály a když už jsem ho nakonec objevil, zjistil jsem, že velké sály s krápníky se nekonají. Všude samé úzké nízké neosvětlené klaustrofobní chodby. A také jsem si konečně uvědomil, co jsem v chatce zapomněl. Celou cestu mi totiž v podvědomí vrtalo, že něco důležitého s sebou nemám. Zapomněl jsem baterku. Zapnul jsem si alespoň svítilnu na mobilu, sebral veškerou odvahu a vydal se do nitra chodeb. Asi po sto metrech plahočení v naprosté tmě a tichu mne průzkumnický entuziasmus opustil, místo toho se v plné kráse dostavila klaustrofobie, a tak jsem se radši vydal zpátky. U východu jsem narazil na vesničana, jak vede do jeskyně dva Malajce. Ve čtyřech se to lépe táhne, a tak jsem se k nim připojil a šel s nimi zpátky. Protahovali jsme se o dalších sto metrů dále, až jsme došli k díře s vodou. Když jsme se konečně vrátili zpátky na světlo, průvodce si řekl o dalších 50 LAK. To jsem mu řekl, že to nedostane ani náhodou a dal jsem mu jen 10 kipů. Naštvaný byl jak jetel.

Na motorce

Naskočil jsem na motorku, vrátil se na silnici a vydal se hledat další jeskyni. Po chvíli jsem narazil na ukazatel směrující k Tham Khan jeskyni. Tam se situace opakovala, vstupné 10LAK jsem ospalým místním zaplatil a s jedním stařečkem jsem se vydal vyschlým korytem řeky ke vstupu. Tentokrát jsem se na poplatek za doprovod zeptal rovnou a děda mi řekl, že 10 LAK stačí. Pak jsme spolu vlezli dovnitř, v první místnosti nás sice pozdravila velká socha Buddhy, ale zbytek jeskyně se předvedl ve stejném duchu jako ta první: všude samé úzké a nízké chodby. Tentokrát jsme dokonce několikrát lezli z jedné části do druhé i po kolenou a velké finále bylo plazení padesát metrů po břiše.

V jeskyni Tham Khan

Bylo už velké horko, a tak jsem zajel k místu známému jako modrá laguna. Kupodivu voda byla skutečně průzračně modrá a tak jsem na sebe hodil plavky a šel se zchladit k desítkám čínských rodin, které měly stejný nápad.

Po cestě

Na motorce jsem pokračoval dále mezi vysoké vápencové skály, až jsem dojel k ukazateli ke Golden Flower Cave. Motorkou jsem se snažil dojet po rýžových políčkách, kam až se dalo a zbytek jsem došel pěšky banánovou plantáží. Na konci stezky jsem opět narazil na místní a zaplatil tradiční vstupné 10kipů. Po cestičce jsem se vydal vzhůru podél stěny vápencové skály ke vstupu do samotné jeskyně. Tam jsem narazil na dalšího veselého dědu, který mi ukázal, kudy se jde dovnitř. Po zkušenostech z předchozích průzkumů jsem mu rovnou řekl, ať jde se mnou, ale děda se zasmál, že je to jednoduché, ať jdu sám. Tak jsem šel. Přede mnou se objevil ohromný vnitřní prostor, ale zase jsem nějak nevěděl, kudy pokračovat. V jednom místě byla díra v zemi, do které vedla dřevěná deska. Bylo mi divné, jestli se opravdu po mne chce, abych lezl tudy někam do hlubin země. A tak jsem se vrátil a houkl na dědu, ať jde pěkně zpátky. Nevím, jestli to byla výhra, děda byl sice hodný a nadmíru šťastný, že mi může ukázat svou jeskyni, ale uměl jen pět anglických slov, které neustále opakoval jako kolovrátek. Po dvaceti minutách, kdy mi ukazoval každý krápník a neustále tisíckrát za sebou mumlal stalagnit – stalagnat –people lao broken, mi už hlava tak třeštila, že jsem myslel, že mi praskne. Za svůj výkon dostal 10 kipů.

Golden Flower Cave

Už bylo pozdní odpoledne, a tak jsem se vydal okruhem zpátky do Vang Vieng. Po cestě jsem projížděl ospalými vesnicemi a pozoroval vysoké vápencové hory. Po šesti hodinách a padesáti ujetých kilometrech jsem se pokusil v půjčovně vrátit motorku, ale mistr nebyl k nalezení. Pas jsem potřeboval, a tak jsem se v sousedícím baru domáhal nějaké pomoci. Nakonec mi pomohl transsexuálka, která hrábla do šuplíku a nechala mi nějaký ten pas si vybrat.

Vang Vieng

 

 

 

 

 

 

 

  

 

VIENTIANE

4.4. - 5.4. 2015, cestopis část VI.

 

Proč jet do Vientiane

Vientiane mi odlétalo letadlo, to byl asi jediný důvod. Je to sice příjemné město na žití, ale turistům nabízí nulovou hodnotu.

 

Jak jet do Vientiane

Do Vientiane jsem cestoval dodávkou z Vang Vieng. Lístek na desátou dopolední jsem si koupil den předem v místní cestovce a v ceně byl i odvoz na autobusové stanoviště (50Lak, 150km, 4hod). V dodávce si ke mně přisedla mladá Laosanka, ale po chvíli si bohužel odsedla, takže se na mne tiskl starý Laosan. Řidič byl fakt borec na konec, při jízdě držel v levé ruce mobil a telefonoval, v druhé ruce držel také mobil a při hovoru na něm už vytáčel další číslo. Čím držel volant nevím. Do telefonu pořád řval a občas jsem měl dojem, že nás předjíždí i cyklisti. Navíc zastavoval v každé vesnici a vyřizoval si své kšefty. Ve Vientiane nás vyhodil na autobusovém nádraží, kde jsem si přesedl na klasické MHD (5LAK, 20 min) a na dalším nádraží v centru města jsem houkl na tuk tuka a nechal se odvézt do hotelu (20LAK, 10min).

 

Tip na ubytování ve Vientiane

Ve chvíli prostoje jsem si ve Vang Vieng vybral na Booking.com hotel v koloniálním stylu Lani´s House by the Ponds (45USD).

 

Co jsem ve Vientiane zažil

Když jsem se ubytoval, šel jsem se odpoledne projít po městě. K vidění toho bylo hodně málo a i to málo bylo zavřené. Procházel jsem se ospalými horkými ulicemi, došel k Mekongu, jehož hladina byla od břehu asi kilometr, takže to vypadalo, že uprostřed hlavního města je obrovská vyschlá louka.

Nábřeží Vientiane

Když se setmělo, na nábřeží vyrostlo asi tisíc stánků, nahrnulo se asi tisíc lidí a na zavřené hlavní třídě se zaparkovalo asi tisíc motorek. V jednu chvíli se z amplionu ozvalo něco Laosky a všichni se podívali na Měsíc. Tak jsem se podíval taky a uviděl zatmění.

Vientiane

Když jsem si dával poslední BeerLao, prošli kolem mě Kanaďani, se kterými jsem se potkal v Chiang Khong na hranicích při vstupu do Laosu. Tak jsme se té náhodě zasmáli a popřáli si šťastnou cestu.

Vientiane

Následující ráno jsem po snídani houkl na vděčného tuk tukáře a nechal se odvézt na letiště (40LAK, 15 min). Když jsem zabíjel prostoj, potkal jsem před letištěm malého Charlieho z gibbonů. Další náhoda. Letěl kamarádovi na svatbu do Phnom Penhu a v ruce držel balíček s mašličkou. Říkám mu, co to veze za svatební dar a on že neví, že mu to balil jiný kamarád. Docela jsem se zasmál, že leze do letadla s něčím, co ani neví, co to je… No a to byla poslední příhoda z Laosu.

 

 

... kam dál? Prohlédněte si itinerář, fotografie z cesty nebo si přečtěte rady před cestou do Laosu. Pokud budete mít dotazy, napište mi.