LUANG PRABANG
31.3. - 2.4. 2015, cestopis část IV.
Proč jet do Luang Prabang
Luang Prabang je bývalé hlavní město říše Lan Xang a později státu Luang Prabang, bývalo sídlem krále. Dnes je to poklidné městečko ležící na břehu řek Mekong a Nam Khan s bezpočtem historických památek, které jsou součástí světového dědictví UNESCO.
Jak jet do Luang Prabang
Původně jsem si maloval, že do Luang Prabangu popluju z Nong Khiaw slowboatem po řece Nam Ou. Jenomže jsem nepoplul, protože Číňani na řece zahájili stavbu přehrady. Tím udělali čáru přes rozpočet nejen mně, ale hlavně většině místním, pro které byla řeka hlavní dálnicí. Laoská vláda se snaží pozdvihnout svou ekonomiku především díky hydroenergetice, a tak se můžeme těšit, až někoho napadne přehradit rovnou slavný Mekong. Nezbylo mi tedy nic jiného než dopoledne dojít pěšky na autobusové nádraží, koupit si lístek a opět jet namačkaný busem (40 LAK, 150km, 4 hod). Na nádraží jsem znovu potkal podvyživeného Němce z hranic a chlapnu z gibbonů. Ta nějak kulhala, tak jsem se jí ptal, co se jí stalo. Prý lezla do nějaké jeskyně a chlapík před ní jí spadl na nohu. Po jedenácté jsme se všichni nasoukali do dvou minivanů a vyrazili jsme. V Luang Prabangu jsme přijeli na autobusové nádraží, tam jsem si přeskočil do songthaew (20 LAK)a nechal se vyhodit u svého hotelu.
Tip na ubytování v Luang Prabang
Ve chvílích nudy jsem si v Nong Khiaw prolistoval na telefonu možnosti ubytování a přes Booking.com jsem si zarezervoval Singharat Guest House (50USD se snídaní). Ve skutečnosti to nebyl guesthouse, ale krásná vila s historickými pokoji. Typické levné guesthousy se dají najít např. poblíž Utopia baru.
Co jsem v Luang Prabang zažil
Když jsem se ubytoval, šel jsem na průzkum města. Byl jsem příjemně překvapený, jak pěkný a klidný Luang Prabang je. Městu dominoval sto metrů vysoký kopec Phu Si se stúpou Wat Pa Huak, historické centrum nabízelo množství chrámů, hlavní třída linoucí se středem města byla plná obchůdků a restaurací, postranní uličky byly starobylé a okolo města se líně vlekl Mekong, do kterého se z druhé strany vléval Nam Khan. Nejdříve jsem došel ke královskému paláci, ve kterém se dnes nachází muzeum, prošel se hlavní třídou a nakonec zabočil k nábřeží Mekongu. Tady byly nádherné výhledy na řeku, kterou obklopovala zelená příroda, a na lodě, které po ní pluly. Došel jsem až k soutoku obou řek a za 20 LAK jsem vstoupil do buddhistického chrámu Wat Xieng Thong. Když jsem tu krásu shlédl, vracel jsem se zpátky do centra po nábřeží řeky Nam Khan.
Komplex královskéhop paláce
Před večeří jsem si ve směnárně měnil dolary za kipy. Slečna mi vrátila kýbl bankovek a zřejmě nečekala, že si je všechny budu přepočítávat. Jenže já si je přepočítal a řekl jsem ji, že mi ještě dluží 170 tisíc kipů. Pět set korun rozdíl je hodně, dle jejího výrazu usuzuji, že to udělala záměrně.
Řeka Nam Khan
Večer se hlavní třída změnila na obrovský noční trh. Na dobrých dvou kilometrech vyrostly stovky stánků, které tradičně nabízely všechno možné, od sladkostí po trenky.
Den jsem zakončil ve věhlasném Utopia baru. Věhlasný byl po právu: když jsem vešel, na thajských matracích polehávala či posedávala stovka baťůžkářů, další seděli v přítmí zahrady, ostatní hráli za svitu lamp beach volejbal. Hudba hrála, pivo bylo silné a WiFi fungovalo, a tak jsem tam vydržel čtyři piva. Nazpátek do hotelu jsem sice musel zapojit všechny své orientační smysly, ale nakonec jsem se dokolíbal správně. A ještě jsem si na recepci zvládl objednat výlet na další den.
Následující ráno jsem vstával už v pět a vyrazil jsem do ulic číhat na mnichy. Ti totiž každé ráno žádají o almužnu. O půl šesté jsem už s ostatními turisty netrpělivě postával na jedné straně hlavní třídy, na druhé posedávali místní s hrnci vařené rýže. Ještě za přítmí rozbřesku se vyrojily první oranžové zástupy bosých mnichů. Každý z mnichů měl přes rameno zavěšenou nádobu, do které jim místní dávali rýži, ovoce a zeleninu. Dobrou hodinu se ulicemi postupně míjely řady ze všech buddhistických chrámů.
Mniši žádají o almužnu
Když průvody mnichů ustaly, dal jsem si na tržnici snídani a šel zpátky do hotelu. V půl deváté mne měla vyzvednout dodávka a s ostatními odvézt na výlet. Měl jsem v plánu podívat se do sloního kempu a pak do jeskyně Pak Ou, která leží na soutoku Mekongu a Nam Ou (35USD). Původně jsem chtěl jeskyni navštívit sám (60LAK loď + 20 LAK vstup), ale protože jsem byl v zemi kdysi známé jako království milionu slonů, rozhodl jsem se pro organizovanou variantu. Po cestě jsme posbírali další zájemce a po hodině jsme dorazili na místo. V kempu jsme s jedním Němcem naskočili slonovi na hřbet a další hodinu jsme za velkého horka pochodovali přírodou. Ve finále s námi slon vlezl do řeky. A to bylo všechno… Nevím jestli jsem byl z této ryze turistické atrakce nadšený, no ale jel jsem na slonovi... Pak nás se dvěma Izraelkami odvezli do vesnice, kde jsme společně nasedli na loďku, která nás převezla na druhý břeh Mekongu k samotné jeskyni Pak Ou. Ta byla umístěna ve vápencové skále nad řekou, byly z ní krásné výhledy na řeku, na lodičky a ostatní krasové skály. Po cestě nazpátek jsme se ještě zastavili v jedné vesnici, která je známá pálením Lao whisky.
Jeskyně Pak Ou
Odpoledne jsem už byl zpátky ve městě a stihl ještě navštívit královský palác (30 LAK). Z původního sídla krále je dnes muzeum, které ukazuje, jak tehdy panovnická rodina žila. Odpoledne jsem si znovu procházel historické centrum, a v podvečer jsem nakonec vystoupal na kopec Phu Si (20 LAK), abych si vyfotil západ Slunce nad řekou.
Mekong z Phu Si hill
Večer jsem opět zapadl do Utopia baru. Tentokrát k mému stolu přisedla parta mladých baťůžkářů a jeden z nich byl nadmíru komunikativní, pořád se mne na něco ptal. Odhadoval jsem, že musí být čtyřprocentní. A když jsem následující den ráno otevřel dveře od svého pokoje, do vedlejšího zrovna vcházel ten včerejší známý a i se svým hošanem. Trefil jsem se. Překvapeně na mne zíral, také nechtěl věřit takové náhodě, a když viděl, že jsem sbalený na další cestu, popřál mi hodně štěstí.
