CESTOPIS LAOS

Než se začteš do cestopisu, prohlédni si itinerář, pročti si rady na cestu do Laosu.

HUAY XAI - GIBBON EXPERIENCE - NP BOKEO

23.3. - 26.3. 2015, cestopis část I.

Proč jet do NP Bokeo

Huay Xai je výchozím bodem pro ty, kteří se chtějí vydat na treky do národního parku Bokeo. Mezi nabídkami cestovních kanceláří hraje jednoznačně prim pobyt ve stromových domech The Gibbon Experience www.gibbonexperience.org. Nejedná se sice o levnou záležitost, třídenní pobyt stojí 310 USD, je to však natolik výjimečný adrenalinový zážitek, že to vyváží všechny vynaložené prostředky. Ke stromovým domům se člověk dostává dlouhými pochody panenskou přírodou a nakonec dojíždí přes hluboká údolí zavěšený na lanech. Spí se vysoko v korunách stromů a odměnou je ranní pozorování gibboních rodin v sousedních stromech.

Jak jet do NP Bokeo

Do laoského Huay Xai jsem cestoval autobusem z thajského Chiang Mai (434 THB, 300km, 6 hod). Jízdenku jsem měl dopředu zarezervovanou přes internet u společnosti greenbusthailand.com (lze i přes společnost 12go.asia, která rozšiřuje své služby i v Laosu a okolních zemích JV Asie), a protože se laoské hranice zavírají v šest večer, vzal jsem hned první ranní spoj. Čekal jsem kruté ranní vstávání (o půlnoci českého času), ale kupodivu mne to neskolilo, na hlavní ulici jsem mávl na první songathaew a nechal se dovézt na nádraží (60 THB). Než mi přijel luxusní autobus, stihl jsem si dát v místním bufetu neluxusní nudle (40 THB). Po osmé jsme vyrazili a o půl druhé jsme se blížili k Chiang Khong. Před příjezdem do města bus zastavil a dovnitř nastoupil hodně nedůvěryhodný vykuk a sdělil nám, že ti, co pokračují do Laosu, mají tady vystupovat. Já tušil, že je postavený nový most a hraniční přechod už není v samotném městě, ale protože ten borec nepřesvědčil ani mé spolucestující, stejně nedůvěřivé Kanaďany, nevystoupil jsem. No a tak jsem dojel až do samotného města a s Kanaďany si vzorně objednal tuktuka zpátky k přechodu (50THB). Hraniční budovy zářily novotou a zívaly prázdnotou. Slavnostně jsem opustil Thajsko a za 20 Bahtů jsem nastoupil do autobusu, který mne dovezl na druhou laoskou stranu. Tady jsem přišel k okénku a úředníkům jsem podal dva vyplněné formuláře, fotku a třicet dolarů. A přestože tam kromě mne byl už jen jeden podvyživený Němec, úřední mašinerie trvala dobrých třicet minut. Je někdy až s podivem, jak jednoduchá záležitost může bezpečně zaměstnat na hodně dlouho hodně lidí. Na hranicích jsem si ještě z ATM bankomatu vybral první Kipy. Jen jsem si v té rychlosti spletl nuly a snažil se z bankomatu dostat roční laoský plat. Ještě štěstí, že bankomaty mají své limity. Z hranic nás do Huay Xai vzal songathaew, který si byl vědom svého monopolu, a naúčtoval si za krátkou cestu 100 Bahtů. Kdyby mne alespoň odvezl, kam jsem chtěl… s Němcem nás místo v centru vyhodil u kanceláře Slowboat a tak jsem to za ty prachy musel ještě v té výhni dojít po svých. Ale sláva, o půl čtvrté jsem byl na místě.

Tip na ubytování v Huay Xai

Původně jsem chtěl bydlet v Daauw home, ale když jsem tam došel, měli plno. Tak jsem zalezl za 9 USD do čistého Sabaydee GH. Když jsem se ubytoval, zjistil jsem, že mí sousedé jsou mí Kanaďané.

Co jsem na Gibbon Experience zažil

V podvečer jsem se stihl ohlásit v kanceláři The Gibbon Experience (rezervaci jsem měl přes internet) a podepsal jsem jim papír, že jsem si vědom rizika smrti. Pak jsem si prošel městečko, vyšlapal na malý kopec, na kterém stál malý místní chrám a chvíli koukal na západ Slunce nad Mekongem. Nakonec jsem sešel k řece, dal si první BeerLao a šel vyrovnávat časový rozdíl. Jenomže v jedenáct v noci mi zazvonil telefon, volal Habr od nás z vesnice, který zřejmě u piva v hospodě potřeboval něco hrozně důležitého řešit. Jak jsem byl šťastný, že se mi povedlo usnout… telefon jsem naštvaně tipl a zkusil usnout znovu. Za dvě hodiny ale volal Habr znovu… to snad není možný, říkal jsem si. A když po další hodině zavolal potřetí, tak už jsem neusnul. A navíc venku začala bouřka, hromy, blesky, asi konec světa.

Huay Xai a pohled na Mekong

Ráno jsem se modlil, aby přestalo pršet, ale nepřestalo. Po snídani jsem šel v 8:15 zpátky na domluvený sraz do kanceláře The Gibbon Experience, vyslechl si bezpečnostní instruktáž a společně s ostatními se pak nasoukal do přistavených jeepů. Na Watterfall okruh se nás sešlo šest – Švýcarka, co vypadala jako chlapna, Němka, co vypadala jako beruška, Němec, Ital Méďa Béďa a malý Francouz Charlie, který uměl laosky. Po hodině a půl jsme u vesnice Ban don chai odbočili z hlavní silnice (80km z Huay Xai) a dalších 45 minut jsme jeli kamenitou lesní cestou skrz prales do zapadlé vesnice Ban Toup. Tady jsme si dali pivo, rozloučili se s civilizací a vyrazili jsme na trek.

Ban Toup - začátek treku

Jen co jsme vyrazili, píchla mne vosa, potkal jsem první pijavici, rozřízl jsem si ruku o bambus a začalo znovu pršet. Po téměř třech hodinách jsme došli k prvnímu lanu, které bylo uvázáno ke kmeni stromu a končilo kdesi v dáli na druhé straně údolí. Navlékli jsme se do postrojů a postupně se k lanu zavěsili za karabinu. V propozicích jsem se dočetl, že některá z celkem 15 kilometrů lan jsou dlouhá až pět set metrů a vedou i 150 metrů nad zemí, ale to není absolutně nic proti tomu, když to nakonec člověk zažije sám na vlastní kůži. Když přišla řada na mne, odrazil jsem se z plošiny a vyjel vstříc neznámu. Zezačátku to bylo dobrý, člověk ujížděl lesem, ale pak znenadání les skončil a břeh spadl do obrovské hloubky. Najednou jsem se ocitl sám uprostřed pralesa, ujíždějící po lanu nad stometrovou propastí, a v tu chvíli jsem si říkal: Ježíšmarjá co tu vůbec dělám? Co když se mi na postroji něco utrhne? Co budu dělat, když se to rozbije? Plný adrenalinu, ale šťastný jsem dojel na druhý konec, kde jsem zjistil, že úplně stejné dotazy se honily hlavou všem ostatním. Museli jsme se smát. Postroje jsme ze sebe už nesundali, jen jsme přešli několik set metrů k dalším lanům a stejným způsobem jsme překlenuli několik dalších údolí. Občas ta výška byla úchvatná, někde v daleké hloubce pod námi tekl potok, koruny obrovských stromů byly malé jako z lega a my nad tím uháněli padesátikilometrovou rychlostí. Poslední velký předěl vedl do našeho stromového domu, do slavného Tree House 5, kde jsme měli strávit první noc.

Tree house no 5

Tree House 5 je snad na všech fotkách. Tento dřevěný dům postavili místní Laosané ve výšce padesáti metrů v koruně stromu, který sám stál na pokraji údolí, takže finální výhled byl úchvatný. Dům byl dvoupatrový, v malém cimbuří byly matrace s moskytiérou pro dva ležící spící, na spodním patře byla kuchyň, oddělená toaleta s koupelnou a matracové spaní pro ostatní. Toaleta byla oddělená jen slabým bambusem, takže všichni jsme raději využívali okolní přírodu. Koupelna měla perforovanou podlahu, aby voda stékala ze sprchy rovnou dolů do přírody, takže člověk při pohledu na své nohy mohl dostat závrať. Z domečku vedly dvě příjezdová a jedno odjezdové lano. Sami Laosané spali v chatrči v lese, která zároveň sloužila jako kuchyň pro přípravu jídla. Když bylo jídlo hotové, průvodci se s hrnci zavěsili za lano a s jídlem přifrčeli do chaloupky.

Odjezd z tree house

Bylo půl třetí, my se ubytovali a do večeře jsme měli rozchod. Trochu nás překvapilo, že nám průvodci důvěřovali a nechali nás úplně napospas. Největší odvahu jsme museli sebrat, když jsme z domu museli vyskočit, abychom se po lanu dostali ven. Ale šlo to a my z toho měli časem srandu. Po lanech jsme udělali přírodou tři okruhy, které pokaždé začínaly a končily v domečku. Při posledním okruhu se chlapna všem chlapům předvedla: zastavila se před domečkem uprostřed lana nad největší hloubkou, vytáhla z kapsy telefon a dělala si selfie. Už jen se zastavit a viset tam bylo hrdinství, mne by navíc ten telefon určitě vypadl z ruky. Večer jsme se poskládali kolem nízkého stolu, snědli večeři, kecali a hráli karty.

Tree house

Ráno jsme vstali už po páté, pozorovali okolní koruny stromů a hledali v nich gibony. A měli jsme štěstí – několik gibbonních rodin hodovalo a dovádělo hned v sousedních stromech. Když gibboni dosnídali, odebrali se odpočívat. Nás snídaně teprve čekala, tak jsme naopak vyskočili z domečku na lano a šli si udělat okruh.

Odjezdy ze stromového domu

Po snídani jsme se sbalili a vydali se na pochod. Po dvou hodinách jsme došli k dalšímu systému lan, kterými jsme pokračovali až k domu TH6. Ten byl také dvoupatrový, obytné bylo tentokrát druhé patro, na spodním patře byla toaleta s koupelnou, díky čemuž nabízela více soukromí než TH5. Po obědě jsme se vydali zpátky na lana a postupně jsme se dostali k vodopádu, kde jsme se převlékli do plavek a v malé tůni se vykoupali. Pak jsme hráli karty, které nás naučila chlapna. No a do večera bylo stále času dost, tak jsme se rozhodli jezdit po lanech. Podle mapy se pomocí pěti lan dal udělat několikakilometrový okruh a nás to tak bavilo, že jsme zvládli tři. Už jsme byli tak otrkaní, že jsme při ježdění i natáčeli na kamery.

Video: Gibbon Experience

Večer se strhla bouřka a naprostou tmu protínaly blesky. Ráno jsme se po snídani sbalili a uklidili moskytiéry a spaní. Pod svou matrací jsem našel naštvanou patnácticentimetrovou stonožku. Ještě že si mne v noci nevšímala. V devět jsme vyrazili zpátky do vesnice a v jedenáct jsme si tu dali na počest úspěšného zvládnutí výletu BeerLao. Jeepy jsme pak pokračovali kamenitou cestou zpátky na hlavní silnici do Ban don chai. Tady jsme se po obědě rozloučili s těmi, co se vraceli zpátky do kanceláře v Huay Xai pro batohy a já s chlapnou jsme číhali na bus, který jel ve dvě na opačnou stranu do Luang Namtha.