CESTOPIS MAROKO - Cesta do země z pohádek tisíce a jedné noci

 

*** Než se začteš do tohoto cestopisu, projdi si Itinerář cesty do Maroka a Rady na cestu do Maroka. Pokud v cestopise uvádím ceny, pak jsou z doby, kdy jsem cestu uskutečnil. ***

 

Maroko má bohatou historii. Po pádu Kartága v roce 146 př. n.l. získali v této části země vliv Římané a správním městem provincie Mauretania Tingitana se v roce 42 n.l. stal Volubilis. V 7. století do země přišli Arabové a Moulay Idriss I založil v roce 788 první státní muslimský útvar. Postupně v zemi vládly dynastie Almohadů, Merínovcú, Ouatsiddů, Saádovců a Alouitů.

 

 

FES

13.10. – 15.10. 2018, cestopis část I.

 

Proč do Fesu jet

Fes je střediskem arabsko islámské kultury. Historické jádro Fes el Bali bylo založeno již v 9. století a od té doby se tu jakoby zastavil čas. V Medině žije stále přes půl miliónů lidí, je celá obehnána zdmi a je prošpikována deseti tisíci uliček. Ty jsou tak úzké, že se jimi nedá projet auty a veškerý náklad je přenášen na oslích. Nachází se tu 320 mešit a bezpočet medres, paláců, hammámů a obchůdků.

V dosahu Fesu se nachází Meknes a Volubilis. Já jsem tato místa navštívil již během své první cesty do Maroka, proto jsem je tentokrát vynechal. Ale protože rozhodně stojí za návštěvu, doporučuji si pobyt ve Fesu prodloužit.

Meknes byl přestavěn v 17. století vládcem Moulayem Ismailem na nejmocnější město Severní Afriky. Meknes dodnes obepínají v délce 40 kilometrů mohutné hradby a do města se vjíždí největší bránou Maghrebu Bab El Mansour. Uvnitř se nachází prostorné náměstí Place El Hédim, palácová čtvrť Moulaye Ismaila a stará Medina.

Volubilis byl v římských dobách (42 – 285 n.l.) hlavním městem provincie Mauretánia Tingatana. Ve Volubilisu je mnoho zachovalých částí budov a jedinečné jsou mozaikové podlahy, které i po staletích hrají všemi barvami. A nedaleko Voulubilisu se nachází svaté městečko Moulay Idriss.

 

Jak cestovat do Fesu

Letenky jsem si na svůj termín napasoval přes Kiwi.com a výsledkem byl let s Ryanair s přestupem v Barceloně. Přiznám se, že s nízkonákladovkami létám jen se sebezapřením. Nevadí mi, že létají v divných hodinách a přistávají pět kilometrů od gejtu, ale vadí mi jejich cenová politika... Říkají si low cost, ale cestující si stejně většinou musí připlatit i za příruční zavazadlo, za místenku (když chce sedět ve dvojici) a když ho chytne hlad, tak i za rohlík. Ještě že dávají alespoň tu trochu vody zdarma.

Z Prahy jsme odlétali v sobotu ve dvě odpoledne a ve Fesu jsme přistáli před devátou večer. V příletové hale bylo liduprázdno, všechny stánky, kanceláře a směnárny byly zavřené. Jediná směnárna, která byl otevřená, měnila peníze ve velmi nepříznivém kurzu. Náš Hertz už měl taky padla. Říkal jsem si, že přece není možné, aby mi přes Rentalcars.com půjčili auto s tím, že mi ho nakonec nepůjčí. A tak jsem se vydal hledat autopůjčovnu do tmy před letiště. A sláva, jednu jsem na parkovišti nakonec našel. Záhy mi však klučina sdělil, že hledám dobře, ale na špatném místě, že on Hertz není, a že mám jít na opačnou stranu. Na opačné straně parkoviště jsem úspěšný byl, objednaného Dustera jsem dostal a podle maps.me jsem se vydal do víru marockých silnic. Potřeboval jsem dojet do Fesu na parkoviště Oued Zhoun, které se nacházelo u vchodu do mediny a bylo našemu ubytování nejblíže. Než jsme tam však dojeli, dostal jsem po cestě málem několik infarktů, protože brzdy místo brždění jen žalostně úpěly a skřípaly. Vážně jsem zvažoval, jestli se nemám otočit, auto reklamovat a celé martýrium na letišti absolvovat znova. Nakonec jsem to vzdal s tím, že to může být jen prach v brzdových destičkách, že se to určitě rozbrzdí a že ten Vysoký Atlas, co nás v příštích dnech čeká, není až tak vysoký a sjedeme ho bezpečně.

Parkoviště jsem našel, ale protože bylo už pozdě a ve Fesu jsem už jednou byl, věděl jsem, že pokud je tma na parkovišti, tak uvnitř mediny v úzkých uličkách je tma daleko tmavší. A tak jsem do ubytování zavolal a řekl jim, ať si pro nás laskavě přijdou. A udělal jsem dobře, procházet se v medině uprostřed noci bylo i s doprovodem trochu dobrodrůžo.

 

Tip na ubytování ve Fesu

Ubytování jsme zvolili v samotné medině v jednom z mnoha riádů v Riad Fes Kettani. Riády jsou honosné domy s vnitřním atriem ve vnitrobloku. V současnosti mnoho riádů prochází náročnou rekonstrukcí a slouží jako ubytování návštěvníkům města.

 

Co jsem ve Fezu zažil

Ráno jsme si prohlédli náš riád, po schodech vystoupali na střechu a rozhlédli se na Fes. Nad tisíci plochými střechami vyčnívaly minarety a z nich zrovna desítky muezzinů svolávali věřící k ranní modlitbě.

Po snídani jsme se vydali do spletitých uliček mediny. Když jsem tu byl poprvé, měl jsem pocit, že se tu bez průvodce ztratím do pěti minut. Dnes jsem koukl do chytrých aplikací ve smartphonu a snažil se dostat ke koželužně Chouwara, která byla kousek od našeho hotelu u náměstí Seffarine. Dali nám mátu a doufali, že se zdržíme v jejich obchůdku s koženým zbožím a minimálně vystavenou polovinu vykoupíme. Pravda je, že Chouwara se mi tolik nelíbila jako koželužna Sidi Moussa, kterou si pamatuji z poslední návštěvy, a tak jsme mátu dopili a v obchodě nic nekoupili.

Fes El Bali

Pokračovali jsme úzkými uličkami směrem ke Kairuánské mešitě, která je jedna z nejstarších univerzit na světě. Ta byla založena v roce 862, vejde se do ní dvacet tisíc věřících a dodnes se v ní určují muslimské svátky a načasování ramadánu v zemi. Mešita se nachází v tak hustě zastavěné čtvrti, že jsem jen odhadoval, že jsem poblíž. Nemuslimům je vstup zakázán.

Od mešity jsme se propletli k Mauzoleu Moulaye Idrisse II, zakladatele Fesu, a syna Idrisse I., zakladatele první marocké dynastie. V jednom místě uličku přehrazovala dřevěná závora, která v minulosti určovala hranici posvátného území, za kterou nemuslimové již vstoupit nemohli. I tato svatyně je pro nemuslimy nepřístupná.

Mauzoleum Moulaye Idrisse II.

Tady se na nás nalepil místní filuta, který nám chtěl dělat průvodce. Trvalo mi dobrých patnáct minut, než jsem mu vysvětlil, že s námi ztrácí čas, že nic nekoupíme a že chceme být sami.

Od svatyně je to jen kousek na náměstí Nejjarine, na které stojí krásná fontána, v blízkosti se nachází Muzeum dřevořezby a souk Nejjarine s truhlářskými výrobky. Tady se mi vybavili vzpomínky z poslední návštěvy Fesu a kupodivu jsem i našel vchod do koželužen Sidi Moussa, který se nachází vlevo od kašny.

Place en Nejjarine

Alespoň v mých očích Sidi Moussa je místo, kde člověk nasaje středověkou atmosféru koželužen nejvíce a na pár minut tu zůstane ohromen. Dělníci namáčejí kůže v různobarevných kádích, sami se v nich brodí a pak kůže suší na okolních střechách. A protože při postupu zpracování kůží používají holubí trus, dobře to tam i voní.

Koželužny Sidi Moussa

Zpátky na "truhlářském" náměstí Nejjarine poznal jeden místní šikula, že Šárka už padá hlady a tak ji naočkoval, že poblíž je restaurace jeho babičky a že nás tam zavede. Babičku jsme v restauraci neviděli, zato tam byl z terasy krásný výhled na Fes a větší účet. A při obědě se opět rozezněly hlasy desítek muezzinů… P.S. Kdo se chce najíst levně, může využít jednu z pouličních restaurací, kde se ceny pohybují okolo 80 Dirhamů.

Po obědě jsme pokračovali směrem k bráně Bab Boulejoud. Vstup do Mediny umožňují čtyři brány a Bab Boujeloud se považuje za tu hlavní. Navíc spojuje starou část Mediny Fes El Bali s tou o trochu novější Fes El Jedid, ve které se nachází královský palác.

Bab Boujeloud

Když se člověk vymotá ze spletitých úzkých uliček Fes El Bali před bránu Bab Boujeloud, rozprostře se před ním naopak velké prostranství a mohutné opevnění. Podél veřejného parku Jnane S´bile a přes židovskou čtvrť jsme došli ke královskému paláci Dar el Makhzen. Ten je pro veřejnost uzavřený a tak stejně jako posledně jsme se vyfotili jen u jeho impozantních zlatých bran.

Dar el Makhzen

Zpátky do hotelu jsme se vraceli přes Fes El Bali trochu jinou trasou tak, abychom navštívili Medresu Bou Inania. Ta byla postavena ve 14. století, představuje jednu z nejkrásnějších merenidských památek, a výjimečně umožňuje vstup i nemuslimům... tedy pokud zrovna neprobíhají modlitby.

Fes El Bali

Než jsme došli do našeho riadu, proplétali jsme se souky, nahlédli do tkalcovské dílny, koukli na pekaře, litovali jsme živé slepice u řezníka a pravidelně se vyhýbali oslům.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

   

 

MERZOUGA - ERG CHEBBI

15.10. - 17.10. 2018, cestopis část II.

 

Proč jet do Erg Chebbi

Pouštní duny v Erg Chebbi byly jedním z hlavních důvodů, proč jsem se do Maroka vrátil. Jedná se o 28km dlouhý pás dun, jejichž zlaté hory se vzpínají do 150 metrové výšky. Jsou jednoduše dosažitelné, nachází se jen pár kilometrů za pouštní oázou Merzouga u alžírských hranic.

 

Jak jet do Erg Chebbi

Před šestou ráno nás opět vzbudili muezzíni a už v půl sedmé jsme se ve tmě snažili proplést úzkými uličkami ven z Mediny a najít parkoviště s našim autem. Ačkoliv byly tmavé uličky liduprázdné, za jedním rohem jsme narazili na popelářského oslíka a za druhým nás překvapil mladík, který se nabídl, že nám východ ukáže. Na parkovišti jsem zaplatil 40 dirhamů za parkování a vyrazili jsme na cestu. Před námi byla 480 km dlouhá trasa do Merzougy s přejezdem Středního Atlasu.

Po cestě jsme minuli městečko Infrane, které spíše připomínalo luxusní horské středisko někde ve Francii, než město marocké provincie. Kilometry ubíhaly a postupem času hustý provoz aut vystřídal na silnici řídký provoz koz a velbloudů. Jeli jsme po náhorní plošině ve výšce dvou kilometrů a rovné silnice mi připomínaly opuštěnou jízdu americkými pouštěmi. V jednu chvíli se na silnici objevili policisté a kupodivu pokutovali auto až za mnou. Po hodině jízdy se situace opakovala s tím, že pokutovali auto přede mnou. Měl jsem škodolibou radost, ale ta mi bohužel nevydržela moc dlouho. Jen co jsem sjel Střední Atlas, tentokrát policisté zastavili mne s tím, že v horách byla magická značka omezující rychlost na 60km v hodině. Nebudu na sebe prozrazovat, kolik mi ukázali mou rychlost, ale prozradím, že mne to stálo 400 Dirhamů… skvělé…

Projížděli jsme palmáriemi v údolí Ziz, míjeli jsme první hliněné ksary, kasby a růžová města, a před námi se objevila rovná poušť. Než jsme dojeli do Erfoudu, narazil jsem na čtvrtou policejní kontrolu, která mi ukázala překročení rychlosti o 7 km v hodině. Další pokuta se mi už fakt platit nechtěla, proto jsem uplatnil veškeré své charisma a pokutě se nakonec vyhnul. Tolik kontrol snad není ani v Chorvatsku…

V Merzouze jsme museli být ve čtyři hodiny odpoledne v Coffee Restaurant Merzouga a ve čtyři jsme tam byli, musím se pochválit. Dostali jsme čaj, naložili nás do džípu a vyrazili jsme do dun vstříc našemu kempu. (Kdo se zdrží jen jednu noc, může do kempu plout na velbloudu, při západu Slunce je to životní zážitek). Řidič určitě už v dunách někdy jel, protože já bych se na špičkách písečných jazyků určitě překlopil...

Cestou po pouštních dunách

 

Tip na ubytování v Erg Chebbi

Provedli jsme průzkum minimálně třiceti pouštních kempů v Erg Chebbi a nakonec si zvolili ubytování v Golden Camp (nepřijímají platební karty). Kemp tvoří prostorné stany umístěnými mezi dunami, stanová jídelna (v ceně je polopenze) a tábořiště, kde místní po setmění vyhrávají u ohně na bubny.

Golden Camp Merzouga

 

Co jsem v Erg Chebbi zažil

Protože jsme do kempu dorazili džípem, byli jsme tam první. A protože jsme byli první, užili jsme si ticho a šli se projít po dunách. Nakonec velbloudí karavana zbývajících hostů v podvečer dorazila, následovala společná večeře a nakonec i bubínky u táborového ohně pod pouštním nebem plných hvězd.

Karavana v Erg Chebbi

Následující ráno jsme před snídani šli chytit vycházející Slunce nad zlatými dunami a po ní jsme si šli znovu užít tu nádhernou scenérii žlutých kopců.

Erg Chebbi

Před polednem jsme vyrazili na výlet, který jsme si domluvili v kempu (40 Euro). Odjeli jsme džípem přes pouštní hory k nomádům, kteří tábořili nedaleko. Těm jsem trochu zazáviděl… Chlap - hlava rodiny - měl tři manželky, každá měla svůj vlastní stan a manželova povinnost byla každou noc se stěhovat z jednoho stanu do druhého. Tyto nomádské rodiny lemovaly koryto vyschlé řeky, vodu čerpaly ze studen, a když jim došla, přemístili se dál.

Nomádi v Erg Chebbi

Pak jsme džípem uháněli po vyprahlé poušti, minuli jsme stádo velbloudů, které se libovolně loudalo stejně jako u nás stádo krav, a zastavili jsme na kopci, který byl celý pokryt zkamenělinami fosílií. Zkamenělou želvu jsem doposud ještě neviděl. Naše cesta pokračovala návštěvou daru, kde jsme povinně shlédli hudební představení černých Afričanů a jak jinak, cestu jsme zakončili v místním merzougském obchodě. Tady mne zaujalo jen to, že majitel měl u dveří opřené lyže. 

Erg Chebbi

Na večer jsme si domluvili projížďku na velbloudu, abychom si užili západ Slunce (25 Euro). Už jsem něco pocestoval, ale vidět zapadat Slunce nad zlatými dunami pouště byl pro mne jedinečným zážitkem. Ani mi nevadilo, že se kolem potulovala hejna karavan s nově příchozími turisty a že vrcholky ostatních kopců byly obsypané stejně fascinovanými nadšenci.

Erg Chebbi

Po večeři jsme se opět sesedli k táboráku a nechali se unést rytmem deseti berberských bubnů.

 

 

 

   

 

 

 

 

 

 

 

 

ÚDOLÍ DADES

17.10. - 18.10. 2018, cestopis část III.

 

Proč jet do údolí Dades

Základním kamenem v našem itineráři byl filmový ksar Ait Ben Haddou, do kterého se z Merzougy jede údolím Dades přes Erfourd a Ouarzazate (400km). V údolí Dades se nachází bezpočet hliněných kaseb, palmárií a oáz a proto se této cestě říká "Cesta tisíce kaseb". A protože se na této trase nachází několik zajímavých míst, rozhodli jsme se přenocovat za městečkem Boumalne v kaňonu Dades, který z údolí vybíhá směrem k Vysokému Atlasu. Nacházejí se v něm stezky pro pěší túry, staré vesničky, úrodná políčka a přírodní zajímavostí je skalní masiv "Monkey fingers".

 

Jak jet do údolí Dades

Do kaňonu Dades jsme vyjížděli z pouště Erg Chebbi. Ráno jsme ještě stihli naposledy východ Slunce a po snídani jsme naskočili do připraveného džípu, který nás přes vrcholky dun dovezl zpátky k restauraci Coffee Restaurant Merzouga, kde jsme měli zaparkované auto. Za Erfoudem jsme se zastavili v Rissani, které bylo do 14. století sídlem prvního království na jihu Sijilmassy, a dnes je tu mauzoleum muláje alí Šarífa, zakladatele alaouitské dynastie. Nám to však nedalo a dali jsme přednost návštěvě starého ksaru d´Akbar, který s mauzoleem sousedí. Nevím proč, ale vždy mne lákalo podívat se do útrobí těch hliněných vesnic. A tak jsme se procházeli ruinami, úzkými nerovnými a tmavými uličkami, které navíc zastřešovaly stropy, takže si v nich spíš člověk připadal jak v tunelu. Tu a tam jsme narazili na dveře, za kterými světe div se žili místní rodiny, a občas kolem nás prošel osamělý osel. Ano, tak nějak jsem si to představoval... Projeli jsme krásně růžový Tinghir a za občasného přihlížení velbloudů jsme ujížděli rovnou silnicí směrem do Boumalne. Tam jsme zabočili do kaňonu Dades a podle maps.me jsme se snažili najít naše ubytování. Poslední kilometr byl krušný, protože do našeho daru vedla už jen úzká a kamenitá cesta, široká tak akorát pro jedno auto. A ano, jedno proti mne jako naschvál muselo zrovna jet. Couvat několik set metrů po dírách a kamenech není žádná radost, úplný Dakar..., ale nakonec jsme ve tři odpoledne úspěšně dorazili na místo.

Uvnitř ksaru

 

Tip na ubytování v údolí Dades

Ubytování jsem rezervoval v Dar Blues uprostřed kaňonu Dades. Jedná se o nově postavený dar se zahradou, který je velice vkusně zařízený a má úžasnou atmosféru. Kuchyně nabízí úplný kulinářský kabaret, jedinou nevýhodou je jeho prašná úzká přístupová cesta.

 

Co jsem v údolí Dades zažil

Abychom využili zbytek dne, vyrazili jsme autem na konec kaňonu, abychom se podívali na jeho nejužší místo a pak se vrátili zpátky po silnici k "Monkey fingers". Zaparkovali jsme na parkovišti poblíž vesničky Ait Arbi, kterou jsme prošli a obdivovali jsme přitom jeho starobylé kasbahy.

Kaňon Dades - Ait Arbi

Prošli jsme malými políčky, které se linuly kolem říčky, až jsme se dostali k samotné skále. Tam jsem se snažil nakouknout do jedné z průrev mezi prsty, ale kvůli tůním mezi skalami jsem se už daleko nedostal. 

Monkey fingers

Když jsme se vraceli po opuštěné dakarské cestě k našemu hotýlku, proti mne zase jelo auto. Tentokrát jsem ale couvat odmítl a po několika minutách dohadování jsem místňáka přesvědčil, že má couvat on. V místě, které alespoň trochu slibovalo, že se vejdeme oba, jsme se zkusili vyhnout... z každé strany jeden centimetr. Stačilo, aby jeden z nás uklouzl po kameni, a byli bychom v sobě. Místňák neměl moc co ztratit (při pohledu na jeho auto), ale naší autopůjčovně by se to rozhodně nelíbilo.

Uvnitř Monkey Fingers

Samotná večeře o pěti chodech byl zážitek... i na takovém zapadlém místě, jako byl tichý kaňon uprostřed Maroka, musel být zřejmě zaměstnán francouzský kuchař ověnčený Michelinskými hvězdami.

 

 

 

   

 

 

 

 

 

 

 

 

OÁZA SKOURA, KASBAH AMRIDIL, OUARZAZATE

 18.10. 2018, cestopis část IV.

 

Proč jet do oázy Skoura

Po cestě do Ait Ben Haddou se v údolí Dades nachází dvě zajímavá místa: oáza Skoura a město Ouarzazate.

Oáza Skoura je místo s 250 tisíci palmami, s 50 ksary a 150 kasbahy. Ten nejznámější, který se je vyobrazen i na 50ti dirhamové bankovce, se jmenuje Amridil.

Ouarzazate - město postavené Francouzi - se nachází na pomezí Sahary a je spojnicí mezi Marrákešem a Zagorou a křižovatkou mezi údolími Dades a Draa. Nacházejí se tu filmová studia a největší pamětihodností je kasbah Taourirt.

 

Jak jet do oázy Skoura

Z našeho Dar Blues jsme z kaňonu Dades vyrazili po deváté ráno a už za hodinu a půl jsme vjeli do oázy Skoura (100km). Po cestě jsme opět minuli několik růžových měst a kolem cesty nás opět zdravilo několik stád velbloudů.

 

Tip na ubytování v oáze Skoura

Ubytování jsme měli v Ait Ben Haddou v Bagdad Café.

 

Co jsem v oáze Skoura zažil

Poslední úsek k samotnému kasbahu Amridil jsme jeli přes vyschlé koryto řeky. Když jsme jím projížděli, zvedl se za námi oblak prachu a tak jsme dostali vynadáno od nebohého cyklisty.

Větší část kasbahu byla postavena v relativně nedávné době, ale původní část, která stojí za prohlídku (vstup 50 Dirhamů), byla postavena v 17. století. Hliněný kasbah sloužil jako obranná pevnost, má čtyři obranné věže a v jejích útrobách se nachází původní vybavení, náčiní a nástroje, které kdysi jeho majitelé používali ke každodenním činnostem. Procházeli jsme jednotlivé části domu včetně stájí, kuchyně se starými pecemi, místnostmi pro vojáky či samotnou rodinu.

Kasbah Amridil

V kasbahu Amridil se natáčela i část filmu Lawrence z Arábie a Alibaba a čtyřicet loupežníků. A z posledního patra je krásný výhled na celou oázu Skoura.

Kasbah Amridil

Po prohlídce kasbahu jsme vjeli do úzkých prašných uliček oázy. Projížděli jsme palmovým lesem, který ukrýval úrodná políčka a na každém kroku jsme pozorovali ruiny kaseb. U těchto hliněných staveb totiž hrozí, že pokud se jejich údržba zanedbá, za dvacet let se samovolně promění v hromadu hlíny. Není proto divu, že účinnou metodou při dobývání takových hliněných monster stačilo jen odklonit zavlažovací kanály z polí a nechat kasbah jednoduše rozmočit (tedy pokud byly zavlažovací kanály k dispozici).

Oáza Skoura

Jen co jsme vyrazili ze Skoury dále do Ouarzazate, po krátké chvíli jsme narazili na kasbah Chez Ayed, ve kterém místní rodina nabízela ubytování (pokoj 300 Dirhamů) a provozovala restauraci. Paní domu zrovna okopávala záhonky, ale potěšilo ji, když jsme se ji zeptali na oběd. Než nám výborný tajin připravila (65 dirhamů), uvelebili jsme se v mezipatře kasbahu na pohovku a užívali si atmosféry starého domu. Při jídle, který nám nachystala na dvoře, jsme si četli v knize návštěv a narazili na několik vzkazů v češtině. Doporučuji.

Po obědě jsme po 30km dojeli do města Ouarzazate. Tady jsme navštívili rozlehlý kasbah Taourirt, který byl postavený ve 30tých letech minulého století pány jihu Glaouivy.

Kasbah Taourirt Ouarzazate

A odpoledne jsme dojeli do samotného Ait Ben Haddou. 

 

 

 

   

 

 

 

 

 

 

 

 

KSAR AIT BEN HADDOU

18.10. - 19.10. 2018, cestopis část V.

 

Proč jet do Ait Ben Haddou

Ksar Ait Ben Haddou je pro svou jedinečnost a zachovalost zapsán na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Je tak fotogenický, že si ho nemohli nevšimnout věhlasní filmoví režiséři a tak se zdejší kulisy objevují ve filmech jako je Gladiátor, Království nebeské, Princ z Persie a samozřejmě i ve Hrách o trůny. Byl postaven v 17. století na svahu skály nad mělkou řekou a původně v něm žilo 135 rodin.

 

Jak jet do Ait Ben Haddou

My jsme do Ait Ben Haddou jeli z kaňonu Dades přes oázu Skoura a Ouarzazate. Z Ouarzazate je to jen už 30 kilometrů.

 

Tip na ubytování v Ait Ben Haddou

Ubytování jsem rezervoval v Bagdad Café. Hotýlek má pěkný malý bazén a terasu s výhledem. V recepci byli milí a nápomocní.

 

Co jsem v Ait Ben Haddou zažil

Jen co jsme se ubytovali, utíkali jsme se se na tu krásu podívat. Prošli jsme rychle městečkem a došli k vyschlému korytu řeky. A protože zrovna foukal silný vítr, který v bývalé řece vytvářel velké prašné víry, byli jsme plní písku dříve, než jsme došli na druhý břeh k branám samotného ksaru.

Ait Ben Haddou

Do ksaru se vchází třemi vchody, ale jen u prostředního se vybírá poplatek 10 Dirhamů. My jsme to nevěděli a samozřejmě jsme vešli tím prostředním.

Ait Ben Haddou

Procházeli jsme chodbami jednotlivých kasbahů, úzkými uličkami obsypanými marockým tradičním zbožím, nasávali středověkou atmosféru a stoupali po schodech do vyšších pater. Kdo je vytrvalý, může dojít až na samotný vrcholek skály, kde se nachází agadir - opevněná sýpka, a odkud je krásný výhled do okolí.

Ait Ben Haddou

Protože foukalo čím dál tím víc, až nahoru jsme nedošli, místo toho jsme se schovávali v kouzelných uličkách a výhledů jsme si užívali z malých teras. V jednom místě mne zaujaly americké turistky, které byly na místní poměry hodně spoře oděné. Místní chlapík, který jim naléval čaj, nevěděl kam dříve s očima... trochu jsem si ťukal na čelo.

Ait Ben Haddou

Ačkoliv jsme se ksarem procházeli celý zbytek odpoledne, další ráno nám to nedalo a šli se do Ait Ben Haddou podívat znovu a rozloučit se.

 

 

 

   

 

 

 

 

 

 

 

 

MARAKÉŠ

19.10. - 22.10. 2018, cestopis část VI.

 

Proč jet do Marakéše

Městu se říká červenozelená perla jihu, protože je obklopeno červenou půdou a zelenými palmovými háji. A v dáli se přitom rýsují zasněžené hory Vysokého Atlasu. Marrákeš je druhé nejstarší makhzénské město sultánů, ve kterém dnes žije tři čtvrtě miliónů lidí. Bylo založeno v 11. století za vlády Almoravidů a tak není divu, že se v něm nachází množství památek a starobylá, hradbami obehnaná Medina. Mezi hlavní památky patří Saádovské hrobky, mešita Koutoubia, palác Bahia a El Badia, medresa Ben Youssefa a městu dominuje úchvatné náměstí Jemaa El Fna.

 

Jak jet do Marakéše

Do Marakéše vede z Ait Ben Haddou k průsmyku Tizi n'Tichka (2 260m.n.m.) hlavní silnice, my jsme však zvolili pomalejší, zato malebnější silnici, která vedla přes kasbah Telouet. Po cestě jsme potkali jen pár motorkářů, kteří se společně s námi kochali výhledy na malebné vesnice a úrodná zelená údolí.

Cestou k průsmyku přes Telouet

Po cestě jsme se zastavili v hlavním sídle místních vládců Glaouiů v Telouetu (1,5 hod, 80km, vstup 20 Dirhamů). To představuje dnes již opuštěný kasbah, který se - ačkoliv byl opuštěný teprve nedávno v roce 1956 - pomalu rozpadá. Přesto je stále možné shlédnout jeho vnitřní prostory, které umožní představit si bohatství a moc slavného rodu. Procházeli jsme se velkými chodbami, salónky vykládanými mozaikou a slavnostními sály se štukováním a vyřezávanými stropy.

Telouet

V průsmyku Tizi n'Tichka jsme se na chvíli zastavili, ale byla tam taková zima a tak otravný místňák, že jsme se dlouho nezdrželi. Cestou z průsmyku už byla krajina nudná, silnice klikatá a řidiči pomalí. Nedalo se předjíždět a tak jsem trpěl v koloně a tiše nadával. To nejlepší mne však čekalo přímo v Marakéši. Musel jsem totiž najít naše ubytování a jezdit v Medině jednosměrnými úzkými uličkami plných lidí, aut, motocyků, kol a oslů je fakt chuťovka. Nakonec jsem to vzdal, auto zaparkoval, kde jsem nesměl a do našeho hotelu se snažil dojít pěšky. S recepčním jsme nakonec auto jeli přeparkovat na veřejné parkoviště, kde ve velkém chaosu si kdosi ode mne vzal klíče a 100 Dirhamů, ale bylo mi to už jedno (celkem 180km, 4 hod).

 

Tip na ubytování v Marakéši

Ubytování jsem rezervoval přímo v Medině v nádherně zrekonstruovaném riadu Riad Melhoun & Spa. Ve vnitřním atriu byl malý bazének a ze střechy byl pěkný výhled do okolí.

 

Co jsem v Marakéš zažil

Jen co jsme se ubytovali, úzkými uličkami Mediny jsme došli na náměstí El Fna - Shromáždění mrtvých. Zvláštní jméno napovídá, že tu v minulosti muselo být obzvlášť rušno - na kůly se tu totiž napichovaly hlavy vzdorných poddaných. Dnes se tu po setmění sejdou davy lidí a náměstí je plné stánků, obchodníčků, kejklířů, zaklínačů hadů a tatérů henou. Odevšad se tu line kouř a vůně z připravovaných jídel a kakofonie z různých hudebních nástrojů. My jsme si dali v jedné z restaurací tajin (jak jinak) a pak zapadli do davu na náměstí. Míjeli jsme africké bubeníky, zastavili jsme se u divadelního představení, u boxerského zápasu a zaposlouchali se do tónů marockých písní.

Jama El Fna s pohledem na minaret Koutoubia

Další den ráno jsme jeli na výlet do Essaouiry. V Essaoiuře jsme již před léty jednou byli, ale chtěli jsme se tam vrátit - viz dále.

Palác El Badi

Poslední den v Marakéši jsme si dali za úkol projít si místní pamětihodnosti. Medinou našlapanou souky jsme nejdříve došli opět na náměstí El Fna a pokračovali dále směrem k minaretu Koutoubia. Odtud jsme došli k paláci El Badi, který byl ve své době největším a nejbohatším v Marakéši. Dnes je možné se projít jen jeho ruinami (vstup 70 Dirhamů). 

Saadovské hrobky

Další naší zastávkou byly Saadovské hrobky (vstup 140 Dirhamů). Zde se pohřbívalo už od roku 1557, ale čas jejich důležitost zavál, až byly nakonec zapomenuty. Znovu objeveny byly až v roce 1917.

Po obědě jsme pokračovali návštěvou Paláce Bahia (vstup 140 Dirhamů). Ten v 19. století sloužil jako rezidence velkovezíra a dodnes překypuje nádhernými mozaikami, sádrovými štuky a vyřezávanými stropy. 

Palác Bahia

V plánu jsme měli ještě dojít k medrese Ben Youssefa, ale ta se zrovna renovovala. Poblíž byly i marakéšské koželužny, ale nalepil se na nás tak nepříjemný člověk nutící nás následovat ho do černých uliček, že jsme to radši vzdali. Navíc se už blížil večer. A tak jsme zbytek dne věnovali procházkám Medinou a večer jsme zakončili na oblíbeném náměstí El Fna.

Medina

Nadešla poslední noc v Maroku a ráno nás už jen čekal odlet zpátky do Čech... No a to jsem ještě netušil, jak napínavá cesta zpátky to bude...

  

 

 

   

 

 

 

 

 

 

 

 

ESSAOUIRA

20.10. 2018, cestopis část VII.

 

Proč jet do Essaouiry

Medina Essaouiry byla postavena v roce 1760 na skalnatém poloostrově obklopená portugalskými pevnostmi. Byla navržena v 18. století francouzským architektem a vyznačuje se přímými ulicemi s obloukovitými průchody. Je tak malebná, že posloužila mnoha filmařům. Do města se vchází starobylými hradbami a prochází se starými uličkami plných krámků a tržišť. 

 

Jak jet do Essaouiry

Ačkoliv jsme v Essaouiře již před lety jednou byli, chtěli jsme ji znovu navštívit (200km, 3 hod). Vymysleli jsme si proto výlet a na jeden den jsme Marakéš opustili .

Ráno jsme po snídani došli na parkoviště a doufali, že se objeví nějaký člověk s našimi klíčky od auta. Kupodivu se objevil a měl i klíče. Naše auto sice stálo jinde, než jsem ho zaparkoval, ale bylo tam. Borec přitom odtlačil jiné auto, abychom se k tomu našemu vůbec dostali. No mají v tom asi systém a nedivím se, že pro jistotu všem klíčky od auta vezmou. Vyjeli jsme před devátou a šmarovali jsme si to po prázdné čtyřproudé dálnici směrem k Atlantiku. Po cestě jsme zastavili, protože jsme si museli vyfotit arganový strom obsypaný kozama. Tvrdí se, že nejlepší arganový olej se lisuje z toho, co projde jejich zažíváním. No a podruhé jsme zastavili, když jsem opět platil pokutu. Vážně jsem to nechápal, před obzorem za obzorem žádné auto, nevím tedy, co jsem svou lehce zvýšenou rychlostí mohl komu co způsobit. Možná marocká varianta mýtných bran. 

 

Tip na ubytování v Essaouiře

Pro nás byla návštěva Essaouiry jednodenním výletem a vraceli jsme se do Marakéše.

 

Co jsem v Essaouiře zažil

Auto jsme zaparkovali u pláže a do starého přístavu jsme došli pěšky. Tam jsme chvíli pozorovali chaos místních rybářů, kteří se snažili prodat své úlovky a dávali jsme přitom pozor, kam šlapeme. Nad námi kroužili racci, kteří doufali, že i na ně zbyde nějaká sardinka.

Starý přístav

Prošli jsme vstupní branou a před námi se objevily nádherné kulisy hradeb starého města.

Essaouria

A pak jsme se jen procházeli širokými ulicemi, které končily obloukovými branami, nakukovali do krámků, sledovali řezníka, jak na ulici porcuje maso, a řezbáře, jak vytváří svá umělecká díla. Pokud jsem v ulicích Essaouiry měl před lety zvláštní pocit, že jsem ve městě ztracený turista, tentokrát mi přišlo, že jsou turisté v Essaouiře v převaze.

Essaouria

V Medině jsme pak kličkovali nazdařbůh, až jsme došli k Severní baště. Tady z hradeb míří na případné vetřelce těžká děla. Pod námi se nacházel bývalý sklad zbraní, ve kterém dnes mají umělečtí řezbáři své dílny.

Essaouria

Po obědě jsme v líných procházkách po Medině pokračovali a procházeli se modrými úzkými uličkami. Když místní děti vycítily, že mají v uličce převahu, navěsily se na nás a žadonily o jeden Dirham.

Essaouria

Když už jsme se Essouiry dostatečně nabažili a připomněli si ji, vrátili jsme se k autu a po dálnici bez jakéhokoliv provozu, ale za to s mnoha policisty, se vrátili zpátky do Marakéše.

 

A na závěr příhoda ze zpáteční cesty z Marakéše do Prahy:

Začalo to už ráno v Marrákeši, kdy mne cestou na letiště navigace navigovala spíše někam do vojenského prostoru než k civilnímu terminálu. Maročané nějakými ukazateli ukazujícími směr na letiště moc neplýtvají, takže mne začaly napadat myšlenky, jestli tu vůbec nějaké letiště mají. A minuty v zácpách začaly pomalu naskakovat. Když jsem letiště našel, zase chyběla jakákoliv směrovka napovídající, kam mám Hertzům vrátit auto. Nudící se voják u brány mne v dobré víře nasměroval na placené parkoviště P1, kde ale nebyla ani noha. Ale abych v hledání mohl pokračovat, musel jsem nejdříve to parkovné zaplatit… ještě, že mi zbyly nějaké poslední Dirhamy. A čas ubíhal dál. Zkusil jsem prazdné parkoviště P2, kde také nic nebylo, ale stál tam alespoň jeden chlapík. Prý je od Hertzu. Nakonec ukázal prstem do mých papírů a řekl, že jsem auto měl vrátit ve Fesu. No skvělý, jejich chyba, mají smůlu, do Fesu už nejedu.

Adrenalin pokračoval i na letišti, protože jsme museli vystát celkem osm dlouhých front... Letadlo jsme ale nakonec stihli, uklidnili se a uvelebili do sedadel na palubě. Pak ale vyslechnu kapitána, který s omluvou oznamoval, že kvůli armádním manévrům se vzdušný prostor marákéšského letiště na dvě hodiny uzavírá... Aha. A v tu chvíli mi to dochází, adrenalinu není dneska zdaleka konec, na přestup v Liverpoolu mám hodinu čtyřicet. V hlavě mi naskakují krizové scénáře, alarmuji letušky a i kapitána, zapínám data a hledám volné letenky v následujících spojích. A že to z Liverpoolu létá často. Nadávám si do blbců, proč jsem volil zpáteční let zrovna přes Liverpool. Když jsme nakonec vzlétli, ze všech sil jsem letadlu pomáhal, aby letělo rychleji. Na ranvej v Liverpoolu jsme však dosedli v momentě odletu letadla do Prahy. Hrozně nerad se vzdávám, zvlášť když hrozí další tři čtyři přestupy a noc či dvě na letištích. A tak jsem vystřelil z letadla jako první vstříc shengenské hranici a pak novým bezpečnostním kontrolám, kde jsem ignoroval všechny nechápající ve všech frontách. Finální sprint přes všechny duty free shopy ke vzdálenému gejtu byl heroický, pač mi při běhu s páskem v ruce málem spadly kalhoty. Z letadla k letadlu jsme to stihli za 15min... a světe div se, let do Prahy měl zpoždění právě těchto 15 minut. Jen co jsme nasedli, zavřeli za námi dveře. Zřejmě si mne tu budou dlouho pamatovat. A koneckonců... ještě, že jsem volil zpáteční letenku do Prahy přes relativně malý Liverpool... 

 

... kam dál? Prohlédněte si itinerář, fotografie z cesty nebo si přečtěte rady na cestu do Maroka. Pokud budete mít dotazy, napište mi.

... článek z první cesty do Maroka si můžeš přečíst v Blogu.