ESSAOUIRA
20.10. 2018, cestopis část VII.
Proč jet do Essaouiry
Medina Essaouiry byla postavena v roce 1760 na skalnatém poloostrově obklopená portugalskými pevnostmi. Byla navržena v 18. století francouzským architektem a vyznačuje se přímými ulicemi s obloukovitými průchody. Je tak malebná, že posloužila mnoha filmařům. Do města se vchází starobylými hradbami a prochází se starými uličkami plných krámků a tržišť.
Jak jet do Essaouiry
Ačkoliv jsme v Essaouiře již před lety jednou byli, chtěli jsme ji znovu navštívit (200km, 3 hod). Vymysleli jsme si proto výlet a na jeden den jsme Marakéš opustili .
Ráno jsme po snídani došli na parkoviště a doufali, že se objeví nějaký člověk s našimi klíčky od auta. Kupodivu se objevil a měl i klíče. Naše auto sice stálo jinde, než jsem ho zaparkoval, ale bylo tam. Borec přitom odtlačil jiné auto, abychom se k tomu našemu vůbec dostali. No mají v tom asi systém a nedivím se, že pro jistotu všem klíčky od auta vezmou. Vyjeli jsme před devátou a šmarovali jsme si to po prázdné čtyřproudé dálnici směrem k Atlantiku. Po cestě jsme zastavili, protože jsme si museli vyfotit arganový strom obsypaný kozama. Tvrdí se, že nejlepší arganový olej se lisuje z toho, co projde jejich zažíváním. No a podruhé jsme zastavili, když jsem opět platil pokutu. Vážně jsem to nechápal, před obzorem za obzorem žádné auto, nevím tedy, co jsem svou lehce zvýšenou rychlostí mohl komu co způsobit. Možná marocká varianta mýtných bran.
Tip na ubytování v Essaouiře
Pro nás byla návštěva Essaouiry jednodenním výletem a vraceli jsme se do Marakéše.
Co jsem v Essaouiře zažil
Auto jsme zaparkovali u pláže a do starého přístavu jsme došli pěšky. Tam jsme chvíli pozorovali chaos místních rybářů, kteří se snažili prodat své úlovky a dávali jsme přitom pozor, kam šlapeme. Nad námi kroužili racci, kteří doufali, že i na ně zbyde nějaká sardinka.
Starý přístav
Prošli jsme vstupní branou a před námi se objevily nádherné kulisy hradeb starého města.
Essaouria
A pak jsme se jen procházeli širokými ulicemi, které končily obloukovými branami, nakukovali do krámků, sledovali řezníka, jak na ulici porcuje maso, a řezbáře, jak vytváří svá umělecká díla. Pokud jsem v ulicích Essaouiry měl před lety zvláštní pocit, že jsem ve městě ztracený turista, tentokrát mi přišlo, že jsou turisté v Essaouiře v převaze.
Essaouria
V Medině jsme pak kličkovali nazdařbůh, až jsme došli k Severní baště. Tady z hradeb míří na případné vetřelce těžká děla. Pod námi se nacházel bývalý sklad zbraní, ve kterém dnes mají umělečtí řezbáři své dílny.
Essaouria
Po obědě jsme v líných procházkách po Medině pokračovali a procházeli se modrými úzkými uličkami. Když místní děti vycítily, že mají v uličce převahu, navěsily se na nás a žadonily o jeden Dirham.
Essaouria
Když už jsme se Essouiry dostatečně nabažili a připomněli si ji, vrátili jsme se k autu a po dálnici bez jakéhokoliv provozu, ale za to s mnoha policisty, se vrátili zpátky do Marakéše.
A na závěr příhoda ze zpáteční cesty z Marakéše do Prahy:
Začalo to už ráno v Marrákeši, kdy mne cestou na letiště navigace navigovala spíše někam do vojenského prostoru než k civilnímu terminálu. Maročané nějakými ukazateli ukazujícími směr na letiště moc neplýtvají, takže mne začaly napadat myšlenky, jestli tu vůbec nějaké letiště mají. A minuty v zácpách začaly pomalu naskakovat. Když jsem letiště našel, zase chyběla jakákoliv směrovka napovídající, kam mám Hertzům vrátit auto. Nudící se voják u brány mne v dobré víře nasměroval na placené parkoviště P1, kde ale nebyla ani noha. Ale abych v hledání mohl pokračovat, musel jsem nejdříve to parkovné zaplatit… ještě, že mi zbyly nějaké poslední Dirhamy. A čas ubíhal dál. Zkusil jsem prazdné parkoviště P2, kde také nic nebylo, ale stál tam alespoň jeden chlapík. Prý je od Hertzu. Nakonec ukázal prstem do mých papírů a řekl, že jsem auto měl vrátit ve Fesu. No skvělý, jejich chyba, mají smůlu, do Fesu už nejedu.
Adrenalin pokračoval i na letišti, protože jsme museli vystát celkem osm dlouhých front... Letadlo jsme ale nakonec stihli, uklidnili se a uvelebili do sedadel na palubě. Pak ale vyslechnu kapitána, který s omluvou oznamoval, že kvůli armádním manévrům se vzdušný prostor marákéšského letiště na dvě hodiny uzavírá... Aha. A v tu chvíli mi to dochází, adrenalinu není dneska zdaleka konec, na přestup v Liverpoolu mám hodinu čtyřicet. V hlavě mi naskakují krizové scénáře, alarmuji letušky a i kapitána, zapínám data a hledám volné letenky v následujících spojích. A že to z Liverpoolu létá často. Nadávám si do blbců, proč jsem volil zpáteční let zrovna přes Liverpool. Když jsme nakonec vzlétli, ze všech sil jsem letadlu pomáhal, aby letělo rychleji. Na ranvej v Liverpoolu jsme však dosedli v momentě odletu letadla do Prahy. Hrozně nerad se vzdávám, zvlášť když hrozí další tři čtyři přestupy a noc či dvě na letištích. A tak jsem vystřelil z letadla jako první vstříc shengenské hranici a pak novým bezpečnostním kontrolám, kde jsem ignoroval všechny nechápající ve všech frontách. Finální sprint přes všechny duty free shopy ke vzdálenému gejtu byl heroický, pač mi při běhu s páskem v ruce málem spadly kalhoty. Z letadla k letadlu jsme to stihli za 15min... a světe div se, let do Prahy měl zpoždění právě těchto 15 minut. Jen co jsme nasedli, zavřeli za námi dveře. Zřejmě si mne tu budou dlouho pamatovat. A koneckonců... ještě, že jsem volil zpáteční letenku do Prahy přes relativně malý Liverpool...
... kam dál? Prohlédněte si itinerář, fotografie z cesty nebo si přečtěte rady na cestu do Maroka. Pokud budete mít dotazy, napište mi.
... článek z první cesty do Maroka si můžeš přečíst v Blogu.
