JAIPUR + AMBER FORT
4.4. - 6.4. 2014, cestopis část II.
Proč jet do Jaipuru
Rádžastán je Země králů. Rozkládá se v Thárské poušti a Jaipur je jedno z jeho nejkrásnějších měst. Původně mahárádžové sídlili v pevnosti Amber fort za městem, a když jim sídlo přestalo vyhovovat, založili v roce 1727 město Jaipur (3,2 mil). A když se Jaipur chystal navštívit v roce 1876 budoucí britský král Edward VII, mahárádža Ram Singh ho celý nechal nabarvit na růžovo a od té doby je staré město růžové.
Jak jet do Jaipuru
Už v Čechách jsem si koupil klimatizovaný vlakový lístek AC2 s odjezdem z malého dillíského nádraží Rohilla (jak na vlakové jízdenky viz Rady před cestou, 735INR, 303km, 13:10-18:35). Na nádraží jsem dojel z hotelu rikšou (120INR) a poprvé nastoupil do indického vlaku. V klidu jsem si našel své rezervované místo a vyrazil. Příjemné na indické klimatizované dvojce je to, že cestující může využít celé lehátko i během dne a tak jsem zalehl a sledoval ubíhající krajinu vleže. V podvečer jsem dorazil do Jaipuru, a když jsem vyšel před nádraží a otočil se zpátky, vzpomněl jsem si na záběr z filmu „Báječný hotel Marigold“. Pak jsem si našel rikšáka, on ale nemohl najít hotel.
Tip na ubytování v Jaipuru
Původně jsem si rezervoval hotel Pearl Palace, který má nejlepší reference a není drahý. Jenže když jsem jim po měsíci dle jejich pokynů potvrzoval čas příjezdu, odepsali mi, že jsou fulybukt. Přišlo mi to divné, ale nenechali si vysvětlit, že rezervaci mám. Tak jsem si v Dillí provedl rezervaci v rodinném penzionu Rawla Rawastar (1500INR), který se nacházel v klidné a čistší části Jaipuru, v Bani parku. Rawla Rawastar je krásná vila, jejíž majitelé pronajímají volné pokoje. Člověk se tam cítí jako doma. Nakonec se mi po odjezdu z Jaipuru ozvali z Pearl Palace znovu sami s dotazem, proč jsem nepřijel. No stane se.
Co jsem v Jaipuru zažil
Jakmile jsem se večer ubytoval, šel jsem si ke stánku koupit vodu. U hlavní silnice spal na asfaltce člověk, který neměl pod sebou ani papír. Trochu jsem se obával, jestli ho nezajede autobus, který tam měl zastávku.
Ráno jsem vyrazil pěšky do Růžového města. Po cestě jsem potkal velblouda se zapřaženým valníkem a později svou první indickou krávu. Postupně jsem si zvykl, že krávy, psi a prasata jsou v Indii kamarádi a společně se procházejí po městě, v klidu a stejně svobodně jako lidé. Zajímalo mne, co všichni žerou, ale na to jsem přišel celkem brzy. Postupně jsem ve městě začal potkávat skupinky krav a prasat, jak likvidují veřejná smetiště a odpadky. A to co během dne v ulicích spotřebovaly, to také následně v ulicích ve velkých objemech zanechaly.
Provoz v Jaipuru
Došel jsem až k nejfotografovanější jaipurské památce Hawa Mahal - Palác větrů. Hawa Mahal je palác s 593 okny, který využívaly dvorní dámy, aby mohly nepozorovaně pozorovat pouliční ruch, který se odehrával za královskými zdmi. Na ulici před palácem na mne neustále naléhala skupinka místňáků a přesvědčovala mne, abych šel za nimi do domu, že z prvního patra je na Hawa Mahal ještě lepší výhled. Notně nedůvěřivý jsem nakonec situaci vyhodnotil a do tmavé chodby jsem s nimi nakonec vešel. Měli pravdu, fotky jsem udělal a s obchodníkem, který mi pak za to nutil koupit nejméně tunu zlata, jsem si pokecal.
Hawa Mahal - Palác větrů
Do Hawa Mahal jsem vešel i z druhé strany a všech pět pater paláce jsem prolezl zevnitř. Z okének byl opravdu pěkný výhled. (350INR, vstupenka platí 24hod i pro ostatní památky jako je např. Jantar Mantar a Amber Fort.)
Navštívil jsem City Palace (300INR), který z části stále obývá rodina mahárádži. Procházel jsem krásnými růžovými i žlutě natřenými paláci, branami a nádvořími. A Slunce začalo být znovu extrémně spalující.
City Palace
Zašel jsem i do Jantar Mantaru, což bývala mahárádžova astronomická observatoř postavená okolo roku 1730. Mne 18 skulptur určující polohu hvězd a astronomický čas však nijak nezaujalo.
Odpoledne jsem se už jen procházel po bazarech a sledoval indický život. V jednu chvíli přišla do bazaru kráva a v namačkaném davu lidí se nerušeně procházela a nahlížela do obchodů. Nikdo ji nic neřekl a už vůbec nevyháněl. Jiné krávy si však o kus dál oblíbily zeleninovou tržnici, protože tam viděli větší šanci sehnat něco lepšího k jídlu, nežli byly tradiční odpadky. Sledoval jsem pouliční prodavače, kteří ručně vytlačovali šťávu z cukrové třtiny. Hned vedle byly veřejné pisoáry. Stačilo se napít a pak se jen otočit. Sledoval jsem cyklorikši, jak na svém bicyklu převážejí náklad, kterým by se dal vybavit celý rodinný dům. Snažil jsem se schovávat do stínu, jak se dalo a přitom jsem neustále dával pozor, kam v sandálech šlapu. Šance, že se trefím do lejna nebo jiného odpadu byla enormně vysoká.
Video: V bazaru na nákupech
Dal jsem si pozdní oběd. Podle průvodce jsem si našel Ganesh restaurant, který byl poblíž Nové brány. Vyšplhal jsem do prvního patra na střechu budovy, kde pod přístřeškem provozovali kuchyni a měli místa k sezení. Při jídle (160INR) jsem pozoroval, jak jim do kuchyně na pracovní vál a mezi hrnce přilétávají ptáci a kradmo zobou vše, co jim zobáky stačily. Já pak přemýšlel, co mi zobli do jídla.
Ve výhni jsem musel udělat další přestávku a zastavil se v kavárně Indian coffee house poblíž MI road. Tady jsem si připadal jak v minulém století - staré zdi, líně se točící větráky a pikolík v bílém oblečku a s bílou čapkou na hlavě roznášel na podnose kávu. Dal jsem si dvě, byly dobré, skoro zadarmo, a při usrkávání jsem pozoroval Indy.
Večer jsem si v hotýlku příjemně popovídal s panem domácím, který si mne během hovoru nenápadně lustroval, zřejmě aby si mne zařadil do nějaké své kasty.
Následující ráno jsem si před hotýlkem zastavil rikšáka a dohodl se s ním, že mne odveze na Amber fort (cca 15km) a po dvou hodinách si mne tam zase vyzvedne (300INR). Pevnost byla vybudovaná v roce 1600 a už zdálky vypadala impozantně. Byla neděle a všude bylo hodně lidí. Malý klučík mi při cestě na pevnost neodbytně vnucoval své zboží, prý jen za 500 Rupií. Když jsem došel do půli kopce, policisté příchozí návštěvníky zastavovali a formovali je do front. Muži na jednu stranu, ženský s dětmi na druhou. Měli jsme kliku, naše chlapská fronta byla ve stínu hradby, ženský se pekly na rozpáleném Slunci. Když jsem si začal vypočítávat, že ta fronta je asi na hodinu a půl, vzpomněl jsem si, že mám platný lístek z Hawa Mahal a frontu jsem předběhl. Při předbíhání jsem si všiml, že se obě fronty za zatáčkou znovu kříží - policisté opět dohlíželi na to, aby pánové pořád stáli ve stínu. Na první pohled to bylo strašně legrační, na druhý tristní.
Fronta na vstup do pevnosti Amber
Samotná prohlídka pevnosti stála za to, obrovská nádvoří, mohutné paláce, sály pro veřejné a soukromé audience. V jedné chvíli jsem byl v jakémsi podloubí sám a místní zametač na mne kývl, ať ho následuji a ukazoval mi skrytá zákoutí. Byl hodný a bylo mi ho líto, tak dostal tringelt. Koukal jsem z hradeb dolů zrovna v momentě, když těsně pode mnou po římse proběhla opice. Málem jsem dostal facku ocasem. Během cesty ven jsem poprvé v životě uviděl kobru, která Indovi poslušně tancovala do tónů flétny. U východu mne odchytl stejný klučík, co mi nabízel blbosti za 500 a než jsme došli zpátky k rikše, tak už to stálo jen 100. Rikšák už na mne čekal a spolu jsme odfrčeli zpátky do hotelu.
Amber Fort
Po obědě jsem se v hotelu rozloučil s rodinkou a odjel na nádraží vstříc Taj Mahalu.
