DÁRDŽÍLING
11.4. – 14.4. 2014, cestopis část V.
Proč jet do Dárdžílingu
Dárdžíling (120tis, Západní Bengálsko) je světově proslulý svou produkcí čaje. Nachází se na dostřel himalájských osmitisícovek a pro mnohé je zastávkou na další cestě do horského Sikkimu. Já si do Dárdžílingu po dnech strávených ve městech jel odpočinout a poznat kouzlo čaje.
Jak jet do Dárdžílingu
Existuje několik možností jak se z Váránasí do Dárdžílingu dostat. Nejdříve jsem chtěl jet přímým nočním vlakem ze stanice Váránasí – Mughal Sarai a cestovat napříč indickým divokým západem až do New Jalpaiguri. Jenže tento vlak byl v mém případě měsíc a půl dopředu vyprodaný a cestovat touto oblastí třetí třídou mi nepřišlo dvakrát bezpečné. Zvolil jsem tedy letadlo do Kalkaty (taxi na letiště 700 INR, 60min, 28km, let 15:00–16:50, 4537INR, 680km), kde jsem se po přistání přesunul taxíkem na vlakové nádraží Sealdah (200INR), a tam nastoupil na vlak jedoucí do New Jalpaiguri (jak na vlakové jízdenky viz Rady před cestou, 22:55-9:05, 1159INR, 560km). Do NJP jsem měl přijet v devět ráno další den, ale jak jsem správně tušil, nepřijel jsem. Vlak měl 3 hodiny zpoždění a to jsem si ještě mohl blahopřát. V NJP jsem před nádražím našel jeep, který čekal na lidi směřující do Dárdžílingu, nasoukal se dovnitř a vyrazil vstříc horám (3 hod, 110km, 150INR). Po cestě jsem si krátil chvíli sledováním své modré tečky v navigaci a strmě stoupajících metrů ve výškoměru. Během tří hodin jsme překlenuli 2000 metrů výškového rozdílu a ve čtyři odpoledne jsem vystoupil na nádraží v Dárdžílingu, pozoroval malinké „Toy trains“ a čekal na smluvený odvoz do vesnice Mineral Spring. Nechtěl jsem totiž zůstat ve stotisícovém městě, a tak jsem si našel ubytování u místních vesničanů doma. Zavolal jsem Navinovi z Tarthagata farms, se kterým jsem si ubytování domlouval, a ten pro mne poslal vesnický jeep. Slaňovali jsme po úbočí hory po kamenitých a rozbitých cestách, až jsme po hodině a 1000 metrů níž dorazili na místo. Jelikož jeep jel jen pro mne, stálo mne to 800INR (1hod, 20km).
Trasu z Kalkaty lze místo vlakem překlenout také letadlem a přistát v Bagdogře. Odtud je to Dárdžílingu stejně daleko jako z NJP, z letiště však nejezdí levné sdílené jeepy, ale dražší taxíky (cca 1800INR).
Tip na ubytování v Dárdžílingu
Pokud to jde, snažím se na cestách bydlet i u místních. Tuto možnost jsem v Dárdžílingu našel ve vesnici Mineral Springs, která se nachází přibližně dvacet kilometrů v údolí za městem. A protože mne zajímalo, jak čaj sbírají a zpracovávají místní drobní pěstitelé, vybral jsem si Zimba´s homestay (31USD/den i s jídlem). Bydlel jsem u mladé rodiny, měl jsem samostatný pokoj v malém obytném domečku, v koupelnovém domečku jsem se každé ráno umýval naběračkou ze džberu, v kuchyňovém domečku zase sledoval, jak se vaří na otevřeném ohni, a cítil jsem se jako doma.
Co jsem v Dárdžílingu zažil
Když jsem dojel do Dárdžílingu, všiml jsem si, že se Indům změnili obličeje. Většina měla nepálskou nebo čínskou tvář.
Toy train v Dárdžílingu
Když jsem v Mineral Spring vystoupil z jeepu, přivítal mne pan domácí, mladý chlapík Pason. Společně jsme se spolu vydali zpátky do strmého svahu a mezi čajovými keříky jsme se prokličkovali až k němu domů. Tam mne uvítala jeho mladá žena a její bratři. Dostal jsem útulný pestrobarevný pokoj s velkou postelí, zrcadlem a skříní. Když jsem se vybalil, šel jsem si povídat s rodinkou do dřevěného domečku s jídelnou a kuchyní a pozoroval jsem, jak oba mladí manželé svorně připravují večeři na peci s otevřeným ohněm. Po večeři jsem na dvorku ve tmě pozoroval hřeben hory, na kterém zářil rozsvícený Dárdžíling. Vypadal jako mléčná dráha na noční obloze.
U místních v Mineral Springs
Ráno jsem vstal a šel se umýt do koupelnového domečku. Z většího džberu jsem si přelil vodu do kýblu a naběračkou se pak poléval. Vzpomněl jsem si na ubytování v Kambodži a na Filipínách. Tady to ale za chladného rána člověka pořádně probralo.
Šli jsme s Pasonem navštívit Navina do Tarthagata farms. Tarthagata farms je malý resort s přírodními, útulnými a vkusně zařízenými chatkami. Pason pomáhal v kuchyni a já si povídal se sympaťákem Navinem a ostatními turisty, kteří byli u Navina ubytovaní.
Odpoledne jsem šel rodině pomáhat sbírat čaj. Trhají se mladé vrchní tři lístky. Ty se poprvé začínají sbírat na jaře na přelomu března a dubna. Tyto lístky z tzv. prvního sběru jsou nejvydatnější a z nich vyrobený čaj je nejžádanější a také nejdražší. Každá rodina na svém pozemku posbírá přibližně 5-6 kilogramů čaje každé tři dny, část si nechá pro vlastní potřebu a část prodá nákupčímu. Ten přijde v určenou hodinu před dům, ruční váhou zváží příspěvek, čaj přesype a s košem na zádech pokračuje po svých do kopce k dalšímu domu. Vesničtí pěstitelé jsou sdruženi do komunity, která čítá 450 členů a nákupčí, který je zastupuje, čaj následně dodává do jedné z 80 dárdžílingských čajových farem.
Místní výběrčí čaje
Pason nechal nasbírané čajové lístky 12 hodin odpočinout, aby změkly a při následném zpracování se nepolámaly. Potom jsme je na ošatce ručně 15 minut hnětli a váleli jako těsto. Po čtvrthodině se lístky začaly rolovat do ruliček a pouštět šťávu. Tomuto našemu hnětení se odborně říká fermentace nebo oxidace. Ta je při výrobě čaje velice důležitá. Na délce fermentace závisí, zda bude v čaji převládat vůně nebo chuť. A na způsobu fermentace zase závisí, zda vznikne čaj bílý, zelený, polozelený (tzv. oolong) nebo čaj černý. U bílého čaje se fermentace neprovádí vůbec, dokonce se dbá, aby se lístky nepoškodily už ve sběrném koši, a naopak u černého se fermentace provádí velice důsledně. Po uválení jsme čaj nechali na další tři hodiny stát a čajové lístky začaly hnědnout. Večer Passon rozdělal oheň a připravil žhavé uhlíky. Na ty pak přiložil kovové síto, hnědé lístky na něm rozprostřel a hodinu je nechal sušit. Ve finále vznikl černý čaj s celými čajovými lístky. Z kilogramu čerstvých lístků se vyrobí čtvrt kila prvotřídního černého čaje, který jsem od Pasona mohl odkoupit za 200 Rupií. U nás v obchodě stojí tento čaj minimálně pětkrát tolik. Cena se odvíjí od oblasti sběru, od období sběru, od toho zda je čaj tvořený celými lístky nebo jen drtí či prachem a podle toho se pak klasifikuje do tříd a označuje se zkratkou určující kvalitu. Nejvyšší třídu označuje zkratka SFTGFOP.
Jak se dělá čaj
Další den jsme šli znovu do Tarthagata farms a s Navinem a ostatními jsme šli o dalších 400 metrů níž do údolí k řece chytat ryby. Říkal jsem si, v čem chtějí ty ryby chytat, když je období sucha a v řece bylo vody tak akorát pro pulce. Byli sebevědomí, na bambusový proutek si místňáci přivázali silon s háčkem a na ten napíchli vodní hmyz, který našli pod kameny. Nahodili do tůně a čekali a čekali. Samozřejmě nikdo z nás nechytil nic, a tak se rybí hody nekonaly a na oběd dal Navin povel uvařit kuře s rýží.
Těšil jsem se, že uvidím poprvé v životě zasněžené vrcholky osmitisícovek. Turisté podnikají ve čtyři ráno organizované nájezdy na vyhlídku na hoře Tiger Hill (2590m.n.m., 800INR). Odtud je za příznivého počasí možné vidět celý pás himalájských vrcholů včetně Mount Everestu, Lhotse a Makalu. Horizontu však dominuje nevyšší hora Indie a třetí nejvyšší hora světa Khangchendzonga (8598m.n.m.). Masívní Khangchendzongu je možné vidět i ze dvorku u Zumbů, já měl ale tradičně zamlžené počasí, takže jsem neviděl nic.
Překvapilo mne, že čajovník může dorůst až do výšky 20 metrů. Ale protože by se blbě sbíraly lístky, zastřihuje se do keře.
Po cestě domů
Pason se každé ráno a večer modlil. Na dvorku měl na dřevěných stožárech zavěšené buddhistické barevné modlitební vlaječky a sám odříkával ultrahlubokým hlasem modlitby. Přitom chodil se zapálenou vonnou svíčkou po místnostech.
Poslední ráno jsem nacpal do batůžku kilo a čtvrt čaje, rozloučil se se Zumbovými, a vyrazil směr Dárdžíling – NJP - Kalkata. S Pasonem jsem se domluvil, že se tentokrát vecpu do regulérního jeepu, který vozí vesničany do Dárdžílingu a po sedmé ráno jsem vyrazil (1hod, 20km, 50INR). O půl deváté mne řidič vyhodil před čajovou farmou Happy Valley a já čekal, až v devět otevřou pro návštěvníky. Happy Valley je nejvýše položená farma, nachází se v nadmořské výšce 1854m.n.m. a je také nejblíže Dárdžílingu. Protože bylo pondělí a v neděli se čaj nesbírá, továrna nejela. Přesto jsem si ji s průvodcem mohl projít a porovnat výrobní proces firmy dodávající do luxusních anglických řetězců s výrobním procesem Pasona. Rozdíl samozřejmě byl, fermentace se zde prováděla vědecky na základě požadavků anglických nákupčích a čaj se sušil přesně 22 minut ve 115 stupních.
Dárdžíling
Po zhlédnutí továrny jsem měl ještě čas a tak jsem se potloukal po plantážích a prošel si znovu Dárdžíling. Před cestou do NJP jsem si ještě zašel v KFC na toaletu. A když jsem si zavíral za sebou dveře, odřel jsem si o kliku ruku. Nemohl jsem uvěřit vlastním očím - neustále si dávám na cestách pozor a nakonec se do krve odřu zrovna o kliku indického záchodu. Tohle člověk nevymyslí. Rychle jsem si ji umyl, vydezinfikoval a zavázal, ale i tak jsem byl ze sebe rozčilený.
