CESTOPIS INDIE
*** Než se začteš do tohoto cestopisu, prohlédni si itinerář a přečti si rady na cestu do Indie. Pokud v cestopise uvádím ceny, pak jsou z doby, kdy jsem cestu uskutečnil. ***
DILLÍ
2.4. - 4.4. 2014, cestopis část I.
Proč jet do Dillí
Na začátku cesty jsem měl v plánu poznat všechna tři města Zlatého trojúhelníku Dillí - Jaipur - Agra. Dillí je dnes s 15 milióny obyvatel druhé největší město Indie a hlavním městem země byla střídavě již od středověku. Centrum moci sem nejdříve z Agry stěhovali Mughalové a po nich pro změnu z Kalkaty Britové. V Dillí jsem chtěl projít Staré i Nové Dillí a navštívit mughalskou Červenou pevnost, Humájunovu hrobku, největší indickou mešitu Jama Masjid, obrovský Qutubův minaret s nerezavějícím železným sloupem ze 4. století a prohlédnout si bazary.
Jak jet do Dillí
Vzhledem k tomu, že jsem měl v plánu během necelých tří týdnů navštívit několik států na trase dlouhé 6 700 kilometrů, věnoval jsem přípravě intenzivní dva měsíce. Studoval jsem průvodce, cestopisy a dopředu jsem si rezervoval vlakové jízdenky, vnitrostátní přelety a všechna ubytování. Koncem března jsem byl s přípravami hotov a očekával den D, kdy se do pestré exotické země plné kontrastů vydám. Den D ale málem nenastal. Týden před stanoveným odletem totiž stávkovalo sedm německých letišť a letecká společnost Lufthansa, se kterou jsem měl letět, musela kvůli tomu zrušit 600 svých letů. V duchu jsem si počítal, že všichni, kdo měli tu potřebu stávkovat, si to už odbyli a z pohledu pravděpodobnosti by už žádná další stávka v den odletu být neměla. To jsem se ale těžce přepočítal. Ráno před samotným odletem jsem se jen tak čirou náhodou dozvěděl, že pro změnu stávkuje samotná Lufthansa! Tentokrát si Lufthansa sama zrušila celkem 3 800 letů a jedním šmahem tak ovlivnila 400 tisíc lidí. Mne ovlivnila tak, že jsem nejdříve upadl do němého úžasu, který postupem vystřídal pokus o infarkt a následně se dostavil stav těžkého "rozčilení". Díky tomu, že jsem se to dozvěděl dříve, než zpráva proběhla ve sdělovacích prostředcích, měl jsem před ostatními náskok ve shánění alternativního spoje a novou letenku jsem naštěstí sehnal. Dvakrát dražší letenka a totálně ztracená důvěra šla na vrub Lufthansy. Letěl jsem tedy nakonec s Austrian Airlines. V Indii jsme přistáli 5 minut po půlnoci místního času, z ATM bankomatu jsem si na letišti vytáhl první Rupie a šel hledat svého taxikáře. Vzhledem k tomu, že jsme přistáli v noci, měl jsem taxi předem domluvené z hotelu (15 km, 30 min, 600INR. Prepaid taxi by stálo 300INR + 25% noční jízda). Taxikář mne úspěšně dovezl na místo - hotel v malé boční uličce našel - za odměnu dostal tringelt a já šel spát.
Tip na ubytování v Dillí
Chtěl jsem zůstat v baťůžkářské čtvrti Paharganj poblíž nádraží Nové Dillí a třídy Main Bazar. Z velkého množství hotelů jsem nakonec vybral Hotel Srivinayak (1400 INR). Hotel byl relativně čistý, na recepci byli i v noci všichni vstřícní a usměvaví, měl WiFi. Malou nevýhodou se ukázala být samotná lokalita s nádražím hned přes ulici, protože vlaky čekající na perónech hlavního dillíského nádraží celou noc nepřetržitě houkaly, zřejmě si strojvůdci chtěli navzájem dokazovat svá ega. A protože jsem navíc vyhrál okno do ulice, měl jsem hluk a hlavně hlasitou reprodukovanou hudbu z blízké hinduistické kapličky z první ruky. Ale to si v Indii člověk nevybere.
Co jsem v Dillí zažil
Ráno jsem se vzbudil v půl deváté místního času a dobelhal se o patro výš na střechu hotýlku a chvíli se koukal z výšky na mumraj pod sebou a snažil se v tom shonu představit si sám sebe. Mezitím na mne z malé kuchyňky vykoukli místní klučíci a plynulou hindštinou mi naznačili, co mi mohou nabídnout k snídani. No a po snídani jsem šel na to. Zapojil jsem se do davu a snažil se doptat na nejbližší stanici metra. Jenže každý mne posílal jiným směrem a každý druhý na mne poznal, že jsem v Indii nový a to mne štvalo. Nakonec jsem to vzdal a houkl jsem na rikšu (20INR) a nechal se k metru dovézt na Connaught Place. Tam mi zase ale rikšák vnutil nejdříve cestovku, kde mi místní jestřábi chtěli prodat lístky všeho druhu. Po deseti minutách se mi je nakonec podařilo přesvědčit, že od nich chci maximálně mapu Dillí a to ještě pokud ji mají zdarma. Do metra jsem se nakonec dostal, u přepážky si koupil celodenní jízdenku za 150INR, pod dohledem samopalníků prošel detekční bránou, se štěstím se vyhnul prvnímu vagónu, který je jen pro ženský a konečně se vydal vstříc památkám. Každý začátek je těžký.
Metrem jsem dojel na stanici Qutab Minar a vyšel na ulici. Tam už na mne jako na svou oběť lačně čekali rikšáci a vzájemně se předháněli, kdo mne na Qutubův minaret odveze dráž. To handrkování mne po chvíli přestalo bavit a raději se tam vydal po svých. Jenže pěšky to bylo nakonec asi 2-3 km a bylo takové horko, že jsem ke konci už skákal ze stínu do stínu. Po cestě jsem začal pomalu poznávat rozmanitost indické společnosti - indické rodiny v pestrobarevných sárí si kupovaly vstupenky a vedle bosí, polonazí a špinaví příslušníci nejnižší kasty vybírali plasty ze skládky u silnice. Qutubův minaret (250INR) mne ohromil už u vchodu. Je to 73 metrů vysoký mastodont a je až s podivem, jak ho mohli ve 13. století postavit. A to plánovali vedle postavit ještě jeden, dvakrát vyšší. U minaretu je postavena nejstarší mešita v Indii a v celém areálu se nachází rozpadlé hrobky, paláce a madrásy. Velkou zajímavostí je 7 metrů vysoký železný sloup ze 4. století, který po celá staletí odolává korozi. Někteří nadšenci mu přisuzují mimozemský původ, střízlivější namítají, že tehdejší nevzdělaní slévači při tavení nepoužívali vápenec a tak jim ve sloupu zůstal fosfor, který časem vytvořil neprodyšnou tenkou vrstvu na povrchu. Mne zaujaly reliéfy vytesané do červeného pískovce rozpadlých bran a zdí a pozoroval jsem zelené papoušky, jak si v nich budují hnízda.
Qutab Minar
Nazpět k metru jsem už jel rikšou, dalším cílem byla Humájunova hrobka (250INR). Dojel jsem na stanici metra JLN stadium, mávl na prvního projíždějícího rikšáka, vmáčkl se k cestujícím a snažil se být ve stínu (20INR). Humájunova hrobka je krásná mohutná stavba postavena z bílého mramoru a červeného pískovce, umístěna v zelených zahradách s vodními kanály. Hrobka se stala inspirací při stavbě Taj Mahalu. Já měl krásný modrý sluneční den, v zahradách krásné ticho, žádní lidi a v hrobkách krásný stín.
Humájunova hrobka
Při vstupu do Humájunovy hrobky mi neutrhli lístek. Tak jsem ho při odchodu za 100INR prodal mladé turistce, která byla ráda. Až později při vstupu do Červené pevnosti jsem si uvědomil, že jsem kauf neudělal, protože všechny vstupenky do Dillíjských památek jsou stejné a to včetně ceny, takže jsem návštěvu Červené pevnosti mohl mít zdarma a ušetřit 250INR. Jinak památky jsou v pondělí zavřeny.
Před hrobkou jsem odchytl rikšáka a domluvil se, že mne zaveze na Hazrat Nizam, počká na mne a pak mne odveze zpět na metro (100INR). Hazrat Nizam je muslimská svatyně uprostřed staré zástavby. Před vchodem jsem si musel zout boty a odevzdat je klučíkovi a tak jsem si vzpomněl na film Milionář z chatrče a přemýšlel, zda se se svými botami ještě shledám. Hned u vstupu se malá ulička proměnila v širší prostranství s vodní nádrží, kterou obklopovaly okolní staré budovy a ve které se koupali místní muslimové. Jako jediný turista jsem se sunul s davem směrem ke svatyni, kde se dav ještě zdvojnásobil. Modlila se tu spousta věřících, v jedné části jen ženské a ty svými sárí vytvářely nádhernou barevnou duhu. Boty jsem při návratu našel, ale klučík za hlídání nechtěl nic jiného než stovku, tak jsem mu ji nedal.
Hazrat Nizam
Metrem jsem dojel na Central Secretariat, vzal jsem si rikšáka (50INR) a nechal se dovézt k parlamentu a k prezidentskému paláci s výhledem na India Gate.
Pokračoval jsem metrem na stanici Chandni Chowk a snažil se dojít k mughálské Červené pevnosti. Po cestě jsem zaregistroval veřejné otevřené pisoáry, které byly cítit na kilometr a přitom dva metry od nich měl na kartónu ustláno bezdomovec. Boty neměl a nohy měl černé jako uhel. Po chvíli motání v horké výhni jsem nakonec k Červené pevnosti došel (250INR). Pevnost z červeného pískovce byla postavena v polovině 17. století a mughálští vládci zde žili do roku 1857, kdy je vystrnadili Britové a pevnost přestavěli na kasárna.
Červená pevnost
Protože jsem toho šlapání v horké výhni neměl dost, odbyl jsem neúnavně dorážejícího rikšáka a od Červené pevnosti jsem se k Páteční mešitě (Jama Masjid) vydal pěšky. Šel jsem třídou Chandni Chowk a proplétal se davem, obchody, ulicemi plnými aut, cyklorikšů, motorikšů a motorek. Všichni se v zácpách předháněli, komu houká klakson silněji. V tlačenici jsem opět blbě zahnul a musel se pak několikrát ptát, kudy k mešitě. K té jsem nakonec došel, ale dovnitř jsem nakonec vpuštěn nebyl, protože začínaly modlitby. Jama Masjid je největší indická mešita, kde se naráz může modlit až 20 tisíc věřících, jenže já jsem jako muslim nevypadal. Na rušné ulici před mešitou, kde v několika proudech řádil silný provoz, chaos a hluk, spali (tedy alespoň doufám) bezdomovci. Jeden na betonové krajnici, druhý o kus dál dokonce na dělícím pásu. Byl to těžký kontrast, já bych asi takto neusnul.
Páteční mešita (Jama Masjid)
Byl už večer a tak jsem si zavelel najít restauraci. Jednu jsem poblíž mešity našel a u Karima jsem si dal své první indické jídlo. Dal jsem si něco z výborné mughálské kuchyně a při jídle jsem pozoroval ostatní. Já dostal příbor, ale zbytek restaurace jedl jen rukama, tedy přesněji pravou rukou. I rýži s omáčkou, v nejhorším si pomáhali chlebovou plackou.
Po večeři jsem si odchytl cyklorikšu. Cyklorikšák musel mít ze mne radost, vážil polovinu toho co já. Proplétal se se mnou úzkými uličkami, v zácpách jsme byli kolo na kolo (60INR). Metrem jsem pak dojel na stanici nádraží New Delhi, kde jsem na poněkolikáté našel správný nadchod přes koleje a dorazil do hotelu. Na střeše jsem si dal pivo, mělo 8 procent alkoholu, mezi přísadami jsem našel i rýži a stálo 130INR.
Běžný provoz na ulici
V noci mne opětovně vzbudily lokomotivy a ráno reprák hinduistického stánku. Dopoledne jsem se šel už jen projít po rušné třídě Main Bazaar a vybrat nové Rupie z ATM na nádraží. V poledne jsem se rozloučil s chlapíky na recepci a zavolal si rikšáka, aby mne odvezl na nádraží Rohilla, odkud jsem odjížděl do Jaipuru.
JAIPUR + AMBER FORT
4.4. - 6.4. 2014, cestopis část II.
Proč jet do Jaipuru
Rádžastán je Země králů. Rozkládá se v Thárské poušti a Jaipur je jedno z jeho nejkrásnějších měst. Původně mahárádžové sídlili v pevnosti Amber fort za městem, a když jim sídlo přestalo vyhovovat, založili v roce 1727 město Jaipur (3,2 mil). A když se Jaipur chystal navštívit v roce 1876 budoucí britský král Edward VII, mahárádža Ram Singh ho celý nechal nabarvit na růžovo a od té doby je staré město růžové.
Jak jet do Jaipuru
Už v Čechách jsem si koupil klimatizovaný vlakový lístek AC2 s odjezdem z malého dillíského nádraží Rohilla (jak na vlakové jízdenky viz Rady před cestou, 735INR, 303km, 13:10-18:35). Na nádraží jsem dojel z hotelu rikšou (120INR) a poprvé nastoupil do indického vlaku. V klidu jsem si našel své rezervované místo a vyrazil. Příjemné na indické klimatizované dvojce je to, že cestující může využít celé lehátko i během dne a tak jsem zalehl a sledoval ubíhající krajinu vleže. V podvečer jsem dorazil do Jaipuru, a když jsem vyšel před nádraží a otočil se zpátky, vzpomněl jsem si na záběr z filmu „Báječný hotel Marigold“. Pak jsem si našel rikšáka, on ale nemohl najít hotel.
Tip na ubytování v Jaipuru
Původně jsem si rezervoval hotel Pearl Palace, který má nejlepší reference a není drahý. Jenže když jsem jim po měsíci dle jejich pokynů potvrzoval čas příjezdu, odepsali mi, že jsou fulybukt. Přišlo mi to divné, ale nenechali si vysvětlit, že rezervaci mám. Tak jsem si v Dillí provedl rezervaci v rodinném penzionu Rawla Rawastar (1500INR), který se nacházel v klidné a čistší části Jaipuru, v Bani parku. Rawla Rawastar je krásná vila, jejíž majitelé pronajímají volné pokoje. Člověk se tam cítí jako doma. Nakonec se mi po odjezdu z Jaipuru ozvali z Pearl Palace znovu sami s dotazem, proč jsem nepřijel. No stane se.
Co jsem v Jaipuru zažil
Jakmile jsem se večer ubytoval, šel jsem si ke stánku koupit vodu. U hlavní silnice spal na asfaltce člověk, který neměl pod sebou ani papír. Trochu jsem se obával, jestli ho nezajede autobus, který tam měl zastávku.
Ráno jsem vyrazil pěšky do Růžového města. Po cestě jsem potkal velblouda se zapřaženým valníkem a později svou první indickou krávu. Postupně jsem si zvykl, že krávy, psi a prasata jsou v Indii kamarádi a společně se procházejí po městě, v klidu a stejně svobodně jako lidé. Zajímalo mne, co všichni žerou, ale na to jsem přišel celkem brzy. Postupně jsem ve městě začal potkávat skupinky krav a prasat, jak likvidují veřejná smetiště a odpadky. A to co během dne v ulicích spotřebovaly, to také následně v ulicích ve velkých objemech zanechaly.
Provoz v Jaipuru
Došel jsem až k nejfotografovanější jaipurské památce Hawa Mahal - Palác větrů. Hawa Mahal je palác s 593 okny, který využívaly dvorní dámy, aby mohly nepozorovaně pozorovat pouliční ruch, který se odehrával za královskými zdmi. Na ulici před palácem na mne neustále naléhala skupinka místňáků a přesvědčovala mne, abych šel za nimi do domu, že z prvního patra je na Hawa Mahal ještě lepší výhled. Notně nedůvěřivý jsem nakonec situaci vyhodnotil a do tmavé chodby jsem s nimi nakonec vešel. Měli pravdu, fotky jsem udělal a s obchodníkem, který mi pak za to nutil koupit nejméně tunu zlata, jsem si pokecal.
Hawa Mahal - Palác větrů
Do Hawa Mahal jsem vešel i z druhé strany a všech pět pater paláce jsem prolezl zevnitř. Z okének byl opravdu pěkný výhled. (350INR, vstupenka platí 24hod i pro ostatní památky jako je např. Jantar Mantar a Amber Fort.)
Navštívil jsem City Palace (300INR), který z části stále obývá rodina mahárádži. Procházel jsem krásnými růžovými i žlutě natřenými paláci, branami a nádvořími. A Slunce začalo být znovu extrémně spalující.
City Palace
Zašel jsem i do Jantar Mantaru, což bývala mahárádžova astronomická observatoř postavená okolo roku 1730. Mne 18 skulptur určující polohu hvězd a astronomický čas však nijak nezaujalo.
Odpoledne jsem se už jen procházel po bazarech a sledoval indický život. V jednu chvíli přišla do bazaru kráva a v namačkaném davu lidí se nerušeně procházela a nahlížela do obchodů. Nikdo ji nic neřekl a už vůbec nevyháněl. Jiné krávy si však o kus dál oblíbily zeleninovou tržnici, protože tam viděli větší šanci sehnat něco lepšího k jídlu, nežli byly tradiční odpadky. Sledoval jsem pouliční prodavače, kteří ručně vytlačovali šťávu z cukrové třtiny. Hned vedle byly veřejné pisoáry. Stačilo se napít a pak se jen otočit. Sledoval jsem cyklorikši, jak na svém bicyklu převážejí náklad, kterým by se dal vybavit celý rodinný dům. Snažil jsem se schovávat do stínu, jak se dalo a přitom jsem neustále dával pozor, kam v sandálech šlapu. Šance, že se trefím do lejna nebo jiného odpadu byla enormně vysoká.
Video: V bazaru na nákupech
Dal jsem si pozdní oběd. Podle průvodce jsem si našel Ganesh restaurant, který byl poblíž Nové brány. Vyšplhal jsem do prvního patra na střechu budovy, kde pod přístřeškem provozovali kuchyni a měli místa k sezení. Při jídle (160INR) jsem pozoroval, jak jim do kuchyně na pracovní vál a mezi hrnce přilétávají ptáci a kradmo zobou vše, co jim zobáky stačily. Já pak přemýšlel, co mi zobli do jídla.
Ve výhni jsem musel udělat další přestávku a zastavil se v kavárně Indian coffee house poblíž MI road. Tady jsem si připadal jak v minulém století - staré zdi, líně se točící větráky a pikolík v bílém oblečku a s bílou čapkou na hlavě roznášel na podnose kávu. Dal jsem si dvě, byly dobré, skoro zadarmo, a při usrkávání jsem pozoroval Indy.
Večer jsem si v hotýlku příjemně popovídal s panem domácím, který si mne během hovoru nenápadně lustroval, zřejmě aby si mne zařadil do nějaké své kasty.
Následující ráno jsem si před hotýlkem zastavil rikšáka a dohodl se s ním, že mne odveze na Amber fort (cca 15km) a po dvou hodinách si mne tam zase vyzvedne (300INR). Pevnost byla vybudovaná v roce 1600 a už zdálky vypadala impozantně. Byla neděle a všude bylo hodně lidí. Malý klučík mi při cestě na pevnost neodbytně vnucoval své zboží, prý jen za 500 Rupií. Když jsem došel do půli kopce, policisté příchozí návštěvníky zastavovali a formovali je do front. Muži na jednu stranu, ženský s dětmi na druhou. Měli jsme kliku, naše chlapská fronta byla ve stínu hradby, ženský se pekly na rozpáleném Slunci. Když jsem si začal vypočítávat, že ta fronta je asi na hodinu a půl, vzpomněl jsem si, že mám platný lístek z Hawa Mahal a frontu jsem předběhl. Při předbíhání jsem si všiml, že se obě fronty za zatáčkou znovu kříží - policisté opět dohlíželi na to, aby pánové pořád stáli ve stínu. Na první pohled to bylo strašně legrační, na druhý tristní.
Fronta na vstup do pevnosti Amber
Samotná prohlídka pevnosti stála za to, obrovská nádvoří, mohutné paláce, sály pro veřejné a soukromé audience. V jedné chvíli jsem byl v jakémsi podloubí sám a místní zametač na mne kývl, ať ho následuji a ukazoval mi skrytá zákoutí. Byl hodný a bylo mi ho líto, tak dostal tringelt. Koukal jsem z hradeb dolů zrovna v momentě, když těsně pode mnou po římse proběhla opice. Málem jsem dostal facku ocasem. Během cesty ven jsem poprvé v životě uviděl kobru, která Indovi poslušně tancovala do tónů flétny. U východu mne odchytl stejný klučík, co mi nabízel blbosti za 500 a než jsme došli zpátky k rikše, tak už to stálo jen 100. Rikšák už na mne čekal a spolu jsme odfrčeli zpátky do hotelu.
Amber Fort
Po obědě jsem se v hotelu rozloučil s rodinkou a odjel na nádraží vstříc Taj Mahalu.
AGRA - TAJ MAHAL
6.4. - 7.4. 2014, cestopis část III.
Proč jet do Agry
Agra (Uttarpradéš, 1,7 mil) je bývalé hlavní město mocné Mughálské říše a třetí vrchol Zlatého trojúhelníku, dnes je to město s těžkým průmyslem ve státě Uttarpradéš. Ale nachází se tu nejkrásnější stavba světa - samotný Taj Mahal.
Jak jet do Agry
Do Agry jsem cestoval vlakem z Jaipuru. Vlakový lístek AC2 jsem měl koupený již z Čech (jak na vlakové jízdenky viz Rady před cestou, 705INR, 15:45-20:12, 241km). Ve vlaku jsem tentokrát měl podélné místo na druhé straně uličky, zatáhl jsem si závěs, zalehl a ujíždějící Indii pozoroval luxusně v horizontální poloze. Do Agry jsem přijel s hodinovým zpožděním, ale můj rikšák na mne přesto trpělivě čekal. Bydlel jsem v N homestay a po emailu jsem si s nimi předem dohodl i odvoz z nádraží (100INR). Během cesty mi rikšák navrhl, že se mi bude celý následující den věnovat a všude mne provede.
Tip na ubytování v Agře
I ubytování v Agře jsem podrobil průzkumu na Tripadvisoru a rozhodl jsem se pro rodinný hotýlek N.homestay, který je v klidnější části města a v relativní blízkosti Taj Mahalu. Měl jsem pěkný, čistý, klimatizovaný pokoj s WiFi, snídaně byla v ceně a domácí byli příjemní a ochotní se vším poradit (1700INR). Velkou výhodou se nakonec ukázalo, že pro ně pracoval rikšák, který mne nabíral už na nádraží. Mukul je inteligentní mladý průvodce, věnoval se mi celý den od šesti od rána do osmi do večera a návštěvu Taj Mahalu, pevnosti Agra a paláce baby Taj v klidu zorganizoval (600INR).
Co jsem v Agře zažil
Mukul na mne už v šest ráno vzorně čekal ve své rikše před hotelem a společně jsme vyrazili směr Taj Mahal. Ráno je totiž nejkrásnější světlo na focení, není takové horko a nejsou davy lidí (750INR, se vstupenkou je sleva 50INR na Agra fort a 10INR na Baby Taj, Taj Mahal je zavřený v pátek). Hrobku postavil císař Šáhdžahán jako poslední místo odpočinku své milované manželky, která mu zemřela při porodu. Stavba trvala celkem 21 let a byla dokončena v roce 1653. Za nedlouho poté, co dokončený Taj Mahal zazářil svou bělostí, milovaný syn nechal tátu Šáhdžahána uvěznit do pevnosti v Agře a ten se mohl na své velkolepé dílo dívat tak akorát z dálky přes řeku. Před půl sedmou jsem už se vstupenkou v ruce procházel mohutnou třicetimetrovou branou, za níž už prokukoval slavný Taj Mahal. Opět jsem si vzpomněl na Milionáře z chatrče, ale tentokrát jsme dostali návleky a boty jsme nikde nechávat nemuseli. Taj Mahal září bělostným mramorem, přitom je obklopen hradbami z červeného pískovce a třemi červenými stejně monumentálními paláci. Před Taj Mahalem se rozprostírá zelený park s vodními kanály, od jejíž hladiny se Taj Mahal odráží, a za ním plyne řeka Jamuna. Když jsem si tu krásu celou v klidu prošel, sedl jsem si na lavici v místě, kde se křížily vodní kanály, a střídavě pozoroval Taj Mahal a turisty z celého světa. Bylo legrační sledovat, jak se urputně soustřeďují na objektiv fotoaparátu zvěčňující jejich životní zážitek do rodinného alba. Po deváté jsem už usoudil, že Taj Mahalu bylo dost a šel najít Mukula.
Slavný Taj Mahal
Společně jsme se přesunuli do pevnosti Agry (300INR), kterou dostavěl právě povedený syn Šáhdžahána v roce 1658. Mohutné hradby z červeného pískovce byly opravdu mohutné. Procházel jsem zelenými nádvořími, červenými paláci i bílými mramorovými sály. Opět začínalo šílet šílené horko a nedalo se s tím nic dělat.
Agra Fort
Po obědě mi Mukul nabídl, že mne zaveze do několika obchodů. Řekl jsem mu, že klidně, ale jakmile mne bude někdo nutit něco si koupit, tak končím. Řekl, že se bát nemusím a měl pravdu.
Jeli jsme se podívat na Baby Taj. Byl starší, podobný věhlasnému Taj Mahalu, a skutečně malinký.
Měli jsme chvíli čas a tak Mukul koupil drahé pivo, zaparkoval rikšu v boční uličce, dali jsme cigáro a pivo společně vypili. Prozradil, že si dá zhruba jedno pivo měsíčně.
Nakonec jsme se jeli naposledy podívat na Taj Mahal, ale z druhé strany přes řeku Jamuna. Kochal jsem se málo známým pohledem a přitom sledoval kozu, která nechtěla poslouchat malé dítě, a krávy, které se pásly opodál, a dým, který stoupal z nedalekého pohřebiště.
Taj Mahal od řeky
K večeru mne Mukul odvezl zpátky do hotelu, kde jsem si vyzvedl baťůžek, trochu se umyl, rozloučil se s domácími a společně jsme pak vyrazili na vlak, kterým jsem měl odjet do Varanási. Během dne jsme se s Mukulem skamarádili, a tak mne před nádražím s dojetím objal a popřál šťastnou cestu. Doteď jsme v kontaktu.
VÁRÁNASÍ
8.4. - 10.4. 2014, cestopis část IV.
Proč jet do Váránasí
Spirituální Váránasí je svaté místo hinduistů, buddhistů a džinistů (1,4 mil, Uttarpradéš). Je to jedno z nejdéle obývaných měst na světě, podle legendy bylo založeno indickým bohem Šivou již před 5000 lety. Město se rozkládá na pravém břehu Gangy, na kterém je vystavěno 80 ghátů.
Jak jet do Váránasí
Do Váránasí jsem jel nočním vlakem z Agry, měl jsem rezervaci do klimatizované AC2 (jak na vlakové jízdenky viz Rady před cestou, 1250INR, 20:37-10:30, 649km). V Agře jsem se před nádražím naposledy rozloučil s mým tuktukářem Mukulem a vydal se do davu čekajících Indů. Na monitorech jsem záhy zjistil, že vlak má zpoždění dvě hodiny, a tak jsem si krátil chvíli procházením se po perónech. Potkal jsem dvojici děvčat, která v Taj Mahalu seděla na stejné lavičce jako já a stejně jako já si užívala chvíle pohledem na magickou hrobku. Teď seděly s ostatními na zemi. O kus dál jsem se dal do řeči s Ukrajinkou, která cestovala sama, a ptal se jí na chaos, který jim zrovna vládne na Majdanu. Lístek měla do zamřížovaného ponurého sleeperu, kde se spí v devíti lidech, trochu jsem ji nezáviděl. Uprostřed přeplněné nádražní haly spokojeně spal na zemi chlapík a lidé ho obcházeli. Koukal jsem na Indy, kteří za jízdy naskakovali do vagónů přijíždějících vlaků, aniž by nejdříve nechali vystupující nebožáky vystoupit. Když vlak na kolejích nestál, pobíhali po nich společně s krysami nejchudší polooblečení Indové a hledali plasty. Vlak nabíral zpoždění a každou chvíli měnil číslo perónu, na který měl dorazit, takže jsme všichni každou chvíli poletovali sem a tam. Když vlak konečně po třech hodinách dorazil, našel jsem si svůj vagón a své lůžko. Tentokrát jsem spal nahoře a cestující ze spodního lůžka, celý oděný do oranžového hábitu, mi nabídl, ať se zatím posadím k němu dolů. Nechtěl jsem ho otravovat, sedl jsem si vedle, a on mi nabídku zopakoval. Po chvíli mi jiný spolucestující anglicky řekl, že se mahárádža hrozně diví, že jsem odmítl si k němu přisednout. No vida, cestuji s mahárádžou, vysvětlil jsem mu to, omluvil se, přisedl si a pokecal. A po chvíli zalehl. Zpoždění jsme příliš nedohnali, do Váranási jsme přijeli za žhavého poledne. Už na peróně si mne vybral neodbytný naháněč a táhl se za mnou jak lepidlo a neustále mi nutil rikšu. Zbavit se ho nešlo, v tom horku jsem cenu alespoň stáhl na třetinu a odjel s ním do starého města (70INR). U starého města mne vyklopil, dovnitř motorová vozidla nemohou, a do svého hotelu jsem už došel pěšky.
Tip na ubytování ve Váránasí
Chtěl jsem bydlet přímo na jednom z ghátů a koukat na Gangu a jako vítěz mi na Tripadvisoru vyšel Kadereswar B&B na Chowki Ghatu (1800INR).
Co jsem ve Váránasí zažil
Ubytoval jsem se, domluvil si na další ráno projížďku po řece a šel se projít po ghátech. Pokud není období dešťů a nejsou záplavy, dá se po nich projít celý břeh od Assi ghátu až po Manikarnika ghát. Hned sousední Harishchnadra ghát je jeden z kremačních, které se ve Váránasí nachází. A zrovna pohřbívali starou babičku. Rodina celá v bílém chodila okolo hranice se zemřelou, odříkávala rituály a modlila se. Babičce pak opakovaně přikládali oheň do úst a zase jej zhasínali. Nakonec na ni navršili další vrstvu dřeva a nejstarší syn hranici podpálil. Babička začala hořet, koukal jsem, jak jí hoří hlava a zapaluje se jí tělo. Po dvaceti minutách hranice hořela celá, jen nohy nehořely, protože trčely z hranice ven. Po dvou třech hodinách hranice i s člověkem shoří na prach a popel se vhodí do řeky. Turista může celý rituál na Harishchnadra ghátu sledovat z blízkého povzdálí, nesmí však vytáhnout fotoaparát. Na hlavním kremačním Manikarnika ghátu však platí jiná pravidla a nedoporučuje se nechat se vlákat vychytralými dobrovolníky blíže do dění. Pohřbít mrtvého ve Váránasí není pro Indy levná záležitost, kremace stojí mezi 20-25 tisíci Rupií v závislosti na použitém dřevě. Nejdražší dřevo je santalové, proto se ho často užije jen ve formě pilin. Na hlavním Manikarnika ghátu se denně spálí 200 až 400 těl a hranice hoří ve dne v noci na několika vyvýšených místech v závislosti na kastě zemřelého člověka. Hinduisté věří, že pokud je člověk zpopelněn tady, unikne tak nekonečnému koloběhu převtělování a dostane se do nebe.
Váránasí
Procházel jsem se úzkými uličkami starého města. Několikrát jsem se vyhýbal kravám, které se tu společně s lidmi libovolně procházely. Zvlášť jednu uličku měly zřejmě oblíbenou, protože tam bylo tolik hoven, že jsem musel chodit jen po suchých.
Šel jsem po ghátech a míjel jsem polonahé žebráky, lidi bez prstů trpící leprou, posvátné muže oděné do oranžového hábitu a s obličeji pomalovanými bílou barvou, ženy v barevných sárí. Na jednom místě sedělo na schodech dvacet dětí oblečených do žlutých a oranžových úborů, měly také pomalovaný celý obličej, jedno dítě drželo trojzubec.
Váránasí
Kolem šesté hodiny večer jsem šel na centrální Dasahshwamedh ghat, který se nachází uprostřed ostatních ghátů a je ze všech nejbarevnější. Tady se každý večer odehrává hinduistická ceremonie, které se účastní tisíc přihlížejících. Je to magické, pět účinkujících za doprovodu indických melodií provádějí hodinu ohnivé hinduistické rituály, diváci sedí na schodech a tleskají, padesát lodí sleduje ceremonii z řeky.
Hindu ceremonie
Po ceremonii jsem se ještě šel projít směrem ke kremačnímu Manikarnika ghátu. Když jsem se přiblížil, ze tmy se vyloupl klučina a nalepil se na mne. Zpočátku byl slušný, nevnucoval se a vyprávěl mi o tradici, o věčném ohni, který na tomto ghátu opatrují už několik tisíc let, o kremacích. Když jsem se chtěl už vrátit, vypadlo z něho, že pár Rupií nechce, že je dobrovolník, který pracuje pro ghát a že mohu darovat částku kremačnímu ghátu na starobinec či nákup dřeva, že mne zavede blíže. A to jsem tušil, že je zle, protože v tomto případě by se jednalo o obnos v dolarech. Horko těžko jsem se od něho odpoutával, stal se agresivnějším a nechtěl mne pustit.
Další ráno jsem už před šestou stepoval před hotýlkem a společně s jednou americkou rodinou jsme přišli k lodičce a vyrazili jsme na Gangu (200INR). Pádloval mladý kluk, začínal krásný modrý den, slunce vycházelo nad východním břehem. Pohled na paláce mahárádžů a přiléhající gháty byl z řeky fantastický. Pozorovali jsme lidi, jak vcházeli do řeky, někteří stáli do půl pasu ve vodě a modlili se, jiní prováděli ranní hygienu, ostatní se koupali. Muži byli svlečení, kolem pasu měli omotanou bederní roušku, ženy se koupaly v sárí, všechno bylo neuvěřitelně barevné. O kus dál prali Indové v řece prádlo, namydlili ho a tloukli jím o kámen. Vyprané prádlo pak rozprostřeli na schodech a nechali ho sušit na Slunci a schody hrály všemi barvami.
Ráno ve Váránasí
Chtěl jsem se podívat na chrám Vishwanath a tak jsem zabloudil do malých klikatých uliček. Všude byla spousta lidí a ozbrojených vojáků. Trvalo mi dost dlouho, než jsem našel správný vchod a jako nehinduista jsem musel předložit pas. Když jsem ale viděl, že mi chtějí vzít i veškerou elektroniku, převážila nedůvěra a návštěvu jsem vzdal.
Koukal jsem ze střechy svého hotýlku na západ slunce nad Váránasí a na věžičce přede mnou se uvelebila rodinka opic a tou nádherou se kochala se mnou.
V podvečer jsem šel znovu na loď. Došel jsem na sousední Kedar ghat a domluvil se na ceně (400INR). Starý pádlovač se mnou vyrazil a během plavby občas ukázal rukou na břeh směrem k palácům a dramaticky prohodil “Maharádža Jaipur, mahárádža Kalkata, mahárádža Udajpur…“. Dopluli jsme až ke kremačnímu Manikarnika ghátu. Když už jsme byli na dostřel, starej táta na mne houkl, ať si to vyfotím, že jsme v bezpečné vzdálenosti. Hořelo zrovna šest těl, byl to záběr jako z filmu. Společně jsme se vrátili na centrální Dasahshwamedh ghat, zaparkovali jsme na řece a hinduistický obřad jsme sledovali znovu tentokrát z řeky. Na vodě kolem nás bylo v loďkách zase tisíc přihlížejících, bylo to magické. Můj průvodce dostal v jednu chvíli žízeň, a tak se nahnul a nabral si do ruky vodu z Gangy a vypil ji. Říkám mu, jestli mu to nic neudělá a on odvětil, že jemu ne, ale mně by ano.
Na lodi - Manikarnika ghát v pozadí
Poslední ráno ve Váránasí jsem opět vstal před šestou a naposledy se vydal na Dasahshwamedh ghat pozorovat koupající se mumraj. Opět jsem pozoroval fascinující rituály, lidé si holili hlavy a vlasy pouštěli po řece, čistili si zuby jen kusem dřívka, omývali se, oranžoví si na bílo malovali tváře, ženy pouštěly po Gangze košíčky s květinami. Všude plejády lidí. Vydržel bych to pozorovat celý den, ale o půl osmé už začínalo být horko a lidé odcházeli za svými povinnostmi.
Ráno ve Váránasí
DÁRDŽÍLING
11.4. – 14.4. 2014, cestopis část V.
Proč jet do Dárdžílingu
Dárdžíling (120tis, Západní Bengálsko) je světově proslulý svou produkcí čaje. Nachází se na dostřel himalájských osmitisícovek a pro mnohé je zastávkou na další cestě do horského Sikkimu. Já si do Dárdžílingu po dnech strávených ve městech jel odpočinout a poznat kouzlo čaje.
Jak jet do Dárdžílingu
Existuje několik možností jak se z Váránasí do Dárdžílingu dostat. Nejdříve jsem chtěl jet přímým nočním vlakem ze stanice Váránasí – Mughal Sarai a cestovat napříč indickým divokým západem až do New Jalpaiguri. Jenže tento vlak byl v mém případě měsíc a půl dopředu vyprodaný a cestovat touto oblastí třetí třídou mi nepřišlo dvakrát bezpečné. Zvolil jsem tedy letadlo do Kalkaty (taxi na letiště 700 INR, 60min, 28km, let 15:00–16:50, 4537INR, 680km), kde jsem se po přistání přesunul taxíkem na vlakové nádraží Sealdah (200INR), a tam nastoupil na vlak jedoucí do New Jalpaiguri (jak na vlakové jízdenky viz Rady před cestou, 22:55-9:05, 1159INR, 560km). Do NJP jsem měl přijet v devět ráno další den, ale jak jsem správně tušil, nepřijel jsem. Vlak měl 3 hodiny zpoždění a to jsem si ještě mohl blahopřát. V NJP jsem před nádražím našel jeep, který čekal na lidi směřující do Dárdžílingu, nasoukal se dovnitř a vyrazil vstříc horám (3 hod, 110km, 150INR). Po cestě jsem si krátil chvíli sledováním své modré tečky v navigaci a strmě stoupajících metrů ve výškoměru. Během tří hodin jsme překlenuli 2000 metrů výškového rozdílu a ve čtyři odpoledne jsem vystoupil na nádraží v Dárdžílingu, pozoroval malinké „Toy trains“ a čekal na smluvený odvoz do vesnice Mineral Spring. Nechtěl jsem totiž zůstat ve stotisícovém městě, a tak jsem si našel ubytování u místních vesničanů doma. Zavolal jsem Navinovi z Tarthagata farms, se kterým jsem si ubytování domlouval, a ten pro mne poslal vesnický jeep. Slaňovali jsme po úbočí hory po kamenitých a rozbitých cestách, až jsme po hodině a 1000 metrů níž dorazili na místo. Jelikož jeep jel jen pro mne, stálo mne to 800INR (1hod, 20km).
Trasu z Kalkaty lze místo vlakem překlenout také letadlem a přistát v Bagdogře. Odtud je to Dárdžílingu stejně daleko jako z NJP, z letiště však nejezdí levné sdílené jeepy, ale dražší taxíky (cca 1800INR).
Tip na ubytování v Dárdžílingu
Pokud to jde, snažím se na cestách bydlet i u místních. Tuto možnost jsem v Dárdžílingu našel ve vesnici Mineral Springs, která se nachází přibližně dvacet kilometrů v údolí za městem. A protože mne zajímalo, jak čaj sbírají a zpracovávají místní drobní pěstitelé, vybral jsem si Zimba´s homestay (31USD/den i s jídlem). Bydlel jsem u mladé rodiny, měl jsem samostatný pokoj v malém obytném domečku, v koupelnovém domečku jsem se každé ráno umýval naběračkou ze džberu, v kuchyňovém domečku zase sledoval, jak se vaří na otevřeném ohni, a cítil jsem se jako doma.
Co jsem v Dárdžílingu zažil
Když jsem dojel do Dárdžílingu, všiml jsem si, že se Indům změnili obličeje. Většina měla nepálskou nebo čínskou tvář.
Toy train v Dárdžílingu
Když jsem v Mineral Spring vystoupil z jeepu, přivítal mne pan domácí, mladý chlapík Pason. Společně jsme se spolu vydali zpátky do strmého svahu a mezi čajovými keříky jsme se prokličkovali až k němu domů. Tam mne uvítala jeho mladá žena a její bratři. Dostal jsem útulný pestrobarevný pokoj s velkou postelí, zrcadlem a skříní. Když jsem se vybalil, šel jsem si povídat s rodinkou do dřevěného domečku s jídelnou a kuchyní a pozoroval jsem, jak oba mladí manželé svorně připravují večeři na peci s otevřeným ohněm. Po večeři jsem na dvorku ve tmě pozoroval hřeben hory, na kterém zářil rozsvícený Dárdžíling. Vypadal jako mléčná dráha na noční obloze.
U místních v Mineral Springs
Ráno jsem vstal a šel se umýt do koupelnového domečku. Z většího džberu jsem si přelil vodu do kýblu a naběračkou se pak poléval. Vzpomněl jsem si na ubytování v Kambodži a na Filipínách. Tady to ale za chladného rána člověka pořádně probralo.
Šli jsme s Pasonem navštívit Navina do Tarthagata farms. Tarthagata farms je malý resort s přírodními, útulnými a vkusně zařízenými chatkami. Pason pomáhal v kuchyni a já si povídal se sympaťákem Navinem a ostatními turisty, kteří byli u Navina ubytovaní.
Odpoledne jsem šel rodině pomáhat sbírat čaj. Trhají se mladé vrchní tři lístky. Ty se poprvé začínají sbírat na jaře na přelomu března a dubna. Tyto lístky z tzv. prvního sběru jsou nejvydatnější a z nich vyrobený čaj je nejžádanější a také nejdražší. Každá rodina na svém pozemku posbírá přibližně 5-6 kilogramů čaje každé tři dny, část si nechá pro vlastní potřebu a část prodá nákupčímu. Ten přijde v určenou hodinu před dům, ruční váhou zváží příspěvek, čaj přesype a s košem na zádech pokračuje po svých do kopce k dalšímu domu. Vesničtí pěstitelé jsou sdruženi do komunity, která čítá 450 členů a nákupčí, který je zastupuje, čaj následně dodává do jedné z 80 dárdžílingských čajových farem.
Místní výběrčí čaje
Pason nechal nasbírané čajové lístky 12 hodin odpočinout, aby změkly a při následném zpracování se nepolámaly. Potom jsme je na ošatce ručně 15 minut hnětli a váleli jako těsto. Po čtvrthodině se lístky začaly rolovat do ruliček a pouštět šťávu. Tomuto našemu hnětení se odborně říká fermentace nebo oxidace. Ta je při výrobě čaje velice důležitá. Na délce fermentace závisí, zda bude v čaji převládat vůně nebo chuť. A na způsobu fermentace zase závisí, zda vznikne čaj bílý, zelený, polozelený (tzv. oolong) nebo čaj černý. U bílého čaje se fermentace neprovádí vůbec, dokonce se dbá, aby se lístky nepoškodily už ve sběrném koši, a naopak u černého se fermentace provádí velice důsledně. Po uválení jsme čaj nechali na další tři hodiny stát a čajové lístky začaly hnědnout. Večer Passon rozdělal oheň a připravil žhavé uhlíky. Na ty pak přiložil kovové síto, hnědé lístky na něm rozprostřel a hodinu je nechal sušit. Ve finále vznikl černý čaj s celými čajovými lístky. Z kilogramu čerstvých lístků se vyrobí čtvrt kila prvotřídního černého čaje, který jsem od Pasona mohl odkoupit za 200 Rupií. U nás v obchodě stojí tento čaj minimálně pětkrát tolik. Cena se odvíjí od oblasti sběru, od období sběru, od toho zda je čaj tvořený celými lístky nebo jen drtí či prachem a podle toho se pak klasifikuje do tříd a označuje se zkratkou určující kvalitu. Nejvyšší třídu označuje zkratka SFTGFOP.
Jak se dělá čaj
Další den jsme šli znovu do Tarthagata farms a s Navinem a ostatními jsme šli o dalších 400 metrů níž do údolí k řece chytat ryby. Říkal jsem si, v čem chtějí ty ryby chytat, když je období sucha a v řece bylo vody tak akorát pro pulce. Byli sebevědomí, na bambusový proutek si místňáci přivázali silon s háčkem a na ten napíchli vodní hmyz, který našli pod kameny. Nahodili do tůně a čekali a čekali. Samozřejmě nikdo z nás nechytil nic, a tak se rybí hody nekonaly a na oběd dal Navin povel uvařit kuře s rýží.
Těšil jsem se, že uvidím poprvé v životě zasněžené vrcholky osmitisícovek. Turisté podnikají ve čtyři ráno organizované nájezdy na vyhlídku na hoře Tiger Hill (2590m.n.m., 800INR). Odtud je za příznivého počasí možné vidět celý pás himalájských vrcholů včetně Mount Everestu, Lhotse a Makalu. Horizontu však dominuje nevyšší hora Indie a třetí nejvyšší hora světa Khangchendzonga (8598m.n.m.). Masívní Khangchendzongu je možné vidět i ze dvorku u Zumbů, já měl ale tradičně zamlžené počasí, takže jsem neviděl nic.
Překvapilo mne, že čajovník může dorůst až do výšky 20 metrů. Ale protože by se blbě sbíraly lístky, zastřihuje se do keře.
Po cestě domů
Pason se každé ráno a večer modlil. Na dvorku měl na dřevěných stožárech zavěšené buddhistické barevné modlitební vlaječky a sám odříkával ultrahlubokým hlasem modlitby. Přitom chodil se zapálenou vonnou svíčkou po místnostech.
Poslední ráno jsem nacpal do batůžku kilo a čtvrt čaje, rozloučil se se Zumbovými, a vyrazil směr Dárdžíling – NJP - Kalkata. S Pasonem jsem se domluvil, že se tentokrát vecpu do regulérního jeepu, který vozí vesničany do Dárdžílingu a po sedmé ráno jsem vyrazil (1hod, 20km, 50INR). O půl deváté mne řidič vyhodil před čajovou farmou Happy Valley a já čekal, až v devět otevřou pro návštěvníky. Happy Valley je nejvýše položená farma, nachází se v nadmořské výšce 1854m.n.m. a je také nejblíže Dárdžílingu. Protože bylo pondělí a v neděli se čaj nesbírá, továrna nejela. Přesto jsem si ji s průvodcem mohl projít a porovnat výrobní proces firmy dodávající do luxusních anglických řetězců s výrobním procesem Pasona. Rozdíl samozřejmě byl, fermentace se zde prováděla vědecky na základě požadavků anglických nákupčích a čaj se sušil přesně 22 minut ve 115 stupních.
Dárdžíling
Po zhlédnutí továrny jsem měl ještě čas a tak jsem se potloukal po plantážích a prošel si znovu Dárdžíling. Před cestou do NJP jsem si ještě zašel v KFC na toaletu. A když jsem si zavíral za sebou dveře, odřel jsem si o kliku ruku. Nemohl jsem uvěřit vlastním očím - neustále si dávám na cestách pozor a nakonec se do krve odřu zrovna o kliku indického záchodu. Tohle člověk nevymyslí. Rychle jsem si ji umyl, vydezinfikoval a zavázal, ale i tak jsem byl ze sebe rozčilený.
KALKATA
15.4. - 16.4. 2014, cestopis část VI.
Proč jet do Kalkaty
Kalkata (15 mil, Západní Bengálsko) je bývalé hlavní město koloniální Indie a pro mne to byla přestupní stanice k moři.
Jak jet do Kalkaty
Cesta do Kalkaty byla zajímavá. Po sedmé hodině ráno jsem vyrazil jeepem z vesnice Mineral Spring do Dárdžílingu (1 hod, 20km, 50INR). Protože mi vlak z New Jalpaiguri odjížděl do Kalkaty až v půl osmé večer a cesta na nádraží trvá 3 hodiny, prošel jsem si nejdříve znovu město a sdílený jeep začal shánět v poledne. Na autobusovém stanovišti jsem jeden objevil, nasedl do něj a pak hodinu čekal, až se auto zaplní ostatními cestujícími. Nakonec se nás do auta nasoukalo 12 dospělých a děcka jsem ani nepočítal. V jednu hodinu jsme konečně vyjeli, sláva. Jenomže v Indii byl měsíc voleb a jako naschvál si všechny indické politické strany musely na pondělní odpoledne v Dárdžílingu naplánovat setkání se svými voliči. Takže jsme ujeli padesát metrů a zastavili jsme v zácpě. Po hodině čekání jsme se otočili a jeli jinudy, ale skončili jsme stejně. Po další hodině jsme se opět otočili a jeli jsme na to samé místo, kde už jsme před dvěma hodinami jednou stáli. A to už jsem začal být nervózní. Další hodinu jsem už v autě nevydržel a radši jsem chodil kolem něj. Ve čtyři odpoledne jsem se rozhodl, vylezl jsem na střechu jeepu, sundal si batůžek, rozloučil se s řidičem a vydal se dopravu řešit jakkoliv jinak. Řidiče jsem tím naštval, ubyl mu zisk. Z ničeho nic se ale fronta pohnula, já tedy naskočil zpátky do auta a nechal si od šéfa nadat. Dárdžíling jsme nakonec opustili o půl páté odpoledne. Jen co jsme vyjeli z města, muselo se zastavit na čůrání. To si snad dělají srandu, říkal jsem si. Řidič viděl, že jsem ve střehu a aby mi dokázal, že on je pánem situace, šlápl z kopce na plyn. A protože jsme jeli v samých serpentýnách, po půl hodině se udělalo blbě první Indce. Už se nezastavovalo, Indka si vytočila okénko, vyhnula se za jízdy ven, až ji málem sestřelil protijedoucí náklaďák a zvracela za jízdy. To je síla, říkal jsem si v duchu. Jenže za další půlhodinu se udělalo blbě další Indce, tentokrát té, co seděla přímo za mnou. Tak vlak nestihnu a ještě budu poblitej. Dokázala to také ze svého okýnka, takže auto bylo nakonec vyparáděné z obou stran. Řidič to nakonec zvládl, nezabil nás a do NJP jsme přijeli po sedmé večer. Jenže v NJP mne volby dohnaly znovu. Na křižovatce jsme museli nekonečné minuty stát, dokud nepřejde dlouhý průvod komunistů. Doteď si vybavuji obličej mladého komunistického lídra, který se nechal vézt v otevřeném autě a ve stoje bohorovně a velmi pomalu kynul lidem, včetně mne. Celý zpocený jsem těsně před půl osmou doběhl na nádraží a tam jsem zjistil, že vlak má dvě hodiny zpoždění. No to snad není možné. Původně jsem si totiž myslel, že vlak v NJP svou cestu zahajuje, ale evidentně ne. Teď jsem pro změnu měl zase hrozně moc času. Všude okolo žebráci, spousta jich spala na zemi, každý pořád něco chtěl. Šel jsem radši na perón. Jenže tam to nebylo o nic lepší, bylo strašné horko a řádily tam hordy komárů, které člověka nenechaly ani na chvíli v klidu. Pořád jsem musel kmitat nohama, protože si oblíbili moje holé nohy v sandálech. Kdyby se na mne někdo díval, musel by si myslet, že jsem divnej. Vlak konečně po třech hodinách přijel, našel jsem si svou AC2, a celý šťastný zalehl. Bylo mi i jedno, že chlapi nechtěli zhasnout, hráli karty a jedli u toho jídla se zvláštním aroma. Dal jsem si do uší sluchátka, přes obličej ručník a spokojeně jsem usnul. Kalkata mne vzbudila v sedm ráno další den (jak na vlakové jízdenky viz Rady před cestou, 19:25-5:10, 560km, 1198INR).
Tip na ubytování v Kalkatě
Chtěl jsem bydlet někde na dostřel k letišti a tak jsem si podle Tripadvisoru našel ubytování v Salt Lake City, v Esmerald Residency (1800INR). Salt Lake City mne překvapilo, byla to residenční čtvrt s pěknými obchody, dětskými hřišti a bazény. Všude neindicky čisto.
Co jsem v Kalkatě zažil
Samotná Kalkata mne ale moc nenadchla. Nejdříve jsem se musel vymotat z obrovského Howrah nádraží a došel jsem na Howrah most, abych si ho vyfotil a koukl z něj na řeku, kde se po ránu koupali lidé. Věděl jsem, že se most fotit nemá, ale policista mi ruku neusekl, jen na mne pokynul. Pak jsem našel převoz na druhou stranu řeky a nalodil se. Na druhém břehu se se mnou dali do řeči dva kluci a nasměrovali mne na Victoria memorial. K památce jsem nakonec došel pěšky, ale v tom horku to bylo dál, než to v mapě vypadalo. Victoria memorial je krásná koloniální stavba, kterou začali stavět na počest královniny diamantové svatby, ale nakonec ji dostavěli až dvacet let po její smrti.
Howrah Bridge
Dojít na další koloniální památky jsem v tom horku už neměl sílu a tak jsem si stopl taxi a dojel alespoň k hinduistickému chrámu Kalighat temple (100INR). Tady jsem se prodíral neuvěřitelnými davy, vyfotil si ručně poháněnou rikšu a odháněl dotírající žebráky. Návštěvu samotného chrámu jsem vzdal, s batohem mne tam nepustili. Když jsem se vymotával z davů zpátky na hlavní ulici, objevil mne další žebrák a nechtěl se ode mne odlepit. Bylo to s ním těžké, a když už to bylo neúnosné, tak jsem mu velmi hlasitě česky sdělil, ať už toho nechá.
Victoria Memorial
Stál jsem na jakémsi mostě, řeka pod ním také stála, byla úplně černá a dokonce bublala. Přemýšlel jsem, co dál a nakonec se nechal dovézt rikšou na metro, přejel na druhou stranu města a další rikšou se nechal odvézt do hotýlku. Uvítala mne tam skupina obětavých indických mladíků, jednomu vyrůstal z palce další palec.
Lidská rikša
K večeru jsem se ještě šel projít po Salt Lake City a dal si skvělou večeři z bengálské kuchyně.
GOA - PLÁŽ PALOLEM
16.4. - 19.4. 2014, cestopis část VII.
Proč jet na Gou
Sto kilometrů zdejších palmových pláží, levné ubytování a dobré jídlo láká každý rok půl miliónů zahraničních turistů. Goa je prosperující svazový stát, je zelená, plná palem a skoro evropská - do roku 1961 byla totiž portugalská. Já jsem dlouho zvažoval, kterou pláž navštívit, ale nakonec jsem si stejně vybral nejnavštěvovanější Palolem, a nelitoval jsem.
Jak jet na Gou
Ráno jsem dojel taxíkem na kalkatské letiště (200INR, 30min) a odbavil se na let do Goy s mezipřistáním v Bombaji (9:35-14:00, 112Euro, 2560km). Na letišti v Goa jsem našel dva kalkatské chlapíky mířící také na Palolem a dohodl se s nimi, že spojíme síly a o taxi se podělíme (70km, 1500INR předplacené taxi, 1,5hod).
Tip na ubytování v Goe
Opět jsem si v rámci domácího úkolu udělal před cestou důkladné výběrové řízení a nakonec zvolil dřevěný resort Fernandes Wooden Cottages www.fernandeswoodencottages.com. Trefil jsem se dokonale, kdybych přijel na pláž bez rezervace, chtěl bych ten samý pokoj v tom samém resortu (1500INR). Bydlel jsem v rohovém pokoji v prvním patře s terasou nad restaurací, ve které výborně vařili, k dispozici byla WiFi a resort měl dokonalou atmosféru.
Fernandes Wooden Cottages
Sezóna na pláži Palolem končí koncem dubna, resorty se demontují a nová sezóna znovu začíná v listopadu.
Co jsem v Goe zažil
Palolem je opravdu krásná pláž. Dva kilometry žlutého písku lemované palmami, které se nahýbají nad dřevěné resorty s bary a restauracemi.
Palolem
Každé ráno jsem ze stínu terasy pozoroval, jak všichni běhají po pláži. Mezi pravidelné běžce patřil i místní stoletý stařík, který běžel tak zpomaleně, že to pomaleji už nešlo. Evropská turistka na pláži procvičovala jógu. Chvílemi dělala hopsavé pohyby, že si člověk musel myslet, že je blázen, a chvílemi zase cviky, u kterých by se každý druhý musel zlomit vejpůl.
Palolem
Každý den jsem se koupal, slunil, procházel po pláži a pozoroval štíhlé Rusky.
Palolem
Každý večer jsem zalehl na matrace v restauraci, poslouchal hudbu, popíjel pětipivo a pozoroval moře.
BOMBAJ + SLUM DHARAVI
19.4. - 21.4. 2014, cestopis část VIII.
Proč jet do Bombaje
Bombaj byla mou poslední zastávkou před cestou domů (stát Maháráštra, 23 miliónů lidí). Je to město Milionáře z chatrče, plné neuvěřitelných kontrastů. Moderní budovy zde v těsném spojení sousedí s šedými slumy. A právě do jednoho z největších slumů Asie - do Dharavi - jsem se chystal.
Jak jet do Bombaje
V Palolem jsem si opět našel spolucestující, společně jsme se rozdělili o náklady a po snídani vyrazili na letiště (70km, 1200INR celé taxi, 1,5hod). Na letišti jsem si potřeboval vybrat nové Rupie a v momentě, kdy už mi je bankomat měl vydat, blbci vedle mne zapnuli flexu a vyhodili elektriku. Peníze zůstaly samozřejmě někde na půl cesty a já mohl být rád, že mi bankomat alespoň zpátky vyblul moji kartu. Jestliže jsem při odletu z Goy viděl z okénka zelené palmy, tak při přistání v Bombaji je vystřídaly šedé slumy (13:50-14:50, 750km, 55Euro). Na letišti jsem si vzal žlutočerné předplacené taxi a po přeplněných silnicích jsme vyrazili napříč celým městem směr Colaba (470INR, 1hod, 30km). Ačkoliv mají Indové na silnicích nakreslené pruhy, na silnicích vládne chaos a jede ten se silnějším klaksonem. A tak jsme za souvislého houkání jeli nalepení jeden na druhého stylem dveře na dveře.
Tip na ubytování v Bombaji
Chtěl jsem bydlet v koloniální čtvrti u slavného nádraží Victoria terminus. Cenová hladina v Bombaji je z celé Indie nejvyšší, přesto jsem se praštil přes kapsu a zvolil Residency Hotel Fort (3500INR). A když jsem byl vyslýchán žebráky, měl jsem dopředu připravené jméno jiného hotelu, který stojí čtvrtinu.
Co jsem v Bombaji zažil
Hned poté co jsem se ubytoval, vydal jsem se pěšky ke slavnému nádraží Victoria terminus - Chhatrapati Shivaji Terminus. V němém úžasu jsem pak zíral okouzlen dokonalostí a krásou budovy. Doposud jsem ji viděl jen na obrázcích, teď tu před ní stojím. Šel jsem se pak podívat dovnitř a nasát atmosféru rušného nádraží. Denně místní železnice přepraví na 6 a půl miliónu lidí, z toho dva milióny nastoupí do vlaku tady. A deset lidí denně v Bombaji ve vlacích umře. Kdo viděl film Milionář z chatrče, tak si vzpomene na závěrečnou tančící scénu na nádraží. Ta byla točena právě tady. A protože vlaky v Bombaji nejezdí jen mezi druhou a čtvrtou ráno, byla točena 14 dní. Chudým komparsistům to nevadilo, za den natáčení dostali 500 rupií. A v roce 2008 tady teroristé stříleli při útocích v Bombaji.
Victoria terminus - Chhatrapati Shivaji Terminus
Po cestě k Nejvyššímu soudu se na mne nalepil mladý klučina, který uměl dokonale anglicky. Sám sebe se automaticky ustanovil do role mého průvodce. Ukazoval mi budovy indického impéria Tata, v dálce hotel Taj Mahal a dovedl mne k budově soudu. Pocházel z Jaipuru, vystudoval střední školu, a protože na vysokou neměl peníze, tak v Bombaji spal na ulici a živil se čištěním bot. Dal jsem mu za odměnu stovku Rupií, ale překvapil mne, protože po mně chtěl dar ve výši 2000 Rupií. Prý mu tím mohu změnit život, protože si za ně může pořídit krabici s vybavením na čištění bot. Bylo mi ho trochu líto, ale dva tisíce jsem neměl.
Nejvyšší soud je další krásná budova, obklopena palmami. Před ní je obrovské prostranství, na kterém snad stovka týmů hraje v urputném zápolení kriket. Když jsem po chodníku chtěl přejít na druhou stranu, bál jsem se, že dostanu odpáleným tenisákem.
Budova Vrchního soudu
Došel jsem až k Marina drive, což je krásná nábřežní promenáda lemovaná moderními budovami. Je odsud možné pohlédnout na celý záliv. Svítilo podvečerní sluníčko, vál příjemný větřík, lidé zde sportovali nebo jen randili.
Marina drive
Už po tmě jsem se vrátil k Victoria terminus a udělal večerní fotky.
Ráno jsem se vydal pěšky do kanceláře Reality Tours and Travel, kde jsem se dopředu dohodl na výletě do Dhobi Ghat a slumu v Dharavi (1400INR) www.realitytoursandtravel.com. Kancelář sídlí blízko hotelu Taj Mahal a památníku India Gate, a protože jsem tam přišel dřív, šel jsem se na slavný hotel podívat. Hned u hotelu spalo několik desítek bezdomovců, přitom kousek vedle nich se povalovaly mrtvé krysy. Zde se v roce 2008 také střílelo, takže na bezpečnost hotelu tu dnes dohlížely obrněné vozy.
Taj Mahal hotel
Společně se třemi dalšími cestovateli a průvodcem z Reality tours and travels jsme vyrazili autem do Dharavi. Nejdříve jsme projeli čtvrtí červených luceren Kamathipura, kde v roce 1992 ve 14 bočních uličkách nabízelo své služby za 200 Rupií na 60 tisíc prostitutek. Následně jsme zastavili na mostě u Dhobi ghat. To je bombajská prádelna pod širým nebem – tři tisíce lidí tu pere v osmi stech nádržích prádlo z hotelů, nemocnic a továren. Každý pracant tu za desetihodinovou šichtu vypere 700 kusů prádla a vydělá si 300 Rupií.
Dhobi Ghat
Blížili jsme se k Dharavi, do slumu Milionáře z chatrče. V Bombaji se nachází takových slumů celkem dva tisíce a bydlí v nich téměř polovina obyvatel města, Dharavi je však největší z nich a je zároveň druhým největším slumem v Asii. Vzniklo už v roce 1840 a na dvou kilometrech čtverečních zde žije 1,2 miliónu lidí. Průměrná hustota obyvatel tedy činí 600 tisíc lidí na kilometr čtvereční. Slum tvoří dvě stě tisíc malých na sebe nalepených domů, polovina z nich má jednu místnost jen o výměře 10 m2. Šťastnější druhá polovina rodin obývá místnosti o velikosti do 25m2. Vláda se snaží o změnu, chce redukovat počet slumů a zmírnit kontrastní ráz města. Obyvatelům proto nabízí přestěhovat se do bytů ve výškových budovách vyrůstajících přímo za slumem. Místní se však této nabídce brání, jednak proto, že pro typickou šestičlennou rodinu je nabízená velikost bytu 20m2 málo, ale především by pak přišli o možnost své obživy.
Vstup do Dharavi
Do slumu jsme vešli po mostě vedoucí přes koleje, tady jsme mohli udělat poslední fotografie, dál už to bylo striktně zakázané. Slum je rozdělen na několik částí, my jsme nejdříve vešli do čtvrti, kde se nacházejí manufaktury s těžkým provozem. Manufaktur je v celém Dharavi přibližně deset tisíc a ročně vyprodukují obrat 665 miliónů dolarů. Dělníci pracující v těchto továrnách nepocházejí jen ze slumu, ale přijíždějí z celé Indie. V životně nebezpečném prostředí pracují 8 měsíců v roce a s nahlodaným zdravím se během monzunového období vracejí zpátky ke svým rodinám. Ubytování mají zdarma a měsíčně si vydělají 7 tisíc Rupií. Zřejmě největší obrat v Dharavi vytváří obchod s plastovým odpadem. Nejchudší Indové se v ulicích Bombaje živí sběrem prázdných obalů od vody a za pár Rupií je prodávají překupníkům, kteří plast ve velkém následně svážejí do Dharavi. Tady jej dělníci na strojích vlastní výroby drtí, myjí, suší na střechách domů a pak skladují do pytlů. Míjeli jsme místnosti, kde se v šíleném horku tavil hliník a přitom opodál holič stříhal hlavy lidí. Přešli jsme přes most vedoucí nad černou nehybnou stokou širokou jako řeka, která ústí o několik kilometrů dále bez jakékoliv filtrace přímo do moře. Za mostem se nachází obytná čtvrť, kde lidé žijí v muslimských a hinduistických čtvrtích, které se zformovaly po náboženských nepokojích v roce 1992. Zde se nachází také výrobny, ty ale nejsou tolik zdraví škodlivé, a tak jsme míjeli výrobny mýdla, pekárny, holičství, žehlírny prádla, krejčovství. V úzkých uličkách pobíhaly kozy a lidé po ránu prováděli ranní hygienu. Voda je v Dharavi vedena úzkými trubkami a k dispozici je jen 160 kohoutků pitné vody. Protože denně teče jen 3-4 hodiny, místní si ji čerpají do barelů. V Dharavi je k dispozici také jen 700 veřejných toalet, každou tedy sdílí 1440 obyvatel. Alespoň elektrika je k dispozici celý den a místní mají na svých střechách zavedeny i satelity. Procházeli jsme úzkými uličkami, které byly mnohdy široké jen na šíři ramen, a pod nohami nám přitom tekla odpadová stoka. Z úzkých uliček jsme vyšli na větší prostranství, to bylo však z větší části zasypané odpadky. Skládky jsou ve slumu nebezpečné a jsou nelegální, protože jsou pro místní zdrojem zákeřných nemocí, zvlášť pro děti. Za smetištěm přímo ze slumu vyrůstaly jako z jiného světa nové výškové budovy. Návštěvu slumu jsme nakonec zakončili v kožedělné a hrnčířské čtvrti. Dharavi je totiž druhým největším indickým výrobcem kožených výrobků. Z místních manufaktur se výrobky z velké části vyváží i do zahraničí značkovým firmám, které si výrobek už jen označí svým logem.
Dharavi
Poslední odpoledne v Indii jsem strávil v bazarech. Po cestě jsem přitom koukal, jak mladí hrají v ulicích kriket, jak zedníci šplhají po bambusových lešeních, jak vrána žere krysu. A večer jsem nasedl do taxi, odjel na moderní letiště a dal Indii poslední sbohem.
... kam dál? Prohlédněte si itinerář, fotografie z cesty nebo si přečtěte rady na cestu do Indie. Pokud budete mít dotazy, napište mi.
... nejedete na sever, ale na jih Indie? Pak se podívejte na cestopis z mé druhé cesty po Indii.
