KALKATA
15.4. - 16.4. 2014, cestopis část VI.
Proč jet do Kalkaty
Kalkata (15 mil, Západní Bengálsko) je bývalé hlavní město koloniální Indie a pro mne to byla přestupní stanice k moři.
Jak jet do Kalkaty
Cesta do Kalkaty byla zajímavá. Po sedmé hodině ráno jsem vyrazil jeepem z vesnice Mineral Spring do Dárdžílingu (1 hod, 20km, 50INR). Protože mi vlak z New Jalpaiguri odjížděl do Kalkaty až v půl osmé večer a cesta na nádraží trvá 3 hodiny, prošel jsem si nejdříve znovu město a sdílený jeep začal shánět v poledne. Na autobusovém stanovišti jsem jeden objevil, nasedl do něj a pak hodinu čekal, až se auto zaplní ostatními cestujícími. Nakonec se nás do auta nasoukalo 12 dospělých a děcka jsem ani nepočítal. V jednu hodinu jsme konečně vyjeli, sláva. Jenomže v Indii byl měsíc voleb a jako naschvál si všechny indické politické strany musely na pondělní odpoledne v Dárdžílingu naplánovat setkání se svými voliči. Takže jsme ujeli padesát metrů a zastavili jsme v zácpě. Po hodině čekání jsme se otočili a jeli jinudy, ale skončili jsme stejně. Po další hodině jsme se opět otočili a jeli jsme na to samé místo, kde už jsme před dvěma hodinami jednou stáli. A to už jsem začal být nervózní. Další hodinu jsem už v autě nevydržel a radši jsem chodil kolem něj. Ve čtyři odpoledne jsem se rozhodl, vylezl jsem na střechu jeepu, sundal si batůžek, rozloučil se s řidičem a vydal se dopravu řešit jakkoliv jinak. Řidiče jsem tím naštval, ubyl mu zisk. Z ničeho nic se ale fronta pohnula, já tedy naskočil zpátky do auta a nechal si od šéfa nadat. Dárdžíling jsme nakonec opustili o půl páté odpoledne. Jen co jsme vyjeli z města, muselo se zastavit na čůrání. To si snad dělají srandu, říkal jsem si. Řidič viděl, že jsem ve střehu a aby mi dokázal, že on je pánem situace, šlápl z kopce na plyn. A protože jsme jeli v samých serpentýnách, po půl hodině se udělalo blbě první Indce. Už se nezastavovalo, Indka si vytočila okénko, vyhnula se za jízdy ven, až ji málem sestřelil protijedoucí náklaďák a zvracela za jízdy. To je síla, říkal jsem si v duchu. Jenže za další půlhodinu se udělalo blbě další Indce, tentokrát té, co seděla přímo za mnou. Tak vlak nestihnu a ještě budu poblitej. Dokázala to také ze svého okýnka, takže auto bylo nakonec vyparáděné z obou stran. Řidič to nakonec zvládl, nezabil nás a do NJP jsme přijeli po sedmé večer. Jenže v NJP mne volby dohnaly znovu. Na křižovatce jsme museli nekonečné minuty stát, dokud nepřejde dlouhý průvod komunistů. Doteď si vybavuji obličej mladého komunistického lídra, který se nechal vézt v otevřeném autě a ve stoje bohorovně a velmi pomalu kynul lidem, včetně mne. Celý zpocený jsem těsně před půl osmou doběhl na nádraží a tam jsem zjistil, že vlak má dvě hodiny zpoždění. No to snad není možné. Původně jsem si totiž myslel, že vlak v NJP svou cestu zahajuje, ale evidentně ne. Teď jsem pro změnu měl zase hrozně moc času. Všude okolo žebráci, spousta jich spala na zemi, každý pořád něco chtěl. Šel jsem radši na perón. Jenže tam to nebylo o nic lepší, bylo strašné horko a řádily tam hordy komárů, které člověka nenechaly ani na chvíli v klidu. Pořád jsem musel kmitat nohama, protože si oblíbili moje holé nohy v sandálech. Kdyby se na mne někdo díval, musel by si myslet, že jsem divnej. Vlak konečně po třech hodinách přijel, našel jsem si svou AC2, a celý šťastný zalehl. Bylo mi i jedno, že chlapi nechtěli zhasnout, hráli karty a jedli u toho jídla se zvláštním aroma. Dal jsem si do uší sluchátka, přes obličej ručník a spokojeně jsem usnul. Kalkata mne vzbudila v sedm ráno další den (jak na vlakové jízdenky viz Rady před cestou, 19:25-5:10, 560km, 1198INR).
Tip na ubytování v Kalkatě
Chtěl jsem bydlet někde na dostřel k letišti a tak jsem si podle Tripadvisoru našel ubytování v Salt Lake City, v Esmerald Residency (1800INR). Salt Lake City mne překvapilo, byla to residenční čtvrt s pěknými obchody, dětskými hřišti a bazény. Všude neindicky čisto.
Co jsem v Kalkatě zažil
Samotná Kalkata mne ale moc nenadchla. Nejdříve jsem se musel vymotat z obrovského Howrah nádraží a došel jsem na Howrah most, abych si ho vyfotil a koukl z něj na řeku, kde se po ránu koupali lidé. Věděl jsem, že se most fotit nemá, ale policista mi ruku neusekl, jen na mne pokynul. Pak jsem našel převoz na druhou stranu řeky a nalodil se. Na druhém břehu se se mnou dali do řeči dva kluci a nasměrovali mne na Victoria memorial. K památce jsem nakonec došel pěšky, ale v tom horku to bylo dál, než to v mapě vypadalo. Victoria memorial je krásná koloniální stavba, kterou začali stavět na počest královniny diamantové svatby, ale nakonec ji dostavěli až dvacet let po její smrti.
Howrah Bridge
Dojít na další koloniální památky jsem v tom horku už neměl sílu a tak jsem si stopl taxi a dojel alespoň k hinduistickému chrámu Kalighat temple (100INR). Tady jsem se prodíral neuvěřitelnými davy, vyfotil si ručně poháněnou rikšu a odháněl dotírající žebráky. Návštěvu samotného chrámu jsem vzdal, s batohem mne tam nepustili. Když jsem se vymotával z davů zpátky na hlavní ulici, objevil mne další žebrák a nechtěl se ode mne odlepit. Bylo to s ním těžké, a když už to bylo neúnosné, tak jsem mu velmi hlasitě česky sdělil, ať už toho nechá.
Victoria Memorial
Stál jsem na jakémsi mostě, řeka pod ním také stála, byla úplně černá a dokonce bublala. Přemýšlel jsem, co dál a nakonec se nechal dovézt rikšou na metro, přejel na druhou stranu města a další rikšou se nechal odvézt do hotýlku. Uvítala mne tam skupina obětavých indických mladíků, jednomu vyrůstal z palce další palec.
Lidská rikša
K večeru jsem se ještě šel projít po Salt Lake City a dal si skvělou večeři z bengálské kuchyně.
