VÁRÁNASÍ
8.4. - 10.4. 2014, cestopis část IV.
Proč jet do Váránasí
Spirituální Váránasí je svaté místo hinduistů, buddhistů a džinistů (1,4 mil, Uttarpradéš). Je to jedno z nejdéle obývaných měst na světě, podle legendy bylo založeno indickým bohem Šivou již před 5000 lety. Město se rozkládá na pravém břehu Gangy, na kterém je vystavěno 80 ghátů.
Jak jet do Váránasí
Do Váránasí jsem jel nočním vlakem z Agry, měl jsem rezervaci do klimatizované AC2 (jak na vlakové jízdenky viz Rady před cestou, 1250INR, 20:37-10:30, 649km). V Agře jsem se před nádražím naposledy rozloučil s mým tuktukářem Mukulem a vydal se do davu čekajících Indů. Na monitorech jsem záhy zjistil, že vlak má zpoždění dvě hodiny, a tak jsem si krátil chvíli procházením se po perónech. Potkal jsem dvojici děvčat, která v Taj Mahalu seděla na stejné lavičce jako já a stejně jako já si užívala chvíle pohledem na magickou hrobku. Teď seděly s ostatními na zemi. O kus dál jsem se dal do řeči s Ukrajinkou, která cestovala sama, a ptal se jí na chaos, který jim zrovna vládne na Majdanu. Lístek měla do zamřížovaného ponurého sleeperu, kde se spí v devíti lidech, trochu jsem ji nezáviděl. Uprostřed přeplněné nádražní haly spokojeně spal na zemi chlapík a lidé ho obcházeli. Koukal jsem na Indy, kteří za jízdy naskakovali do vagónů přijíždějících vlaků, aniž by nejdříve nechali vystupující nebožáky vystoupit. Když vlak na kolejích nestál, pobíhali po nich společně s krysami nejchudší polooblečení Indové a hledali plasty. Vlak nabíral zpoždění a každou chvíli měnil číslo perónu, na který měl dorazit, takže jsme všichni každou chvíli poletovali sem a tam. Když vlak konečně po třech hodinách dorazil, našel jsem si svůj vagón a své lůžko. Tentokrát jsem spal nahoře a cestující ze spodního lůžka, celý oděný do oranžového hábitu, mi nabídl, ať se zatím posadím k němu dolů. Nechtěl jsem ho otravovat, sedl jsem si vedle, a on mi nabídku zopakoval. Po chvíli mi jiný spolucestující anglicky řekl, že se mahárádža hrozně diví, že jsem odmítl si k němu přisednout. No vida, cestuji s mahárádžou, vysvětlil jsem mu to, omluvil se, přisedl si a pokecal. A po chvíli zalehl. Zpoždění jsme příliš nedohnali, do Váranási jsme přijeli za žhavého poledne. Už na peróně si mne vybral neodbytný naháněč a táhl se za mnou jak lepidlo a neustále mi nutil rikšu. Zbavit se ho nešlo, v tom horku jsem cenu alespoň stáhl na třetinu a odjel s ním do starého města (70INR). U starého města mne vyklopil, dovnitř motorová vozidla nemohou, a do svého hotelu jsem už došel pěšky.
Tip na ubytování ve Váránasí
Chtěl jsem bydlet přímo na jednom z ghátů a koukat na Gangu a jako vítěz mi na Tripadvisoru vyšel Kadereswar B&B na Chowki Ghatu (1800INR).
Co jsem ve Váránasí zažil
Ubytoval jsem se, domluvil si na další ráno projížďku po řece a šel se projít po ghátech. Pokud není období dešťů a nejsou záplavy, dá se po nich projít celý břeh od Assi ghátu až po Manikarnika ghát. Hned sousední Harishchnadra ghát je jeden z kremačních, které se ve Váránasí nachází. A zrovna pohřbívali starou babičku. Rodina celá v bílém chodila okolo hranice se zemřelou, odříkávala rituály a modlila se. Babičce pak opakovaně přikládali oheň do úst a zase jej zhasínali. Nakonec na ni navršili další vrstvu dřeva a nejstarší syn hranici podpálil. Babička začala hořet, koukal jsem, jak jí hoří hlava a zapaluje se jí tělo. Po dvaceti minutách hranice hořela celá, jen nohy nehořely, protože trčely z hranice ven. Po dvou třech hodinách hranice i s člověkem shoří na prach a popel se vhodí do řeky. Turista může celý rituál na Harishchnadra ghátu sledovat z blízkého povzdálí, nesmí však vytáhnout fotoaparát. Na hlavním kremačním Manikarnika ghátu však platí jiná pravidla a nedoporučuje se nechat se vlákat vychytralými dobrovolníky blíže do dění. Pohřbít mrtvého ve Váránasí není pro Indy levná záležitost, kremace stojí mezi 20-25 tisíci Rupií v závislosti na použitém dřevě. Nejdražší dřevo je santalové, proto se ho často užije jen ve formě pilin. Na hlavním Manikarnika ghátu se denně spálí 200 až 400 těl a hranice hoří ve dne v noci na několika vyvýšených místech v závislosti na kastě zemřelého člověka. Hinduisté věří, že pokud je člověk zpopelněn tady, unikne tak nekonečnému koloběhu převtělování a dostane se do nebe.
Váránasí
Procházel jsem se úzkými uličkami starého města. Několikrát jsem se vyhýbal kravám, které se tu společně s lidmi libovolně procházely. Zvlášť jednu uličku měly zřejmě oblíbenou, protože tam bylo tolik hoven, že jsem musel chodit jen po suchých.
Šel jsem po ghátech a míjel jsem polonahé žebráky, lidi bez prstů trpící leprou, posvátné muže oděné do oranžového hábitu a s obličeji pomalovanými bílou barvou, ženy v barevných sárí. Na jednom místě sedělo na schodech dvacet dětí oblečených do žlutých a oranžových úborů, měly také pomalovaný celý obličej, jedno dítě drželo trojzubec.
Váránasí
Kolem šesté hodiny večer jsem šel na centrální Dasahshwamedh ghat, který se nachází uprostřed ostatních ghátů a je ze všech nejbarevnější. Tady se každý večer odehrává hinduistická ceremonie, které se účastní tisíc přihlížejících. Je to magické, pět účinkujících za doprovodu indických melodií provádějí hodinu ohnivé hinduistické rituály, diváci sedí na schodech a tleskají, padesát lodí sleduje ceremonii z řeky.
Hindu ceremonie
Po ceremonii jsem se ještě šel projít směrem ke kremačnímu Manikarnika ghátu. Když jsem se přiblížil, ze tmy se vyloupl klučina a nalepil se na mne. Zpočátku byl slušný, nevnucoval se a vyprávěl mi o tradici, o věčném ohni, který na tomto ghátu opatrují už několik tisíc let, o kremacích. Když jsem se chtěl už vrátit, vypadlo z něho, že pár Rupií nechce, že je dobrovolník, který pracuje pro ghát a že mohu darovat částku kremačnímu ghátu na starobinec či nákup dřeva, že mne zavede blíže. A to jsem tušil, že je zle, protože v tomto případě by se jednalo o obnos v dolarech. Horko těžko jsem se od něho odpoutával, stal se agresivnějším a nechtěl mne pustit.
Další ráno jsem už před šestou stepoval před hotýlkem a společně s jednou americkou rodinou jsme přišli k lodičce a vyrazili jsme na Gangu (200INR). Pádloval mladý kluk, začínal krásný modrý den, slunce vycházelo nad východním břehem. Pohled na paláce mahárádžů a přiléhající gháty byl z řeky fantastický. Pozorovali jsme lidi, jak vcházeli do řeky, někteří stáli do půl pasu ve vodě a modlili se, jiní prováděli ranní hygienu, ostatní se koupali. Muži byli svlečení, kolem pasu měli omotanou bederní roušku, ženy se koupaly v sárí, všechno bylo neuvěřitelně barevné. O kus dál prali Indové v řece prádlo, namydlili ho a tloukli jím o kámen. Vyprané prádlo pak rozprostřeli na schodech a nechali ho sušit na Slunci a schody hrály všemi barvami.
Ráno ve Váránasí
Chtěl jsem se podívat na chrám Vishwanath a tak jsem zabloudil do malých klikatých uliček. Všude byla spousta lidí a ozbrojených vojáků. Trvalo mi dost dlouho, než jsem našel správný vchod a jako nehinduista jsem musel předložit pas. Když jsem ale viděl, že mi chtějí vzít i veškerou elektroniku, převážila nedůvěra a návštěvu jsem vzdal.
Koukal jsem ze střechy svého hotýlku na západ slunce nad Váránasí a na věžičce přede mnou se uvelebila rodinka opic a tou nádherou se kochala se mnou.
V podvečer jsem šel znovu na loď. Došel jsem na sousední Kedar ghat a domluvil se na ceně (400INR). Starý pádlovač se mnou vyrazil a během plavby občas ukázal rukou na břeh směrem k palácům a dramaticky prohodil “Maharádža Jaipur, mahárádža Kalkata, mahárádža Udajpur…“. Dopluli jsme až ke kremačnímu Manikarnika ghátu. Když už jsme byli na dostřel, starej táta na mne houkl, ať si to vyfotím, že jsme v bezpečné vzdálenosti. Hořelo zrovna šest těl, byl to záběr jako z filmu. Společně jsme se vrátili na centrální Dasahshwamedh ghat, zaparkovali jsme na řece a hinduistický obřad jsme sledovali znovu tentokrát z řeky. Na vodě kolem nás bylo v loďkách zase tisíc přihlížejících, bylo to magické. Můj průvodce dostal v jednu chvíli žízeň, a tak se nahnul a nabral si do ruky vodu z Gangy a vypil ji. Říkám mu, jestli mu to nic neudělá a on odvětil, že jemu ne, ale mně by ano.
Na lodi - Manikarnika ghát v pozadí
Poslední ráno ve Váránasí jsem opět vstal před šestou a naposledy se vydal na Dasahshwamedh ghat pozorovat koupající se mumraj. Opět jsem pozoroval fascinující rituály, lidé si holili hlavy a vlasy pouštěli po řece, čistili si zuby jen kusem dřívka, omývali se, oranžoví si na bílo malovali tváře, ženy pouštěly po Gangze košíčky s květinami. Všude plejády lidí. Vydržel bych to pozorovat celý den, ale o půl osmé už začínalo být horko a lidé odcházeli za svými povinnostmi.
Ráno ve Váránasí
