MAJSÚR
28.2. - 1.3. 2017, cestopis část III.
Proč jet do Majsúru
Majsúr (Karnataka, 0.8 mil) je město maharádžů, hedvábí, vonných tyčinek a olejů, nelegálních "kofíšopů" a jógy. Dominantou je nádherný Majsúrský palác.
Jak jet do Majsúru
Do Majsúru jsem cestoval vlakem z Hampi (jak na vlakové jízdenky viz Rady před cestou, Hospet 21:30 - Mysore 09:45, 888 INR, 556 km) a tentokrát v AC3, tzn v trojpatrovkách. Už v šest ráno se spolucestujícím ve vagóně rozezvučely všechny budíky, takže jsem byl z donucení ranní ptáče, které dál doskáče. A tak jsem vstal a šel se umýt do umyvadla, které bylo na chodbičce. Jenže to už bylo obsazeno Indem, který si čistil zuby. Nevadí, počkám… Po pěti minutách jsem si ale už říkal, že je nějaký důkladný a po deseti jsem si už myslel, jestli to není nějaký blázen. Pěna z jeho zubní pasty se už do umyvadla pomalu ani nevešla. Pak mne pobavil průvodčí, který při kontrole jízdenky nechtěl vidět mé doklady, a jen se zeptal, jestli jsem Tomáš. Do Majsúru jsme přijeli na minutu přesně a před nádražím jsem popadl tuk tuka a za 50 INR se nechal odvézt do místa svého ubytování.
Tip na ubytování v Majsúru
V Majsúru jsem bydlel v The Mansion 1907. Na první pohled vypadal dům jako ambasáda z koloniálních dob, ale uvnitř to mělo úplně jiný ráz. Záhy jsem zjistil, že se jedná spíše o dlouhodobé levné ubytování studentů jógy. Uprostřed domu byla prostorná hala s vysokými sloupy, která sloužila jako společenská místnost. Podél zdi byly rozprostřeny matrace a polštáře. Většina pokojů měla dvoupatrovky, koupelny i toalety byly společné. Společná byla i kuchyň s lednicí a jídelna. Mělo to skvělou atmosféru. Já měl nejdražší pokoj na střeše domu s terasou (1400 INR).
Co jsem v Majsúru zažil
Jen co jsem se ubytoval, poručil jsem si v kuchyni pozdní snídani (100 INR) a mezitím zalehl na matrace. Spolu se mnou snídali i rozespalí angláni, kteří zrovna vstávali. Z rohovoru jsem zjistil, že už tu jsou měsíc, aniž by zahájili měsíční kurz jógy, a aniž by z Majsúru vytáhli paty. Prý jsou lejzy. Ani jsem se jim moc nedivil, ubytování s úžasnou atmosférou, nocleh za 300 CZK, jídlo za 40 CZK, taky bych tu rozhodně vydržel a byl lejzy, jen mít víc času.
Po snídani jsem znovu zalehl ve společenské místnosti a pozoroval spolubydlící. Nejvíce mne zaujala Američanka, která byla potetovaná i na obličeji a Australanka, která celou dobu chodila jen v noční košilce (nebo co to bylo).
Do města jsem vyrazil až odpoledne, povalování v Mansion se mi fakt líbilo. Pěšky jsem došel ke vstupu Majsúrského paláce, ale byl zrovna zavřený (to se mi stává pořád). Tam mne odchytl místňák a dal se se mnou do řeči. Většinou, když jde o kamarádskou konverzaci, něco v tom vězí… Prý, že jde domů a po cestě mi může ukázat, co je ve městě zajímavého. Bylo mi jasné, že domů nejde, ale nevadilo mi to, s takovými filuty už mám bohaté zkušenosti. Takže jsme samozřejmě nejdříve zavítali do jogínského obchodu. Tam mne zaujala kovová nádoba s vodou, kterou když prodavač přejel prstem po okraji, vydala takový zvuk, že voda uvnitř začala prskat. Následovala manufaktura s vonnými tyčinkami a oleji. Tady mne pro změnu zaujal samotný pan prodavač, protože byl tak zhulený, že na mne koukal z poza přivřených očí. Nakonec jsme se rozloučili až u muslimského trhu s mešitou a křesťanským kostelem.
Daravaja trh
Cestou nazpět jsem se procházel ulicemi s obchody a trhy, všude to vonělo jídlem, kořením a tyčinkami, a v Daravaja trhu mne odchytl další místňák. Mermomocí mi chtěl ukázat svůj byznys s hedvábím a oleji, ale když jsme tam došli, jeho obchod mi spíše připadal jako doupě pro náruživé uživatele. Odpovídalo tomu i nepřeberné množství vzkazů, které měl na stěně namalované od samých veselých lidí. Dostal jsem přednášku, že Majsúr patří mezi pět indických měst, kde jsou měkké drogy tolerované. Později jsem to vykládal majiteli svého ubytování v Kumily, který zároveň pracoval u „Police drug control“ a ten se zhrozil. No, legální to rozhodně není…
Majsúr
Než jsem došel zpátky k Majsúrskému paláci, málem jsem na rušné křižovatce zašlápl spícího bezdomovce, a o kus dál zase zašlápla kráva málem mne, když se rozběhla ke kontejneru s odpadky.
Majsúrský palác
Po cestě do Mansionu jsem si ještě podle plánku vyvěšeného v penzionu našel licencovaný obchod s alkoholem, koupil dvě obrovská piva Kingfischer za tři sta rupií, a šel s nimi na matrace.
Další den ráno jsem vstal a jen s ručníkem kolem pasu jsem otevřel dveře od svého pokoje, že se půjdu umýt do koupelny, kterou jsme měli společnou na terase. Ale jaký byl můj šok, když jsem málem stoupl na hlavu jogínovi, který předcvičoval dalším deseti. Ležícího jogína hned u dveří jsem fakt nečekal. Ostatní koukali taky, hlavně na můj ručník.
Po snídani jsem se vydal znovu k Majsúrskému paláci (200 INR). Po dvou hodinách jsem si ho prošel a pak jsem si stopl tuk tuka a nechal se zavézt na Chamundi hill, kde na město zeshora shlíží Chamundesware temple. Temple mne ale vůbec nezaujal, byl malý, pod lešením, nesympatičtí mniši byli ověšeni těžkými řetězy ze zlata, byly tam fronty, a ještě jsem tam šlápl do hovna.
Majsúrský palác
Bylo teprve po poledni a já měl do odjezdu madurajského vlaku stále hodně času. Když jsem narazil na nápis „Ayurveda massage“, už jsem věděl, jak si zkrátit čas. A to jsem ještě ani netušil, že to bude i hodně zajímavé… Masérka byla mladá holka a v jednu chvíli mi začala vehementně nabízet variantu, kdy za příplatek tu masáž udělá „komplet“… Začal jsem se smát a ona přitvrdila, že je to úplně běžné, skoro jsme se začali hádat. A jak to dopadlo? Přiznám se, že jsem asi jediný na světě, který musel zaplatit, aby „komplet“ nebyl „-) Taky zážitek…
