MUNNAR
3.3. – 5.3. 2017, cestopis část V.
Proč jet do Munnaru
Munnar (Kerala, 40tis) je malé městečko v horách Západního ghátu. V jeho okolí se na svazích hor rozprostírají lány smaragdových čajových plantáží.
Jak jet do Munnaru
Věděl jsem, že do Munaru jede autobus z madurajského autobusového nádraží pět minut před šestou ráno (180km, 120 INR, 5 hod). Jenže díky předchozí noci jsem měl natolik rozhozený časový režim, že jsem zaspal. Ráno jsem se s hrůzou vzbudil, v pěti minutách se rychle sbalil, vystřelil z hotelu na ulici a stopl prvního projíždějícího tuk tuka (100 INR). Na nádraží jsme dorazili přesně za pět minut šest a při placení jsem si ještě stačil všimnout, že jeden z autobusů do hluboké tmy zrovna odjíždí. Chtěl jsem se za ním rozběhnout, ale usoudil jsem, že by to byla docela náhoda, že by zrovna tento autobus z celého toho chaosu, který na nádraží už tak brzy ráno panoval, byl můj. No ale byl, a další jel až za dvě hodiny… Celý rozespalý jsem se vybičoval ke spurtu a snažil se ho doběhnout. Ve chvíli, kdy už to vypadalo, že se mi to povede, autobus přidal a ujel mi. Já se ale nevzdával, na silnici jsem stopl prvního tuk tuka, a bylo mi jedno, že už někoho veze. Vmáčkl jsem se a zavelel jsem, ať rychle dožene ten autobus před námi. Po pěti minutách se nám to nakonec povedlo, a i za pomocí spolucestujících jsme ho urputným máváním zastavili. Sláva!
Po hodině jízdy autobusem jsem spatřil první vrcholky hor, které se schovávaly v mracích. Později jsme vjeli do serpentýn a já sledoval srázy pod námi a bavil se výškoměrem, který mi ukazoval, jak vysoko stoupáme. V devět ráno jsme dojeli na hranice obou států Tamil Nadu a Kerala, pan pohraničník zvedl závoru a před námi se objevovala první čajová políčka, která nás už cestou do Munnaru neopustila. Do Munnaru (1 600 mnm) jsme přijeli v 11 dopoledne.
P.S. Z Maduraje se dá možná výhodněji cestovat nejdříve do Kumily (autobus tam jede častěji než do Munnaru), poté přejet do Munnaru ranním autobusem, a z Munnaru následně cestovat přímým spojem do Allepey.
Tip na ubytování v Munnaru
Bydlel jsem v Madathi Homestay (1800 INR včetně snídaně a večeře). A přiznám se, že jsem se tentokrát hodně netrefil, což se mi stává jednou, maximálně dvakrát za deset let. Věděl jsem, že Munnar není nikterak pěkné město a chtěl jsem proto bydlet za městem, v přírodě a u místních. Jenže to „za městem“ bylo ve skutečnosti cca 20 km a při rychlosti místních autobusů to představovalo minimálně dalších 45 minut jízdy. Navíc vůbec nikdo nevěděl, kde to ubytování je, protože homestay nebyl ve vesnici, ale u silnice někde mezi. To dále znamenalo, že když už se tam člověk dostal, nedalo se tam nic dělat. Musím však pochválit rodinu majitele, všichni byli neskutečně milí, jídlo mi neúčtovali, a byli ochotni mi splnit první poslední.
Co jsem v Munnaru zažil
Když jsem do Munnaru dorazil, prošel jsem si místní mumraj, došel na oběd (130 INR), a na několikátý pokus si vybral nové peníze z bankomatu. Zašel jsem si do místního turistického informačního střediska zjistit možnosti. Tam mi bylo řečeno, že se sám na túru po čajových plantážích vydat nemůžu, protože všechna pole jsou soukromá, vyžaduje to povolení majitele, nehledě na to, že nebudu ani vědět kudy jít. Hm, zlatá Ella na Srí lance, kde se člověk mohl potulovat sám, kudy se mu zachtělo. Dohodl jsem si tedy na další den celodenní výlet s průvodcem za 1200 INR a vydal se hledat autobus do místa svého ubytování.
Munnar
Dostat se do svého homestay byl docela oříšek. Nikdo nevěděl, kde to je, až nakonec jsem našel dobrou duši, která zavolala majiteli a já nastoupil do autobusu směr Adimali. Při klesání z hor čajová políčka ubývala, a když jsem dorazil na místo, po plantážích už nebylo ani památky. Co tu doprčic budu dělat? Ikdybych se busem nakrásně vrátil zpátky do Munnaru, pěšky bych se k čajovým polím nedostal, nehledě na to, že bych fakt nevěděl, kam jít. Navíc začalo poprchávat… no bezva.
Ve čtyři odpoledne jsem se už začal krásně nudit, a tak jsem se šel k paní domácí poradit, co s načatým odpolednem. Ta zavolala svého manžela, který mne naložil do auta a společně jsme odjeli do blízkého Kerala Farm, což bylo víceméně turistické lákadlo s malou plantáží s kořením a velkým obchodem se vším možným. Pak jsme se šli projít do údolí k vodní elektrárně a po cestě jsme ještě zavítali do křesťanského ašrámu, které mi přišlo jako panoptikum plné sádrových soch. Odpoledne tedy žádný adrenalin, alespoň jsem viděl, jak roste pepř.
Následující ráno jsem v sedm naskočil na autobus mířícího do Munnaru a po cestě sledoval vrcholky hor zahalených do bílých mraků. V Munnaru jsem se v turistickém informačním centru shledal se svým průvodcem a společně jsme v 8:55 pokračovali dalším autobusem na Top Station do výšky 1950 mnm (34km, 75 min). Vystoupili jsme do mraků a já si připadal jako ve Skotsku.
Munnar - Top Station
Společně jsme se pustili dolů do čajových údolí, které se vlnily v nádherných zelených vlnách. Byli jsme úplně sami a jen občas jsme potkali sběračky. Ty pracují od půl šesté ráno, denně nasbírají 2-3 metráky čajových lístků, které přenášejí ve dvacetikilových balících, a vydělají si při tom 300 Rupií. Od soboty poledne do pondělního rána mají volno, aby si mohli jet do Munnaru nakoupit. Bydlí v horských ubytovnách, které jim pronajmuly čajové společnosti. Divil jsem se, že čajové lístky stříhají nůžkami, zatím všude, kde jsem zatím byl, je sbírali ručně. Byl jsem poučen, že ručně se tu sbírá jen mimo sezónu v lednu a v únoru, jinak by to nestíhali.
V akci
Prošli jsme kolem jejich ubytoven a o kus dál jsme narazili na jednu četu sběraček při polední přestávce. Chlapi měli na zádech nádrž s postřikem proti pijavicím a hadům, ale tady se sběračky kromě hadů bojí i slonů. Nedivil jsem se, každou chvíli jsme po cestě narazili na nějaký ten sloní výtrus.
Polední přestávka
V poledne byl bonus v podobě výstupu na nejvyšší místní horu (2 120mnm). Když byl severní pól dobyt, ze sáčků jsme si rozbalili oběd v podobě samba omáčky a rýže, a bez příboru bos jsem se s tím pokoušel bojovat.
Když jsme se nabažili výhledů do husté mlhy, pokračovali jsme dále v sestupu čajovými plantážemi, až jsme došli do zemědělské vesnice Yelapetti. Tady měl můj průvodce známé, takže se mi dopřálo toho potěšení navštívit ubytovnu, nad kterou jsem se podivoval v plantážích. Rodina žila v minibytě s dvěma pokoji a hodně nízkým stropem. V ložnici byly napěchované postele, nábytek, televize, šicí stroj a na stěnách visely rodinné obrázky, v kuchyni byl malý vařič s dvěmi plotýnkami a lednicí. Toaleta byla mimo ubytovnu a prádlo se pralo venku na kameni. Zatímco se všichni bavili, já se poslušně díval na televizi, kde zrovna dávali bollywoodský film. A protože v těch ubytovnách bydlelo celkem 300 rodin, navštívili jsme ještě několik známých.
Čajové plantáže v Munnaru
Nakonec jsme došli na silnici stopovat bus do Munnaru (19 km), ale protože začalo pršet, vzali jsme za vděk sdíleným džípem s látkovou střechou - ti, co seděli na kraji, si toho deště užili nejvíce. Na předním sedadle jsem napočítal celkem pět lidí, ale bylo vidět, že řidiči to žádné starosti nedělalo, evidentně byl zvyklý sedět občas mimo auto.
Nepřestalo pršet ani v Munnaru, takže když jsem naskočil na bus směřujícího někam směrem k mému homestay, všiml jsem si, že bus nemá skleněná okna a místo nich má zatažené kovové rolety. No fakt bezva, tak teď jsem si připadal jak v jedoucí konzervě bez výhledu ven, navíc se začalo stmívat. Neměl jsem vůbec představu, kde mám vystoupit, a v autobuse tradičně nikdo netušil, kde Madathi homestay je. No, netrefil jsem se nakonec asi jen o tři kilometry. V dešti a ve tmě se mi nikam pěšky nechtělo, tak jsem došel do blízkého obchůdku a požádal je, aby do Madathi zavolali, aby si pro mne přijeli.
Poslední den jsem se ráno rozloučil se svou indickou rodinou a v půl osmé vyrazil autobusem do Munnaru. Protože mi autobus do Kumily jel až před polednem, domluvil jsem se s místním tuk tukářem, že mne povozí po okolí (350 INR). Dojeli jsme na View point (20 km) a po cestě nazpátek jsme se zastavili v čajové továrně Lockhart tea factory. Jenže ta fungovala spíše jako muzeum a do pracovní části vstup nepovolovala (stejné je to u všech jiných továren v okolí Munnaru).
View point Munnar
V 11 dopoledne jsem už byl zpátky v Munnaru, abych byl redy na autobus do Kumily. Ještě před tím jsem si zašel na veřejnou toaletu. Jen co jsem vešel do ponuré vlhké eklhaft kobky, odcházející Ind si u dveří nabral naběračkou vodu z velkého sudu a kompletně si polil nohy i se sandálama… No potěž hodiny…
