CESTOPIS JIŽNÍ INDIE
*** Než se začteš do tohoto cestopisu, prohlédni si itinerář a přečti si rady na cestu do Indie. Pokud v cestopise uvádím ceny, pak jsou z doby, kdy jsem cestu uskutečnil. ***
HAJDARABÁD
25.2. 2017, cestopis část I.
Proč jet do Hajdarabádu
Já se chtěl v první řadě co nejjednodušeji dostat do Hampi a Hajdarabád mi přišel jako dobrý výchozí bod. Pokud bych však při svých cestách již dříve nenavštívil pláže Goy, Hajdarabád bych vynechal a do Hampi bych jel po pár dnech strávených na pláži Palolem z blízké Gokarny, viz “Co bych dnes v itineráři změnil”.
Hajdarábád (7 mil, hlavní město státu Andhra Pradesh) bývalo mocné město muslimských dynastií, známé jako centrum obchodu s perlami a diamanty, dnes známé také jako centrum IT technologií. Městu dominuje mohutná mešita ve tvaru brány Charminar, ve městě jsou krásné hrobky dynastie Qutb Shani a za návštěvu stojí i bývalé sídlo vládců Golconda Fort.
Jak cestovat do Hajdarabádu
Při hledání letenek do Hajdarabádu jsem si málem vylámal zuby, všechny portály mi ukazovaly cenu přes dvacet tisíc korun. Nakonec mne zachránil kiwi.com, který mi nabídl letenku s cenou okolo 15 tisíc. Sice to byly letenky leteckých společností, které mezi sebou nespolupracují a podmínkou bylo nové odbavení zavazadel při přestupu v Dubaji, ale protože dnes pro návštěvu Dubaje nejsou víza již pořeba a já navíc žádná odbavená zavazadla neměl, mohl jsem ušetřit a pokračovat v plánování cesty.
Do Dubaje jsem letěl s Travel Service. Ti úspěšně prodali více letenek, než měli míst v letadle, takže mne nejdříve umístili do první třídy, aby mne záhy kontaktovali, jestli nechci letět až odpoledne. No, vyplatí se chodit na letiště s předstihem, nechtěl bych být v kůži toho dotyčného nadbytečného. V Dubaji mne na Connection Transfer Desk poslali na terminál č. 1, kde jsem si vyřídil palubenku na další spoj s India Air. Přitom jsem musel úředníkům na přepážce vysvětlovat, že v Hajdarabádu je skutečně mezinárodní letiště a ten kus papíru je opravdu elektronické vízum. Protože jsem v Hajdarabádu měl přistávat v 5:30 místního času (tzn v 1 ráno českého), chtěl jsem v letadle co nejrychleji usnout a co nejvíce toho naspat. Bohužel zůstalo jen u zbožného přání. Nejdříve nám ve dvě ráno museli servírovat teplou večeři (kdo jí ve dvě ráno?) a následně jsem se musel třikrát vzbudit a pustit souseda na toaletu, protože mu zřejmě teplá večeře ve dvě ráno nesedla.
Celý omámený jsem se ráno v Hajdarabádu vypotácel do příletové haly, kde jsem musel strpět nevýhodný kurz ve směnárně a drahé nabídky taxíků. Přestože jsem se snažil vyjednávat, nezbývalo mi nic jiného než kapitulovat a k Charminaru se nechat odvézt za 800 INR (30 min, 25km).
Tip na ubytování v Hajdarabádu
Já se neměl v plánu v Hajdarabádu dlouho zdržovat (a ani nebyl důvod) a ve stejný den večer jsem už pokračoval do Hampi. Proto následující nocleh byl v mém případě v nočním vlaku.
Co jsem v Hajdarabádu zažil
Už v sedm ráno jsem stál před mešitou Charminar, kterou nechal v roce 1591 postavit vládce dynastie Qutb Shani. Okolní ulice plné bazarů, na kterých přes den panuje čilý ruch, zely prázdnotou. A tak jsem si v klidu sedl na patník a sledoval úklidové čety, jak se snaží celé prostranství zbavit od hory odpadků.
Ráno v Hajdarabádu, před Meccou Masjid
Mešita není veřejnosti přístupná, proto jsem Charminar alespoň několikrát obešel a nespouštěl přitom oči z jeho čyř minaretů, které sahaly až do výšky 56 metrů.
Charminar
Když jsem se té velkolepé krásy muslimské architektury dostatečně naobdivoval, šel jsem se podívat do sousední mešity Mecca Masjid. Ta patří mezi největší mešity vůbec, dokáže pojmout až 10 tisíc věřících. Protože tady napnelismus mezi hinduisty a muslimy vygradoval v roce 2007 v bombový útok, při vstupu mi zabavili baťůžek i s foťákem. Telefon jsem si nechat mohl, bomba totiž byla tehdy umístěna ve fotoaparátu.
Mecca Masjid
Pak jsem měl v plánu navštívit blízký Chowmahalla Palace, ale protože byla sobota, vstup byl až od desíti. A protože v sobotu muslimové nepracují, byly zavřeny i všechny obchody s perlami a drahokamy v Laad bazaru. A tak jsem zapadl do místní malé restaurace na snídani a přitom přemýšlel o dalším postupu.
Nevymyslel jsem nic lepšího než si chytit tuk tuka (200 INR) a nechat se odvézt na Golconda Fort (vstup 200 INR). Golconda Fort býval původním sídlem sultánů, ale kvůli nedostatku vody jej vládci opustili a v roce 1590 založili současné město Hajdarabád. Vnitřní město Golcondy se rozkládá za hradbami v okolí 120 metrového kopce. Já byl ještě plný energie, a tak jsem si v plné polní vystoupal i na ten kopec a z výšky koukal na ruiny pod sebou a město v dáli.
Golconda Fort
Nedaleko od Golconda Fort se nachází hrobky dynastie Qutb Shani (vstup 100INR). Před Golcondou jsem si našel svého tuktukáře, který mezitím nechytl žadáné jiné rito, a za 40 INR mne tam odvezl. V areálu je pohřbeno 7 z 9 vládců a já byl vděčný za stín, které hrobky nabízely – v průčelí jedné z nich jsem na hodinu v sedě usnul.
Hrobky Qutb Shani
Pak jsem tuk tukem (200 INR) pokračoval směrem k chrámu Birla Mandir. Trefil jsem se zrovna do polední přestávky, a tak jsem sešel z kopce dolů na hlavní třídu a šel si také najít oběd. Po obědě jsem v nastupujícím horku vystoupal úzkou uličkou lemovanou malými obchůdky zpátky k chrámu, a když jsem tam konečně celý zmožený došel, tak mne požádali nejen o batoh, foťák, boty ale i telefon. Telefon už byl na mne moc, tak jsem jim poděkoval a šel zase z kopce zpátky dolů. Fakt bezva.
Spánkový deficit mne už těžce doháněl, proto jsem se odpoledne přesunul tuktukem (60 INR) k parku Lumbini (vstup 20 INR), který se rozléhal na břehu jezera Hussain Sagar. Tady jsem si ve stínu ustlal na trávě a usnul. V podvečer jsem se probudil a rozespale jsem zjistil, že se mezitím park zaplnil. Stal se cílem výletů místních rodin a dostaveníčkem mladých. V dáli uprostřed jezera zářila na malém ostrůvku fialově osvícená socha Buddhy, a já si krátil chvíli sledováním skupinky mladých Indů, jak se v klidu mezi sebou baví a hrají různé hry.
V devět večer jsem si před parkem odchytil tuk tuka (90 INR) a nechal se odvézt na nádraží Nampally. Za celý den jsem potkal asi pět turistů a na nádraží ani jednoho.
A hned první den jsem zjistil, že tady na jihu Indie to je jiné než to, co jsem zažil před lety na severu.
HAMPI
26.2. - 27.2. 2017, cestopis část II.
Proč jet do Hampi
Hampi (stát Karnataka) je poklidná ospalá vesnice, která leží na místě bývalého hlavního města mocné Vidžajanagárské říše. V době jejího největšího rozkvětu žilo v metropoli více než půl miliónu lidí a byla nejmocnější indickou říší. O její zánik se nakonec v roce 1565 postarala invaze Dekánských sultanátů (včetně toho z Hajdarabádu). Na cestovatele tu čeká poklidná prázdninová atmosféra, krásné chrámy a nádherná příroda. V okolí je rozeseto 3 700 monumentů a Hampi je dnes pod patronací UNESCO.
Jak jet do Hampi
Už v Čechách jsem si koupil klimatizovaný vlakový lístek AC2 s odjezdem z hajdarabádského nádraží Nampally s příjezdem do Hospet junction, které je od Hampi vzdálené už jen 15 km (jak na vlakové jízdenky viz Rady před cestou, 23:10 - 10:10, 1 242 INR, 529 km). Ráno jsem ve vlaku nemohl dospat, a tak jsem v leže pozoroval krajinu ubíhající za oknem. Do Hospet jsme kupodivu dorazili jen s dvacetiminutovým zpožděním. Před nádražím jsem si z ATM vytáhl nové peníze a před nosem si nechal ujet autobus (stojí 25 INR). Další odjížděl z autobusového nádraží, které ale bylo 3 kilometry daleko, a tam se mi nějak nechtělo. Mávl jsem proto na tuk tuka a do Hampi se nechal odvézt za 200 INR (15km, 30 min). Po cestě jsem pozoroval místní, jak perou prádlo v řece a suší ho u silnice nebo na železničním náspu. Míjeli jsme stáda koz, ženské v pestrobarevném sárí s nádobami na hlavě, kolem se střídaly palmy s lány cukrové třtiny a objevovaly se první rozvaliny skal. Tuktukář mne po půlhodině vyklopil přímo před chrámem Virupaksha, takže hned na úvod jsem měl úžas v očích.
Chrám Virupaksha
Tip na ubytování v Hampi
Bydlel jsem v homestay Manju Guest House (750 INR) přímo v Hampi Bazaar blízko chrámu Virupaksha. Hampi bazaar nabízí nepřeberné množství ubytování a další se nachází za řekou v blízkosti rýžových polí.
Co jsem v Hampi zažil
Hampi je skutečně malá vesnice, která sousedí přímo s Virupaksha chrámem. Tvoří ji jen úzké uličky bez hlučných tuk tuků, obchůdky, domácí restaurace a guest housy. Z jedné strany jí protéká řeka a okolo ji obklopují rýžová pole, vysoké palmy, rozevláté žulové skály a ruiny větších či menších chrámů. Výhodou je, že se vše dá objet v prázdninovém tempu na kole.
Příroda okolo Hampi - pohled z bazaru
V půl dvanácté jsem se ubytoval, zašel si na oběd do Chillout Rest&Bar, a z druhého patra jsem během jídla zíral na 50 metrů vysoký gopuram chrámu. Pak jsem si společně s krávami, které se líně poflakovali uličkami, prošel bazar, půjčil kolo (100 INR) a vyrazil na průzkum.
Dojel jsem na kopec nad vesnici na Hemakuta chrám, odkud je pěkný výhled na Virupakshu. Tam se na mne nalepili malí klučíci, kteří mi mermomocí museli pořád něco ukazovat. Zavedli mne ke Kadalakalu Ganesha, ale po chvíli naštěstí objevili atraktivnější objekt, shlédli se v americké černošce. A i na ní bylo znát, že se jich nemůže zbavit, a nešťastně je odháněla. Musel jsem se smát.
Pohled na chrám Virupaksha
Procházel jsem se mezi ruinami a v jednom místě jsem našel početnou rodinu opic. Obsadila si místo ve stínu s luxusním výhledem na Hampi. Že to bylo jejich oblíbené místo, bylo znát už jen po čichu.
Relax v Hampi
Na kole jsem sjel zpátky do vesnice a podél řeky pokračoval směrem k Vitthala chrámu, který je ze všech zdejších památek nejzachovalejší a asi i nejkrásnější. Při jízdě se přede mnou otevírala nádherná barevná krajina, modrá barva řeky přecházela v zelenou trávy a ve zlatou okolních skal. Až k Vitthala chrámu se na kole dojet nedalo, v jednu chvíli jsem musel slézt, kolo zamknout, a pokračovat pěšky. Klidným tempem jsem v podvečer k samotnému chrámu došel, ale jeho prohlídku jsem nechal až na další den (vstupné 500 INR platí i pro jiné památky a má platnost právě jen jeden den).
cestou od Virupaksha chrámu ke chrámu Vitthala
Večer jsem si nejdříve zašel na ayurvédskou masáž s velice šikovnou paní masérkou, která hodinu stihla už za 40 minut. Pak jsem zapadl zpátky do Chilloutu, zalehl na madrace, které byly rozprostřeny na vyvýšeném stupínku, poručil si pivo a pozoroval ostatní návštěvníky. A protože bar nebyl licencovaný, pivo stálo 250 rupií, bylo zabaleno v papíru, a dostal jsem ho ne na stůl, ale pod něj. V baru bylo živo, hrála hudba a já opět zíral na vysoký gopuram, který byl tentokrát nasvícený a do tmavé oblohy celý zářil.
V noci na ulici mi přímo do ucha štěkal nějaký pes, asi blázen, a ráno mne pro změnu vzbudily startující motory motorek. Před sedmou jsem už byl na nohou a šel si prohlédnout Virupaksha chrám zevnitř. Ten byl postavený v roce 1422 a je jediný, kde se stále provozují bohoslužby.
Přišel jsem na první nádvoří a pod kamennou halou mne překvapil slon. Opodál našly opice nehlídanou tašku a jaly se ji důkladně prozkoumávat. Procházel jsem modlitebny, pozoroval jsem modlící se hinduisty, a nasával atmosféru.
Chrám Virupaksha
Po snídani jsem vyrazil na kolo (200 INR), tentokrát jsem měl v plánu objet dvacetikilometrový okruh. Po silnici jsem nejdříve dojel ke Krischna temple a po dalších pár kilometrech jsem u Queen´s bath zahnul doleva na prašnou cestu a pokračoval přes Mahavanami Dibba ke královskému centru. Tady se nachází krásný Lotus Mahal a opodál Zezana enclosure a Elephant stables – garáže pro jedenáct vojenských slonů.
Elephant stables
Po prohlídce jsem přemýšlel, zda nejde po prašné cestě pokračovat k Vitthala chrámu, ale byl jsem ubezpečen, že se to na kole nedá. Vrátil jsem se tedy stejnou cestou na silnici a pokračoval v okruhu. Pro jistotu jsem koukal do maps.me, kde jsem měl stažené mapy, a po dalších 7 kilometrech jsem k chrámu dojel.
Chrám Vitthala
Vitthala chrám (vstup 500 INR) je zřejmě na každé fotografii z Hampi, především kamenný bojový kočár se na každé z nich vyjímá.
Když jsem se chrámu nabažil, pokračoval jsem v cestě směrem k řece, kde jsem si počkal na převozníka (20 INR) a na druhé straně řeky jsem pak šlapal zpět směrem k Hampi. Projel jsem vesnici Anegundi, a za ní jsem pak projížděl nádhernou krajinou s rýžovými poli a krémovými skalami.
Když jsem po 20 km dojel do zpátky k Hampi, hledal jsem přívoz, ale žádný jsem nenašel. Nakonec mi došlo, že tu není ani třeba, protože řeka v těchto místech byla téměř vyschlá. A tak jsem popadl kolo na rameno a řeku přešel.
Na osmou večer jsem si domluvil tuk tuka (250 INR) na nádraží do Hospetu. A abych nešel do majsúrského vlaku splavený, prodloužil jsem si za menší poplatek svůj pokoj o půl dne a naposledy zašel na jídlo do mého oblíbeného Chilloutu.
MAJSÚR
28.2. - 1.3. 2017, cestopis část III.
Proč jet do Majsúru
Majsúr (Karnataka, 0.8 mil) je město maharádžů, hedvábí, vonných tyčinek a olejů, nelegálních "kofíšopů" a jógy. Dominantou je nádherný Majsúrský palác.
Jak jet do Majsúru
Do Majsúru jsem cestoval vlakem z Hampi (jak na vlakové jízdenky viz Rady před cestou, Hospet 21:30 - Mysore 09:45, 888 INR, 556 km) a tentokrát v AC3, tzn v trojpatrovkách. Už v šest ráno se spolucestujícím ve vagóně rozezvučely všechny budíky, takže jsem byl z donucení ranní ptáče, které dál doskáče. A tak jsem vstal a šel se umýt do umyvadla, které bylo na chodbičce. Jenže to už bylo obsazeno Indem, který si čistil zuby. Nevadí, počkám… Po pěti minutách jsem si ale už říkal, že je nějaký důkladný a po deseti jsem si už myslel, jestli to není nějaký blázen. Pěna z jeho zubní pasty se už do umyvadla pomalu ani nevešla. Pak mne pobavil průvodčí, který při kontrole jízdenky nechtěl vidět mé doklady, a jen se zeptal, jestli jsem Tomáš. Do Majsúru jsme přijeli na minutu přesně a před nádražím jsem popadl tuk tuka a za 50 INR se nechal odvézt do místa svého ubytování.
Tip na ubytování v Majsúru
V Majsúru jsem bydlel v The Mansion 1907. Na první pohled vypadal dům jako ambasáda z koloniálních dob, ale uvnitř to mělo úplně jiný ráz. Záhy jsem zjistil, že se jedná spíše o dlouhodobé levné ubytování studentů jógy. Uprostřed domu byla prostorná hala s vysokými sloupy, která sloužila jako společenská místnost. Podél zdi byly rozprostřeny matrace a polštáře. Většina pokojů měla dvoupatrovky, koupelny i toalety byly společné. Společná byla i kuchyň s lednicí a jídelna. Mělo to skvělou atmosféru. Já měl nejdražší pokoj na střeše domu s terasou (1400 INR).
Co jsem v Majsúru zažil
Jen co jsem se ubytoval, poručil jsem si v kuchyni pozdní snídani (100 INR) a mezitím zalehl na matrace. Spolu se mnou snídali i rozespalí angláni, kteří zrovna vstávali. Z rohovoru jsem zjistil, že už tu jsou měsíc, aniž by zahájili měsíční kurz jógy, a aniž by z Majsúru vytáhli paty. Prý jsou lejzy. Ani jsem se jim moc nedivil, ubytování s úžasnou atmosférou, nocleh za 300 CZK, jídlo za 40 CZK, taky bych tu rozhodně vydržel a byl lejzy, jen mít víc času.
Po snídani jsem znovu zalehl ve společenské místnosti a pozoroval spolubydlící. Nejvíce mne zaujala Američanka, která byla potetovaná i na obličeji a Australanka, která celou dobu chodila jen v noční košilce (nebo co to bylo).
Do města jsem vyrazil až odpoledne, povalování v Mansion se mi fakt líbilo. Pěšky jsem došel ke vstupu Majsúrského paláce, ale byl zrovna zavřený (to se mi stává pořád). Tam mne odchytl místňák a dal se se mnou do řeči. Většinou, když jde o kamarádskou konverzaci, něco v tom vězí… Prý, že jde domů a po cestě mi může ukázat, co je ve městě zajímavého. Bylo mi jasné, že domů nejde, ale nevadilo mi to, s takovými filuty už mám bohaté zkušenosti. Takže jsme samozřejmě nejdříve zavítali do jogínského obchodu. Tam mne zaujala kovová nádoba s vodou, kterou když prodavač přejel prstem po okraji, vydala takový zvuk, že voda uvnitř začala prskat. Následovala manufaktura s vonnými tyčinkami a oleji. Tady mne pro změnu zaujal samotný pan prodavač, protože byl tak zhulený, že na mne koukal z poza přivřených očí. Nakonec jsme se rozloučili až u muslimského trhu s mešitou a křesťanským kostelem.
Daravaja trh
Cestou nazpět jsem se procházel ulicemi s obchody a trhy, všude to vonělo jídlem, kořením a tyčinkami, a v Daravaja trhu mne odchytl další místňák. Mermomocí mi chtěl ukázat svůj byznys s hedvábím a oleji, ale když jsme tam došli, jeho obchod mi spíše připadal jako doupě pro náruživé uživatele. Odpovídalo tomu i nepřeberné množství vzkazů, které měl na stěně namalované od samých veselých lidí. Dostal jsem přednášku, že Majsúr patří mezi pět indických měst, kde jsou měkké drogy tolerované. Později jsem to vykládal majiteli svého ubytování v Kumily, který zároveň pracoval u „Police drug control“ a ten se zhrozil. No, legální to rozhodně není…
Majsúr
Než jsem došel zpátky k Majsúrskému paláci, málem jsem na rušné křižovatce zašlápl spícího bezdomovce, a o kus dál zase zašlápla kráva málem mne, když se rozběhla ke kontejneru s odpadky.
Majsúrský palác
Po cestě do Mansionu jsem si ještě podle plánku vyvěšeného v penzionu našel licencovaný obchod s alkoholem, koupil dvě obrovská piva Kingfischer za tři sta rupií, a šel s nimi na matrace.
Další den ráno jsem vstal a jen s ručníkem kolem pasu jsem otevřel dveře od svého pokoje, že se půjdu umýt do koupelny, kterou jsme měli společnou na terase. Ale jaký byl můj šok, když jsem málem stoupl na hlavu jogínovi, který předcvičoval dalším deseti. Ležícího jogína hned u dveří jsem fakt nečekal. Ostatní koukali taky, hlavně na můj ručník.
Po snídani jsem se vydal znovu k Majsúrskému paláci (200 INR). Po dvou hodinách jsem si ho prošel a pak jsem si stopl tuk tuka a nechal se zavézt na Chamundi hill, kde na město zeshora shlíží Chamundesware temple. Temple mne ale vůbec nezaujal, byl malý, pod lešením, nesympatičtí mniši byli ověšeni těžkými řetězy ze zlata, byly tam fronty, a ještě jsem tam šlápl do hovna.
Majsúrský palác
Bylo teprve po poledni a já měl do odjezdu madurajského vlaku stále hodně času. Když jsem narazil na nápis „Ayurveda massage“, už jsem věděl, jak si zkrátit čas. A to jsem ještě ani netušil, že to bude i hodně zajímavé… Masérka byla mladá holka a v jednu chvíli mi začala vehementně nabízet variantu, kdy za příplatek tu masáž udělá „komplet“… Začal jsem se smát a ona přitvrdila, že je to úplně běžné, skoro jsme se začali hádat. A jak to dopadlo? Přiznám se, že jsem asi jediný na světě, který musel zaplatit, aby „komplet“ nebyl „-) Taky zážitek…
MADURAI
2.3. - 3.3. 2017, cestopis část IV.
Proč jet do Maduraje
Madurai (Tamil Nadu, 1 mil. obyvatel) je jedním z nejstarších měst Indie a byl jedním z míst, podle kterého jsem stavěl svůj itinerář. Jeho chrám Meenakshi Amman Temple je podobným architektonickým skvostem, jako je Tádž Mahál v Agře.
Jak jet do Maduraje
Do Maduraje jsem cestoval vlakem z Majsúru (jak na vlakové jízdenky viz Rady před cestou, Mysore 18:00 - Madurai 07:20, 629 km). Pro mne to byl poslední noční vlak a tak jsem očekával, co se do třetice všeho dobrého během cesty přihodí. A asi jsem to přivolal, protože jsem vyfasoval spolucestujícího, který celou noc nechrápal, ale přímo řval. Ráno byl dotyčný z celého vagónu jediný, kdo byl růžový a usměvavý. Za celou noc jsem zaspal asi jen na hodinu, takže když jsem se vypotácel před nádraží, celý jsem se motal. Tuk tukem (50 INR) jsem dojel do svého hotelu, dal si snídani a šel to dospat. Pracně nastavený časový posun byl totálně v háji.
Tip na ubytování v Maduraji
Během cesty jsem si zarezervoval hotýlek BG Residency (1200 INR), na hlavní třídě Netaji rd, která vede mezi nádražím a Minákší chrámem. V přízemí hotelu byla i restauarace.
Co jsem v Maduraji zažil
Když jsem se z nejhoršího vyspal, vyšel jsem do ulic. Už po chvíli chůze mne z dálky zdravil jeden ze čtrnácti mohutných gopuramů chrámu. Něco takového jsem ještě neviděl.
Cestou ke chrámu Minákší
Před návštěvou samotného chrámu jsem se procházel starými uličkami. V nich jsem se každou chvíli potkával s kravami, v jednu chvíli jsem se zapletl i do stáda ovcí. Sledoval jsem ženské, jak u velké nádrže čerpají do džbánů vodu, řezníky, jak porcují maso, a cyklorikšáky, jak šlapou do pedálů. Prošel jsem uličkou, kde byly v mrňavých klíckách nacpané živé slepice. Hned vedle nich stál zlověstný špalek. Rybárnu jsem poznal už zdálky po čichu, stejně tak jatka. V kovárně chlapi seděli u stoky a v pravidelném rytmu mlátili kladivem do kovových pánví. Došel jsem až k řece Vaigai, která byla vyschlá, a na zarostlém dně se pásly krávy.
Ve starých uličkách Maduraje
Na oběd (150 INR) jsem dostal na stůl místo talíře banánový list, číšníci ho omyli, a postupně na něj z hrnců nosili rýži, omáčky a různé přílohy. Já si řekl o příbor, ale přísedící se cpali samozřejmě jen rukama. Vždy mne fascinovalo, jak si rukou nabírali rýži, mísili ji s omáčkou, a pak si to bláto strčili celé do pusy.
Vešel jsem do Pudhu Mandapa bazaru, který sousedí s východním gopuramem Minákší chrámu. Kamenná sloupová hala byla plná stánků, v jedné uličce chlapi tvrdě makali na šicích strojích.
Pudha Mandapa bazar
Chrám Mínákší jsem nejdříve obešel a z jednoho obchůdku jsem z druhého patra udělal pár fotek na celý areál.
Chrámy Minákší
Do chrámu Minákší se nesmí s fotoaparátem, takže jsem si ho šel nejdříve zase zanést zpátky do hotelu. Chrám byl postaven v letech 1623 -1655 a tvoří ho čtrnáct gopuramů, z nichž některé dosahují až padesátimetrové výšky. Při vstupu se vše musí odevzdat včetně bot, telefon je povolený. Hlavní vchod je ve východním gopuramu a halou s kamennými sloupy se přichází k chrámové nádrži.
V chrámu Minákší
Následují chrámové místnosti a modlitebny se stropními malbami a sochami božstev. Do některých částí bohužel mohou jen hinduisti. V chrámu hrála éterická hudba, v jednu chvíli kolem mne prošli ceremoniáři nesoucí na svých ramenech jakousi archu. Sedl jsem si na zem, opřel jsem se o jeden ze sloupů a užíval si tu atmosféru.
V chrámu Minákší
Večer jsem si po cestě nazpátek do hotelu stoupl před západní gopuram a vyfotil se. Inspiroval jsem tím zástup dalších Indů, takže se nakonec vytvořila fronta…
Jedno selfie?
MUNNAR
3.3. – 5.3. 2017, cestopis část V.
Proč jet do Munnaru
Munnar (Kerala, 40tis) je malé městečko v horách Západního ghátu. V jeho okolí se na svazích hor rozprostírají lány smaragdových čajových plantáží.
Jak jet do Munnaru
Věděl jsem, že do Munaru jede autobus z madurajského autobusového nádraží pět minut před šestou ráno (180km, 120 INR, 5 hod). Jenže díky předchozí noci jsem měl natolik rozhozený časový režim, že jsem zaspal. Ráno jsem se s hrůzou vzbudil, v pěti minutách se rychle sbalil, vystřelil z hotelu na ulici a stopl prvního projíždějícího tuk tuka (100 INR). Na nádraží jsme dorazili přesně za pět minut šest a při placení jsem si ještě stačil všimnout, že jeden z autobusů do hluboké tmy zrovna odjíždí. Chtěl jsem se za ním rozběhnout, ale usoudil jsem, že by to byla docela náhoda, že by zrovna tento autobus z celého toho chaosu, který na nádraží už tak brzy ráno panoval, byl můj. No ale byl, a další jel až za dvě hodiny… Celý rozespalý jsem se vybičoval ke spurtu a snažil se ho doběhnout. Ve chvíli, kdy už to vypadalo, že se mi to povede, autobus přidal a ujel mi. Já se ale nevzdával, na silnici jsem stopl prvního tuk tuka, a bylo mi jedno, že už někoho veze. Vmáčkl jsem se a zavelel jsem, ať rychle dožene ten autobus před námi. Po pěti minutách se nám to nakonec povedlo, a i za pomocí spolucestujících jsme ho urputným máváním zastavili. Sláva!
Po hodině jízdy autobusem jsem spatřil první vrcholky hor, které se schovávaly v mracích. Později jsme vjeli do serpentýn a já sledoval srázy pod námi a bavil se výškoměrem, který mi ukazoval, jak vysoko stoupáme. V devět ráno jsme dojeli na hranice obou států Tamil Nadu a Kerala, pan pohraničník zvedl závoru a před námi se objevovala první čajová políčka, která nás už cestou do Munnaru neopustila. Do Munnaru (1 600 mnm) jsme přijeli v 11 dopoledne.
P.S. Z Maduraje se dá možná výhodněji cestovat nejdříve do Kumily (autobus tam jede častěji než do Munnaru), poté přejet do Munnaru ranním autobusem, a z Munnaru následně cestovat přímým spojem do Allepey.
Tip na ubytování v Munnaru
Bydlel jsem v Madathi Homestay (1800 INR včetně snídaně a večeře). A přiznám se, že jsem se tentokrát hodně netrefil, což se mi stává jednou, maximálně dvakrát za deset let. Věděl jsem, že Munnar není nikterak pěkné město a chtěl jsem proto bydlet za městem, v přírodě a u místních. Jenže to „za městem“ bylo ve skutečnosti cca 20 km a při rychlosti místních autobusů to představovalo minimálně dalších 45 minut jízdy. Navíc vůbec nikdo nevěděl, kde to ubytování je, protože homestay nebyl ve vesnici, ale u silnice někde mezi. To dále znamenalo, že když už se tam člověk dostal, nedalo se tam nic dělat. Musím však pochválit rodinu majitele, všichni byli neskutečně milí, jídlo mi neúčtovali, a byli ochotni mi splnit první poslední.
Co jsem v Munnaru zažil
Když jsem do Munnaru dorazil, prošel jsem si místní mumraj, došel na oběd (130 INR), a na několikátý pokus si vybral nové peníze z bankomatu. Zašel jsem si do místního turistického informačního střediska zjistit možnosti. Tam mi bylo řečeno, že se sám na túru po čajových plantážích vydat nemůžu, protože všechna pole jsou soukromá, vyžaduje to povolení majitele, nehledě na to, že nebudu ani vědět kudy jít. Hm, zlatá Ella na Srí lance, kde se člověk mohl potulovat sám, kudy se mu zachtělo. Dohodl jsem si tedy na další den celodenní výlet s průvodcem za 1200 INR a vydal se hledat autobus do místa svého ubytování.
Munnar
Dostat se do svého homestay byl docela oříšek. Nikdo nevěděl, kde to je, až nakonec jsem našel dobrou duši, která zavolala majiteli a já nastoupil do autobusu směr Adimali. Při klesání z hor čajová políčka ubývala, a když jsem dorazil na místo, po plantážích už nebylo ani památky. Co tu doprčic budu dělat? Ikdybych se busem nakrásně vrátil zpátky do Munnaru, pěšky bych se k čajovým polím nedostal, nehledě na to, že bych fakt nevěděl, kam jít. Navíc začalo poprchávat… no bezva.
Ve čtyři odpoledne jsem se už začal krásně nudit, a tak jsem se šel k paní domácí poradit, co s načatým odpolednem. Ta zavolala svého manžela, který mne naložil do auta a společně jsme odjeli do blízkého Kerala Farm, což bylo víceméně turistické lákadlo s malou plantáží s kořením a velkým obchodem se vším možným. Pak jsme se šli projít do údolí k vodní elektrárně a po cestě jsme ještě zavítali do křesťanského ašrámu, které mi přišlo jako panoptikum plné sádrových soch. Odpoledne tedy žádný adrenalin, alespoň jsem viděl, jak roste pepř.
Následující ráno jsem v sedm naskočil na autobus mířícího do Munnaru a po cestě sledoval vrcholky hor zahalených do bílých mraků. V Munnaru jsem se v turistickém informačním centru shledal se svým průvodcem a společně jsme v 8:55 pokračovali dalším autobusem na Top Station do výšky 1950 mnm (34km, 75 min). Vystoupili jsme do mraků a já si připadal jako ve Skotsku.
Munnar - Top Station
Společně jsme se pustili dolů do čajových údolí, které se vlnily v nádherných zelených vlnách. Byli jsme úplně sami a jen občas jsme potkali sběračky. Ty pracují od půl šesté ráno, denně nasbírají 2-3 metráky čajových lístků, které přenášejí ve dvacetikilových balících, a vydělají si při tom 300 Rupií. Od soboty poledne do pondělního rána mají volno, aby si mohli jet do Munnaru nakoupit. Bydlí v horských ubytovnách, které jim pronajmuly čajové společnosti. Divil jsem se, že čajové lístky stříhají nůžkami, zatím všude, kde jsem zatím byl, je sbírali ručně. Byl jsem poučen, že ručně se tu sbírá jen mimo sezónu v lednu a v únoru, jinak by to nestíhali.
V akci
Prošli jsme kolem jejich ubytoven a o kus dál jsme narazili na jednu četu sběraček při polední přestávce. Chlapi měli na zádech nádrž s postřikem proti pijavicím a hadům, ale tady se sběračky kromě hadů bojí i slonů. Nedivil jsem se, každou chvíli jsme po cestě narazili na nějaký ten sloní výtrus.
Polední přestávka
V poledne byl bonus v podobě výstupu na nejvyšší místní horu (2 120mnm). Když byl severní pól dobyt, ze sáčků jsme si rozbalili oběd v podobě samba omáčky a rýže, a bez příboru bos jsem se s tím pokoušel bojovat.
Když jsme se nabažili výhledů do husté mlhy, pokračovali jsme dále v sestupu čajovými plantážemi, až jsme došli do zemědělské vesnice Yelapetti. Tady měl můj průvodce známé, takže se mi dopřálo toho potěšení navštívit ubytovnu, nad kterou jsem se podivoval v plantážích. Rodina žila v minibytě s dvěma pokoji a hodně nízkým stropem. V ložnici byly napěchované postele, nábytek, televize, šicí stroj a na stěnách visely rodinné obrázky, v kuchyni byl malý vařič s dvěmi plotýnkami a lednicí. Toaleta byla mimo ubytovnu a prádlo se pralo venku na kameni. Zatímco se všichni bavili, já se poslušně díval na televizi, kde zrovna dávali bollywoodský film. A protože v těch ubytovnách bydlelo celkem 300 rodin, navštívili jsme ještě několik známých.
Čajové plantáže v Munnaru
Nakonec jsme došli na silnici stopovat bus do Munnaru (19 km), ale protože začalo pršet, vzali jsme za vděk sdíleným džípem s látkovou střechou - ti, co seděli na kraji, si toho deště užili nejvíce. Na předním sedadle jsem napočítal celkem pět lidí, ale bylo vidět, že řidiči to žádné starosti nedělalo, evidentně byl zvyklý sedět občas mimo auto.
Nepřestalo pršet ani v Munnaru, takže když jsem naskočil na bus směřujícího někam směrem k mému homestay, všiml jsem si, že bus nemá skleněná okna a místo nich má zatažené kovové rolety. No fakt bezva, tak teď jsem si připadal jak v jedoucí konzervě bez výhledu ven, navíc se začalo stmívat. Neměl jsem vůbec představu, kde mám vystoupit, a v autobuse tradičně nikdo netušil, kde Madathi homestay je. No, netrefil jsem se nakonec asi jen o tři kilometry. V dešti a ve tmě se mi nikam pěšky nechtělo, tak jsem došel do blízkého obchůdku a požádal je, aby do Madathi zavolali, aby si pro mne přijeli.
Poslední den jsem se ráno rozloučil se svou indickou rodinou a v půl osmé vyrazil autobusem do Munnaru. Protože mi autobus do Kumily jel až před polednem, domluvil jsem se s místním tuk tukářem, že mne povozí po okolí (350 INR). Dojeli jsme na View point (20 km) a po cestě nazpátek jsme se zastavili v čajové továrně Lockhart tea factory. Jenže ta fungovala spíše jako muzeum a do pracovní části vstup nepovolovala (stejné je to u všech jiných továren v okolí Munnaru).
View point Munnar
V 11 dopoledne jsem už byl zpátky v Munnaru, abych byl redy na autobus do Kumily. Ještě před tím jsem si zašel na veřejnou toaletu. Jen co jsem vešel do ponuré vlhké eklhaft kobky, odcházející Ind si u dveří nabral naběračkou vodu z velkého sudu a kompletně si polil nohy i se sandálama… No potěž hodiny…
KUMILY – THEKKADY – NP PERIYAR
5.3. - 7.3. 2017, cestopis část VI.
Proč jet do Kumily
Kumily je vstupní bránou do populárního národního parku Periyar Wildlife Sanctury. Ten je domovem buvolů, slonů a několika málo tygrů.
Jak jet do Kumily
Do Kumily (stát Kerala) jsem jel autobusem z Munnaru. Podle všeho měl odjíždět v 11:30, ale nakonec pro nás přijel až ten ve 12:20 (110 km, 4,5 hod, 95 INR). I tento autobus neměl v oknech skla, takže jsem si připadal jako při vyhlídkové tour, jen jsem si musel dávat pozor, aby mne za jízdy nešlehla větev. Jenže odpoledne se spustila průtrž mračen, a na řadu přišly mé oblíbené kovové rolety. A to jsem si pak na druhou stranu připadal jak sardinka v konzervě. Do Kumily jsme i se silně skřípajícím kolem dojeli v 16:50.
Tip na ubytování v Kumily
Bydlel jsem v Periyar Inn (1500 INR) a bylo to mé nejlepší ubytování během cesty.
Co jsem v Kumily zažil
Jen co jsem vystoupil z autobusu, nalepil se na mne místní naháněč a chrlil na mne jeden dotaz za druhým. Odbyl jsem ho, že ho nepotřebuji, že si jen chci zarezervovat výlet v Ecotourism Centre a tam si dokážu dojít sám. Ale nenechal se a na motorce mne nakonec odvezl nejen tam, ale i do Santhigiri Ayurveda hospital, kde jsem si také domluvil proceduru na další den. Zřejmě všude dostal provizi, ale já platil jen to, co bylo oficiálně vyvěšeno.
Večer jsem si prošel městečko kolem dokola, zašel si na večeři a zalezl na pokoj.
Následující den jsem se na půl desátou dostavil ke vstupu do parku (450 INR) na domluvený „bamboo rafting“ výlet (1500 INR). Tušil jsem, že to bude pro starý páprdy, ale žádný jiný výlet už volný nebyl. Nejdříve nám dali přečíst, co se všechno nesmí, a za co všechno hrozí až tři roky vězení, a vyrazili jsme do lesa. Po cestě jsme potkali pasoucí se buvoly a mastodontní veverky v korunách stromů. Po dvou hodinách jsme došli k jezeru, kde jsme si rozbalili z plastikových sáčků oběd a standardně se holýma rukama pustili do samba omáčky a rýže.
Kumily NP Periyar
Po obědě jsme nastoupili na vory a průvodci s námi pluli mezi uschlými stromy, které trčely ze dna jezera. Když jsme na druhé straně jezera vystoupili, prošli jsme se po břehu a radovali se ze sloní šlápoty a trusu. Ikdyž v parku žije na dva tisíce slonů a až čtyřicet tygrů, žádné větší živé ani mrtvé zvíře jsme už nepotkali. Zlaté safari na Srí Lance. Zeptal jsem se průvodce, který na rameni nesl obrovskou bazuku, jestli někdy viděl tygra. A on mi hrdě odpověděl, že ano, že dvakrát. A po chvíli dodal, že dvakrát během deseti let…
Bamboo rafting
Když jsme doraftovali, obloha z nenadání přešla z modré do černé, zablýsklo se, zahřmělo a z nebe se snesl prudký liják. Bylo to tak rychlé, že jsem si sotva stačil na sebe hodit pláštěnku. I tak po dvou hodinách chůze lesem jsme byli všichni promočení až na kost, včetně mne. A to jsem frajeřil s pláštěnkou.
Na půl čtvrtou jsem měl v Santhigiri Ayurveda domluvenou masáž. Po dvou ayurvédských nezdarech jsem tentokrát kývl na renomovanou společnost. A masáž byla zajímavá i tentokrát. Masíroval mne Ind, ležel jsem na stole podobný těm na pitevnách, z trychtýře mi tekoucí olej utvářel uprostřed čela třetí oko, na řadu přišla i horká palička a ve finále jsem byl zavřený v dřevěné krabici s bylinkovou párou. Dobrý, jen bych uzákonil, že by masírovat měly jen ženský…
V podvečer jsem si musel vyfotit hlavní třídu Kumily, protože tak prázdnou ulici jsem v Indii ještě nezažil, hrozný ticho. Nadpřírozený úkaz se záhy vysvětlil, celé město bylo totiž v generální stávce a všechno bylo zavřené.
Vyjímečný pohled na indické město
Byla zavřená i restaurace, kde jsem předchozí večer měl skvělé panner masala. Musel jsem tak vzít za vděk rodinnou restaurací, kde neměli ani jídelní lístek. Paní domácí mi uvařila hodně jednoduché jídlo za 80 rupií a tak jsem se šel dojíst ještě někam jinam. V druhé restauraci jsem naopak dostal tolik jídla, že se to sníst nedalo. A pan číšník mé nedojezené jídlo následně odnesl dojíst jinému hostu, co seděl v temném rohu. Tak jsem jen doufal, že ten můj talíř také přede mnou už někdo neměl …
VODNÍ KANÁLY - BACKWATERS ALLEPEY
7.3. - 9.3. 2017, cestopis část VII.
Proč jet do Alleppey
Alleppey (též Alappuzha, 175 tisíc obyvatel, Kerala) se říká „Benátky východu“. Je to populární turistická destinace jižní Indie, protože celá zdejší oblast je protkána vodními kanály obklopenými palmami, po nichž brouzdí velké turistické houseboaty nebo malé lodičky místních. Navíc leží u moře a tak se dá po návratu z výletu na přilehlých plážích i vykoupat.
Jak jet do Alleppey
Do Allepey jsem jel ranním autobusem z Kumily. Podobně jako v Madurai jsem si přímý bus v 5:50 nechal ujet přímo před nosem a na nádraží jsem už jen překvapeně zíral, že se mi to může stát dvakrát za sebou. S místními jsem se poradil a nakonec do Allepey (165 km) cestoval hned dalším autobusem v 6:10 s přestupem v Changanassery (85 INR). Tam jsem přijel v 9:45 a už v 10 hodin jsem pokračoval dále (24 INR). Za jízdy jsem z okénka koukal na úbor místních chlapů, kteří kalhoty vyměnili za vykasanou sukni. Že se blížím k Allepey, prozradily po hodině jízdy rýžová políčka, palmy a první vodní kanály. Do Allepey jsem dorazil v 11 dopoledne a tuk tukem (80 INR) jsem se nechal přiblížit do svého ubytování.
Tip na ubytování v Alleppey
Měl jsem rezerervované ubytování v Sea Breeze Beach Home Stay (800INR). Malá vilka je postavena v malé uličce pár metrů od pláže, má střešní terasu a milé majitele.
Co jsem v Alleppey zažil
Když jsem se ubytoval a pověsil si mokré věci z kumilské túry na prádelní šňůry na střešní terase, šel jsem se podívat na místní pláže. Městská je dlouhá 2 km a na ni navazuje patnáctikilometrová pláž Marari. Jenže já jsem sem přijel kvůli vodním kanálům, a tak jsem koupání odložil na později.
Před homestay jsem si odchytil mladého tuktukáře a v Lonely Planet jsem mu ukázal adresu místní agentury, která podniká výlety na kajacích do úzkých ramen kanálů. Borec se ale držel svých kšeftů a agenturu minul s tím, že je zavřená, a zavezl mne k jedné z mnoha motorových shikar, které parkovaly v kanále u hlavní silnice. No jo, tradice, ale nechtěl jsem se už vracet, ztrácet další čas i peníze, protože jsem si ani nebyl jistý, že by mne agentura takhle odpoledne ještě k nějakému výletu stačila přilepit. A tak jsem se domluvil na třech hodinách plavby v malé motorové loďce (1100 INR), zalehl na matrace na stíněné přídi a vyrazil.
Houseboaty v Alleppey
Pluli jsme po širokých kanálech, po velkých jezerech a chvílemi i v menších ramenech. Celou dobu jsme potkávali mastodontní houseboaty, kterých ve zdejších vodách pluje okolo jednoho tisíce. Některé z nich měly svou největší slávu za sebou, jiné byly zbrusu nové a pyšnily se luxusem. Nocleh v takovém houseboatu stojí v průměru 7000 rupií a na první pohled nabízí romantiku. Já bych se ale asi po prvních pár hodinách nudil. Navíc tyto velké lodě se nedostanou do malých zelených zákoutí a nemohou tak pozorovat běžný život vesničanů, kteří v malých ramenech žijí.
Houseboaty v Alleppey
V pět hodin jsem byl zpátky na pláži a vykoupal se. Když jsem oschl, zapadl jsem do blízké restaurace Katamaran, obsadil matraci na terase a pozoroval jogíny na pláži, jak cvičí při západu Slunce. Později se k nim na pláž připojili místní chlapíci, kteří se sesedli do malých kroužků a při rozsvícené baterce hráli karty. A já zkoušel taje nápojového lístku, poslouchal hudbu a užíval si atmosféru, která byla v Katamaránu skvělá.
Další den ráno jsem vyrazil na další výlet do kanálů, tentokrát malou lodičkou. Výlet jsem si domluvil na recepci v Sea Breeze a v osm mne majitel homestaye odvezl motorkou na smluvený sraz s ostatními. Před devátou jsme nastoupili s postarším místním průvodcem na běžnou lodní linku a vydali se hlouběji do sítě kanálů. Když jsme vystoupili, zavedl nás nejdříve podél rýžových polí k sobě domů, kde jsme na zahradě dostali jednoduchou snídani. Když jsme dojedli, rozdělili nás po čtyřech a nechali nastoupit do malých lodiček.
Výlet do vodních kanálů v Alleppey
Postupně jsme se proplétali malými rameny a pozorovali místní, jak ve vodě perou prádlo, umývají nádobí nebo si myjí vlasy. Míjeli jsme vesničany, kteří trpělivě ze své loďky chytali ryby, nebo opodál stavěli svůj dům. Když jsme měli žízeň, zastavili jsme a koupili si kokos, kterému prodejce usekl špičku. Po několika hodinách pádlování jsme se vrátili k panu domácímu domů a dostali oběd. Na banánový list nám jeho žena naservírovala rýži a omáčku sambu a my se do toho pustili bez příboru rukama a zapíjeli to domácím alkoholem ze zkvašených kokosových květů.
Úzká ramena v Alleppey
V pět odpoledne jsem byl zpátky v Sea Breaze, šel se vykoupat do moře a pak si znovu obsadit tu nejlepší matraci v Katamaránu.
VARKALA
9.3. - 12.3. 2017, cestopis část VIII.
Proč jet na Varkalu
Varkala je jedna z nejpěknějších pláží jihu. Je schovaná pod velkým útesem a je rájem baťůžkářů, kteří tu v levných homestayech žijí i několik měsíců.
Jak jet na Varkalu
Do Varkaly jsem jel z Allepey ranním vlakem (6:25, 108km, 303 INR), na který mne ještě za tmy odvezl na motorce můj pan domácí. Na nádraží jsem potkal Portugalce a Američanku, se kterými jsem den před tím korzoval na lodičce v kanálech. Když vlak přifrčel, pán přede mnou při nastupování do vagónu ztratil na stupínku svou trepku. Když viděl, že mu nenávratně zmizela pod vlak na koleje, jen si povzdechl, sundal si tu druhou a pokračoval bosky. Během jízdy jsem se podíval vedle sebe na spící Indku v sárí a s červenou tečkou na čele a uvědomil si, v jakém jiném světě se teď nacházím. Za pár dní už budu doma sedět v autě a stresovými zácpami se budu prodírat do své práce. Ale co, ještě jsem tady… V 8:50 jsem dorazil do Varkaly a za 100 rupií jsem se nechal tuktukem odvézt na pláž.
Tip na ubytování ve Varkale
Všechna ubytování se nachází na útesu v úzkých zapadlých uličkách s jednou vyjímkou a tou je Varkala Marine Palace. A protože jsem si na závěr cesty chtěl dopřát dovolenou, zarezervoval jsem si tento resort přímo na pláži (3000INR). Kromě výhodné polohy má i skvělou restauraci.
Co jsem ve Varkale zažil
Když jsem se ubytoval, šel jsem si projít pláž i útes. Pláž byla poloprázdná a útes obsypaný obchůdky a restauracemi.
Pláž Varkala
Na Varkale jsou silné proudy, takže když jsem se šel koupat, nechal jsem se proudem unášet z jedné strany pláže na druhou. Pláž je hlídána plavčíky, kteří každou chvíli pískají na píšťalku jako rozhodčí.
Pláž Varkala
V podvečer se pláž zaplnila cvičícími jogíny a večer rybáři, kteří z loděk vytahovali sítě se svými úlovky. Ty se okamžitě rozprodávaly do restaurací, a tak jsem neodolal a na večeři si objednal red snapper grilovaný v banánovém listě. Přitom vzpomínal na Filipíny, kde jsem tuto rybu jedl obden.
Po večeři jsem se vydal na pár piv do jednoho z barů na útesu. Když jsem se následně pozdě večer do resortu vracel, překvapil jsem v restauraci naše číšníky, jak si nad stoly věší moskytiéry a ustýlají si své spaní.
Ráno jsem při snídani pozoroval zahalené Indky, jak pečlivě uklízí celou pláž. A mezi nimi poletovala Ruska v tangách.
Poslední den byla sobota a Indové měli odpoledne volno. Pláže se zaplnili místními víkendovými výletníky, kteří se nahrnuli do vody. Ženské se koupaly oblečené a i tak na ně chlapi nenápadně civěli. Jeden Ind to s oslavou volného dne přehnal a v totálním deliriu ležel na břehu jak vyvržený vorvaň. Bylo mu jedno, že se vlny přes něho téměř převalují. Zrovna ve chvíli, když jsem kolem něho procházel, tak se do té vody poblil. Ještě že jsem se koupal na druhé straně.
Pláž Varkala
Poslední večer jsem si dal své oblíbené chicken butter masala s butter naan (250 INR) a vyrazil do barů na útesu. Původně jsem měl naplánováno strávit poslední noc před odletem v Trivandrumu. Ale protože se mi na pláži líbilo a těžce jsem zvolnil a zlenivěl, změnil jsem plány a rozhodl se na letiště jet přímo z pláže taxíkem (1,5 hod, 50 km, 1600INR). Vstávání uprostřed noci po večeru stráveném v baru bylo kruté, ale zvádl jsem to. Teď mne před cestou domů čeká ještě zastávka v Dubaji…
... kam dál? Prohlédněte si itinerář, fotografie z cesty nebo si přečtěte rady na cestu do Indie. Pokud budete mít dotazy, napište mi.
... nejedete na jih, ale na sever? Pak se podívejte na cestopis z mé první cesty po Indii.
