MADURAI
2.3. - 3.3. 2017, cestopis část IV.
Proč jet do Maduraje
Madurai (Tamil Nadu, 1 mil. obyvatel) je jedním z nejstarších měst Indie a byl jedním z míst, podle kterého jsem stavěl svůj itinerář. Jeho chrám Meenakshi Amman Temple je podobným architektonickým skvostem, jako je Tádž Mahál v Agře.
Jak jet do Maduraje
Do Maduraje jsem cestoval vlakem z Majsúru (jak na vlakové jízdenky viz Rady před cestou, Mysore 18:00 - Madurai 07:20, 629 km). Pro mne to byl poslední noční vlak a tak jsem očekával, co se do třetice všeho dobrého během cesty přihodí. A asi jsem to přivolal, protože jsem vyfasoval spolucestujícího, který celou noc nechrápal, ale přímo řval. Ráno byl dotyčný z celého vagónu jediný, kdo byl růžový a usměvavý. Za celou noc jsem zaspal asi jen na hodinu, takže když jsem se vypotácel před nádraží, celý jsem se motal. Tuk tukem (50 INR) jsem dojel do svého hotelu, dal si snídani a šel to dospat. Pracně nastavený časový posun byl totálně v háji.
Tip na ubytování v Maduraji
Během cesty jsem si zarezervoval hotýlek BG Residency (1200 INR), na hlavní třídě Netaji rd, která vede mezi nádražím a Minákší chrámem. V přízemí hotelu byla i restauarace.
Co jsem v Maduraji zažil
Když jsem se z nejhoršího vyspal, vyšel jsem do ulic. Už po chvíli chůze mne z dálky zdravil jeden ze čtrnácti mohutných gopuramů chrámu. Něco takového jsem ještě neviděl.
Cestou ke chrámu Minákší
Před návštěvou samotného chrámu jsem se procházel starými uličkami. V nich jsem se každou chvíli potkával s kravami, v jednu chvíli jsem se zapletl i do stáda ovcí. Sledoval jsem ženské, jak u velké nádrže čerpají do džbánů vodu, řezníky, jak porcují maso, a cyklorikšáky, jak šlapou do pedálů. Prošel jsem uličkou, kde byly v mrňavých klíckách nacpané živé slepice. Hned vedle nich stál zlověstný špalek. Rybárnu jsem poznal už zdálky po čichu, stejně tak jatka. V kovárně chlapi seděli u stoky a v pravidelném rytmu mlátili kladivem do kovových pánví. Došel jsem až k řece Vaigai, která byla vyschlá, a na zarostlém dně se pásly krávy.
Ve starých uličkách Maduraje
Na oběd (150 INR) jsem dostal na stůl místo talíře banánový list, číšníci ho omyli, a postupně na něj z hrnců nosili rýži, omáčky a různé přílohy. Já si řekl o příbor, ale přísedící se cpali samozřejmě jen rukama. Vždy mne fascinovalo, jak si rukou nabírali rýži, mísili ji s omáčkou, a pak si to bláto strčili celé do pusy.
Vešel jsem do Pudhu Mandapa bazaru, který sousedí s východním gopuramem Minákší chrámu. Kamenná sloupová hala byla plná stánků, v jedné uličce chlapi tvrdě makali na šicích strojích.
Pudha Mandapa bazar
Chrám Mínákší jsem nejdříve obešel a z jednoho obchůdku jsem z druhého patra udělal pár fotek na celý areál.
Chrámy Minákší
Do chrámu Minákší se nesmí s fotoaparátem, takže jsem si ho šel nejdříve zase zanést zpátky do hotelu. Chrám byl postaven v letech 1623 -1655 a tvoří ho čtrnáct gopuramů, z nichž některé dosahují až padesátimetrové výšky. Při vstupu se vše musí odevzdat včetně bot, telefon je povolený. Hlavní vchod je ve východním gopuramu a halou s kamennými sloupy se přichází k chrámové nádrži.
V chrámu Minákší
Následují chrámové místnosti a modlitebny se stropními malbami a sochami božstev. Do některých částí bohužel mohou jen hinduisti. V chrámu hrála éterická hudba, v jednu chvíli kolem mne prošli ceremoniáři nesoucí na svých ramenech jakousi archu. Sedl jsem si na zem, opřel jsem se o jeden ze sloupů a užíval si tu atmosféru.
V chrámu Minákší
Večer jsem si po cestě nazpátek do hotelu stoupl před západní gopuram a vyfotil se. Inspiroval jsem tím zástup dalších Indů, takže se nakonec vytvořila fronta…
Jedno selfie?
