CESTOPIS SRÍ LANKA

*** Než se začteš do tohoto cestopisu, prohlédni si itinerář a pročti si rady na cestu na Srí Lanku. Pokud v cestopise uvádím ceny, pak jsou z doby, kdy jsem cestu uskutečnil. ***

ANURADHAPURA

13.3. - 15.3. 2016, cestopis část I.

Proč jet do Anuradhapury

Anuradhapura je první královské město, centrum náboženské, kulturní a politické moci Srí Lanky v období od 380 př.n.l. do 8 století n. l., kdy se hlavním městem stala Polonnaruwa. V Anuradhapuře se nachází rozsáhlý komplex historických památek, archeologických nalezišť, starobylých nádrží a obrovských cihlových věží - dagob. V Anuradhapuře roste jeden z nejstarších stromů na světě, posvátný Srí Maha Bodhi, o který se SríLančané starají již přes dva tisíce let. Anuradhapura je součástí světového dědictví UNESCO.

Jak do Anarudhapury jet

Protože jsem Srí Lanku plánoval na poslední chvíli, na poslední chvíli jsem kupoval i letenky. Abych se ještě trefil do příznivější ceny, zvolil jsem let, u kterého následný spoj odlétal z Dubaje do Kolomba až následující ráno. Takže mne čekala noc na letišti. Z počátku jsem se procházel po obchodech, našel jsem si svou starou známou kuřárnu, kde jsem si minulý rok namočil baťůžek o dekorativní vodopád a pokecal si s Čechy, kteří se vraceli z montáže z Nového Zélandu. Prý všichni při příletu do teplých krajin onemocněli. Jo, to mně se nikdy nestalo, říkal jsem si. Že se mi to stane poprvé na Srí Lance, jsem ještě netušil. Postupem času jsem se ale začal na letišti příšerně nudit, odletový gate dokonce ani terminál na monitoru stále nebyl, takže jsem ani nevěděl, kam si mám jít ustlat. No ono stejně ani nebylo kam, protože lehátek je na dubajském letišti asi pět a ty byly neustále obsazeny ležícími spícími cestujícími. Nakonec jsem se zalomil do blbé sedačky, obrnil se proti příšerné zimě a na tři hodiny usnul. Ráno jsem naštěstí nezaspal a letadlo i s doběhem na sousední terminál jsem stihnul.

V Kolombu jsem přistál ve tři odpoledne, vystál si frontu na přepážku „Visa on arrival“, společně s ETA dokumentem jsem předložil vyplněný imigrační formulář a v příletové hale si vyzvedl první srílanské rupie. Před letištěm jsem nalevo od východu našel autobusové parkoviště a naskočil do čísla 187 a ve strašném horku a po prázdné rozpálené dálnici jsem ujížděl do centra Kolomba (110 Rs, 35km, 35 min). Když jsem viděl ten nulový provoz na silnicích a poloprázdné nedělní Kolombo, uvědomil jsem si, že Srí Lanka skutečně není Indie. Všude relativně málo lidí, relativně klid a relativně čisto. Když mne autobus v Kolombu vyhodil, doptal jsem se na vlakové nádraží, došel k němu pěšky a u pokladny č. 17 jsem si koupil lístky na ranní spoj do Anuradhapury (kdo si chce zkusit rezervovat některý dopravní spoj dopředu, může se podívat na stránku https://12go.asia). Zbytek dne jsem už vzdal, mávl jsem na tuktukáře a nechal se dovézt do svého homestay (400 Rs). Ulici jsme s tuktukářem tradičně najít nemohli, ale nakonec se to na popáté povedlo a já byl po páté na pokoji. Bydlel jsem v trochu zapadlé čtvrti, majitel byl ale velice příjemný a doporučil mi skvělou indickou restauraci (Taprobane Home Stay, 25 USD). Mé první jídlo na Srí Lance bylo zároveň nejlepší, co jsem na Srí Lance měl. Jen kdyby mi pod nohami neproběhla myš, zrovna když jsem byl v nejlepším… Večer jsem se už po tmě dotrmácel zpátky do postele, a když jsem zalehl, vypadla v Kolombu elektřina. Takže první noc jsem strávil v totální sauně.

První srílanský tuktuk

Protože mi vlak do Anuradhapury jel již v 5:35, musel jsem první den na Srí Lance vstávat v půl páté, tzn. o půlnoci českého času. Ale zvládl jsem to a pan majitel mne ochotně za úplatu 500 Rs na nádraží odvezl a na cestu mi připravil i snídani. Žádný indický chaos se na nádraží nekonal, jen před nádražím spalo pár bezdomovců. Jel jsem klimatizovanou jedničkou a užíval si cestu. Za oknem ubíhala krajina, pomalu vycházelo Slunce a z mlžného oparu se probouzely palmy a banánovníky. Děti šly kolem rýžových polí do školy a já z okna zahlédl svého prvního srílanského páva. Po cestě jsem se musel občas usmát, protože srílanský expres poskakoval na kolejích jak na horské dráze, zřejmě tu koleje rovně stavět nemusí. Do Anuradhapury jsem nakonec dojel v 9:20 (1000 Rs, 4 hod, 210km) a tuktukem jsem se nechal odvézt do svého ubytování.

Tip na ubytování v Anuradhapuře

Tak jako vždy, prošel jsem si recenze a vyhrál u mne Sunshine Tourist Rest. Sunshine Tourist Rest je nová vilka postavená v klidných rýžových polích, dál od rušného betonového centra a za cenu 18 USD to mělo AC i WiFi.

Co jsem v Anuradhapuře zažil

Jen co jsem dorazil a pokecal si s majitelem, půjčil jsem si jeho kolo (400 Rs) a vydal se prozkoumávat starobylé dagoby. Ty mne zajímaly nejvíce, protože něco takového jsem ještě neviděl. Dagoby byly ve své době nejvyššími stavbami na světě, tyto masívní kopule se kdysi tyčily i do výšek přes sto metrů a na stavbu každé z nich se použily desítky miliónů cihel. Při pomyšlení, že ty kopule nejsou duté, jsem si říkal, co všechno by se s nimi mohlo postavit.

Historický komplex je rozsáhlý, nelze ho projít pěšky, kolo je ale ideální. Při vstupu do komplexu se platí vstupné – každý zahraniční turista vytáhne z kapsy krásných 25 USD (3.550 Rs). Za tu cenu dostane jednu vstupenku, na které není žádný plánek, a všechny ukazatele jsou v areálu psány pouze místní hatmatilkou. Abych se lépe orientoval a neztratil se, nahrával jsem si svou kolojízdu na Sportstracker. Ten mi na konci dne prozradil, že jsem ve čtyřicetistupňovém horku ujel se všemi možnými zajížďkami celkem čtyřicet kilometrů.

Po čtyřech kilometrech jsem dojel k první, přes dva tisíce let staré dagobě Ruwanwelisaya. Ikdyž dříve dosahovala vyšší výšky než dnešních 55 metrů, její zářivě bílá mohutnost mne ohromila. Kdo chce přistoupit k posvátným místům blíže, musí si zout boty, ponožky však nevadí. Z toho vyplývá jedno důležité ponaučení – ponožky mít vždy s sebou. Po příšerně rozpálené cestě nedokáží totiž chodit naboso ani místní.

Dagoba Ruwanwelisaya

Od Ruwanwelisaya dagoby se dá dojít k Sri Maha Bodhi – k posvátnému stromu Srílančanů. Tento strom je jedním z nejstarších stromů na světě, místní strážci se o něj nepřetržitě starají již více než dva tisíce let. Na první pohled mi však nebylo zřejmé, který strom to je, protože mi přišlo, že těch stromů je tu více. Nakonec jsem usoudil, že to je ten, který je na vyvýšené plošině, je ověnčený modlitebními praporky a jeho staré mohutné větve podpírají zlaté podpěry. Za vstup se tu platí dalších 200 Rs.

Sri Maha Bodhi sousedí s ruinami Mosazného paláce, který kdysi míval devět dřevěných pater a bronzovou střechu. Dnes z něho však zbyly jen zbytky sloupů.

Došel jsem zpátky ke kolu a odfrčel jsem k Jetavanarama dagobě. Ta není omítnutá a zářivě bílou tedy nezářila, byla však magicky obrovská. Kdysi měla 120 metrů, dnes dosahuje 70 metrové výšky.

Dagoba Jetavanarama

Trochu nesystematicky jsem se vrátil k bílé Mirisawetiya dagobě a poté jsem pokračoval podél břehu rozlehlé nádrže Basawkkulama, která byla postavena ve 4. stol. př.n.l., k malé Thuparama dagobě, která je nejstarší dagobou na Srí Lance. I bez pomocí zbytečných ukazatelů jsem nakonec došlapal až ke vzdáleným historickým nádržím Twin ponds a k dagobě Abhayagiri. K té se jde naboso parkem plným opic, které se tam potulují jako u nás psi. Dagoba byla zase cihlově obrovská, měří 75 metrů.

Nádrže Twin ponds

Pozdním odpolednem jsem šlapal v příjemném lesíku skrz rozpadliny kláštera Abhayagiri, minul jsem sloní nádrž a dojel k malé dagobě Lankarama. Pak jsem chvíli hledal Citadelu (vnitřní město) a po chvíli bádání jsem usoudil, že z Citadely prakticky nezbylo nic a to nic co vidím, je tedy ta Citadela.

Dagoba Abhayagiri

Když už jsem se smířil s tím, že jsem v tom horku už uviděl vše podstatné, šlápl jsem do pedálů a vrátil se do města. V betonové výhni jsem hledal bankomat a něco na večeři. Ani čtvrtý bankomat mi srílanské milióny nevěnoval a nakonec jsem byl rád, že jsem alespoň narazil na banku se směnárnou. V hledání restaurace jsem nebyl o nic úspěšnější, a přes všechny své zásady jsem vzal za vděk kuřetem na ulici, navíc ještě nedopečeným.