ELLA
21.3. - 23.3. 2016, cestopis část VII.
Proč jet do Elly
Pro návštěvu Vysočiny jsem zvolil vesničku Ella. Kolem ní se rozprostírají čajové plantáže, v okolí se pro návštěvu nabízejí továrny na výrobu čaje, pro pěší vycházky kopce Little Adams Peak, Ella Rock a vodopád Rawana Falls a úchvatný je i most Nine Arch Bridge.
Jak jet do Elly
Ráno jsem se po snídani vydal pěšky z homestay směrem k vlakovému nádraží a po cestě jsem stopoval tuktuka, který by mne k němu přiblížil. Jeden mi po chvíli zastavil a hned mi nabídl, že mne sveze zadarmo. To se mi ještě nestalo a tuktukář tak trochu poopravil obraz svých mafiózních kandýjských kolegů. Přes tradiční ranní zácpy jsem k nádraží dorazil včas s hodinovým předstihem a koupil si lístek do druhé třídy (240 Rs). Už v Kolombu jsem se snažil o místenku do první třídy, ale ta byla již dávno před tím vyprodaná. A protože se dvojka do Elly nerezervuje, musel jsem si lístek koupit hodinu před odjezdem a doufat, že si sednu. Doufal jsem krásně, ale zbytečně – když vlak v 8:47 dorazil, do už beztak plných vagónů se nahrnuly hordy dychtivých cestujících i se všemi svými objemnými zavazadly. Vlak byl plný k prasknutí, ale naštěstí to nebylo jako v Indii, kde lidé viseli od stropu vagonu až k podlaze. Tady si místní na dvousedadle sesedli natěsno po třech k sobě a uvolnili tak více místa pro ostatní. Já stál na jedné noze v uličce a obdivoval chudáky prodavače, jak se mezi námi sardinkami snaží prodírat a přivydělat si Rupii prodejem mandarinek, ananasu, smažených plněných koblih, zeleninových kuliček, všelijakého zrní a vody. Po hodině a půl jsme vjeli do hor a první odvážlivci si sedli do otevřených dveří vlaku. Po další půlhodině se objevily první vesničky s čajovými plantážemi a po dalších třiceti minutách vlak zastavil v populárním městečku Hatton. Hatton je výchozím bodem pro ty, kteří mají v plánu vystoupat v noci na Adams Peak – na místo, kde Adam poprvé vstoupil na Zemi – a podívat se na Srí Lanku z vrchu a za rozbřesku. Tady polovina cestujících naštěstí už vysedla, takže jsem se snažil rychle si obsadit některé uvolněné místo na sezení. To se mi sice povedlo, ale ne u okénka – ach jo! Za Hattonem se malebná čajová políčka rozprostírala v rozvlněných kopcích a my střídavě projížděli mělkými údolími nebo po vrstevnicích hor a užívali si výhledů. Já seděl vedle mladíka, který neustále z otevřeného okénka tu krásu fotil. Předpokládal jsem cestovatelskou solidaritu a poprosil jsem ho, jestli by mne k okénku na chvíli pustil, abych mohl také chvíli fotit. Co myslíte – pustil? Správně, nepustil, blbec to byl. Tak jsem šel poprosit alespoň Srílančany sedící v otevřených dveřích vagónu, a ti si hned stoupli a místo mi uvolnili. Sedl jsem si tedy na schůdky, nechal se ovívat větrem a konečně naplno vnímal ujíždějící zelenou krajinu. Další zastávkou byla Nuwara Eliya, které se říká Malá Anglie. Za Nuwarou Eliyou už čajová políčka ubývala a ve 12:45 jsme zastavili v městečku Ohia, odkud je to nejblíže na Horton Plains a World´s End. O tři čtvrtě na dvě jsme projeli další turistickou vesnicí Haputale a o čtvrt na čtyři jsem byl konečně na místě v Ella. Na nádraží jsem si opět česky popovídal se dvěma dívčinami, které mi povyprávěly o svých strastech s pronajatým řidičem, a já pak popadl tuktuka (250 Rs) a odjel s ním do svého homestay.
Vlakem čajovými políčky do Elly
Tip na ubytování v Elle
V Kandy jsem si opět pročetl recenze a provedl rezervaci v Nine Arch Bridge Homestay (23 USD). Je to zvláštní místo – tady by se dalo říct, že „homestay“ tu je v přesném slova znění. Chudý vesničan si půjčil v bance a jednu místnost svého domu upravil pro hosty. Dům se nachází trochu dál za Ellou, v klidné části plné čajových plantáží, kousek od Nine Arch Bridge a čajové továrny Newburgh Green Tea factory. Na most Nine Arch Bridge je ze střechy domu, kde je malé posezení, nádherný výhled. Majitel prakticky anglicky neumí, jediné co uměl dobře a co neustále opakoval jako kolovrátek, bylo „Are you happy? Write good reference, booking.com“. Byl ale milý, velice ochotný, měl krásné hodné děti a mně se tam líbilo.
Co jsem v Elle zažil
Jen co jsem se seznámil s celou rodinou Srílančana, sedl jsem si na terásku na střeše domu, dostal od paní domácí na uvítanou ananasový džus a z výšky koukal na čajové plantáže a velkolepý most pod sebou. Džus byl fakt skvělý, tak jsem chtěl ještě jeden, ale ten mi už dát nechtěli. Ptám se jak to? Vždyť Vám ho chci zaplatit, můžete mít ze mne fenik. Bohužel buď byl zádrhel v chatrné angličtině, nebo nevím, ale pochopil jsem, že host u nich nic neplatí, a tak jich nemůže vypít dva. Zřejmě jsem narazil u chudých vesničanů na jiné zákony tržní ekonomiky. Bylo evidentní, že mají homestay otevřený teprve chvíli a zkušenosti s ubytováváním hostů moc nemají. Snažil jsem se jim pomoct a vysvětlit, že je běžné, že si majitel ubytování neúčtuje jen za ubytování, ale bylo to marné. Bylo mi jich až líto, navíc se mne začali ptát, jestli jsem spokojený, že potřebují dobré reference na bůkingkomu. A tuto větu jsem si pak vyslechl ještě padesátkrát.
Výhled na most z terasy Nine Arch Bridge Homestay
Po džusu jsem vyrazil na průzkum okolí. Chtěl jsem stihnout návštěvu čajové továrny Newburgh Green Tea factory, kterou vlastní Finlays a která je poblíž, ale byla zavřená, protože bylo pondělí a v neděli se čaj nesbíral. A tak jsem pokračoval a pěšky jsem po půl hodině došel do rušné části Elly. Tady jsem se snažil najít nějakou Ajurvédu, ale žádná mne nenadchla. No tak jsem nakonec skončil v Umbrela Art Cafe, kde nabízeli skvělé nápoje, kvalitní jídlo a rychlou wifi. Jenže jsem tam trochu zkejsnul a začala být tma. Na osmou jsem měl domluvenou večeři u pana domácího a já se přiznávám, že jsem to v té černočerné tmě nemohl trefit zpátky. Chvíli jsem po srílanských kopcích bloudil, a když už jsem začal být nervózní, tak jsem ve tmě tu správnou odbočku z hlavní silnice do ještě větší tmy nakonec našel.
Večeři jsem stihl a paní domácí se chtěla předvést a na stůl mi nanosila celkem devět talířů (500 Rs). Bylo toho tolik, že se to nedalo ani sníst. U večeře jsem se seznámil s mladou hipí Ruskou, která po Srí Lance cestovala sama s malým dítětem. Bylo mi divné, kde spí, když pokoj pro hosty tu mají jen jeden. Začali jsme si povídat a tak jsem se dozvěděl, že bydlí u nich v obýváku. Prý se jí to místo moc líbilo, ale protože pokoj pro hosty byl už obsazený, tak ji nabídli přespání přímo u nich doma. To nebude fungovat, říkal jsem si. A taky že jo, druhý den už to nebylo příjemné ani jedné straně a třetí den se už stěhovala.
Další den ráno jsem po snídani seběhl z kopce k úžasnému Nine Arch Bridge mostu. Tady každý den projede vlak jen pětkrát, takže každý, kdo zná jízdní řád, sem utíká, aby si vlak vyfotil. A tak jsem si zase pokecal česky.
Nine Arch Bridge
Pak jsem se vydal na procházku kolem čajových plantáží. A protože jsem šel brzy ráno, odchytl jsem česačku čaje a za menší úplatek jsem si ji vyfotil.
Česačka čaje v Elle
Pokračoval jsem směrem na Little Adams Peak a cestou jsem procházel luxusním resortem „98 Acres Resort & Spa“. Muselo to tu být drahý, ale mělo to atmosféru, každá vila měla nádherné výhledy do údolí obsypaným čajovými plantážemi. V jedné vilce nabízeli Ajurvédské procedury a já nakonec neodolal. Za pražskou cenu jsem absolvoval za dvě hodiny čtyři procedury a při jedné jsem usnul. A když mi masírovali nohu, zdálo se mi, že mi po ní leze pavouk, a já s ní škubnul, až mi v koleni prasklo, a dotyčnou jsem málem trefil do hlavy…
Odpočatý jsem se vydal na nenáročný výšlap na Little Adams Peak, ze kterého byly nádherné výhledy do okolí.
Pohled na Ella Rock
Pak jsem se hodiny procházel čajovými plantážemi a užíval si klidu a míru.
Čajové plantáže v Elle
V podvečer jsem zašel znovu na krásný vlakový most, večer dostal znovu večeři o devíti chodech a před spaním si od pana domácího znovu vyslechl klasický trojboj hepy, bůkingkom, revjů.
Poslední ráno jsem vstal brzy a od pana domácího, který se zrovna chystal do práce, jsem si na dopoledne půjčil skútr (1 000 Rs). Autobus do národního parku Uda Walawe mi odjížděl až v poledne, a tak jsem chtěl využít ještě volného času a naplánoval jsem si návštěvu čajové továrny Uva Halpewatte, která byla nedaleko od Elly (na čajovou továrnu Newburgh jsem už zanevřel, zase nebyla v provozu). Hodinu jsem se coural a občas po cestě zastavil, abych si kromě čajových plantáží vyfotil i nádherné rýžové terasy.
Rýžové terasy u Uva Halpewatte
Když jsem do Uva Halpewatte dojel, zjistil jsem, že ani tato továrna není v provozu. Ježinkote, já mám smůlu, ani tady, stejně jako před lety ani v indickém Dárdžílingu jsem neměl to štěstí, abych zastihl někoho pracovat. No, tak to zase uvidím bez běžících strojů (300 Rs).
Průvodce byl do vysvětlování celý zapálený, prošli jsme celou továrnu, a v každé části nám popsal dílčí proces výroby čaje od sběru, odpočinutí, fermentace až po sušení a balení. Koho zajímá, jak se čaj opravdu vyrábí, může se kouknout na článek z Dárdžílingu „Jak se dělá čaj“. Mne zajímalo, proč jsem nikde na Srí Lance neviděl domácí produkci čaje. A to se pan průvodce zasmál a řekl, že je to v zemi zakázané. Všichni místní vesničané, kteří mají svá čajová políčka, musí natrhané čajové lístky odevzdat a pak si čaj druhé kategorie jít do obchodu znovu koupit. Protože ta první kategorie, jak pán říkal, putuje na světové trhy. Když jsme došli až nakonec, vešli jsme do místnosti, kde dvě pracovnice přehazovaly lopatami obrovské haldy roztříděného černého čaje. To mi připomnělo, jak já si na vesnici každoročně hraji s uhlím.
V jedenáct jsem byl zpátky v homestay, odevzdal skútr, popadl baťůžek, rozloučil se s paní domácí, stopl si tuktuka do centra Elly a vydal se na další štaci.
