CESTOPIS SRÍ LANKA

*** Než se začteš do tohoto cestopisu, prohlédni si itinerář a pročti si rady na cestu na Srí Lanku. Pokud v cestopise uvádím ceny, pak jsou z doby, kdy jsem cestu uskutečnil. ***

 

  

ANURADHAPURA

13.3. - 15.3. 2016, cestopis část I.

 

Proč jet do Anuradhapury

Anuradhapura je první královské město, centrum náboženské, kulturní a politické moci Srí Lanky v období od 380 př.n.l. do 8 století n. l., kdy se hlavním městem stala Polonnaruwa. V Anuradhapuře se nachází rozsáhlý komplex historických památek, archeologických nalezišť, starobylých nádrží a obrovských cihlových věží - dagob. V Anuradhapuře roste jeden z nejstarších stromů na světě, posvátný Srí Maha Bodhi, o který se SríLančané starají již přes dva tisíce let. Anuradhapura je součástí světového dědictví UNESCO.

 

Jak do Anarudhapury jet

Protože jsem Srí Lanku plánoval na poslední chvíli, na poslední chvíli jsem kupoval i letenky. Abych se ještě trefil do příznivější ceny, zvolil jsem let, u kterého následný spoj odlétal z Dubaje do Kolomba až následující ráno. Takže mne čekala noc na letišti. Z počátku jsem se procházel po obchodech, našel jsem si svou starou známou kuřárnu, kde jsem si minulý rok namočil baťůžek o dekorativní vodopád a pokecal si s Čechy, kteří se vraceli z montáže z Nového Zélandu. Prý všichni při příletu do teplých krajin onemocněli. Jo, to mně se nikdy nestalo, říkal jsem si. Že se mi to stane poprvé na Srí Lance, jsem ještě netušil. Postupem času jsem se ale začal na letišti příšerně nudit, odletový gate dokonce ani terminál na monitoru stále nebyl, takže jsem ani nevěděl, kam si mám jít ustlat. No ono stejně ani nebylo kam, protože lehátek je na dubajském letišti asi pět a ty byly neustále obsazeny ležícími spícími cestujícími. Nakonec jsem se zalomil do blbé sedačky, obrnil se proti příšerné zimě a na tři hodiny usnul. Ráno jsem naštěstí nezaspal a letadlo i s doběhem na sousední terminál jsem stihnul.

V Kolombu jsem přistál ve tři odpoledne, vystál si frontu na přepážku „Visa on arrival“, společně s ETA dokumentem jsem předložil vyplněný imigrační formulář a v příletové hale si vyzvedl první srílanské rupie. Před letištěm jsem nalevo od východu našel autobusové parkoviště a naskočil do čísla 187 a ve strašném horku a po prázdné rozpálené dálnici jsem ujížděl do centra Kolomba (110 Rs, 35km, 35 min). Když jsem viděl ten nulový provoz na silnicích a poloprázdné nedělní Kolombo, uvědomil jsem si, že Srí Lanka skutečně není Indie. Všude relativně málo lidí, relativně klid a relativně čisto. Když mne autobus v Kolombu vyhodil, doptal jsem se na vlakové nádraží, došel k němu pěšky a u pokladny č. 17 jsem si koupil lístky na ranní spoj do Anuradhapury (kdo si chce zkusit rezervovat některý dopravní spoj dopředu, může se podívat na stránku https://12go.asia). Zbytek dne jsem už vzdal, mávl jsem na tuktukáře a nechal se dovézt do svého homestay (400 Rs). Ulici jsme s tuktukářem tradičně najít nemohli, ale nakonec se to na popáté povedlo a já byl po páté na pokoji. Bydlel jsem v trochu zapadlé čtvrti, majitel byl ale velice příjemný a doporučil mi skvělou indickou restauraci (Taprobane Home Stay, 25 USD). Mé první jídlo na Srí Lance bylo zároveň nejlepší, co jsem na Srí Lance měl. Jen kdyby mi pod nohami neproběhla myš, zrovna když jsem byl v nejlepším… Večer jsem se už po tmě dotrmácel zpátky do postele, a když jsem zalehl, vypadla v Kolombu elektřina. Takže první noc jsem strávil v totální sauně.

První srílanský tuktuk

Protože mi vlak do Anuradhapury jel již v 5:35, musel jsem první den na Srí Lance vstávat v půl páté, tzn. o půlnoci českého času. Ale zvládl jsem to a pan majitel mne ochotně za úplatu 500 Rs na nádraží odvezl a na cestu mi připravil i snídani. Žádný indický chaos se na nádraží nekonal, jen před nádražím spalo pár bezdomovců. Jel jsem klimatizovanou jedničkou a užíval si cestu. Za oknem ubíhala krajina, pomalu vycházelo Slunce a z mlžného oparu se probouzely palmy a banánovníky. Děti šly kolem rýžových polí do školy a já z okna zahlédl svého prvního srílanského páva. Po cestě jsem se musel občas usmát, protože srílanský expres poskakoval na kolejích jak na horské dráze, zřejmě tu koleje rovně stavět nemusí. Do Anuradhapury jsem nakonec dojel v 9:20 (1000 Rs, 4 hod, 210km) a tuktukem jsem se nechal odvézt do svého ubytování.

 

Tip na ubytování v Anuradhapuře

Tak jako vždy, prošel jsem si recenze a vyhrál u mne Sunshine Tourist Rest. Sunshine Tourist Rest je nová vilka postavená v klidných rýžových polích, dál od rušného betonového centra a za cenu 18 USD to mělo AC i WiFi.

 

Co jsem v Anuradhapuře zažil

Jen co jsem dorazil a pokecal si s majitelem, půjčil jsem si jeho kolo (400 Rs) a vydal se prozkoumávat starobylé dagoby. Ty mne zajímaly nejvíce, protože něco takového jsem ještě neviděl. Dagoby byly ve své době nejvyššími stavbami na světě, tyto masívní kopule se kdysi tyčily i do výšek přes sto metrů a na stavbu každé z nich se použily desítky miliónů cihel. Při pomyšlení, že ty kopule nejsou duté, jsem si říkal, co všechno by se s nimi mohlo postavit.

Historický komplex je rozsáhlý, nelze ho projít pěšky, kolo je ale ideální. Při vstupu do komplexu se platí vstupné – každý zahraniční turista vytáhne z kapsy krásných 25 USD (3.550 Rs). Za tu cenu dostane jednu vstupenku, na které není žádný plánek, a všechny ukazatele jsou v areálu psány pouze místní hatmatilkou. Abych se lépe orientoval a neztratil se, nahrával jsem si svou kolojízdu na Sportstracker. Ten mi na konci dne prozradil, že jsem ve čtyřicetistupňovém horku ujel se všemi možnými zajížďkami celkem čtyřicet kilometrů.

Po čtyřech kilometrech jsem dojel k první, přes dva tisíce let staré dagobě Ruwanwelisaya. Ikdyž dříve dosahovala vyšší výšky než dnešních 55 metrů, její zářivě bílá mohutnost mne ohromila. Kdo chce přistoupit k posvátným místům blíže, musí si zout boty, ponožky však nevadí. Z toho vyplývá jedno důležité ponaučení – ponožky mít vždy s sebou. Po příšerně rozpálené cestě nedokáží totiž chodit naboso ani místní.

Dagoba Ruwanwelisaya

Od Ruwanwelisaya dagoby se dá dojít k Sri Maha Bodhi – k posvátnému stromu Srílančanů. Tento strom je jedním z nejstarších stromů na světě, místní strážci se o něj nepřetržitě starají již více než dva tisíce let. Na první pohled mi však nebylo zřejmé, který strom to je, protože mi přišlo, že těch stromů je tu více. Nakonec jsem usoudil, že to je ten, který je na vyvýšené plošině, je ověnčený modlitebními praporky a jeho staré mohutné větve podpírají zlaté podpěry. Za vstup se tu platí dalších 200 Rs.

Sri Maha Bodhi sousedí s ruinami Mosazného paláce, který kdysi míval devět dřevěných pater a bronzovou střechu. Dnes z něho však zbyly jen zbytky sloupů.

Došel jsem zpátky ke kolu a odfrčel jsem k Jetavanarama dagobě. Ta není omítnutá a zářivě bílou tedy nezářila, byla však magicky obrovská. Kdysi měla 120 metrů, dnes dosahuje 70 metrové výšky.

Dagoba Jetavanarama

Trochu nesystematicky jsem se vrátil k bílé Mirisawetiya dagobě a poté jsem pokračoval podél břehu rozlehlé nádrže Basawkkulama, která byla postavena ve 4. stol. př.n.l., k malé Thuparama dagobě, která je nejstarší dagobou na Srí Lance. I bez pomocí zbytečných ukazatelů jsem nakonec došlapal až ke vzdáleným historickým nádržím Twin ponds a k dagobě Abhayagiri. K té se jde naboso parkem plným opic, které se tam potulují jako u nás psi. Dagoba byla zase cihlově obrovská, měří 75 metrů.

Nádrže Twin ponds

Pozdním odpolednem jsem šlapal v příjemném lesíku skrz rozpadliny kláštera Abhayagiri, minul jsem sloní nádrž a dojel k malé dagobě Lankarama. Pak jsem chvíli hledal Citadelu (vnitřní město) a po chvíli bádání jsem usoudil, že z Citadely prakticky nezbylo nic a to nic co vidím, je tedy ta Citadela.

Dagoba Abhayagiri

Když už jsem se smířil s tím, že jsem v tom horku už uviděl vše podstatné, šlápl jsem do pedálů a vrátil se do města. V betonové výhni jsem hledal bankomat a něco na večeři. Ani čtvrtý bankomat mi srílanské milióny nevěnoval a nakonec jsem byl rád, že jsem alespoň narazil na banku se směnárnou. V hledání restaurace jsem nebyl o nic úspěšnější, a přes všechny své zásady jsem vzal za vděk kuřetem na ulici, navíc ještě nedopečeným.

 

 

 

  

TRINCOMALEE

15.3. - 17.3. 2016, cestopis část II.

 

Proč jet do Trincomalee

Po památkách jsem si naordinoval slunné srílanské pláže. Trincomalee se nachází na severovýchodě ostrova, 250 km od Kolomba, u hranic s kdysi separastickými Tamilskými tygry LTTE. Město má svou pláž na Dutch bay, v centru se nachází několik hinduistických chrámů, a na skalnatém výběžku za městem se tyčí stará pevnost Fort Frederick. V blízkosti Trincomalee jsou plážové resorty v Uppuveli a Nilaveli.

 

Jak jet do Trincomalee

V Anuradhapuře mne tuk tuk ráno odvezl na stanoviště, kde zastavují autobusy směřující do Trincomalee (150 Rs). Bus měl jet v 7.15, ale už v 7 mne hodně aktivní výběrčí, který vykukoval ze dveří projíždějícího autobusu, zlanařil, abych jel už s nimi přes Habarana (100 Rs). Habarana je rušná křižovatka na hlavní dopravní tepně protínající celý ostrov z Kolomba do Trincomalee. A skutečně – do Habarana jsem přijel v devět, popošel sto metrů, a za minutu mi zastavil další autobus směřující do mé cílové stanice (120 Rs). Před jedenáctou jsem byl na místě a chytl si tuk tuka do Dyke Rest (100 Rs).

 

 

Tip na ubytování v Trincomalee

Vymýšlel jsem, zda zůstat přímo v Trincomalee nebo být na plážích v malých vesnicích Uppuveli či Nilaveli. Nakonec jsem se rozhodl pro Dyke Rest (46 USD) na plážové Dutch bay a udělal jsem dobře. Po následných průzkumech jsem totiž zjistil, že pláž Nilaveli je sice pěkná, ale nijak oslnivá, a pláž Uppuveli je sice krásná, ale nedalo se tam nic dalšího dělat. Trincomalee nabízelo více možností a méně nudy. V Dyke Rest jsem si zarezervoval dražší pokoj ve druhém patře, který sice měl méně soukromí, protože malá terasa zároveň sloužila ostatním jako posezení během snídaně a večeře, na druhou stranu měl atmosféru a nádherný výhled na moře.

Dyke Rest

 

Co jsem v Trincomalee zažil

Když jsem se ubytovával, přede mnou se registrovala holka s batohem na zádech a její první dotaz byl, jestli v homestay podávají kapučíno. To jsem se musel fakt smát.

Pokoj a výhled z terasy v Dyke Rest byl opravdu skvělý, byl jsem rád, že jsem se tady do ubytování trefil. Většinu dne jsem měl terasu sám pro sebe a užíval si výhledů na moře.

Dutch bay

Když jsem hodil baťůžek na pokoj, přemýšlel jsem co s načatým dnem. Vyvalit se na písek před homestay se mi nechtělo a tak jsem se jen rychle vykoupal a vydal se na průzkum okolí. Šel jsem po Dutch bay směrem k pevnosti Fort Frederick.

Na pláži

Před pevností mi zastavil tuktukář a začal na mne mluvit česky. No to jsem moc nečekal… Protože byl slušný, dali jsme se do hovoru a tuktukář mi nabídnul výlety po okolí. Mne ale zajímaly neturistické opuštěné srílanské pláže. To zase nečekal on. Při plánování Srí Lanky jsem totiž koukal do map Googlu a zjistil jsem, že Srí Lanka má pláž prakticky jen jednu, a ta lemuje celý ostrov kolem dokola. Ale jen v některých místech je turistické zázemí, no a mne zajímalo, jak vypadají ty vesnické bez turistů. A tak jsme se domluvili, že mne další den v Dyke Rest vyzvedne a omrknem to spolu.

Tuktukář odfrčel, já zahnul k pevnosti Frederick Fort a v pekelné výhni jsem se vydal do kopce k hinduistickému chrámu Kovil Kandasamy. Po cestě jsem míjel prastaré stromy s neuvěřitelně širokými korunami a staré budovy kasáren. Na vrcholu jsem musel tradičně odevzdat boty a přetrpět dvě stě metrů rozpálené silnice. Byla to fakt síla, pánev hadra.

Hinduistický chrám Kovil Kandasamy

Pak mne napadlo, že bych mohl pokračovat dál až na pláž v Uppuveli. Nápad dobrý, jen kdyby nebylo sto stupňů ve stínu. Šel jsem po pláži Back bay přeplněnou rybářskými loďkami a každou z nich urputně hlídal nějaký pejsek. Občas jsem musel dávat pozor, protože někteří z nich byli fakt svědomití a zodpovědní. Na několika místech pláže se povalovaly kusy rozporcovaných mastodontních ryb, rozpoznal jsem odřezané olbřímí hlavy žraloků a tuňáků a na vyvržených vnitřnostech hodovala hejna ptáků. Před tím jsem netušil, že tuňák může mít tak obrovské oko. O kousek dál jsem pozoroval vesničany, jak v zástupu za sebou táhnou za provaz a vytahují z moře obrovské sítě. O další kus jsem už pomáhal místním vytáhnout loď z moře a o ještě další kus jsem zase pomáhal táhnout loď do moře.

Vesnická pláž Back bay

Když jsem na pláž Uppuveli nakonec po osmi kilometrech došel, vykoupal jsem se, zalezl do plážového baru a dal si extrémně drahé pivo (500 Rs). To rozhodlo, že nazpátek do Trincomalee jsem si už raději objednal tuktuk (350 Rs) a dal si druhé.

Pláž Uppuveli

Večer vyřvávali muezzini z minaretů a já si dal na terase Dyke Restu dobrou rybu a užíval si západu Slunce.

Další den jsem vstal brzy a už v šest ráno jsem se šel podívat do místní tržnice a do rybárny. Než jsem tam došel, míjel jsem hinduistický chrám Kali Kovil. Zaujal mne ruch, který kolem chrámu panoval, a když jsem přišel blíž, nevěřícně jsem koukal na modlící se Srílančany. Zatímco ženy v pestrobarevných sárí se před chrámem jen klaněly, muži jen v bederní roušce po písčité zemi okolo chrámu váleli sudy. Mělo to úžasnou atmosféru.

Hinduistický chrám Kali Kovil

V osm jsem se vrátil na snídani a na teploměru už bylo 28 stupňů. Zbytek dopoledne jsem se koupal před Dyke Rest a čekal na domluveného tuktukáře. Ten se zpožděním dorazil a společně jsme vyrazili. Ujížděli jsme po horké silnici a po třech kilometrech jsme minuli Uppuveli a pod dalších třech Nilaveli. Po cestě mi ukazoval zarostlou rozpadlou cestu, která původně vedla na separastický sever a pochvaloval si, jak vše vláda po ukončení bojů opravuje. Vysvětloval mi, že boje s Tamilskými tygry trvaly tak dlouho i proto, že sever od zbytku ostrova odděluje nepropustná džungle a vyprávěl mi, že válka zabíjela lidi v Trincomalee každý měsíc. Ukázal mi na pole a zkoušel mne, jestli poznám cibuli. Jeli jsme podél solných polí, kde žádná sůl zrovna nebyla. Míjeli jsme vesničky s rozbořenými domky a sděloval mi, kolik daná vesnice měla obětí tsunami. Přejeli jsme přes dlouhý most a pod ním byla velká zpola potopená rybářská loď. Několikrát jsme zastavili na prázdných plážích a já koukal na vesničany, jak tahají z moře sítě.

Video: Vesničané v akci

Po dvou hodinách jízdy jsme se otočili a po cestě nazpět jsme zastavili ve vesnici Kuchchaveli. Ta měla pěknou pláž lemovanou palmami, ale její domečky byly i po tak dlouhé době viditelně zdevastované vlnou tsunami. Tehdy ve vesnici zemřelo osmnáct lidí a hodně rodin doposud bydlí jen v provizorních přístřešcích.

Na návštěvě

Zastavili jsme se i na pláži Nilaveli, ze které se dělají výlety na Pigeon Island, ale ani pláž, ani ostrov mne nenadchl, a tak jsem si tam jen dal mé nejdražší drahé pivo na Srí Lance za 550 Rs a jeli jsme zpět do Dyke Restu.

Než jsem na své terase dostal rybu k večeři, šel jsem se vykoupat a místním pomoct tahat z moře sítě.

Místní rybáři

A u večeře jsem koukl do Sportstrackeru, kolik že jsme to s tím tuktukem dnes ujeli kilometrů a zjistil jsem, že jsem asi trhl svůj rekord, protože 85 kilometrů jsem tuktukem ještě neujel (2 600 Rs).

 

 

 

 

POLONNARUWA

17.3. - 19.3. 2016, cestopis část III.

 

Proč jet do Polonnaruwy

Když v 10. století odešli vládci ostrova z Anuradhapury, ustanovili novým hlavním městem Polonnaruwu. Ta se stala centrem moci po dalších tři sta let. Ve městě se nachází historický komplex s památkami a archeologickými nalezišti. Podobně jako Anuardhapura je součástí světového dědictví UNESCO. Pro turisty je Polonnaruwa zajímavá i tím, že v jejím dosahu se nachází národní parky Minneriya a Kaudulla, kde je možné shlédnout slony ve volné přírodě, a magická skála Sigiriya, ukrývající na svém vrcholu starodávnou civilizaci.

 

Jak jet do Polonnaruwy

Ráno jsem se z terasy v Dyke Restu díval, jak rybáři zase tahají sítě z moře a po snídani jsem se nechal odvézt tuktukem k silnici, kde staví autobus do Polonnaruwy (100 Rs). Stoupl jsem si na značku a za několik minut jsem už ujížděl do Habarany (2 hod, 110 Rs). Tam jsem přijel v 10:30 a prakticky hned mi tam zastavil další autobus jedoucí do Polonnaruwy (1 hod, 60 Rs). Zbytek cesty do homestay jsem urazil tradičně tuktukem (100 Rs).

 

Tip na ubytování v Polonnaruwě

V Anuradhapuře jsem si ve chvílích volna pročetl recenze a zvolil jsem Binara Home Stay (18 USD). I tentokrát jsem zvolil podle svých představ, Binara je vila za městem uprostřed klidné zahrady, pokoj měl AC i rychlé WiFi, já měl navíc terasu, majitel byl mladý inteligentní kluk a skvěle tam vařili.

Binara Home Stay

 

Co jsem v Polonnaruwě zažil

Ve dvě jsem naskočil na vypůjčené kolo (350 Rs) a ujížděl zpátky do města navštívit starodávné ruiny. V archeologickém muzeu jsem si opět za obligátních 25 USD (3 550 Rs) koupil vstupenku a ve výhni šlapal dál ke vstupu k památkám. Než jsem tam dojel, podél silnice jsem míjel stánky s jakýmisi smaženými kuličkami a ty se na mne tak smály, že jsem neodolal.

Památky se nachází v tichém zalesněném parku a na rozdíl od Anuradhapury se areál dá s trochou úsilí projít i pěšky, kolo je však opět lepší volbou. Na kole mi prohlídka trvala tři hodiny a v samotném parku jsem ujel 10 km.
První památky, na které jsem narazil, byla skupina osmi zřícenin, kterým se říká Polonnaruwský čtyřúhelník (Quadrangle). Dominuje jim kruhová stavba Vatadágé a budhistický chrám Thuparama Gedige. Zaujal mne i 25 tunový kamenný obelisk Gal Pota popsaný starodávným písmem.

Vatadágé

U čtyřúhelníku jsem opustil čínské autobusy a školní třídy a klidným lesíkem jsem pokračoval k severním budovám. Podél cesty ubíhaly základy pradávných budov a já si užíval chvíle ticha a stínu. Dojel jsem k Pabulu Vihara, k malé cihlové dagobě, která stojí opuštěná na lesní mýtině. Kousek od ní je Shiva Devele 2, malý chrám Deváté Šivy, který je nejstarší budovou v Polonnaruwě. U chrámu se v klidu pokoušely o rozmnožování dvě opice, ale z jejich rituálu se mi udělalo skoro šoufl a raději jsem zrychlil a poposunul se dále.

Shiva Devele 2, malý chrám Deváté Šivy

Mou další zastávkou byla 54 metrů vysoká dagoba Rankot Vihara, která je nejvyšší dagobou v Polonnaruwě. Tady jsem si vyslechl svou první češtinu a přitom dělal, že Česky nerozumím.

Dagoba Rankot Vihara

Následně jsem si prohlédl malou bílou dagobu Kiri Vihara, která je jediná v původním stavu. S ní sousedí chrám Lankatilaka, ve kterém stojí vysoká socha Buddhy.

Chrám Lankatilaka

Dojel jsem ke Gal Vihara, kde se nachází skupina obrovských soch Buddhy. Tady jsem se otočil a jel pomalu zpět. Než jsem z areálu odjel, podíval jsem se ještě u východu na skupinu budov patřících ke královskému paláci. Samotný královský palác byl v době svého největšího rozkvětu ohromnou sedmipatrovou budovou ve tvaru pyramidy, dnes z ní však zbyly jen ruiny. Prohlídku jsem nakonec v půl šesté zapíchl a po silnici se pomalu vracel zpátky do svého homestay.

Komplex královského paláce

Po cestě jsem si chtěl ve městě ještě koupit místní cigarety. Paní se na mne podívala a zeptala se, kolik jich chci… no přeci krabičku, říkám ji. Začala nevěřícně koukat a řekla si o 140 korun. To jsem začal zase koukat já, německou cenu jsem nečekal, a tak jsme koukali chvíli oba. Nakonec jsem 700 Rs zaplatil a pochopil, proč na Srí Lance nejsou na ulicích žádné nedopalky.

Než jsem do homestay dojel, pozoroval jsem v rýžových polích pávy, kteří tu byli doma, jako u nás doma jsou doma bažanti.

Ve městě jsem na restauraci nenarazil, a tak jsem si domluvil večeři u pana domácího (450 Rs). Před večeří jsem si pokecal se samostatně cestujícím Číňanem, který uměl tak dobře anglicky, že jsem si myslel, že je Američan, a s Francouzi, kteří zase uměli skvěle francouzky, a procestovali celou Afriku. A protože si obrovskou večeři domluvily i dvě německé blondýny, kecal jsem do noci i s německými blondýnami.

 

 

 

 

NP MINNERIYA

18.3. 2016, cestopis číst IV.

 

Proč jet do Minneriyi

Vidět slony ve volné přírodě je na Srí Lance to, co z ní dělá výjimečnou destinaci. Nikde jinde v jihovýchodní Asii to není tak snadné jako tady. Poblíž Polonnaruwy se nacházejí dva národní parky Minneriya, Kaudulla a ekopark Hurulu. V nich se nachází přibližně 1 200 slonů, kteří v průběhu různých ročních období mezi jednotlivými parky migrují. Místní mají přehled, kde se zrovna sloni nachází a nabízejí do dané oblasti výlet jeepem. Svého prvního slona jsem dokonce viděl za jízdy ze silnice a nakonec mne už ani nepřekvapilo, když jsem na něj narazil i u autobusové zastávky.

 

Jak jet do Minneriyi

U svého pana domácího jsem si jeden takový výlet domluvil. Není to zrovna levné, celý jeep stojí 6 000 Rs, když se člověk už k nějakému jeepu připojí, pak to stojí 4 500 Rs. V parku se ještě platí vstupné 1 250 Rs a 500 Rs poplatek za jeep.

 

Tip na ubytování v Minneriyi

Protože se jedná o půldenní výlet, zůstal jsem v Polonnaruwě v Binara Home Stay (viz předchozí kapitola).

 

Co jsem v Minneriyi zažil

Odjezd do parku jsem měl domluvený na jednu odpoledne, a protože jsem se po ránu necítil dvakrát nejlépe, celé dopoledne jsem se netradičně válel. Vzpomněl jsem si přitom na ty kluky na letišti v Dubaji, jak vyprávěli, že po příjezdu do teplých krajin jich polovina onemocněla. No a mne to poprvé dohnalo tady.

V jednu přijel jeep s mladým sympaťákem. Sedl jsem si k němu do kabiny a první co mne zaujalo, bylo, že to mastodontní auto řídí naboso bez bot. To jsem koukal, jednou jsem to taky zkoušel a vůbec mi to nešlo. Jen co jsme vyjeli, zastavili ho policajti za nedovolené předjíždění a zkásli ho o 1 200 Rupií. Byl z toho chudák nešťastný, za odpoledne se mnou si měl vydělat 500 Rs, takže po prvních pěti minutách jízdy byl už totálně v mínusu. O kousek dál raději zastavil u modlitebny a pomodlil se. A já ho zkoušel uklidňovat, že mu dám tip, ať si z toho nic nedělá.

Po 50 km jsme dojeli k parku, který se nacházel v blízkosti města Habarana. Když jsem si vystál frontu na lístky, vydali jsme se do lůna panenské přírody. Přestěhoval jsem se na otevřenou korbu a z výšky jsem pozoroval klikatící se oranžovou polní cestu a nádhernou přírodu. Kolem nás ubíhala planina, ze které občas vyrůstaly ohromné stromy, sem tam se objevil lesík a sem tam vysoká skála. Takhle si představuji Afriku.

Ekopark Hurulu

Po chvíli jsme zastavili u houštiny a v lesíku jsme pozorovali první stádo slonů. Jen kdyby to nezjistila i ostatní auta, za chvíli nás tam bylo asi osm a osm burácejících aut bylo něco, co se slonům fakt nelíbilo. A mně taky ne. Raději jsme se přesunuli a hledali slony jinde. Netrvalo dlouho a na další slony jsme opět narazili. Jenže situace se zase opakovala, za burácení silných motorů to nemělo to kouzlo. Pak už se auta po velké oblasti rozprchla a my si svá sloní stáda už užívali.

Chvíle se slony

V jednom místě jsme zastavili poblíž malé skupinky slonů a vypli motor. Já řekl svému řidiči, ať vyleze z kabinky a jde také za mnou na korbu. Ten to však odmítl a začali jsme si povídat, že sloni mohou být hodně nebezpeční a že jsou schopni zaútočit. A zrovna ve chvíli, kdy to dořekl, vůdce stáda zařval, otočil se čelem k autu a z ničeho nic se proti nám rychle rozběhl. Já se lekl jako sviňa, klučina taky, nahodil motor a bleskurychle sešlápl plyn, až se za pneumatikami zavířilo. Přes oblak prachu jsem z korby auta pozoroval blížícího se slona a strnule jsem odhadoval, kdo z nás bude mít větší akceleraci. V jednu chvíli to vypadalo už bledě, ale nakonec jsme ujeli.

Chvíle se slony

Poposunuli jsme se k jinému místu, kde se nacházelo velké stádo a byli jsme tam sami. Skvělý zážitek. A najednou jsme z povzdáli uslyšeli sloní řev, motory a překvapený jekot turistů. Po chvílí nás s velkým kvapem předjel jeep se zdemolovaným zadkem, na korbě ležela paní. No potěš hodiny, asi byli někde v zácpě jiných jeepů a nepodařilo se jim před běsnícím slonem ujet, tak jako nám.

Video: Chvíle se slony

Nakonec se všechny jeepy setkaly pod rozhlednou, která byla postavena na jednom z kopců. Tam se všichni řidiči vzrušeně jeden přes druhého bavili o tom, co se stalo. Sloni napadli celkem tři auta a nejvíc to odnesla chudák paní, kterou museli s pohnutou páteří odvézt do nemocnice.

Hurulu Hurulu

Den to byl nádherný a i s trochou adrenalinu. Už teď se těším do národního parku Uda Walawe, říkal jsem si. A to jsem ještě netušil, že Uda Walawe bude ještě krásnější a rozmanitější.

 

 

 

 

SIGIRIYA, DAMBULLA

19.3. 2016, cestopis část V.

 

Proč jet na Sigiriyu a do Dambully

Sigiriya – Lví skála - je magická hora vyrůstající uprostřed rovných centrálních plání Srí Lanky, je to symbol ostrova. Podle některých teorií byla Sigiryia od 5. století centrem království Kassapa s palácem postaveným na vrcholu kolmé skály a s množstvím zahrad a vodních nádrží rozkládajících se u jejího úpatí. Komplex byl nakonec ve 14. století opuštěn a znovuobjeven až v minulém století.
Dambulla je proslavená svými jeskynními chrámy, které jsou plné nádherných fresek a soch Buddhy. Stavba skalního chrámu ve stěně skály byla započata již před dvěma tisíci lety a po celou dobu byla rozvíjena jednotlivými vládci ostrova. P.S. Kromě tohoto chrámu v Dambulle již nic jiného není.

 

Jak jet na Sigiriyu a do Dambully

Ráno jsem vstal v půl šesté, nasnídal se a čekal na domluveného tuk tuka. Ten mne v půl sedmé odvezl do centra Polonnaruwy ke Clock Toweru (150 Rs) a za pět minut jsem už seděl v autobuse. Přes Habarana jsem dojel do městečka Imanaluwa (120 Rs, 1 hod 45 min), kde jsem na křižovatce vyskočil a zvažoval další možnosti. Buď jsem mohl čekat na další autobus, nebo se k Sigiryi svézt tuktukem. Chtěl jsem tam být kvůli horku co nejdříve, tak jsem zvolil tuktuka (500 Rs, 15 min, 10 km). Navíc mi i ušetřil dvoukilometrovou cestu od silnice ke vstupu, pokud bych býval jel autobusem.

 

Ubytování

Spočítal jsem si, že během jednoho dne se dá zvládnout odjet z Polonnaruwy, vylézt skálu na Sigiryie, vyšlapat kopec v Dambulle a ještě se přesunout do Kandy. Takže jsem tuto trasu přejel, cestu jsem nekouskoval, a přespal až v Kandy. V Polonnaruwě jsem udělal rychlý průzkum a provedl rezervaci v Lady Gordons Homestay (25 USD).

 

Co jsem v Sigiriye a v Dambulle zažil

Na Sigiriyi jsem byl už v půl deváté, přesto už začínalo pěkné horko. Ti, co přijdou ještě později, se musí při výstupu na vrchol hory pěkně zapotit. Vstupné je tentokrát ještě dražší než na ostatních drahých srílanských památkách a platí se 30 USD (4 260 Rs, akceptují USD). Protože jsem se přesouval z Polonnaruwy do Kandy, měl jsem s sebou sbalený baťůžek. Mně vážil jen šest kilo, takže jsem se s ním vydal i na výstup na horu. Pokud má někdo těžší batoh, má možnost si ho nechat za poplatek v pokladně.

Od pokladny se jde parkem k zahradám se starobylými vodními nádržemi. Když jsem z parku vyšel, přede mnou se najednou objevila kolmá hora, která působila, jakoby ji někdo do rovinatých plání uměle vysadil.

Sigiriya

Pohled je to nádherný, ale když se dojde ke skále, na každého čekají tisíce schodů. Uprostřed výstupu je ve stěně točité schodiště vedoucí k výklenku se starodávnými freskami. A protože jsem jakoby nevěděl, že se fotit nesmí, vyfotil jsem je.

Starodávné fresky v Sigiryii

Pokračuje se podél Zrcadlové zdi, kde kdysi staří Sinhálci vyrývali nápisy plné obdivu k nádherným freskám. Odtud už jsou krásné výhledy do širých srílanských dálek.

Výhledy ze skály

Po dalším výstupu se dojde ke lvím tlapám, podle které skála dostala své jméno – v překladu Sigiriya znamená Lví skála. Tady jsem musel pět minut čekat, až se všichni stokrát vyfotí, abych si ty tlapy mohl vyfotit bez lidí. Už jsem byl z těch pelotonů skoro nervózní.

Lví skála

Sláva, konečně jsem nahoře! Poměrně náročný výstup se mi odvděčil dokonalými výhledy do nekonečného okolí krásné Srí Lanky.

Nahoře jsem potkal skupinku mladých Čechů a dali jsme se do řeči. Cestovali týden s najatým řidičem, další týden plánovali u moře. Když si náklady rozdělili na čtyři díly, vyšlo jim - stejně jako mně, že Srí Lanka je fakt levná destinace. Hrabal jsem se před nimi v baťůžku a oni se trochu nevěřícně ptali, jestli je to vše, co na Srí Lance mám s sebou.

Pohled z vrcholu Sigirye 

Na náhorní plošině se nacházejí ruiny paláců a dagoby, dokonce i zde je zachovalá stará vodní nádrž. Potkal jsem tu místního mnicha a nevím proč, ale zeptal jsem se ho, jestli se můžeme spolu vyfotit. No a tak mám fotku s mnichem.

S mnichem

Před jedenáctou jsem byl už zpátky dole, po prašné cestě jsem došel k silnici, a tam jsem za dvacet minut nastoupil na bus do Dambully (30 Rs, 35 min, 23 km). V centru Dambully jsem ve stánku snědl koblihu se zapečeným vejcem a odchytl si tuk tuka, který mne k jeskynním chrámům nakonec přiblížil. (Kdo má méně času nebo energie, může si vzít tuk tuka rovnou ze Sigiriye až k jeskynním chrámům v Dambulle, stojí to dle individuálních vyjednávacích schopností cca 1 000 Rs.)

V půl jedné jsem stál před moderně kýčovitým buddhistickým Zlatým chrámem a dnes už podruhé se vydal s baťůžkem na zádech a se žhavým Sluncem nad hlavou do kopce. Po cestě jsem míjel stánky prodavačů a houfy opic, které se praly o prázdný kornout od zmrzliny.

Jeskynní chrámy jsou zvláštní místo (10 USD). Ve skalní stěně se nachází dlouhý a hluboký výklenek, který posloužil k vybudování modlitebních místností. Ty jsou pokryty nádhernými freskami a jsou plné starých soch Buddhy.

Jeskynní chrámy v Dambule

Před vstupem jsem musel opět odevzdat sandále, tak jsem si alespoň nazul ponožky a šel si užít rozpálené dlažby. Procházel jsem jednotlivé jeskyně a obdivoval tu nádheru.

Nástěnné fresky v Dambule

A i tady jsem se zaposlouchal do češtiny, ještě nikdy jsem neměl na cestách tolik možností češtinu si tak často vyslechnout, a začal jsem si na to zvykat.

Vnitřní výzdoba jeskyní

Něco po druhé hodině jsem byl už zpátky u silnice u Zlatého chrámu a stopoval autobus do Kandy. Do kulturního centra ostrova jsem nakonec dorazil před pátou (100 Rs, 2,5 hod).

 

 

 

 

KANDY

19.3. - 21.3. 2016, cestopis část VI.

 

Proč jet do Kandy

Kandy je kulturním centrem ostrova a výchozím bodem na Vysočinu a k čajovým plantážím. Do roku 1815 bývalo hlavním městem posledního sinhálského království. U Kandyjského jezera stojí Chrám posvátného zubu, který uchovává nejvýznamnější buddhistickou relikvii Srí Lanky.

 

Jak jet do Kandy

Do Kandy jsem cestoval z Polonnaruwy se zastávkami přes Sigiriyu a Dambullu (viz předchozí kapitola). V Dambulle jsem něco po druhé seběhl z jeskynních chrámů zpátky k silnici a čekal na autobus. Ten tradičně přijel prakticky okamžitě, já naskočil a uháněl směr Kandy (100 Rs, 2,5 hod). Autobus řídil evidentně zapálený hinduista, celý autobus byl vyzdobený jako hinduistický svatostánek. Sedl jsem si vedle paní, která za chvíli usnula a zalehla mi rameno. Nevěděl jsem, co s ní mám dělat, tak jsem držel. Před pátou jsme dorazili do Kandy, které mne překvapilo šílenými zácpami, hlukem a smogem. Trvalo poměrně dlouho, než jsme se přecpanými ulicemi dokodrcali k hlavnímu vlakovému nádraží, kde jsem vyskočil. Na nádraží jsem se znovu pokoušel o rezervaci lístků na slavný vláček do čajové Elly, ale když jsem si nakonec kilometrovou frontu k okénku vystál, dopadl jsem stejně, jako když jsem se o lístky pokoušel už v Kolombu. Rezervovat se daly pouze vyhlídkové vozy první třídy a ty byly plné. Druhá třída se nerezervovala, takže mne nakonec odkázali, abych si lístek přišel koupit znovu hodinu před samotným odjezdem. Pak jsem sháněl tuktuka, který by mne odvezl do mého homestay. Narážel jsem ale na jednoho mafiána za druhým, až jsem to nakonec vzdal, a nechal se odvézt za 400 Rs, i když by to normálně stálo minimálně dvakrát méně. Po cestě jsem si musel ještě vyslechnout pindy, že homestay neexistuje, že ulice neexistuje, že to nejde najít a proč nebydlím v jiných, daleko lepších hotelech.

 

Tip na ubytování v Kandy

V Polonnaruwě jsem si udělal rychlý průzkum na Tripadvisoru a provedl rezervaci v Lady Gordons Homestay (25 USD). Dům se nachází v kopci poblíž centra, pokoje jsou sice jednodušší, ale majitel je příjemný, inteligentní starší pán, který ochotně se vším poradí a pomůže (a má krásnou dceru). Do centra se dá dojít pěšky a tuk tuk za 400 Rs vůbec není třeba.

 

Co jsem v Kandy zažil

Když jsem se ubytoval, šel jsem zpátky do centra a zapadl do jedné z indických restaurací. Sedl jsem si ve druhém patře na terasu a z výšky koukal na večerní provoz na ulici pod sebou. Při jídle jsem usilovně přemýšlel, co v Kandy vlastně budu dělat, a na nic kloudného jsem nepřišel. Ti, kteří tu jsou déle, podnikají výlety na sloní útulek v Pinnewale, který je cca 40 km odtud, ale turisticky zprofanované divadlo mne nelákalo. Stejně tak Millenium Elephant Foundation. Botanická zahrada Peradeniya také nebylo něco, kvůli čemu bych se na Srí Lanku hrnul. Muzea mne moc nezajímala, zbýval tedy Chrám posvátného zubu. Když jsem se později na cestách o Kandy bavil s ostatními, shodli jsme se, že Kandy není až tak úžasné místo, ale všichni se tam stejně sejdou. Tak asi tak.

Takže další den dopoledne jsem se doléčoval a do ulic jsem se vydal až na oběd. Procházel jsem se po ulicích, pozoroval tuktukáře, a nakukoval do obchůdků a butiků.

Kandýjské ulice

Došel jsem ke krásnému Kandyjskému jezeru a na promenádě jsem se konečně dočkal trochu klidu. Za chvíli se ale stejně na mne nalepili naháněči a vehementně mi vnucovali vstupenku na Kandyjské tanečníky. Tu jsem si nakonec koupil, ale u staré paní ve stánku, kde jsem si kupoval sarong, který jsem potřeboval pro vstup do Chrámu posvátného zubu.

Kandýjské jezero

Představení začalo v pět a už před půl pátou jsem šel bojovat o dobré místo (1 000 Rs, Candyan Cultural Centre). Během taneční show se snad třicet tanečníků vystřídalo v nejrůznějších tradičních i netradičních kostýmech, někteří z nich byli kaskadérsky hodně ohební, a na závěr se ti nejodvážnější prošli po žhavém uhlí.

Kandýjské tance

V šest jsem se přesunul do Chrámu posvátného zubu, protože v půl sedmé se tu měla konat púdža – modlitba, během které se otevírá přísně střežená místnost s posvátnou relikvií (1 000 Rs).

Chrám posvátného zubu

Před vstupem jsem odevzdal boty a zase si vyslechl češtinu, tentokrát hodně rozhádanou. Vstoupil jsem do chrámu a postavil se před vchod, kterým mnichové vstupovali do místnosti s Buddhovým zubem, a čekal. Za chvíli přišel zástup mnichů, který za dunivého bubnování prošel kolem sloních klů stříbrnými dveřmi, a to bylo vše. Všichni jsme čekali, co bude následovat, ale nenásledovalo už nic. Místo toho se vytvořila dlouhatánská fronta vinoucí se po schodech do druhého patra k okénku, do kterého návštěvníci mohli nahlédnout, aby zahlédli skříňku s relikvií.

V Chrámu posvátného zubu

Přiznávám, že jsem tu hodinu čekat nechtěl a do okénka jsem nakoukl jen z dálky. Místo toho jsem si prošel celý chrám a užíval si velkolepou výzdobu.

V Chrámu posvátného zubu

O půl osmé večer jsem to už vzdal a šel pomalu pěšky zpátky do kopce najít si po tmě svůj homestay.

 

  

 

 

ELLA

21.3. - 23.3. 2016, cestopis část VII.

 

Proč jet do Elly

Pro návštěvu Vysočiny jsem zvolil vesničku Ella. Kolem ní se rozprostírají čajové plantáže, v okolí se pro návštěvu nabízejí továrny na výrobu čaje, pro pěší vycházky kopce Little Adams Peak, Ella Rock a vodopád Rawana Falls a úchvatný je i most Nine Arch Bridge.

 

Jak jet do Elly

Ráno jsem se po snídani vydal pěšky z homestay směrem k vlakovému nádraží a po cestě jsem stopoval tuktuka, který by mne k němu přiblížil. Jeden mi po chvíli zastavil a hned mi nabídl, že mne sveze zadarmo. To se mi ještě nestalo a tuktukář tak trochu poopravil obraz svých mafiózních kandýjských kolegů. Přes tradiční ranní zácpy jsem k nádraží dorazil včas s hodinovým předstihem a koupil si lístek do druhé třídy (240 Rs). Už v Kolombu jsem se snažil o místenku do první třídy, ale ta byla již dávno před tím vyprodaná. A protože se dvojka do Elly nerezervuje, musel jsem si lístek koupit hodinu před odjezdem a doufat, že si sednu. Doufal jsem krásně, ale zbytečně – když vlak v 8:47 dorazil, do už beztak plných vagónů se nahrnuly hordy dychtivých cestujících i se všemi svými objemnými zavazadly. Vlak byl plný k prasknutí, ale naštěstí to nebylo jako v Indii, kde lidé viseli od stropu vagonu až k podlaze. Tady si místní na dvousedadle sesedli natěsno po třech k sobě a uvolnili tak více místa pro ostatní. Já stál na jedné noze v uličce a obdivoval chudáky prodavače, jak se mezi námi sardinkami snaží prodírat a přivydělat si Rupii prodejem mandarinek, ananasu, smažených plněných koblih, zeleninových kuliček, všelijakého zrní a vody. Po hodině a půl jsme vjeli do hor a první odvážlivci si sedli do otevřených dveří vlaku. Po další půlhodině se objevily první vesničky s čajovými plantážemi a po dalších třiceti minutách vlak zastavil v populárním městečku Hatton. Hatton je výchozím bodem pro ty, kteří mají v plánu vystoupat v noci na Adams Peak – na místo, kde Adam poprvé vstoupil na Zemi – a podívat se na Srí Lanku z vrchu a za rozbřesku. Tady polovina cestujících naštěstí už vysedla, takže jsem se snažil rychle si obsadit některé uvolněné místo na sezení. To se mi sice povedlo, ale ne u okénka – ach jo! Za Hattonem se malebná čajová políčka rozprostírala v rozvlněných kopcích a my střídavě projížděli mělkými údolími nebo po vrstevnicích hor a užívali si výhledů. Já seděl vedle mladíka, který neustále z otevřeného okénka tu krásu fotil. Předpokládal jsem cestovatelskou solidaritu a poprosil jsem ho, jestli by mne k okénku na chvíli pustil, abych mohl také chvíli fotit. Co myslíte – pustil? Správně, nepustil, blbec to byl. Tak jsem šel poprosit alespoň Srílančany sedící v otevřených dveřích vagónu, a ti si hned stoupli a místo mi uvolnili. Sedl jsem si tedy na schůdky, nechal se ovívat větrem a konečně naplno vnímal ujíždějící zelenou krajinu. Další zastávkou byla Nuwara Eliya, které se říká Malá Anglie. Za Nuwarou Eliyou už čajová políčka ubývala a ve 12:45 jsme zastavili v městečku Ohia, odkud je to nejblíže na Horton Plains a World´s End. O tři čtvrtě na dvě jsme projeli další turistickou vesnicí Haputale a o čtvrt na čtyři jsem byl konečně na místě v Ella. Na nádraží jsem si opět česky popovídal se dvěma dívčinami, které mi povyprávěly o svých strastech s pronajatým řidičem, a já pak popadl tuktuka (250 Rs) a odjel s ním do svého homestay.

Vlakem čajovými políčky do Elly

 

Tip na ubytování v Elle

V Kandy jsem si opět pročetl recenze a provedl rezervaci v Nine Arch Bridge Homestay (23 USD). Je to zvláštní místo – tady by se dalo říct, že „homestay“ tu je v přesném slova znění. Chudý vesničan si půjčil v bance a jednu místnost svého domu upravil pro hosty. Dům se nachází trochu dál za Ellou, v klidné části plné čajových plantáží, kousek od Nine Arch Bridge a čajové továrny Newburgh Green Tea factory. Na most Nine Arch Bridge je ze střechy domu, kde je malé posezení, nádherný výhled. Majitel prakticky anglicky neumí, jediné co uměl dobře a co neustále opakoval jako kolovrátek, bylo „Are you happy? Write good reference, booking.com“. Byl ale milý, velice ochotný, měl krásné hodné děti a mně se tam líbilo.

 

Co jsem v Elle zažil

Jen co jsem se seznámil s celou rodinou Srílančana, sedl jsem si na terásku na střeše domu, dostal od paní domácí na uvítanou ananasový džus a z výšky koukal na čajové plantáže a velkolepý most pod sebou. Džus byl fakt skvělý, tak jsem chtěl ještě jeden, ale ten mi už dát nechtěli. Ptám se jak to? Vždyť Vám ho chci zaplatit, můžete mít ze mne fenik. Bohužel buď byl zádrhel v chatrné angličtině, nebo nevím, ale pochopil jsem, že host u nich nic neplatí, a tak jich nemůže vypít dva. Zřejmě jsem narazil u chudých vesničanů na jiné zákony tržní ekonomiky. Bylo evidentní, že mají homestay otevřený teprve chvíli a zkušenosti s ubytováváním hostů moc nemají. Snažil jsem se jim pomoct a vysvětlit, že je běžné, že si majitel ubytování neúčtuje jen za ubytování, ale bylo to marné. Bylo mi jich až líto, navíc se mne začali ptát, jestli jsem spokojený, že potřebují dobré reference na bůkingkomu. A tuto větu jsem si pak vyslechl ještě padesátkrát.

Výhled na most z terasy Nine Arch Bridge Homestay

Po džusu jsem vyrazil na průzkum okolí. Chtěl jsem stihnout návštěvu čajové továrny Newburgh Green Tea factory, kterou vlastní Finlays a která je poblíž, ale byla zavřená, protože bylo pondělí a v neděli se čaj nesbíral. A tak jsem pokračoval a pěšky jsem po půl hodině došel do rušné části Elly. Tady jsem se snažil najít nějakou Ajurvédu, ale žádná mne nenadchla. No tak jsem nakonec skončil v Umbrela Art Cafe, kde nabízeli skvělé nápoje, kvalitní jídlo a rychlou wifi. Jenže jsem tam trochu zkejsnul a začala být tma. Na osmou jsem měl domluvenou večeři u pana domácího a já se přiznávám, že jsem to v té černočerné tmě nemohl trefit zpátky. Chvíli jsem po srílanských kopcích bloudil, a když už jsem začal být nervózní, tak jsem ve tmě tu správnou odbočku z hlavní silnice do ještě větší tmy nakonec našel.

Večeři jsem stihl a paní domácí se chtěla předvést a na stůl mi nanosila celkem devět talířů (500 Rs). Bylo toho tolik, že se to nedalo ani sníst. U večeře jsem se seznámil s mladou hipí Ruskou, která po Srí Lance cestovala sama s malým dítětem. Bylo mi divné, kde spí, když pokoj pro hosty tu mají jen jeden. Začali jsme si povídat a tak jsem se dozvěděl, že bydlí u nich v obýváku. Prý se jí to místo moc líbilo, ale protože pokoj pro hosty byl už obsazený, tak ji nabídli přespání přímo u nich doma. To nebude fungovat, říkal jsem si. A taky že jo, druhý den už to nebylo příjemné ani jedné straně a třetí den se už stěhovala.

Další den ráno jsem po snídani seběhl z kopce k úžasnému Nine Arch Bridge mostu. Tady každý den projede vlak jen pětkrát, takže každý, kdo zná jízdní řád, sem utíká, aby si vlak vyfotil. A tak jsem si zase pokecal česky.

Nine Arch Bridge

Pak jsem se vydal na procházku kolem čajových plantáží. A protože jsem šel brzy ráno, odchytl jsem česačku čaje a za menší úplatek jsem si ji vyfotil.

Česačka čaje v Elle

Pokračoval jsem směrem na Little Adams Peak a cestou jsem procházel luxusním resortem „98 Acres Resort & Spa“. Muselo to tu být drahý, ale mělo to atmosféru, každá vila měla nádherné výhledy do údolí obsypaným čajovými plantážemi. V jedné vilce nabízeli Ajurvédské procedury a já nakonec neodolal. Za pražskou cenu jsem absolvoval za dvě hodiny čtyři procedury a při jedné jsem usnul. A když mi masírovali nohu, zdálo se mi, že mi po ní leze pavouk, a já s ní škubnul, až mi v koleni prasklo, a dotyčnou jsem málem trefil do hlavy…

Odpočatý jsem se vydal na nenáročný výšlap na Little Adams Peak, ze kterého byly nádherné výhledy do okolí.

Pohled na Ella Rock

Pak jsem se hodiny procházel čajovými plantážemi a užíval si klidu a míru.

Čajové plantáže v Elle

V podvečer jsem zašel znovu na krásný vlakový most, večer dostal znovu večeři o devíti chodech a před spaním si od pana domácího znovu vyslechl klasický trojboj hepy, bůkingkom, revjů.

Poslední ráno jsem vstal brzy a od pana domácího, který se zrovna chystal do práce, jsem si na dopoledne půjčil skútr (1 000 Rs). Autobus do národního parku Uda Walawe mi odjížděl až v poledne, a tak jsem chtěl využít ještě volného času a naplánoval jsem si návštěvu čajové továrny Uva Halpewatte, která byla nedaleko od Elly (na čajovou továrnu Newburgh jsem už zanevřel, zase nebyla v provozu). Hodinu jsem se coural a občas po cestě zastavil, abych si kromě čajových plantáží vyfotil i nádherné rýžové terasy.

Rýžové terasy u Uva Halpewatte

Když jsem do Uva Halpewatte dojel, zjistil jsem, že ani tato továrna není v provozu. Ježinkote, já mám smůlu, ani tady, stejně jako před lety ani v indickém Dárdžílingu jsem neměl to štěstí, abych zastihl někoho pracovat. No, tak to zase uvidím bez běžících strojů (300 Rs).

Průvodce byl do vysvětlování celý zapálený, prošli jsme celou továrnu, a v každé části nám popsal dílčí proces výroby čaje od sběru, odpočinutí, fermentace až po sušení a balení. Koho zajímá, jak se čaj opravdu vyrábí, může se kouknout na článek z Dárdžílingu „Jak se dělá čaj“. Mne zajímalo, proč jsem nikde na Srí Lance neviděl domácí produkci čaje. A to se pan průvodce zasmál a řekl, že je to v zemi zakázané. Všichni místní vesničané, kteří mají svá čajová políčka, musí natrhané čajové lístky odevzdat a pak si čaj druhé kategorie jít do obchodu znovu koupit. Protože ta první kategorie, jak pán říkal, putuje na světové trhy. Když jsme došli až nakonec, vešli jsme do místnosti, kde dvě pracovnice přehazovaly lopatami obrovské haldy roztříděného černého čaje. To mi připomnělo, jak já si na vesnici každoročně hraji s uhlím.
V jedenáct jsem byl zpátky v homestay, odevzdal skútr, popadl baťůžek, rozloučil se s paní domácí, stopl si tuktuka do centra Elly a vydal se na další štaci.

 

  

 

 

NP UDA WALAWE

23.3. - 24.3. 2016, část VIII.

 

Proč jet do Uda Walawe

Už při plánování srílanské cesty jsem chtěl navštívit dvě plážové destinace, shlédnout dvě starobylá města, a dvakrát se podívat na slony. Uda Walawe je národní park, který je napůl cesty z Vysočiny k moři, v jeho oblasti se nachází 600 slonů a patří tak mezi místa, kde je možné slony shlédnout nejsnadněji. A musím uznat, že díky vodnímu rezervoáru je ještě zajímavější než Národní parky u Polonnaruwy.

 

Jak jet do Uda Walawe

V poledne jsem si počkal v centru Elly na autobus směřující do Welawayi (jezdí každých dvacet minut). Přijel zase hned a něco po jedné jsem už byl ve městě Welawaya (60 Rs). Sjeli jsme z hor, takže jsem si při čekání na další spoj užíval na autobusovém nádraží opět tradičních srílanských tropů. Mezitím na mne pořád dotírali místní šíbři a přemlouvali mne, abych jel o Uda Walawe s jejich tuktukem. Bus č. 98 směřující do Kolomba nakonec přijel v půl druhý a já byl ve tři dopoledne na místě (100 Rs). Do svého ubytování jsem opět jel tuk tukem (200 Rs).

 

Tip na ubytování v Uda Walawe

Bydlel jsem ve Walawa Blue Sapphire, v malém resortu uprostřed přírody. Resort má dvě chatičky, společnou jídelnu a čtyři klučíky, kteří se o hosty vzorně starají (25 USD).

 

Co jsem v Uda Walawe zažil

Ubytoval jsem se a do večeře jsem měl volno. A tak jsem si sedl k wifině do společné místnosti a dal si dvě drahá srílanská piva (2 x 400 Rs). Před večeří dojela početná francouzská rodinka, která se ze safari zrovna vracela a paní – zřejmě hlava rodiny – mi musela všechno povyprávět. U večeře nám Srí Lanka asi už podesáté vypla proud, takže jsme měli romantiku při svíčkách. Kluci se snažili, večeře byla zase o deseti chodech a byla skvělá (600 Rs).
Ráno mne už od čtyř budil nějaký šílený místní pes, který v jednom kuse bez ustání štěkal. V pět jsem to už vzdal, vstal jsem a šel pomalu na domluvený sraz. V půl šestý pro mne v jeepu přijel místní průvodce (3 900 Rs) a spolu jsme odfrčeli směrem k národnímu parku. U vstupu jsem si ještě vystál dlouhou řadu na povolenku (3 500 Rs) a pak už jsem naskočil na korbu a vyrazili jsme do volné přírody. Brzy jsme se odpoutali od ostatních a začali si užívat ranní Afriku.

Srílanští pávy

Jen co jsme vyjeli, u prašné cesty jsme narazili na nádherného páva. Do deseti minut se objevili první sloni, kteří se poklidně pásli několik metrů od nás. Jak se mi můj řidič lámanou angličtinou snažil sdělit, sloni denně spasou 250kg trávy a vypijí 150l vody. Projížděli jsme okolo malých jezer, u kterých se na dlouhých nohách procházeli exotičtí ptáci. Nejvíc mne zaujal ten, co měl lysou hlavu – toho jsem totiž jako dítě nalistoval v přírodopisné knížce a docela jsem se ho bál.

Jezera v Uda Walawe

Jeli jsme kolem jezera, ze kterého se tyčily jako v postapokalyptickém filmu mohutné suché stromy. O kus dál jsme potkali velkého leguána, který před námi prchal do houští a o další kus dál vodní buvoly, kteří se rochnili v malém jezírku.

Vodní buvoli

Když jsme se zaměřili na stromy, uviděli jsme zelené papoušky, tukany s velkými žlutými zobáky a orly s velkými hnízdy.

Asi největší radost mi nakonec udělal krokodýl, protože krokodýla jsem ještě ve volné přírodě neviděl.

Krokodýli

Zastavili jsme na prašné cestě a pozorovali v dáli ptáky. V jednu chvíli se nám ale něco za zády pohnulo v houští, a za námi se zjevil velký slon. Postavil se čelem k nám a strnul. Já jsem strnul taky a odhaduji, že i řidič. Naštěstí nás slon jako hrozbu nevyhodnotil a po chvíli se otočil a odešel. Po zkušenostech z parků v Polonnaruwě nevím, co by všechno mohlo následovat.

Chvíle napětí

Putování jsme zakončili u vodní nádrže, kde jsme si půl hodiny užívali stáda slonů, které se volným špacírem vydalo zvlažit se do vody.

 

Video: Sloni v Národním parku Uda Walawe

V půl jedenácté jsme byli zpátky ve Walawa Blue Sapphire a já si dal obrovskou snídani (550 Rs). Před dvanáctou mne vzal můj řidič do města na autobus a já ujížděl směrem k moři do Tangalle.

 

  

 

 

TANGALLA

24.3. - 27.3. 2016, cestopis část IX.

 

Proč jet do Tangally

Svou druhou plážovou destinaci jsem vybíral pečlivě a nakonec jsem si vyhodnotil, že pláže Marakolliya a Rekawa u města Tangalla by mohly být ty pravé, které hledám. A že nakonec najdu kilometry nádherných pláží a téměř bez turistů, jsem původně ani nečekal.

 

Jak jet do Tangally

V poledne mne můj šofér jeepu vysadil v centru Uda Walawe a já si u silnice počkal deset minut na autobus do Embilipitiyi (30 Rs, 20 min). Tam jsem dorazil o půl jedné a za dalších deset minut jsem přeskočil na bus směřující do Matary přes Tangalle (100 Rs, 1.5 hod). Tentokrát jsem v autobuse stál, což by mi ani tolik nevadilo, spíš mne trochu rozčilovalo, že se na mne až trochu aktivně lepil jeden místní klučina. Přitom okolo bylo tolik pěkných děvčat. Přes hlavy Srílančanů jsem koukal na televizi, kde hlasitě a velice procítěně zpíval srílanský Karel Gott. Ve dvě jsem byl v Tangalle a v půl třetí jsem se dovezl tuktukem do mého resortu na pláži (200 Rs).

 

Tip na ubytování v Tangalle

Ubytování jsem podrobil stejně pečlivému průzkumu, jako jsem provedl výběr pláže, a ještě před odjezdem na Srí Lanku jsem si zarezervoval Cinnabar resort (62 USD). A udělal jsem dobře, do svých představ jsem se i tentokrát trefil. Cinnabar má dřevěné bungalovy, některé jsou postaveny v korunách stromů, některé mají koupelnu pod širým nebem, má nádhernou pláž a má atmosféru. V baru dělají skvělé koktejly, výborně vaří, místní personál je ochotný a je friendly.

Cinnabar resort

 

Co jsem v Tangalle zažil

Moje chatička byla opravdu přírodní, uprostřed obýváku mi rostl strom. Po horkém písku jsem došel pár metrů k baru, dal si první pivo, skočil na WiFi, koukal na vlny a užíval si modrého nebe.

Pláž Marakolliya

Protože jsem neposeda, v podvečer jsem se šel projít po pláži a po hodině jsem došel na konec pláže Marakolliya. Po cestě jsem žasnul nad písčitými dunami, velkými vlnami a nad tím, že kolem nebyla téměř ani noha.

Pláž Marakolliya

V Tangalle a v Cinnabaru se mi líbilo, a tak jsem si večer v pravidelném rytmu dopřával piva a koktejly… hlavně že se motám.

Další ráno jsem šel pěšky podívat se do města a hlavně vybrat nové peníze. S penězi jsem měl trochu smůlu, protože banky byly kvůli svátku zavřené, oficiální směnárny jsem na Srí Lance neviděl a na ATM jsem nenarazil. No, ale protože jsem byl už úplně bez srílanských miliónů, nakonec jsem je byl nucen měnit v jakémsi kumbále v malém obchodě.

Když jsem se vracel, narazil jsem na dlouhý průvod oranžových mnichů, kteří žádali věřící o almužnu. Někteří jím do připravených nádob nabírali naběračkou ze svých hrnců rýži, jiní jim dávali ovoce a zeleninu. Vzpomněl jsem si na laoské královské město Luang Prabang, kde na tuto podívanou turisté čekali podél ulic už od půl šesté ráno a tady jsem na stejný průvod narazil úplně náhodou.

Video: Mniši v Tangalle

V poledne jsem byl zpátky v Cinnabaru. Stál jsem na pláži a díval jsem se pod sebe a žádný stín jsem neviděl. Aha, to bude asi tím, že jsem jen šest stupňů nad rovníkem.

Odpoledne jsem se vydal znovu na plážovou túru a během téměř tří hodin jsem prošel nejen celou pláž Marakolliyi, ale došel i na konec pláže Rekawy. A po cestě si znovu užíval moře, Slunce a klid.

Video: Pláž Rekawa

Dal jsem na svůj cestovatelský Facebook příspěvek z Tangalle a někdo mi tam hodil komentář, že sedí v restauraci jen pár ulic ode mne. Obdivoval jsem sociální sítě, jak ten svět dokážou zmenšit.

Večer měl šéfík resortu narozeniny, takže jsme popíjeli s ještě větší vehemencí než předchozí den. Trochu už vypadl z role, v jednu chvíli jsem byl jeho nejlepší kámoš a chtěl se mnou stavět další resort.

Poslední den jsem už byl lejzy: koupal jsem se, spálil se na Slunci a posedával v baru.

 

  

 

  

KOLOMBO

27.3. - 28.3. 2016, cestopis část X.

 

Proč jet do Kolomba

Kolombo je hlavní město Srí Lanky (4.6 mil obyv). Přiznám se, že jsem v Kolombu neobjevil nic výjimečného a chtěl jsem ho před odletem domů prostě jen zažít.

 

Jak jet do Kolomba

V 7:15 ráno jsem vyrazil tuktukem na autobusové nádraží do Tangalle (300 Rs) a v 7:40 jsem nastoupil na autobus do Matary (50 Rs, 40km). I tentokrát jsem stál v uličce a za volantem zrovna seděl Fitipaldi, který s plným autobusem lidí jel stylem brzda plyn, brzda tedy až na poslední chvíli v zatáčce. V Mataře jsem byl v 8:45 a na nádraží jsem se svezl za 100 Rs tuktukem. Do Kolomba vlak odjížděl až v 9:40, takže jsem si v klidu koupil lístek (230 Rs, 180 km, 4 hod) a chvíli se ještě z té jízdy piráta silnic vzpamatovával. Ve vagónu jsem seděl s trojicí Čechů a tak jsme si chvíli vyprávěli své zážitky z cest. Potvrdili mi, že jsem udělal správně, když jsem neplánoval navštěvovat turistické chytáky, jakou jsou rybáři u Galle chytající ryby z dřevěných kůlů, honba za velrybami v Mirisse nebo procházka po Horton Plains. Znudění rybáři v Galle jsou totiž pod dohledem mafiána, který vybírá od turistů tučné poplatky za to, že si je mohou vyfotit, v Mirisse stojí nástup do flotily loděk honící se za neviditelnými velrybami tučných 2 500 Rupií a zpoplatněná procházka po Horton Plains je asi to samé jako dražší procházka po hřebenovce Jeseníků. Ale komu se to líbilo, tak mne prosím nekamenujte. Vlak se zaplnil a rozjel. Ulička byla cestujícími naplněná k prasknutí, ale i tady to nebránilo prodavačům občerstvení, aby občerstvení prodávali. Z okénka jsem koukal na ujíždějící krajinu a pláže, které byly téměř u kolejí. Čím víc jsme se blížili Kolombu, tím více byly malé domečky, často pobořené od tsunami a často nalepené jeden na druhý jako ve slumu, střídány turistickými resorty. V půl druhé jsme dojeli do cíle, popadl jsem baťůžek a vyrazil jsem do výhně Kolomba objevovat Kolombo.

Video: Vlakem z Matary do Kolomba

 

Tip na ubytování v Kolombu

V Tangalle jsem si ve chvílích volna prošel recenze a udělal jsem si rezervaci ve Visit Lanka Aparment (35 USD). Byla to změna, kterou jsem ani nečekal: vlastně to byl jeden pokoj v bytě v menším paneláku. V činžáku jsem tedy v tropech ještě asi nebydlel. Ale nebylo to špatný, majitel byl slušný inteligentní chlapík, bydlel v jednom z pokojů a další dva pronajímal. Dělil se o kuchyň, koupelnu i o obývák a z terasy byl pěkný výhled na moře.

 

Co jsem v Kolombu zažil

Z nádraží jsem zahnul doleva a přes most se vydal směrem do čtvrti Fort. V horku jsem bloumal prázdnými ulicemi a marně hledal něco, co jsem se snažil vyčíst z průvodce. Prošel jsem kolem věže s hodinami, které jsou nedaleko prezidentského paláce, došel k majáku Old Galle Buck, ze kterého je výhled na obchodní přístav a kouknul se na jakousi moderní stúpu Čétija Sambodhi. Našel jsem zrenovovanou Old Dutch Hospital, která je dnes plná obchůdků a kaváren.

Old Dutch Hospital

Pak jsem se vydal po pobřežní promenádě Galle Face drive, podél které vyrůstají moderní budovy. Promenáda na rozdíl od Fortu byla plná lidí, stánků a na travnaté ploše si děti pouštěly draky. Díval jsem se na příboj, uhýbal před sprškami vody a sledoval korzující páry. Když jsem došel na konec, pokecal jsem si s tuktukáři, vybral si toho nejstaršího a ten mne odvezl kamsi do čtvrti Bambalapitiya do mého apartmánu (400 Rs).

Video: Promenáda Galle Face drive

Když jsem se ubytoval, dal jsem si na terase srílanského paneláku pivo pana domácího a koukal přitom na moře, nad kterým pomalu zapadalo Slunce. Pak jsem se vydal hledat doporučenou indickou restauraci, kde jsem nakonec dostal panner masala asi s kilem čerstvých feferonek, takže to pálilo tak, že jsem skoro brečel.

Ráno jsem vstal v sedm a před sebou jsem měl poslední den na Srí Lance. Letadlo mi odlétalo večer, a tak jsem se rozhodl objevit ještě nějakou místní památku. Od pana domácího jsem dostal tip na chrám Gangaramaya, a tak jsem na silnici čapl tuktuka, který mne tam za 250 Rs odvezl (vstupné 300 Rs).

Chrám Gangaramaya

Odtud jsem se vydal k jezeru jižní Beira a udělal pár fotek moderního velkoměsta.

Jezero jižní Beira

Pomalu opět nastupovalo příšerné horko a já se po rozpálených silnicích vydal směrem k městské radnici a přes park Viharamahadevi jsem došel k obchodnímu komplexu Arcade Independece Square. Kousek poblíž se nachází Independence Memorial Hall, kde jsem chvíli koukal na zamilované svatebčany v krásných krojích a pak se nechal odvézt tuktukem zpátky do pokoje.

V půl třetí jsem se se Srí Lankou rozloučil a vydal se taxíkem na letiště (2 500 Rs, 1.15 hod). Za mnou bylo krásných čtrnáct dní a přede mnou ledové nocování v Dubaji.

 

... kam dál? Prohlédněte si itinerář, fotografie z cesty nebo si přečtěte rady na cestu na Srí Lanku. Pokud budete mít dotazy, napište mi.